Petr Gratias - @ 16.05.2011 | #

Mahavishnu Orchestra - to je pro mě absolutní zjevení na hudební scéně, které (domnívám se nebylo a asi hned tak nebude) překonáno.
Počátkem sedmdesátých let jsem o nich nejprve četl, pak jsem zaslechl velmi pochvalná slova od lidí, kteří pro mě byli normou v názorech a ve vnímání a pak mě kamarád přinesl k poslechu jejich první album. Varoval mě, že to bude hodně tvrdý oříšek na vnímání. Já jsem sice v roce 1972 posluchal hodně hardrock (v sedmnácti mě s ohledem na dobu jaksi formoval), ale už jsem znal a poslouchal i Vanilla Fudge, Iron Butterfly, Pink Floyd, King Crimson, Van Der Graaf Generator a dokonce i Franka Zappu a to byl opravdu těžký kalibr (Zappa), ale Mahavishnu Orchestra - to bylo něco nepopsatelného...
Album Inner Mounting Flame jsem vyslechl a měl jsem z toho zmatený pocit, ale vnitřně jsem cítil, že jsem schopen tuto hudbu akceptovat, ale budu muset pro ni dozrát. To se pak záhy stalo a už jsem jim zůstal věrný a obklopil se jimi....
První dvě alba jsou umělecky velmi vyrovnaná a tak nejsem schopen určit, které z obou alb je "lepší".

Myslím, že John Coltrane, Miles Davis, Jimi Hendrix jsou světově nedotknutelnými ikonami progresivního jazzu v širokém slova smyslu a Mahavishnu Orchestra na ně navazují. Ostatně Davis byl jejich inspirací a oni dokázali řadu věcí posunout odvážně ještě dál, kam už si nikdo netroufal, anebo kam ho jeho umělecký potenciál jednoduše nepustil...
Fascinoval mě už samotný obal - zapálený plamen na tmavém pozadí a v něm umístěná kapela. Jako bych už z toho prvního doteku ucítil jakousi nespecifikovatelnou magii a to co následovalo mě téměř vyvedlo z rovnováhy...

MEETING OF SPIRITS - mocné údery kombinující kytyru, baskytaru,varhany a bicí nástroje…. Pomlka a pak se rozvíjí kytarové téma v rychlých předivech tónových proměn, do kterého se velmi energicky vkliňují bicí nástroje a ty vykrývají prostor společně s kytarovým sólem hnaným vpřed se zběsilou energií. Další harmonické vrsty přinášejí elektrické housle, sekundující klávesy a baskytara….. Opravdové setkání duchů, jak deklarují samotný název v němž je hodně prostoru pro improvizace. Elektrické piano převezme iniciativu a sází krystalicky čisté tóny, než opět převezme svou roli elektrická kytara a bicí nástroje v neskutečném tempovém běhu a výtečných breacích téměř ďábelským způsobem demonstrují svou přítomnost. Následné zklidnění tempa ovšem otevře prostor k prokreslení náladotvorných obrazů kytary a v tématu jsou elektrické housle než je skladba dovedena do finále…. Člověk se jen těžko dokáže vzpamatovat s takového dynamického a energetického potenciálu. Famózní!

DAWN – dumavá pomalá skladba, v níž pertlí elektrické piano Jana Hammera a elektrické housle Jerryho Goodmana, kterým sekunduje výrazně zklidněná rytmika, ale McLaughlinova kytara natahuje stratosférický tón s rychlou tónovou výměnou, do té doby neslýchanou a atmosféra ve skladbě začíná gradovat, až se po Cobhamově bubenickém breaku rozběhne úderným tempem vpřed. Jednotlivé nástrojové vstupu jsou svázány jakousi vnitřni logickou linkou, ale zároveň je uvolněna jejich energie a vzájemně se nikterak neomezují. Kdo má schopnost při poslechu vnímat jednotlivé nástrojové vrstvy, neslyší zdánlivý chaos, ústrojně propojené myšlení. Skladba ovšem v závěru opět zklidněným tempem jakob utichá…

NOONWARD RACE – Cobhamovy bicí nástroje jedou ve velkém tempu s přesnými akcenty a korespondují s rychlými běhy kytarového virtuosa McLaughlina… Konečně se připojují mi ostatní strojově přesná Lairdova baskytara odvíjí dané opakující se téma a Goodmanovy housle nastupují divoký běh s neskutečným hráčským nasazením. A už je ti i Hammer, který se vkliňuje do zběsilého běhu bicí baterie svými modulovanými tóny elektrického piana v jedinečné improvizaci. Stále rychlejší a rychlejší tempo opakuje promyšlené téma, kterému se všichni přizpůsobují. Famózní McLaughlin vystřeluje nespočitatelné množství tónů, které jako snop jisker létají vzduchem a padají do širokého prostoru. Úžasná sebekontrola a dynamická práce na hranici možnosti vnímání a Cobham stále přidává nové eskapády, jakoby mu jeho prostor pro kulometné přechody nestačil a náhle je konec….

A LOTUS IN IRISH STREAMS – tklivá akustická balada nyní působí jako balzám. Kytara, housle, klavír – jen v ryzím uchopení bez rytmiky prokreslují téma v procítěném až melancholickém vyznění. Všichni tři hudebníci ukazují, že neztácejí nic ze své virtuosity ani na otevřeném akustickém poli a hraje stejně přesně a s výrazem. Je úžasné vnímat, jak si pohrávají s jednotlivými motivy a dokáží je preparovat do nejmenšího detailu. Také zde pracuje dynamika a atmosféra bez přítomnosti decibelů a zběsilosti. Hammer nabízí téměř klasické klavírní téma z articifiální hudby a Goodman mu k tomu sekunduje citlivou hrou smyčcem s lehkým nasazením a jemnými ornamenty, zatímco McLaughlin ohýbá svoje kytarové tóny v decentní pojetí….

VITAL TRANFORMATION – ale jsme zase na horké půdě. Jako přírodní živly se zde opět setkávají oheň a voda a rozdivočená rytmika je společně s kytarou na obzoru. Dochází však ke zklidnění a dynamika nás vrací do tajemného neklidu a prudky bubenický break opět rozbíhá další závod vpřed. Hammer střídá elektrické piano (v pozadí tušíme hammondky) a Lairdova baskytara sází opakující se téma a McLaughlin dvá opět prostor improvizačním schopnostem. Evidentně ovládá skladbu, a následně se kytara, klávesy, baskytara a housle propojují do neskutečného unisono a Cobham to celé uzavírá bicími přechody a důslednými údery do čnelů Avedis Zildjian. Téměř hypnotická rytmická figura udržuje fantastické tempo až do závěru…

THE DANCE OF MAYA – ponuré tóny zkreslené kytary s aplikací wah wah pedálu se prolínají s elektrickým pianem, baskytarou a dochází k úžasnému harmonickému stupňování, které v přesném metru proměňuje harmonickou strukturu a my máme pocit, že jsme svědky nějakému starobylému obřadu. Tanec Mayů je ostatně nedaleko podobné asociaci. Harmonické stupňování je doprovázeno kvílením elektrických houslí a pak zcela nečekaně dochází ke zvratu a objevuje se základní bluesová forma demonstrované rytmem a nad tím sviští hadovité tóny houslí a McLaughlin ohýbá wah wah pedálem tóny a skladba začíná získávat nové energičtější tempo a prokreslování kytarovou exhibicí a houslí pokračuje ve velkém stylu. Zildjianovy činely čeří vzduch a McLaughlin nepostrádá nic ze svého neuvěřitelného nasazení. Tónová vyměna poslouží další vlně improvizací, která se ovšem zvolna proměňuje díky základnímu hudebnímu tématu zpočátku a stále se stupňuje harmonizování. V jedné skladbě jsme uslyšeli tolik hudebních variací, že člověk žasne nad jejich vnitřním sepětím….

YOU KNOW, YOU KNOW – subtilní úvod. Jemné kytarové předivo a přesně tikající jemné údery bicích a perlivé tóny elektrického piana, jako nějaký druh svébytné indické rágy – téměř meditačního charakteru… Nečekaný agresivní úder do strun, ale pořád jsme v jakési kontemplaci, kde jakoby nástroje odpočívají a my netušíme, jestli propukne nějaká agresivní erupce, nebo budeme hudebně chlácholeni do závěru. Údery se přibližují a ztrácejí a Cobham pojednou rozběhne svoje bubenické breaky a v kulometných přechodech skladbu za absolutního úderu skladbu ukončuje….

AWAKENING – závěrečná skladba jako kdyby probudila hejno sršňů ze zimního spánku. Zběsilá rytmika v mocném tempu uhání vpřed a společně s ní se hlásí ke slovu elektrické housle a mírně destruktivní tóny elektrického piana. Nespočitatelné doby a takty a zase ta ďábelská jízda v neuvěřitelné modulaci McLaughlinovy kytary. Co se zde děje, odmítá lidský rozum akceptovat. Je to princip soudobé bážné hudby, freejazzu… Nejsem si jist, kam zařadit tohle neskutečné vzepětí, dynamiky, exprese, emocí a virtuozního mistrovství, které ve své době vypadalo jako hudba z Marsu…. Je třeba však ještě připomenout, že McLaughlin, který přijal indické jméno Mahavishnu byl veden nejen hudební ideou založit progresivní skupinu, která by se vymykala všemu co bylo možné slyšet na tehdejší hudební scéně, ale i duchovním sdílením hudby jako pozitivní energie, které nejen jeho, ale i okolí dokáže povznést a rozpínat mysl bez aplikace oamných látek…..

Byl jsem nemálo hrdý nato, že v této v podstatě mezinárodní skupině hraje i „český Honza“ Jan Hammer, jehož jméno mělo být vymazáno z paměti našeho národa. Česká filmová pohádka Šíleně smutná princezna to naštěstí přežila, protože jeho jméno bylo zarámováno nepříliš čitelným gotickým písmem na pozadí bojnického hradu….
Tady jsou jakákoliv další slova marná. Tam kam dosáhli Mahavishnu Orchestra (a stáli vlastně na začátku), nikdo nedosáhl.
Plný počet hvězdiček!!!

Petr Gratias @ 17.05.2011 21:16:59 | #
Ahoj Filozofe... podle dohody jsem tu zas.
Nabízím Ti teď můj otevřený dopis, který byl umístěn na internetu a který deklaruje v mnohém ohledu můj pohled na domácí hudbu a stav hudby na našich rádiích.Je to širší téma k zamyšlení a já bych Ti ho chtěl nabídnout jako takový zákusek - stejně jako ostatním pánům progboardistům.
Ten dopis přímo nesouvisí s naší "přestřelkou" na téma Mahavishnu Orchestra, ale spíš deklaruje obecně můj znechucený názor nad vývojem stavu hudby u nás dříve a nyní.
Dopis je staršího data a vyvolal poměrně velkou odezvu a polemiku. Dostal jsem spoustu e-mailů a lidi mě zastavovali na ulici, kdo si mě trochu pamatoval a všichni mě vyjadřovali účast nad mým názorem. Brněnské kapely dokonce chtěly dělat na podporu nějaký vzdorokoncert, což se nakmonec nestalo. Já jsem nechtěl dělat žádnou revoluci, ale chtěl jsem pojmenoivat věci pravým jménem a přiznám se, že jsem se ani jednou nesetkal s nějakým odsudkem a názorem, který by to rozředil...
Tak jestli dovolíš - to téma Ti nabízím:


HUDEBNÍ PUBLICISTA PETR GRATIAS V OTEVŘENÉM DOPISE VŠEM PŘÁTELŮM A FANOUŠKŮM BÝVALÉHO "ROCKOVÉHO" RÁDIA HEY!
Chtěl bych reagovat na prohlášení programového ředitele Rádia Hey, p. Hromádky, a zároveň i na veřejnou diskusi na téma rockového formátu v českých rádiích obecně. Povšiml jsem si, že celá polemika na dané téma se poměrně slušně rozrostla a s mnoha názory, ale i podněty vnitřně souhlasím, nebo se s nimi mohu ztotožnit…
Pracoval jsem v brněnské redakci Rádia Hey jako externí hudební redaktor téměř tři roky a byla to velmi příjemná léta. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí a dostal jsem možnost realizovat podle vlastních představ za skvělé asistence moderátora Martina Kudličky vlastní pořad ROCK CAFÉ, který se později přejmenoval na ROCK ANTIKVARIÁT. Podle vlastního subjektivního výběru jsem postupně nabídl posluchačům více než 80 kytarových hráčů anglo-americké provenience, ale i česko-slovenské hudební scény. Díky porozumění skvělého ředitele a citlivého znalce mediálního prostředí Radima Koziela, jsem dostal prostor představit rockovému příznivci širokou škálu hudebních stylů a pojetí a prosadit do vysílání hudební tvář, která v mnoha případech byla pro řadu posluchačů nová, objevná a neznámá. Neřídil jsem se nějakými pravidly popularity a obecné známosti, ale stejnou šanci dostali i hudebníci, kteří neměli tak masivní propagaci a jejich jména neprávem zapadla do víru hudebních dějin.
Vedle tohoto bohatého tématu jsem uvedl v pořadu ROCK ANTIKVARIÁT kompletní historického profily legendárních skupin jako byli The Beatles, Pink Floyd, Atomic Rooster, Cream, Janis Joplin, Maggie Bell a Led Zeppelin (na připravený profil King Crimson jsem už nedostal prostor). Kromě toho jsem do historického profilu o brněnské artrockové skupině Progres 2 pozval drtivou většinu všech hudebníků, kteří ve skupině působili a dodnes působí, a navíc jsem měl možnost pozvat do živého vysílání i samotné profilované hudebníky z Brna, Prahy a Ostravy, kteří se za mého přispění sami prezentovali posluchačské obci tak, jak je nikdo nezná…..
Velmi často nám do živého vysílání telefonovali naši posluchači a my jsme reagovali na jejich dotazy a postoje a názory. Na moji e-mailovou adresu mi ještě před nedávnem chodilo poměrně hodně dotazů, proč jsem přestal uvádět ROCK ANTIKVARIÁT. Na ulici a ve veřejné dopravě mě často zastavovali různí lidé, kteří projevovali hluboký zájem o daná témata a chtěli se dozvědět informace ze zákulisí příprav tohoto pořadu. Toto všechno mě přesvědčilo o tom, že moje práce je smysluplná a že oslovuje široké spektrum posluchačů, kteří pravidelně každé pondělí mezi 20.00 až 22.00 poslouchali můj pořad. Od dubna do konce června 2009 byl formát mého pořadu změněn. Byl natáčen ze záznamu a tím se bohužel ztratilo kouzlo bezprostřednosti a komunikace s posluchači. Nebylo mi to příjemné, ale protože jsem měl zájem pořad zachovat, tak jsem pokračoval v novém uchopení dál, i když jsem z toho vnitřně neměl velkou radost. Po skončení seriálu o legendárních Led Zeppelin byl všemu konec….
Na poradě redaktorů v zasedací místnosti na Rádiu Hey v Brně na Šumavské ulici najednou udeřil blesk. Dostavil se programový ředitel nebo dramaturg (nevím přesně jaké je jeho poziční postavení) p. Petr Kříček a moji kolegové Pavel Lněníček a Milan Krajči, stejně jako v té době už bývalý ředitel Radim Koziel a samozřejmě i já, jsme dostali okamžitou výpověď. Z celého postupu jsem měl pocit, jako by se vrátil počátek r. 1970 a do kulturní a politické sféry udeřila nebývalou silou husákovská normalizace a bez udání důvodu se vyhazovalo ze zaměstnání. Zazněly argumenty, že příští tvář Rádia Hey bude orientována směrem k novým informačním technologiím, facebooku a sportovní tématice. Hudba podle p. Kříčka je „pouze vatou, protože co si budeme povídat, vlastně nikdo z posluchačů rádio neposlouchá jako zdroj zábavy, poučení, rozptýlení, ale jenom jako zvukovou vatu…“ Ta ironická a arogantní teze mě ovšem dokázala vnitřně nabudit. Mám 55 let a hudbu poslouchám cíleně od r. 1970 jako encyklopedista, sběratel, specialista a po řadě seminářů, samostudiu a cílené snaze se za normalizace dovzdělávat v hudebních tématech, kam nás komunistická ideologie nechtěla pustit, jsem po řadě let dospěl na určitou úroveň, že jsem začal už za bývalého režimu samostatně uvádět pořady z vinylových nosičů, později vlastní audiovizuální pořady. Kromě toho jsem začal vyvíjet i v dané problematice publicistickou činnost a vybudoval si poměrně obsáhlou sbírku hudebních nosičů. Specializoval jsem se zejména na šedesátá a sedmdesátá léta (to ovšem neznamená, že bych další desetiletí ignoroval). P. Kříček přijel do Brna nikoliv vyjednávat o případných změnách a úpravách, ale byl vnímán jako likvidátor toho, co normálně fungovalo a co mělo sledovanost a odezvu. Absolutně neexistoval prostor pro nějaké vyjednávání a případné kompromisy. P. Kříček přijel likvidovat a tak byl vnímán i jeho přístup – tedy ne Děkujeme, odejděte!, ale přímo Vypadněte!. Když nový ředitel, velmi slušný člověk, Jan Zrzavý tohoto pána vyzval k tomu, aby nám alespoň poděkoval za naši práci, setkal se s lhostejností a odmítnutím. Elementární lidská slušnost a vlídnost se v těchto neblahých časech proměnila ve slabost, blbost a naivitu. Naopak drzost, agresivita a nabubřelost je vnímána jako lidská přednost a kvalita… Kam jsme se to dostali?
Svedli jsme s p. Kříčkem téměř tříhodinový boj na téma hudba v rádiích a profilace rockového formátu. Dopředu bylo zřejmé, že nemohu a nemůžeme vyhrát a zvrátit celý rozkladný proces, který byl nastolen. Po absolvování nutné psychologické sebeobrany a obrany hudby jako umění, jsem měl pocit, že jsem jako stavební dělník složil sám celý vagon cementu….. Když jsem p. Kříčkovi sdělil, že hudba pro mě není vata, ale naopak umělecká disciplína, před kterou jsem vždycky měl, mám a budu mít značný respekt a obdiv, že mě mnohokrát pomohla ze svízelných situací a že jí budu neustále něco dlužit, měl jsem pocit, že házím na stěnu hrách…
Rovněž jsem se doslechl, že p. Hromádka do médií oznámil, že pořady speciály byly pro výrobu příliš nákladné a že jejich produkce byla neúnosná k daným poměrům. Tohle je ovšem nikoliv mystifikace, ale holá a sprostá lež!! Veškerou přípravu pořadu a dramaturgii jsem si zajišťoval sám (stejně jako mí kolegové v jejich speciálech) a jejich realizace nijak hudební redakci nezatěžovala ani finančně, ani pracovně. Bylo mi schváleno, že když bude pozván do živého vysílání daný hudebník, bude mu refundačně vyplaceno 500 Kč jako náhrada za jízdné, tedy žádný honorář!! Jednalo se o několik hudebníků z Prahy a Ostravy. Drtivá většina případů ovšem byla jenom v mé vlastní režii. Když spočítám čas na přípravu a koncepční pojetí jednotlivých pořadů, protelefonované peníze, tak se ani můj honorář nepohyboval v nějaké závratné a neúnosné rovině. Především bylo jasné a zřejmé, že tuhle práci jsem dělal rád s entuziastickým přístupem a potom bylo velmi snadné, takového člověka zasáhnou a vzít mu to, co ho bavilo a co bavilo o posluchače, kteří ho pravidelně poslouchali…
Protože až téměř pětatřicet let života jsem prožil za komunistického režimu, znal jsem tehdejší poměry a restrikce vůči hudbě, zejména rockově orientované. Doufal jsem že společenské a politické poměry na domácí scéně se nějakým způsobem narovnají.
První dva roky (asi 1990 až 1992) to skutečně vypadalo tak, že bude odděleno zrno od plev a že kvalita a ryzost vybrané domácí hudební produkce získá oprávněný prostor pro vlastní existenci. V dalších letech jsem pochopil, jak jsem se hluboce zmýlil. Dobrá, snažil jsem se tedy akcentovat svůj liberální postoj a řekl jsem si, že v tomhle národě bude nějaké procento těch, kteří budou chtít slyšet nadále jména jako Michal David, Iveta Bartošová, Petr Kotvald, Stanislav Hložek, Sagvan Tofi, Pepa Melen, Milan Dyk, Darinka Rolincová, Markéta Muchová, Pavel Horňák, Michal Penk, Vašo Patejdl, skupiny Elán, Balet…. a podobné produkty… ale zároveň jsem si přál, aby se do širšího povědomí posluchačů dostala oprávněně jména jako Dežo Ursíny, Soulmen, Prúdy, Matadors, Rebels, Flamengo, George And Beatovens, Blue Effect, Etc…, Marsyas, Blues Band Luboše Andršta, Energit, Mahagon, Progress Organization, Progres 2, Futurum, Synkopy 61, Oldřich Veselý a Synkopy, Futurum, Fermáta, Collegium Musicum, Ota Petřina, Michal Prokop a Framus Five, Bohemia, Dux, Pražský výběr, Stromboli, Dunaj…. Bohužel se tak nestalo. Tahle hudba to prohrála dvakrát. Poprvé v době svého vzniku, kdy se nad ní vznášely mraky ideologické závadnosti a podruhé, když pro generaci dnešních třicátníků je tato hudba „stará“ a netrendová. Vlna techna a taneční scény totálně zaplavila jako plíseň hudební cítění nové generace, pro kterou je potom hudební umění Radima Hladíka, Mariána Vargy, Michala Pavlíčka, Luboše Andršta nebo Jana Hrubého jakýmsi nepochopitelným anachronismem…
Naleštěnému jednoduchému popu osmdesátých let velmi nahrála okolnost, že „naši zlatí hoši z Nagana“ v r. 1998 sdělili novinářům, že právě Michala Davida a celou tu jmenovanou společnost za jeho jménem poslouchali v šatnách a na hotelích. Lepší reklamu si opravdu přát „děti ráje“ nemohli. Jak stačí málo, aby respektovaný sportovec ovlivnil svým pochybným vkusem masy lidí, kteří mu okamžitě přitakají a následně uznají jeho postoj v souvislostech, že když to říká on, takový sportovní pojem, tak to bude asi pravda a my mu to uvěříme. Svědčí to o tom, na jak mizerné intelektuální úrovni stojí průměrný český posluchač….
Jsem konsternován z toho, jaké skupiny jsou dnes prezentovány na televizních obrazovkách, na rozhlasových vlnách a na festivalech jako rockové. Připadá mi to jako výsměch a zároveň totální ignorance ze strany producentů, organizátorů a nových hudebních kritiků a publicistů, když nedokáží rozpoznat kvalitu od mizerie. Jak mohou být skupiny jako Chinaski, Kryštof, Divokej Bill, Vypsaná fixa, Mňága a Žďorp, Tata bojs, Děda Mládek Illegal Band, Cocotte Minute, Ready Kirken, Support Lesbiens…. zařazeni do rockové kategorie, když se vlastně jedná o moderní pop? Postavte skupinu Chinaski vedle Fermáty, nebo Blue Effect sedmdesátých let vedle Kryštofa a budete mít pocit, že jste instalovali do expozice barokní varhany vedle selského žebřiňáku…. Nechci, aby má slova byla vnímána jako konfrontace, ale hudební redaktoři a lidé pohybující se v oblasti rockové hudby by měli mít jistou inteligenci, cit, vkus, instinkt a tyto schopnosti dát cele do služeb své nelehké profese!!
Prosím Vás, vyměňte všelijaké trendové kariéristy a zlatokopy, kteří vnímají hudbu jako prostor pro laciné zbohatnutí a ovlivňování svým pochybným vkusem zejména mladé posluchače, kteří teprve hledají svoje vzory a předměty zájmu, abychom se nemuseli za pár let stydět před ostatním světem, kde panuje zcela rozdílné poměry….
Proč bych měl stále přesvědčovat nové programové manažery, dramaturgy a tvůrce playlistů, že hudba Beatles, Cream, Who, Frank Zappa, Jimi Hendrix Experience, Pink Floyd, Bluesbreakers, Jethro Tull, King Crimson, Nice, Atomic Rooster, Strawbs, Curved Air, Allman Brothers Band, Yes, Van Der Graaf Generator, Led Zeppelin, Deep Purple, Santana, Vanilla Fudge, Focus, Doors, Spooky Tooth, Johnny Winter, Miles Davis, Bob Dylan, Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Rick Wakeman, Caravan, Gentle Giant a dalších nejmenovaných je kvalitní, obsažná, podnětná, umělecky závažná, originální a jedinečná, když už to přede mnou řeklo tolik více fundovaných lidí a tato jména jsou dnes běžnou součástí encyklopedií a intelektuálního povědomí…
Na tohle téma bych mohl velmi dlouho rozvíjet svoje postoje, myšlenky a názory. Domnívám se, že to hlavní už bylo řečeno. Za svým názorem si stojím a nemám pocit, že bych se měl nechat ovlivnit nějakými novými tezemi. Čtyřicet let poslechu hudby, se domnívám, mi dává licenci k tomu, abych věřil tomu co říkám a neztratit vlastní tvář.

Dopis nebyl nijak redigován, ani jinak upraven nebo korigován. Redakce tohoto portálu nenese za jeho obsah žádnou zodpovědnost. Umístěn je zde s výhradním souhlasem autora, který cítí potřebu se vyjádřit k uplynulým událostem v kontextu s médiem, ve kterém působil a ke ktreému měl delší čas nejen pracovní vztah.