Vojta - @ 20.11.2020 | #

Frank Zappa v roce 1973 nahrál se svojí doprovodnou skupinou The Mothers, složenou jednak z dobře známých a osvědčených hudebníků (Ian a Ruth Underwoodovi), ale i zcela nových tváří (Tom a Bruce Fowlerovi, či Sal Marquez). Album je fenommenální a nápadité jak po hudební, tak textové stránce. Klasický Zappův rockový sound s dechovou sekcí zde krásně doplňují a podbarvují housle slavného francouzského jazzového hráče Jeana-Luca Pontyho, který s maestrem Zappou spolupracoval již na albu Hot Rats z roku 1969. Over-Nite Sensation je také po dlouhé době prvním albem, na kterém Frank kromě hry na kytaru také sólově zpívá. Další vokály na albu kromě něj obstarali ještě Kin Vassy a Ricky Lancelotti.

Celé album otevírá roztančená a veselá skladba "Camarillo Brillo" ozdobená zvláštními rytmickými figurami. Následují "I'm The Slime" (v níž se o doprovodné vokály postarala Tina Turner s The Ikettes), hitová, až skoro rádiová písnička "Dirty Love" následována "Fifty-Fifty" (korunována hned několika houslovými sóly Jeana-Luca Pontyho). Album uzavírá trio skladeb "Zombie Woof" (těžkopádný song s poměrně složitými dechy a marimbou je asi nejslabším kouskem celého alba), "Dinah-Moe Humm" (skladba s lehce erotickým textem a pro mne jednoznačné vyvrcholení celého alba), následující "Montana" (okořeněná o zajímavou marimbu Ruth Underwoodové) tvoří skvělé finále. Jde o parodickou skladbu o kovbojovi pěstujícím na svých polích dentílní nitě.

Over-Nite Sensation je skutečně senzačním a velmi kompaktním hudebním dílem sdružujícím v sobě věechny důležité prvky Zappovy hudby. I když má pouze něco přes půl hodiny, podle mého se jedná o jedno z nejlepších alb, které Frank Zappa kdy vydal a myslím, že u mě patří dokonce mezi jeho TOP 3 alba (ješte s One Size Fits All a Joe's Garage).

jiří schwarz @ 21.11.2020 23:44:08 | #
Díky, Vojto, za připomenutí téhle desky, pro mě extrémně stimulující (koupím si CD). Já totiž Zappu od mládí vnímal, hlava věděla, že je to velmi kvalitní muzika, ale přesto jsem nikdy moc neposlouchal (kromě Hot Rats, to miluju, mé jediné CD). Over-nite Sensation leží někde ve skříni na mgf. páscích (a cívkáč už nemám 😊) a v počítači. Víc jsem poslouchal Apostrophe a One Size… Poslouchatelnost Zappy pro mě byla omezená násilnými přechody témat a rytmů v rámci jednotlivých skladeb (a to se na tomto LP tolik nekoná - proto, jedna z pro mě nejlépe poslouchatelných desek). Další problém byl v absolutní převaze intelektu nad srdcem, což obvykle v umění nemusím. A tomu intelektu, a textům, jsem nikdy moc nerozuměl. Milióny konotací života, světa v USA, které byly v mládí, za normalizace, tak vzdálené (dál, než západní Evropa).

Na tomhle albu se podle mého nějak usadil zvuk výborných Mothers pro 70. léta. Není na nich žádná pro mě neposlouchatelná či špatně poslouchatelná část, pěkné od A do Z, byť zde chybí nějaký radiový, aspoň trochu líbivější hitík. Hodně souzním s touhle recenzí, jen, na rozdíl od Vojty, nemám žádný problém se skladbou Zomby Woof, naopak ji považuju za jednu z nejlepších. Ty divoké vokály (Lancelotti?) dělají neuvěřitelné napětí, navíc je to instrumentálně barevné, skvělé dílko. 4 a ½ hvězdy.
A ještě k Jardově glose: ano, na jiných albech jen některé věci, nebo aspoň některé uchu nelahodící úlety. Ale jakkoli mám raději legatovější, dejme tomu citovější hraní na kytaru, na tomhle LP ta tvrdá palba nějak patří do Zappovy nesentimentální muziky.