hejkal - @ 22.03.2024 | #

V roku 1972 vydal Frank Zappa s The Mothers sólový album The Grand Wazoo s veľmi pekným obalom.

V podstate šlo o ďalší krok smerom od ironickej avantgardnej jazzovej psychedélie smerom k takmer obyčajnému jazz rocku, konkrétne k tomu druhu, pre ktorý sa vžil termín brass rock. Päť skladieb sa počúva samo, ich nástojčivé pridŕžanie sa konvencie za sukne z neho robí takmer „populárnu“ hudbu.  Lenže má to aj svoje ale. Zappa bez konskej dávky hudobného humoru akoby nevedel celkom, čo so sebou. A tak „iba“ hrá. V booklete si síce môžete prečítať mimózny príbeh, ktorý je vraj zhudobnený, bez toho by to asi nešlo, hoci hudbe v skutočnosti veľa nedáva. Toto Zappove fusion obdobie sa mi síce z celého jeho diapazónu albumov páči najviac, aj tu však rozlišujem viac a menej obľúbené diela. The Grand Wazoo patrí k druhým menovaným.

Nie, nie je to zlá muzika. Naopak, je dobrá, ba až výborná, jazzová, pohodovo plynie a neruší. Horšie je, že ma ani len nevzruší. Respektíve, iba trošku a iba občas. Na rozdiel od Hot Rats mu táto seriózna tvár nedolieha k duši, je to zle uchytená karnevalová maska spod ktorej prebleskujú tušené hlbiny šialenstva. Ale sú na liekoch, pod dozorom, utlmené na maximálnu mieru. Titulná skladba The Grand Wazoo je trinásťminútová inštrumentálka a dychy v nej hrajú najvýraznejšiu rolu. Pokiaľ ste nikdy nepočuli psychedelický slaďák, skúste For Calvin (And His Next Two Hitch-Hikers). V tejto skladbe zreteľne počuť tú pravú zappovskú iróniu. Pokiaľ ste niekedy mali pocit, že vás hrdúsi realita, vypína vám mozog a prepadávate sa do bezmocnej iracionality, tak táto skladba je umeleckým stvárnením tohto procesu.

Druhá strana platne dáva k dispozícii ďalšiu jazzovú inštrumentálku, tentokrát krátku. Cletus Awreetus-Awrightus je prekvapivo pestrá a zároveň melodická záležitosť. Klávesové intro k Eat The Question mi pripomenulo, že bývali časy, keď sa okolo hlavnej hviezdy kopili skvelí muzikanti a mali priestor na vlastnú sebaprezentáciu. V tomto Zappu uznávam. Ako kapelník sa nikam nedral, zjavil sa v pravý čas a mrskol to tam! Väčšinu času sa však skrýval za palisádou nástrojov a jeho rukopis bol zjavný z kolážovitých skladateľských manierov. Ešte som nespomenul Aynsleyho Dunbara, bubeníka, ktorého si spájam najmä s bluesovou hudbou (John Mayall, Aysley Dunbar Retaliation), ale veru mu to parádne hralo i vo fusion. Meditatívna jazzovka na záver, Blessed Relief, opäť akoby rezignovala na nejaké avantgardné presahy a nechá trúbku s klavírom, nech uspia okolité barové osadenstvo.

The Grand Wazoo je album plný solídnej „konvenčnej“ jazzrockovej hudby, ak sa v súvislosti so Zappom vôbec niekto niečo také odváži vysloviť. Budem prísny vo hviezdičkách, ale nedajte sa odradiť, priaznivci jazz-fusion si isto prídu na svoje.

jiří schwarz @ 24.03.2024 18:49:47 | #
Jako 16-letého mně oslovily Hot Rats (tak to tady má asi hodně lidí), dodnes mám moc rád. V 17ti jsem si nahrál Apostrophe´, který právě vyšel. Občas (cca á 5 let 😉) dám One Size Fits All či cosi z druhé půle 70. let. Toť asi za mě vše.
Recenzovanou desku jsem dnes asi slyšel poprvé, pravda, hodně mnou nevlastněných opusů mi ale dost splývá. Trochu shocking název alba – Velký řitní otvor (možná zde míněno přeneseně pr*delolezení), nevím, co z hudby na tom albu se týká právě předmětné věci. Mně se ale LP dost líbí, protože zde nejsou ty protivnosti, kvůli kterým Zappu poslouchám velmi málo. Jednak jsou to neopodstatněné změny rytmu mezi jinak hudebně velmi kvalitními úseky, postrádající však jakoukoli hudební logiku (krom neustálé potřeby Mistra šokovat, což mně sympatické není). Hejkal možná můj problém se Zappou vystihuje slovy „jeho rukopis bol zjavný z kolážovitých skladateľských manierov.“ … dál … „A tak „iba“ hrá.“ Za mě zaplaťpámbu. Problém ovšem je, že to muzicírování plyne vždy víc od mozku, než od srdce, což v umění taky nepreferuju. Můj druhý notorický problém s Mistrem, kde bylo víc zpívání, byl ten, že jsem nikdy moc netušil, o čem to celé je, intošské narážky na dobové US reálie byly pro mladíka z ČSSR obvykle zcela neuchopitelné. Hejkal ve své recenzi mě jinak pobavil na víc místech, označení For Calvin za psychedelický slaďák, dost dobrý 😊.  
Všiml jsem si, že pozdější vydání na CD mají prohozenou 1. a 2. stopu oproti původnímu LP, netuším, proč. Holt udělali ze skladby Grand Wazoo otvírák, asi to tak mělo být, jen se to na stopáž LP formátu nehodilo. Za mě tak 7/10, no tak 4*, no, že byl kámoš Havla 😉.