Danny - @ 27.12.2020 | #

Psát recenzi na Mišíkův debut je nošení dřeva do hlubokého lesa a v Athénách si odškrtávat další a další sovy. Album má u mě absolutorium, je to muzika, kterou si bez váhání dám třeba dvakrát po sobě. A další den zase a pořád mě baví. Kolekce, která střídá nálady a přístupy, nemá slabé místo. Je zábavná a zajímavá současně. Takových alb v tuzemských podmínkách moc nevzniklo.

Úvodní Cesta do dětství je důkazem krásy v prostém řešení, lydický koncept tady výborně funguje a sekvence septimových souzvuků v refrénu doslova rozkvétá. Nádherný úvod alba. Hudba nabízí trochu bláznivou kombinaci jazz rocku, art roku s folkem a psychedelií, a jde zjevně o všechny podněty, kterými byli tvůrci ovlivněni. A jsme rádi, že ta vykloubená doba dala vzniknout tak mimořádnému albu. Temnější Kde je můj stůl díky tomu nefunguje jak pozvání do bažin duševních krajin, ale jde v podstatě o příjemnou věc. Stejně jako v případě Jednohubek si skladbu pustíte ještě jednou, jestli vám (náhodou) v textu neunikla její podstatná část. Energický jazz rock, který přináší pecka Bazarem proměn, je jedním z vrcholů alba. Instrumentálně expanzivní skladba by mohla být chloubou mnohem slavnějších kapel, které se o podobný žánr pokoušely. A je to tak. Mimořádnou úroveň zpívané poezie pak dokladují další dvě písně: Proč ta růže uvadá s textem Jiřího Suchého a nádherná Stříhali dohola malého chlapečka, která má svůj původ v básni Josefa Kainara. Důmyslná hudba jim dodává další rozměr a udělala z nich klasické kusy tuzemského písničkářství.

Ale ještě nejsme u konce a závěrečná trojice má sílu dynamitu. Mišíkův a Žalčíkův Biograf se hudebně odvíjí od frygických struktur a má díky tomu zvláštní odstín, ten ještě umocňuje vokální part. Mišík tu nabízí jednu ze svých nejpůsobivějších podob. A rázná hudba ho k tomu doslova vybízí. Instrumentálně tu zní, částečně netušeně (nejsou totiž samoúčelné), polymetrické riffy a připravují pocitový prostor pro vrchol alba. Syn Daidalův je další skladba dvojice Mišík/Žalčík a jde o jednu z nejzajímavějších Mišíkových písní. Krásná věc přitom pořád ještě neznamená finální obraz alba, ten tu obstarává epický Kainarův příběh Obelisk. Skutečná a těžko uchopitelná tečka za mimořádným albem, jehož textové kulisy patří k tomu nejlepšímu, co u nás vzniklo. Buďme za taková alba rádi, nevznikají jak na běžícím pásu.

Danny @ 29.12.2020 21:20:03 | #
EasyRocker:
Taky nejsem skalní fanda, vybírám si to, co považuju za dobré. Tvůj komentář mě ale potěšil, i když vlastně nepřekvapil. Vím, že pro tebe není podstatné stáří nahrávky, ale jen a jen hudba samotná. Díky za reakci.

KlepetoX:
Už jsem se bál, že tvůj komentář zmizel. Nechtěl jsem na něj reagovat před přesunem, abych to nekomplikoval.
Mám pocit, že jsem taky Černou holku slyšel koncertně dřív, než se objevila na albu 20 deka duše a že zněla jinak. Jistý si ale nejsem. Verze z 20 deka duše je taková nemastná, neslaná... Ovšem to, jak si po těch letech vybavuješ rozdíly v textu, to máš můj obdiv. A to, že jsi viděl Mišíka s Padrůňkem, to ti vyloženě závidím.

Byla doba, kdy jsem se byl schopný vrátit z dovolené dřív, jen abych viděl Mišíkův koncert. Pravdou je, že mladší alba jsou tak trochu zaměnitelná. Zkoušel jsi Nůž na hrdle? Díky za hodně zajímavé postřehy a zážitky.