steve - @ 17.03.2017 | #

Hudba na Birds of Fire, potažmo všech albech kapely Mahavishnu Orchestra, je prvotně určena jazzofilům nebo rockerům s hlavou v oblacích, kterým jazzový mráček a vysoká hráčská průprava vrásky nedělá. V druhém případě pak i všem věčně nespokojeným rýpalům, kterým už hudba Yes, ELP či možná i King Crimson nedokáže nabídnout víc.

Tady válí naprosto všichni - u McLaughlina jsem to čekal, ale Goodmanovy housle a Cobhamova baterie, to je unikátní přívalová vlna a do puntíku propracované harmonie a společná aranžmá dělají z tohoto alba monolit věků.

Nejlepší momenty? Energické eskapády v titulní Birds of Fire (skvělé Goodmanovy housle). Jazzový poklad Miles Beyond, dále barokní romanťárna Thousand Island Park. V kratičké Hope toho vznešený houslový akord řekne tolik, co u jiných půlka alba. A pak určitě největší prog-jazz pecka alba, píseň One Word. Trochu rušivá mi přijde osmá Sanctuary, kde slyším kopírku s nápisem King Crimson. A dramatický závěr s Resolution - to je další velká paráda.

Tohle dílko si svou slávu zaslouží, jeho žár pálí jako roztopené polední slunce.

northman @ 20.12.2017 05:57:49 | #
jiří schwarz: při čtení tvé reakce jsem se vrátil o těch čtyřicet pět let zpátky. Bylo to přesně podle toho jak píšeš, já jsem Mahavishnu Orchestra poznal díky JazzQ, kteří zahajovali koncert úvodní skladbou z prvního alba Inner Mountig Flame. Potom jsem si nahrál Birds Of Fire a Between Nothigness & Eternity. Jazz rock tehdy režimu nevadil, jednalo se převážně o instrumentální záležitost, ale jestli si dobře pamatuji, tak Supraphon vydal desku Mahavishnu Orchestra , až když tam nehrál Jan Hammer a Weather Report, když tam nehrál Miroslav Vitouš. Patti Smith díky Ivanu Královi nevyšla v Supraphonu nikdy.