steve - @ 19.03.2017 | #

Sotva Peter na své soukromé první akci otevře ústa, už cítím, že mi vedle něj chybí zbytek velkých Genesis. Především kytara Steva Hacketta - ale určitě je dobře, že tu není přítomen, Steve si natartoval výbornou kariéru a na prvních několika albech z odkazu "svých" Genesis vycházel. Navíc rezonoval nový rozměr své hudby, pořád ještě hodně progresivní, ale než na kytaře je toto umění postaveno na zvucích a nových prostředcích, které ze samplů a keyboardů dokázal vyloudit. Obklopil se rockovou smetánkou a do zkomírající artové škatulky vnesl velmi čerstvý závan nového.

Moribund The Burgermeister je na svém začátku prazvláštní, jasně ukáze nový směr, vývoj a i když se pohádková atmosféra vytratila, skladba zajímavá rozhodně je. Pořádný hit, to je Solsbury Hill - ta začarovanou krásu rozhodně obsahuje. Správně dixielandovsky ujetá Excuse Me a pak Humdrum, to už je naprostá emoční špička. Při Slowburn mi kolem hlavy letí opět Genesis. Muzikální Down The Dolce Vita dokáže tělo pěkně rozvlnit, ale to nejlepší je až v samém závěru, skladba Here Comes The Flood kličkuje mezi různými formami pocitového velikášství a vyznívá opravdu velkolepě.

jirka 7200 @ 07.01.2019 09:00:00 | #
První sólové album bývalého zpěváka Genesis mě nijak zvlášť neoslovilo. Solidní soft rock se stopami různých hudebních vlivů je příjemně poslouchatelnou deskou, ze které trčí nesmrtelný hit Solsbury Hill. Jinak poklidné tempo rozčeří jen rockovější odsýpající Modern Love. I ve Slowburn to občas zajiskří, naproti tomu v Down the Dolce Vita zaujme bombastické orchestrální aranžmá. Dodnes si však pamatuju článek v Melodii z osmdesátých let, kde se Josef Vlček touto deskou zaobíral a já si doma představoval, jak asi ta západní muzika zní. Dnes, cca po 35 letech to již vím.