dimitrij - @ 30.08.2017 | #

Album Weasels Ripped My Flesh je kompilací skladeb z živých vystoupení a z několika starších studiových nahrávek. A není tedy divu, že kompilát zní nesourodě. Zaznívá tu totiž kdeco: free-jazzové improvizace, avantgardní improvizace, hendrixovské improvizace, tradiční blues s improvizujícími houslemi i jedna nebo dvě rockové písničky s relativně tradiční strukturou. Co mě při poslechu rmoutí je fakt, že tyto složky nejsou moc kombinovány v rámci jednotlivých skladeb.

Úvodní Didja Get Any Onya je free-jazzová jízda (ve stylu kupř. Ornetta Colemana či Deweye Redmana) okořeněná o několik potřeštěných vokálních vsuvek, má to drajv, dynamiku a je to bezva poslouchání, po čtyřech minutách je bohužel konec. Z pohledu free-jazzového žánru se tedy jedná spíš o jednohubku.

Následuje Directly From My Heart To You, což je dobrá bluesová skladba s houslemi a androgynním zpěvem Dona Harrise (barva jeho hlasu mi připomíná Ninu Simone). Nic výjimečného se ale nekoná. Slušné blues.

Trojka je avantgardní improvizace a naživo to mohla bejt bžunda. Čtverka začíná melodicky a čistě, po minutě je idylka přerušena a je nahrazena další free-jazzovou pasáží. Tento přechod mi připadá až moc násilný a beze smyslu.

A tak to jde dál a dál. Album se mi líbí a rád ho poslouchám, bohužel to je opravdu jenom sbírka různých nahrávek (přičemž hodnota některých pasáží je spíš dokumentární, řekl bych), nikde se nepovedlo (a asi ani nezkusilo) skloubit žánry, které jsou na albu přítomny, do jednolitějšího celku (jako se to dařilo třebas Kapitánu Beefheartovi).

A i přes moje námitky je to silná placka obsahující krásná (špinavá) sóla, pár hezkých melodií, intenzivní zvukové plochy, mezihry a vsuvky (a co na tom, že mezihry a vsuvky jsou vsouvány mezi jiné mezihry a vsuvky a že středobodem není písnička, ale splašená improvizace). Album také obsahuje množství hudebních i obecných kulturních narážek a vtípků a tak, ale to já neumím docenit.

POsibr @ 31.08.2017 15:39:30 | #
Pekná recenzia, fajn čítanie.

Osobne mám Zappu veľmi rád, avšak jediný album, ktorý od neho celý strávim, je Hot Rats. A to hovorím ako nie príliš veľký fanúšik všelijakých fusion a improvizácií (výnimky sa však nájdu).

Franka Zappu uznávam predovšetkým ako inštrumentalistu, podľa mňa to bol výborný gitarista. Skladby ako Black Napkins (!), Muffin Man (!), Inca Roads, Watermelon on Easter Hay sú moji osobní favoriti.

Pamätám si, že ešte ako krpatý fagan som iba zíral na živák z roku 1977 (Berlín to bol? zdá sa mi) a konkrétne Muffin Man, ako plynulo nadviazal na riff, ktorý rozohral Belew a popritom ešte podával ruky fanúšikom, ktorí na pódium hádzali toaletné papiere. No a potom ten drajv až do konca, ach, kiežby sa to dalo vrátiť a vidieť/počuť poprvýkrát. Dodnes mi z toho behajú zimomriavky po celej mojej existencii. Áno, som patrične zaujatý.

Avšak musím podotknúť, že veľmi veľa Zappových hudobných exkurzií mi vôbec nesadlo a nedokážem ich počúvať ani pri sebaväčšom premáhaní sa. Ono sa ani veľmi nečudujem, veď tých albumov, čo Zappa povydával, je priveľa. Taká všehochuť, ale nie pre každého.

Fanúšikom ešte odporúčam aj čo-to si vypočúť od jeho syna, Dweezila Zappu, ktorý po otcovi pobral čosi z tých gitarových génov.