Lifesigns / Altitude

Dlouhé čtyři roky jsme si museli počkat na třetí studiové album anglických Lifesigns. Tato kapela je (ač složena ze známých muzikantů progresivně rockové světové špičky) dlouhá léta synonymem nezávislosti, finance na natočení a vydání své hudby si vždy bez problému zajistila přes crowfundingové kampaně. I to má svá rizika a členové kapely se museli vyrovnat se ztrátou části zdrojů od fanoušků po krachu Pledge Music. Proto na album pojmenované „Altitude“ musely být doplněny finance přímo prostřednictvím účtu na svém webu. Nebyla to však jediná komplikace, ta další nastala po celosvětovém lockdownu, který nutí muzikanty nahrávat a skládat odděleně. Naštěstí jsou dnes technické možnosti na vysoké úrovni, výměna rozpracovaných partů nikterak nezdržovala a muzikanti podobnému stylu spolupráce poměrně uvykli. Bubeník například posílal své party až ze Švédska.

V sestavě kapely byly provedené drobné úpravy. Na svých pozicích zůstali oba klávesáci, mozek kapely a skladatel John Young a zvukový mág a producent Steve Rispin. V roce 2020 opustil řady souboru bubeník Martin "Frosty" Beedle, který měl v plánu vystupovat s Tokijským filharmonickým orchestrem. Jeho místo obsadil Zoltán Csörsz, fandům prog rocku známý z kapel Karmakanic, The Flower Kings nebo The Tangent. Na pozici basového kytaristy byl přijat všestranný John Poole (ex Wildhearts), který dlouhá léta působil v koncertní verzi souboru a z pozice hosta se do sestavy vyšvihl zpěvák a kytarista Dave Bainbridge.

Před poslechem novinky jsem si připomenul předchozí dvě alba a zjistil, že hlavně „dvojka“ Cardington je hodně silná a kvalitní deska, která ani po letech neztratila nic na svém kouzlu a dost si jí cením. O to více jsem se těšil na porovnání a nic již nestálo vstřebávání novinky. Hned v úvodu je třeba sdělit, že kapela se s posluchači moc nemazlí. Od prvních sekund čtveřice hudebníků s hosty útočí na smysly posluchače zbraní nejtěžší kalibru - svým šestnáctiminutovým art rockovým opusem Altitude. Ústředním tématem předchozího alba byl příběh vzducholodi, na tom současném posluchač nabývá dojmu, že autor popisuje krásu přírodních scenérií, až v okamžiku dramatičtěji zbarvené hudby se vyjasňuje, že jde o pohled bojového dronu, který vyhledává cíl k destrukci. Tuto mnohovrstevnatou kompozici jsem slyšel už nesčetněkrát a stále jsem z ní znovu a znovu nadšen. Chválím i technickou stránku zvuku, nejen této písně, ale celého alba, produkce Steva Rispina je dynamická, plně v souladu s mou představou dokonalého rockového soundu.

V následující parafrázi na tango, ve skladbě Gregarious se setkávají dva světy – Supertramp později nakřížený s prvky Pink Floyd - jasná hitovka do playlistu rockových rádií. Ivory Tower se ze dvou třetin vydává za křehkou baladu ozvláštněnou akustickou kytarou hosta Robina Boulta (skládá třeba pro Fishe) a klavírem. Kdesi na pozadí vyzvání jemné předivo syntenzátorové zvonkohry. V závěru se promění v razantní prog rock v určitých chvílích ne nepodobným kolegům ze Spock Beard. To jedna ze dvou věcí z Jeffova archívu, které původně vyšla na jeho sólovém albu před dvaceti lety.
Příjemná Shoreline je hodně ovlivněná jazz rockem, v desetiminutovce Fortitude vše pohodově plyne, dojde na kytarové a v závěru i hutné klávesové sólo. Šestá, kratičká Arkhangelsk je jen kratičkým klávesovým intrem k následné Last One Home, která, jak plyne čas, prochází kouzelnou proměnou. Zpočátku nenápadná balada počne pomalu rozkvétat v okamžiku, kdy se zapojí Bainbridgova „gilmourovská“ kytara. Ta zpočátku jemně kreslí pěkně zakulacená sóla, pak se přidají hammondky a atmosféra začíná houstnout, kytarista stupňuje napětí a žene sólo až do osvobozujícího finále s refrénem. Velmi emotivní píseň, která zasluhuje pozornost. Zde zpozorní fandové Pink Floyd a pravděpodobně nejen oni. Pamětníci si možná na tuto píseň vzpomenou v jiném aranžmá skupiny Qango, dávným prog rockovým pokusem Younga a Johna Wettona (Asia), který však neměl dlouhého trvání. Porovnání kytarových sól a zhodnocení, která verze je lepší, zabere jistě fanouškům čas během dlouhých a zatím chladných jarních večerů. :-)
Závěrečná „Altitude Reprise“ je jen kratičkou vzpomínkou, útržkem melodie titulního songu. V tomto bodě se s námi album loučí.

Závěrem : John Young se svou družinou Lifesigns na třetím studiovém albu podal mimořádný výkon. Hudebně navázal na předchozí opus Cardington a písně skladatelsky a aranžérsky ještě více s ostatními dopiloval. Vše jako by do sebe zapadlo, melodické pasáže se krásně prolnuly s těmi prog rockovými. Ohromující úvodní opus se zařadil mezi poutavá progresivně rocková díla a zbytek různorodých a nápaditých písní spolu s dvěma omlazenými songy jej skvěle doplnily. Pro fandy melodického prog rocku, Big Big Train, Kaprekar´s Constant nebo Spock ´s Beard nutnost. Je prostě vidět, že bojové drony létají výše než vzducholodě.

» ostatní recenze alba Lifesigns - Altitude
» popis a diskografie skupiny Lifesigns

---

Petrucci, John / Terminal Velocity

Pokud zaostříte zrak na sólové aktivity Johna Petrucciho mimo jeho domovskou kapelu, nejsou kupodivu tak rozsáhlé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud vyškrtáte ze seznamu Johnovu participaci na různých tribute nahrávkách, neoficiálních vydáních, živých koncertech či jamech typu G3, tak zjistíte, že čistě sólovou věc vydal někdy před šestnácti lety pod názvem „Suspended Animation“ (2005). Na této desce (na rozdíl od dvou alb Liquid Tension Experiment, na které krom Johna participovaly tři hudební esa stejného kalibru) veškerou pozornost strhnul jen na svůj kytarový projev a basák Dave Larue (např. ex Satriani, Moore, Morse) s bubeníkem Dave Dicensem (ex Cro-Mags, Hiromi) mu poskytli precizní, ale nikterak exhibující rytmickou základnu.

Po patnácti letech je Petrucci zpět s druhým sólovým albem „Terminal Velocity“. V době covidové nahlédl do šuplíku a dokončil nedotažené črty songů. Baskytarové party nahrál opět Dave Larue, post bubeníka obsadil tentokrát kámoš a bývalý parťák z Dream Theater - Mike Portnoy. Devět povedených písní na albu je určeno příznivci hutného heavy metalu, který ocení technickou vytříbenost kytarových partů. V ideálním případě (tak jako třeba v tom mém) není podmínkou oddanost Dream Theater, odpadá tak porovnávání určitých pasáží s domovskou kapelou.

Z úvodních melodických kousků Terminal Velocity a The Oddfather přímo čiší radost ze hry, navazujicí Happy Song v ůvodu odkazuje na skladbu LTE – Universal Mind, následně svou jednodušší aranží připomíná spíše rozverné punkery Green Day. Nejvíce vyčnívá song Gemini, prog metalová kompozice, ve kterých se nálady a styly mění jak na horské dráze, speed metalová tempa tu střídají progové plochy ozvláštněné třeba flamenco vsuvkou. Out of the Blue je úchvatná pocta blues na kterou navazuje v protikladu hodně temná a drsná Glassy-Eyed Zombies v prog/power metalovými riffy. Na poněkud méně výraznou The Way Things Fall, ve které jsou recyklovány nápady z předešlých projektů navazuje Snake in my Boot s tepajícím rytmem a tleskáním, připomínající zpočátku drobnou parafrází na We Will Rock You do Queen, krerá se postupně rozvine do barevné kytarové exhibice. Závěrečná Temple of Circadia žádné zklidnění nepřináší, temné a těžké riffy à la Pantera to nedovolí. Skladba přesahující sedm minut nabídne naštěstí i meditativní mezihru zahranou na kytarový syntenzátor.

Závěrem : v oddechovém času během covidové přestávky prezentuje John Petrucci svůj kytarový um v rozmanitých skladbách, které krom propracovaných sólových exhibic nabízí i výlety třeba do bluesových, progresivně rockových, někdy až tvrdě power metalových zátočin. Do tohoto výsledného tvaru je navlékl dvorní garderobier Andy Sneap (Testament, Fear Factory, Judas Priest) a tím album Terminal Velocity zřetelně odlišil od zvukově rozevlátějších a decentnějších kolegů typu Satriani /Vai. Velmi povedené instrumentální album a těším se na porovnání s materiálem projektu Liquid Tension Experiment III (2021), který bude vydán za čtrnáct dnů…..

» ostatní recenze alba Petrucci, John - Terminal Velocity
» popis a diskografie skupiny Petrucci, John

---

Liquid Tension Experiment / Liquid Tension Experiment 2

První Album kapely Liquid Tension Experiment vzbudilo poměrně značný ohlas a tak firma Magna Carta dala souhlas k natočení jeho následovníka. Dokud je železo horké, musí se kout. Hudebníci jej nahráli ve stejném složení, jeden rozdíl tu však byl. Klávesák Jordan Rudess se mezitím stal členem Dream Theater. Při natáčení prvního alba „Tekutého napětí“ se totiž Petrucci s Rudessem hodně sblížili a jeho neotřelý a pohotový způsob hry jej dovedl až k jeho zařazení do služeb Snového Divadla. Původní hráč Derek Sheridian byl odejit a posluchač mohl ještě v tom samém roce 1999 po vydání LTE 2 posoudit, v jak rozdílných hudebních světech se oba klávesáci nacházeli, při porovnání se Sheridianovým sólo albem „Planet X“ (1999)…

Vraťme se ale k hodnocenému albu :

1)Acid Rain - úvod druhého alba Liquid Tension Experiment začíná více než slibně. Přímo ohňostroj nápadů a hudebnÍch „soubojů“ . Dalo by se říci, že je to nejsignifikantnější skladba LTE všeobecně. Jasně potvrzuje slova o dokonalém porozumění a souhře kytaristy a klávesáka, jejich nástroje se mezi sebou divoce proplétají jako liány. V určitých okamžicích lze těžko rozeznat, který nástroj má zrovna nadvládu. Velmi poutavé úvodní číslo, v určitých pasážích Rudess používá postupy z vážné hudby…

2)Biaxident – v bombastickém symfonickém intru kapela jemně nastíní úhlavní melodický motiv, který je nadále ve skladbě hýčkán a rozvíjen v různém stylovém provedení, v odstínu jazzovém i přísně metalickém, doplněný o latinsko americké rytmy – všímám si, že oproti debutu Rudess více používá zvuk klasického klavíru.

3)914 - Kratší hříčka postavená na hutném rytmu bubeníka a pevné basové figuře. Na tomto podkladu klávesák rozmáchle preluduje na el. piano a syntenzátor. Petrucci má omluvenou absenci.
4) Another Dimension – Přímočařejší záležitost, v mezihře mě zaráží ta akordeonová pasáž, která mi moc nesedla…

5)When The Water Breaks – Název skladby (ve volném překladu „Když praskla voda“) a domixovaný pláč novorozence v úvodu a na konci třetí části poukazuje na skutečnost, kdy kytarista John Petrucci opustil nahrávání z důvodu předčasného porodu manželky. Nejdelší epos složený ze čtyř celků, každý má trochu odlišnou atmosféru a po Acid Rain ji považuji za nejpůsobivější okamžik desky

6)Chewbacca – zajímavě vystavěná improvizační skladba, (do této a následné písně John kytaru dohrával až později), která se v půli láme do psychedelické a experimentálnější části

7)Liquid Dreams – jazz rockem ovlivněná pohodová záležitost s dunící a valivou bezpražcovou basou Tonyho Levina, ozdobená zvonivou marimbou

8)Hourglass – křehký závěr obstarává okénko do světa vážné hudby - duet akustické kytary a klavíru

Závěrem : opět skvělá ukázka dokonalé souhry výjimečných muzikantů. První album jako by bylo kapánek rockovější, zde více prosvítají na pozadí prvky jazzové a vážné muziky. Důvodem této změny byla pravděpodobně částečná absence kytaristy při tvorbě, kdy trio jamovalo osamoceno. Ostatně, mnoho takových pokusů bylo zaznamenáno a část byla i vydána pod hlavičkou Liquid Trio Experiment a zde je ten příklon k experimentálněji pojatému jazz rocku jasně čitelný. Myslím si, že to menší soustředění muzikantů a pozdější dodělávky jsou trochu znát, některé songy (914, Liquid Dreams a Hourglass) působí méně výrazně. V rámci diskografie LTE dávám jen 3,5 hvězdy, za kabaretní vsuvku na konci páté skladby zaokrouhluji nahoru:-)

» ostatní recenze alba Liquid Tension Experiment - Liquid Tension Experiment 2
» popis a diskografie skupiny Liquid Tension Experiment

---

Liquid Tension Experiment / Liquid Tension Experiment

Americká nezávislá firma Magna Carta se v devadesátých letech věnovala vydávání alb různých prog rockových skupin, velký úspěch měly Tribute projekty velikánů art rocku Yes, Genesis nebo Pink Floyd. Právě při tvorbě dalšího podobného alba – poctě Rush, byl bubeník Mike Portnoy z Dream Theater osloven majiteli firmy, zda by nechtěl natočit sólové album s muzikanty, které si sám zvolí. Mike byl potěšen a rozhodil sítě. Basista Bily Sheehan z Mr.Big jeho nabídku odmítnul, ale lepší náhradu, která se namanula, by si fanoušek náročnejší muziky těžko mohl představit. Hutnit rytmiku spolu s Mikem se totiž rozhodl Tony Levin (mj. P.Gabriel , King Krimson, Pink Floyd) se svým dvanáctistrunným Chapman stickem, zvláštním nástrojem, který má basové i kytarové struny a dá se něm zahrát neskutečné věci. Tony před rokem nahrál podobně laděnou desku v prog/jazz rock triu Bozzio Levin Stevens, jehož barevné CD nazvané Black Light Syndrome (1997) nelze než vřele doporučit. Klávesista Jordan Rudess, člen Dixie Dregs, zaujal experimentálním albem Rudess/Morgenstein Project 1997, kde předvedl parádní výkon. Rovněž několikrát vystoupil před DST jako předkapela. Vhodného kytaristu dlouho nebylo možno sehnat, osloven byl i Brian May nebo Steve Morse, ale nakonec to nedopadlo. Nezbývalo nic jiného, než sáhnout do vlastních řad a z domácí kapely DT požádat o pomoc Johna Petrucciho.

Muzikanti se s tím moc nemazali. Za šest dnů si připravili kostru skladeb a v Milbrook Sound studiu v New Yorku desku s Paulem Orofinem při společných jamech nahráli. Orofin tehdy zrovna ukončoval práce na tribute albu Guitar Battle, na kterém Petrucci rovněž participoval. Jak vidno, tehdejší doba byla hudebním ekvilibristům zaslíbená.

Jak se tedy projekt Liquid Tension vydařil? Muzikanti více méně prokazují své kvality a připravenost na načrtnutých základech vystavět zajímavé melodické linky. Určitá podobnost s tvorbou Dream Theater je zřejmá, vždyť se ji v podstatě zůčastnily budoucí tři čtvrtiny Snového divadla. Posluchač se může plně věnovat relaxu při instrumentálních skladbách, kde Portnoy s Levinem vytvářejí plastickou rytmickou pavučinu nad kterou krouží metalická Petrucciho sólová kytara. Když se začne blížit okamžik, kdy by mohl daný koncept nudit, přispěchá Rudess s klávesovými vsuvkami a zajímavým repertoárem zvuků v paměti syntenzátoru, jako např. v úvodu Osmosis, kde na klávesách supluje jakési exotické perkuse. Ve skladbách jsou vyváženě dávkovány metalové a technicky náročnější pasáže s těmi melodičtějšími a oddychovějšími (Osmosis a State of Grace) , takže je stále co poslouchat. Možná jen ty dvě kratičké jednohubky The Stretch a Chris and Kevin's Excellent Adventure působí jako rozptýlení a kdyby na albu nebyly, nic by se nestalo. Ostatně také vznikly až v samotném závěru nahrávání.

Před závěrečnou Three Minute Warning, která vtipně z celkové stopáže odkrajuje skoro půlhodinku, je na obalu uvedeno upozornění, že bázliví, netrpěliví a kritici požitkářství by tuto skladbu vstřebávat neměli. Ač je song teoreticky rozdělen do pěti částí, ve skutečnosti se jedná o nepřerušovaný a celistvý záznam jamu, který osobně považuji za gró celého alba. Zde jsou hráči maximálně bezprostřední a uvolnění. Nezbývá nic jiného než popřát příjemný poslech!

» ostatní recenze alba Liquid Tension Experiment - Liquid Tension Experiment
» popis a diskografie skupiny Liquid Tension Experiment

---

Irish Coffee / Heaven

Kdo by se nadál, že matador belgické rockové scény, bezmála pětasedmdesátiletý William Souffreau vydá další desku s názvem Heaven?
Je to taková rockovější verze Vladimíra Mišíka tamní scény, ta podobnost však začíná a končí jen v parametru délky působení a svým entuziasmem, stylově se tyto osoby svou produkcí jen letmo protly někde na počátku sedmdesátek.

V Belgii známý muzikant po pěti letech od vydání předchozí fošny When The Owl Cries připravil fandům dárek - jedenáct nových songů (včetně jednoho cover songu), které si sám složil i otextoval. Jeho dcera vytvořila obal a rockeři z místní scény společně s ním desku v domácím studiu Joana Ancaera natočili.

V porovnání s předchozí, výše zmiňovanou deskou, je novinka Heaven klidnější, rockové hrany byly trochu ohlazeny, krom Lay Them Shotguns Down a titulní potemnělé a hutné Heaven tu hard rockové písně nenaleznete. Odkazy na jižanský rock jsou patrny v Do My Playing a Gonna Take It As It Comes. Jinak je to spíše soubor staromilsky vkusných rockových songů načichlých blues ve stylu produkce Erica Claptona.

Závěrem : William Souffreau oslavil příjemným albem Heaven půl století na rockové scéně, které vedle poctivých písní přineslo i technicky naprosto dokonalej zvuk, který mu musí závidět většina mnohem známějších zahraničních souputníků.

» ostatní recenze alba Irish Coffee - Heaven
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee

---

McKennitt, Loreena / An Ancient Muse

Předchozí album Book of Secrets katapultovalo Loreenu na výsluní mezi hudební celebrity. Vše se zdálo zalité sluncem, tragická událost v osobním životě muzikantky však zapříčinila její devítiletou pauzu, nepočítáme li živý záznam Live In Paris And Toronto, který částečně pomohl všem překlenout toto období. V roce 2006 však všem překvapeným příznivcům nadělila veliký dárek v podobě sedmého studiového alba An Ancient Muse.

Loreena důsledně studovala historické prameny o životě Keltů v dřívějších dobách a sledovala v jejich doložené otisky v krajině, který tento kmen za sebou zanechal na různých místech světa. Navštívila Mongolsko i severozápadní Čínu, Turecko i některé řecké ostrovy nebo Jordánsko. Málokterý umělec zvolil takto poctivou přípravu…

Hned v úvodních dvou skladbách, ponuré instrumentálce Incantation (která mi náladou připomněla The Host Of Seraphim od Dead Can Dance) a The Gates Of Istanbul se ocitáme v opojném světě etnické muziky, která přímo navozuje pocit fyzické přítomnosti na trzích a uličkách kdesi na Blízkém východě.Drnkání na bozouki a hra na ňiněru spíše odkazuje na starověkou řeckou kulturu, třetí skladba Caravanserai však v toku času přiznává skotské folkové prvky. Zajímavé spojení. The English Ladye and the Knight zvukem harfy a různých viol zase navozuje barokní atmosféru potemnělého středoevropského kostela. Kecharitomene a Sacred Shabbat se opět obloukem vrací někam do tureckých reálií a naznačují, že Keltové zanechali stopy i v lidové muzice tohoto národa.
Zbývající Penelope's Song a Beneath a Phrygian a částečně i Never-Ending Road (Amhrán Duit) se spíše přibližují hitovějším parametrům předchozího alba Books of Dreams a dost koketují s popem. Připomínají produkci Enyi a tyto skladby poměrně silné album trochu ředí a já s nimi moc nesouzním.

Závěrem : Loreena po devíti letech na svém comebackovém albu potvrdila neotřesitelnou pozici písničkářky, která ve vlastních písních dokáže mistrně rozpustit různé etnické hudební vlivy ve specificky pojatém irském folku. Tímto přístupem se přiblížila k Dead Can Dance, kteří tvořili obdobným způsobem. Nahrávka vznikla v Real World Studiu Petera Gabriela, finanční rozpočet natáčení byl takřka neomezený a tak se na nahrávání skladeb podílelo cca padesát hostů exkluzivních jmen, kteří ozvláštnili album zvuky různých exotických nástrojů. CD bylo tehdy nominováno na ocenění Grammy za nejlepší současnou etnickou nahrávku, svým masteringem tomu jistě napomohl i slovutný Bob Ludwig.

Po technické stránce skutečně brilantní dílo, proto jej lze na trhu najít v různých Hi-Res formátech, nechybí ani MSFL mastering. Kdo chce nahlédnout na etnickou muziku optikou Loreeny McKennitt, tak jistě zklamán nebude.

» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - An Ancient Muse
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

---

Karfagen / Principles and Theory of Spektra

Letošní covidová doba muzikantům moc nepřeje a většině z nich již přichystala nejedny horké chvíle. Rušila se většina koncertních turné i jednotlivá vystoupení, přesouvalo se vydání nových alb, které se v posledních letech paradoxně staly spíše jakýmsi promo materiálem na následné turné skupiny. Jak se zdá, tak činorodého Antony Kalugina takové patálie nezastaví, léta vydával několik alb za rok a ani letos tomu není jinak. V lednu spatřilo světlo světa Birds of Passage, v říjnu sólová deska Marshmallow Moondust 2020 a v prosinci aktuálně hodnocené Principles And Theory Of Spektra. Krom toho připravil několik výhodných setů starších desek a DVD za zvýhodněnou cenu, ke kterým jako bonus přidal i nějaké dema a dříve nevydané nahrávky. Neuvěřitelné.

Co se týče nové desky Karfagen, tak mnohé naznačil samotný název - „Principles And Theory Of Spektra". Kdo v dřívějších letech sledoval tvorbu tohoto souboru, tak tomu bylo jasné, že Antony odkazuje ke koncepčnímu albu Spektra z roku 2016. Ano, na novém nosiči se objevily instrumentálky složené a nahrané v rozmezí let 2015-6 (alba 7 a Spektra). V letošním roce byly oprášeny a nově smíchány. Před poslechem jsem měl trochu strach, že se bude jednat o nějaké méně povedené přebytky vyřazené ve studiu. K dovršení všeho, album Spektra se mi nikdy moc nelíbilo, při vší snaze o pestrost mi materiál připadal fádní a zvuk dost syntetický. Po několika přehráních novinky mne však napadlo, že tehdy některé songy nebyly použity spíše pro svoji rozsáhlost...

Úvodní Levitation navazuje na nejlepší momenty z alba Spektra, třeba na song Celebration. Skvělej kytarista Max Velychko mi tu stylem hry připomíná Roine Stolta nebo starší okamžiky z tvorby Camel. Prostě melodická neo prog rocková jízda s prvky fusion. Navazující Hunter je stylově dost podobný, jen má hutnější rockový střih. Ve třetí, třináctiminutové Phantasmagoria se jako host představuje Eddie Mulder, kytarista holandských Flamborough Head a Leap Day, který tu Kaluginovi oplatil jeho výpomoc na svém sólo albu Victory. Oproti přímočaré, rockově laděné úvodní dvojici je to veliká změna. Poklidné tempo, akustické kytary, členité, až zasněné pasáže proložené technicky naprosto odlišnou Mulderovou hrou mě dokonale zrelaxovaly.

V následující Birth of Star hlavní melodickou linku doprovází flétna Eleny Kushyi, která rozbíji částečně chladnou produkci. Nachází se tu i podobné motivy použité na Echoes From Within Dragon Island. V předposledním Calypsu atmosféra v úvodu i v závěru rockově houstne, ve střední posluchačsky náročnejší pasáži se prolínají různé akustické nástroje. Závěrečná, uvolněná Gravitation uzavírá album.

Závěrem : Tato deska Karfagen mě celkem mile překvapila. Hudebně se sice posunula o několik let zpět, neobsahuje zpěv ani rozsáhlejší použití akustických nástrojů, tak jak tomu bylo na novějších albech. Přesto nepůsobí díky kvalitnější zvukové produkci vyčpěle a i ta umělohmotná pachuť je hodně potlačena. První dvě a závěrečný song nabízí melodické, přímočaré neo prog rockové instrumentálky, jádro alba vyplňuje členitější a náročnější, někdy jemnější (song 3), někdy údernější (songy 4 a 5) materiál. Z desky do počtu se vyklubalo zajímavé řadové album s tradičně skvělou dynamikou a výpravným obalem. V rámci žánru nepřináší nic objevného, více jak tři hvězdy dát nemohu, ale musím uznat, že u muziky Antony Kalugina se pěkně relaxuje. Příznivci melodičtějších stylů jistě přidají alespoň jeden bodík navíc…

» ostatní recenze alba Karfagen - Principles and Theory of Spektra
» popis a diskografie skupiny Karfagen

---

Omega / Testamentum

Kolik času jste si v poslední desetiletce vyhradili pro poslech maďarské rockové legendy Omega? Já se přiznám dobrovolně – bylo to takové povinné minimum – několik poslechů desek ze sedmdesátek a v tomto období jsem si doplnil rozhled a vyzkoušel poprvé „živé“ Élö Omega z roku 1972.

Nyní na podzim při malém pietním rozjímání s Omegou u jejich živého dvojalba Live At The Kisstadion se ke mně shodou náhod dostala informace, že tato kapela zrovna vydala odkládané album Testamentum, na kterém slibovala návrat k progresivnímu rocku. Této zprávě nešlo odolat, neboť některým obdobným souborům se po mnoha letech podařil velký comeback. Omega by musela navázat alba vydaná cca před čtyřmi dekádami, neboť v osmdesátkách se spíše věnovala syntenzátorovému rocku (Babylon, Trans and Dance) či pomrkávala s měrem k hard rocku (Égi Jel).

V novém miléniu se tomuto souboru (jako mnoha jiným kolegům) nevyhnulo nutkání převléci své hity do symfonického tvaru. Tyto pokusy byly zachyceny na albu Rapszódia 2012. Někteří členové z kapely temuto trendu propadli natolik, že vzniklo i pokračování - Oratorium 2014, které představilo staré skladby v decentních aranžích určených pro kostelní prostory. Tehdy to již nerozdýchal dlouholetý člen a baskytarista Tamás mihály, který kapelu opustil.

Po ukončení sakrálního turné během čtyř let János Kobór u kláves tvořil nový materiál. Mám pocit, že vše složil a nahrál v domácím studiu sám (krom ženského sboru a kytarových sól), alespoň tak jsem to pochopil z velmi skoupých informací v bookletu, který obsahuje jen texty všech 18 skladeb.

Jaká je nová studiová deska, navazující na předchozí hard rockově laděnou Égi Jel z roku 2004? Na úvod je třeba poznamenat, že po prvním poslechu jsem byl poněkud zmaten nesourodostí materiálu a některé melodie mi byly jaksi povědomé. Nejsa znalec všech písní z 16 předchozích CD, investigativně mravenčí prací bylo vypátráno, že šest písní pochází ze starších alb kapely a opatřeny byly pouze novými aranžemi.

Abych lépe pochopil podstatu nové tvorby, extrahoval jsem CD do PC a tuto starou klasiku odstranil. Zbylo dvanáct nových songů a náhle ten materiál dostal větší smysl i zvukově se více sjednotil.
Při prvním stisknutí tlačítka Play jsem trochu znejistěl – místnost zaplnily bombasticky masivní symfonické tóny úvodní instrumentálky A Sötétség Kapuja (Nyitány), později doplněné o samply metalické kytary a ženského sboru. Tato skladba poukazuje na Kobórovu snahu natočit moderně znějící rockové album, zvukově podobné Nightwish nebo Amaranthe. V následující baladě A Lángoló Huszadik Század byly použity ženské sbory v pseudo duchovním stylu francouzských Era a jejich hitu Ameno.

Pokud si tvorbu výše jmenovaných kapel spojíte s jasně rozeznatelnými melodiemi Jánose Kóbora a jeho typickým zpěvem, dostanete jakousi představu, jak vypadá třeba následující Mennyben Az Angyal, Hangyanép a hlavně závěrečné Álomszínház nebo Halotti Beszéd.

Zbylo šest balad, ze kterých oceňuji především krásné a emotivní Jöjj, Szabadító! a Gloria Et Honor Deo se skutečným pěveckým sborem. Mimo všechny kategorie je sakrální Légy Hű Magadhoz! s varhany.

Závěrem : Můj osobní názor je tento : Jedná se v podstatě o sólový počin Jánoše Kóbora, který využil období korona krize a ve svém studiu dopiloval dvanáctku nových skladeb pod záštitou jména Omega. Některé oblékl do moderního, někdy až symfo metalového kabátku, další opatřil samply pseudo chrámového sboru, aby lépe zapadaly do dalšího chystaného turné po kostelních prostorech. Zbytek pomalejších písní zaznamenal v normálním soft rockovém střihu a několik z nich je celkem povedených. Ty historické songy zařadil po domluvě s producentem, aby se mohli i starší posluchači s něčím identifikovat.

Vzhledem k tomu, že alespoň dle recenzí v tisku mělo sakrální turné velký úspěch, tak určitě i toto album si své posluchače najde. Mimo okruh pravověrných Omega fans však asi moc nezaboduje.
Vzhledem k faktu, že se CD bude prodávat exkluzivně jen na benzinkách MOL za cenu dvou litrů nafty, tak čísla celkových prodejů nemusí být vůbec špatná.

» ostatní recenze alba Omega - Testamentum
» popis a diskografie skupiny Omega

---

Omega / Live At The Kisstadion

Smutné zprávy z nedávných dní, které zarmoutily fandy slavné maďarské kapely Omega, oznámily skon dvou jejích členů, kteří se podíleli na jejích zásadních nahrávkách – klávesáka Lászla Benkő a basáka Tamáse Mihályho. Tvorbu tohoto tělesa jsem si připomněl albem, kterým jsem kdysi v roce 1980 kapelu objevil.

Byl to památný živý koncert z roku 1979, který byl vydán na dvojalbu pod názvem Élo Omega Kisstadion '79. Pamatuji se, jak jsem v obchodě nadšeně studoval kreslený výpravný rozkládací obal, na kterém na vnější straně ztvárňovala kresba muzikanty v jakýchsi vemírných skafandrech v temném sklepení. Sci–fi atmosféra odkazovala a vnitřně ladila s předchozími nahrávkami kapely, které byl v tomto období silně ovlivněny space rockem s art rockovým kořením. Vnitřní strana znázorňovala bombastické podium s hradbami reproduktorů, mořem mlhy a efektním světelným a laserovým parkem, což působilo tehdy v socialistickém táboře stejně tak scifi jako vnější obal.

Zaznamenané živé vystoupení z 8 a 9. Září 1979 vidělo celkem 50 000 fandů a kapela přehrála to nejlepší z předchozích studiových desek Csillagok Útján (5x), Gammapolis (4x) a Idõrabló (2x). Z díla Nem Tudom A Neved zazněla jen titulní skladba. V úvodu byla použita před tím nevydaná klávesová instrumentálka Sze-Vosztok s namixovaným ruským odpočítáváním startu kosmické lodi Vostok.

Omega efektně přepracovala aranže jednotlivých skladeb (nebo tak jen alespoň dopadl výsledný mix), takže v nahrávce jako celku dominoval zvuk kláves Lászla Benkő , ze sólové kytary György Molnára jsou především slyšet sóla, větší prostor dostane jeho nástroj jen Csillagok útján a Õrültek Órája . Rytmická jednotka – bubeník Ferenc Debreceni a basák Tamáse Mihály zahráli přesně, ale většina jejich snahy ve výsledném mixu poněkud zanikla.

Nejpodivněji je nasnímán zpěv Jánose Kóbora - jako by stál uprostřed hlediště obklopen neustále zpívajícím davem, který je častokrát slyšet více, než on sám.

Souhrou všech těchto okolností dostaly skladby jednotný, takový melancholický space rockový kabát.
Některé skladby však za tou syntenzátorovou hradbou přímo vyrostly a získaly až dramatický patos ( Idõrabló, Nem Tudom A Neved, Éjféli Koncert ).

Tento koncert byl výřezem toho nejlepšího z přechozích čtyř desek, které pro mne byly rovněž tím nejlepším obdobím (spolu s 10 000 Lépes) Omegy. Takže takové velké Best off. Její tvorbě v těchto letech ty vlivy space a art rocku moc slušely. Dnes již tento specificky znějící záznam nového fandu asi nenadchne, pamětníci jako já si však rádi tyto písně připomenou.

P.S. : Pro odpůrce maďarštiny byla vydána i anglická verze, později byla nahrávka zvukově „upravena" po vzoru západních kapel. Původní linky nástrojů byly do nahrávky studiově dohrány a domixovány, takže výsledný sound nabyl určité barevnosti, ale na to si pamětník jen těžko zvykne….

» ostatní recenze alba Omega - Live At The Kisstadion
» popis a diskografie skupiny Omega

---

AC/DC / Power Up

Nová deska AC/DC natočená v tomto složení je takovým malým zázrakem. Kdo by si byl pomyslel při sledování událostí a peripetií kolem členů kapely, které se táhly již někdy od roku 2014. Na problémy bubeníka Phila Rudda se soudy za držení omaných látek a vyhrožování zabitím navázal neustále se zhoršující sluch zpěváka Briana Johnsona, které budily dojem o konci jeho hudební kariéry. Ač ho poměrně zdatně na turné zastoupil Axl Rose, byl to tak velký zásah do DNA souboru, že to neunesl basák Cliff Williams a po ukončení turné v roce 2016 z kapely odešel. K dovršení všech těchto citelných osudových ran následující rok zemřel kytarista Malcolm Young a v kapele AC/DC zůstala osamocena ikona souboru – kytarista Angus Young. Tehdy jsem to pokládal za definitvní konec této rockové legendy.

No a vidíte, nemožné se stalo skutečností. Po třech letech člověk drží v ruce elpíčko v rudě žhnoucím obalu s logem AC/DC, což je pro mne dalším důkazem, že akt zmrtvýchvstání není zcela nemožný. Za zdánlivě nenahraditelného Malcoma nastoupil jeho synovec Stevie, takže méně zasvěcený fanda ani nemusel zaregistrovat nějakou změnu v sestavě. Osmiměsíční trest domácího vězení si Phil Rudd dávno odseděl, jeho solové album nebylo přijato dle jeho představ, tak na další angažmá ve své domácí kapele rovněž neřekl ne. Brianovu ztrátu sluchu lekaři částečně vyřešili implementováním speciálního naslouchátka a svou účast v kapele podmiňoval Cliff Williams právě jeho participací na nové desce.

Všechno tak nějak do sebe zapadlo a nahrávání alba nic nestálo v cestě. Při zveřejnění producenta a člověka odpovědného za mix jsem čekal nějaké změny, třeba návrat Mutta Langa, ale vše bylo svěřeno do rukou dlouholetému tandemu Fraser/O'Brien. Předem tedy bylo jasné, že nějaké větší vybočení ve zvuku nastat nemůže. Rovněž bylo dané, kudy se budou skladby kapely ubírat i hudebně, neboť byl zmíněn fakt, že byly opět použity nápady z Malcolmova šuplíku.

Tato nahrávka se mi do rukou dostala trochu oklikou, zapůjčená ve formě gramofonové desky. Obsah jsem již znal z CD a tak mne spíše více zajímalo, zda po technické stránce přinesla větší dynamiku či rozdílný zvuk oproti stříbrné placce. AC/DC totiž nepatřili nikdy k mým stěžejním souborům, i když rané desky z Bonova období a Hells Bells si občas připomenu. Během poslechu jsem si začal všímat skladeb samotných a vzikla tato neplánovaná recenze.

Těch dvanáct skladeb má sympatickou stopáž cca 41 minut, znamená to tedy , že se délka skladeb pohybuje v rozumné relaci tří minut. První tři razantní a energické skladby mě navrátily v čase až někam k Back in Black podobnou energií i použitými riffy. V Realize, která kombinuje kytary z What Do You Do for Money Honey a sbor z Thunderstruck si mi líbila Angusova druhá kytarová linka pod hlavním riffem. Trochu mě znervózňoval zvuk rozmazané otevřené hajtky. V Rejection zaujalo netypické Brianovo frázování, pěkné sbory ve formě „ú ůůů“ v refrénu a v singlovce Shot in the Dark její přímočarý tah na branku.
Čtvrtá Through the Mists of Time je takovou odpovědí na povinné ploužáky, které ostatní podobné kapely zařazují, mě nijak neuchvátila. V Kick You When You're Down jako bych slyšel takovej jižanskej nádech. Potěšila i neobvykle pestrá hra Phila Rudda. V následující energické Witch's Spell mne zaujal mimo jiné i pěkný efekt skluzu po basové struně.

Druhá strana alba mě již tak nebavila. Nastartovala ji Demon Fire, která mne krom refrénu nic nenabídla. To platí i o Wild Reputation, nejnudnější věci z alba, kde rotuje neustále jeden riff dokola . O moc lépe se nevybarvila ani bluesově zabarvená No Man's Land. Riff v Systems Down je takovej studeně komplikovanej, jakoby digitálně nasamplován. Závěrečné dvě skladby se však povedly a zachraňují, co se dá. Money Shot vnímám jako potencionální hit – klasická vypalovačka jako vypadlá z počátku osmdesátek neochotně uvolňuje místo závěrečné Code Red, která jako by přítomnost spojila nějakým časoprostorovým tunelem s atmosférou konce let sedmdesátých. Povedená tečka.

Zvukově nepřekvapivě zvítězil dynamický zvuk z asfaltu, nahrávka má větší prostor a nástroje jsou více odděleny. Jen ten zvuk hajtky občas zbytečně moc šustí a je takovej rozmazanej. Zvláštní, že nejmarkantněji je to slyšet v první skladbě. CD i digitální Hi-Res formát 24bit/96kHz pochází z jedné matrice, je naprosto identický a vyšší bitrate zde žádnou přidanou hodnotu nepřineslo.

Shrnuto : vzpomínka na Malcolma vybičovala všechny zbývající muzikanty k dlouho neslyšeným výkonům a na dvanáctce songů je to znát. Zpětně bych ji zařadil na časové ose až někam For Those….Samozřejmě, dvorek má kapela jasně vyznačkovanej, na tý parcele za desetiletí znáte každé stéblo trávy, ale souhra všech okolností tomu přála a z hlíny pomalu vyschlé až na troud vyrašil zelený a pevný výhonek. Z dobré poloviny písní srší energie a ohradník napájený přes Měnič napětí při doteku stále festově kope!

» ostatní recenze alba AC/DC - Power Up
» popis a diskografie skupiny AC/DC

---

Giraffes? Giraffes! / More Skin With Milk-Mouth

Na Progboardu mnoho math rockových souborů nenajdete, což je možná škoda. Několik kapel podobného ražení znám, ale nenapadlo mě je na tuto stránku instalovat. Když tu však v nedávné době tajemný KarBenCZ umístil kapelu Giraffes? Giraffes! z Massachusetts, očekával jsem jako bonus i vloženou recenzi, která by mne navnadila či navedla k nějaké desce tohoto dua. Zatím jsem se nedočkal, moje vrozená zvědavost mi nedala a já se poohlédnul po konkrétním vzorku. Na Spotify jsem si vytipoval jejich druhý produkt, podle mne nejucelenější desku s podivným názvem More Skin With Milk-Mouth z roku 2007. Ta obsahuje na ploše cca 29 minut pouhých pět instrumentálních skladeb se zrovna tak zvláštními názvy. Posuďte sami : druhá skladba se jmenuje neodolatelně : „ I Am S/H(im)e[r] As You Am S/H(im)e[r] As You Are Me And We Am I And I Are All Our Together: Our Collective Consciousness' Psychogenic Fugue“.
No, jako moderátor v rádiu bych ji představovat nechtěl :-)

Co se týče produkce samotné, tam se o žádnou podivnost nejedná, přistoupíte li na fakt, že je pro vás math rock zajímavou muzikou a technicky nadstandartně zvládnuté složité vzorce kytaristy a bubeníka vás budou bavit rozplétat a do výsledných rovnic budete umět dosadit proměnné. Konec konců, jsme na prog rockovém fóru a math rock je jednou z jeho odnoží, jakousi kombinací indie rocku, post, prog ,jazzu i hardcore. Všechny tyto styly odhalíte ve skladbách Giraffes? Giraffes!

Na albu „More Skins…“ jsou hodně živočišní, vedle pěkných melodií cítím občas právě tu hardcorovou nasupenost a zběsilost, přesto je většina jejich produkce posluchačsky celkem přístupná.
Na rozdíl od math metalových spolků, či různých noise a industriálních mutací je hudba Žiraf příjemnou procházkou rozkvetlým sadem plným zajímavých melodií a složitých rytmů. Ve čtyřech skladbách hudebníci prokládají klidnější pasáže s divokým rejem rytmických eskapád bubeníka doplněný dvojitým tappingem kytaristy. To je zvláštní technika hraní, spočívající v poklepu všech osmi použitelných prstů na struny kytary. Nejvíce se Ken a Joseph samozřejmě vyřádili na dvou devítiminutových skladbách „I Am S/H(im)“ a „A Quick One, While She's Away“, kde je prostor pro dlouhé zklidňující pasáže i minimalistické vložky, které se v čase pozvolna hudebně proměňují. Jakousi odpočinkovou záležitostí je předělový, třetí jam session „The Ghost Of EPPEEPEE’s Ghost“, která je zaobalen ve space rockových aranžích vesmírných zvuků kytarového syntenzátoru.

Nějaký odborný komentář a rozbor k této muzice bych (jistě nejen já) uvítal od odborníka Dannyho.

Závěrem : toto album je zajímavou exkurzí do světa ostřejšího math rocku. Skladby jsou dostatečně pestré a členité, střídají divoké rytmické pletivo s příjemnými okamžiky, kdy prosvítají na povrch pěkné melodie, nechybí ani zklidňující ambientní plochy. Nepřepálená stopáž alba zaručuje, že posluchačovy smysly nebudou přesyceny složitými strukturami a mě se zdá, že do té půlhodinky muzikanti nahustili takové to gró jejich tvorby. Z dalších alb jsem slyšel jen ukázky, ale i ty se mi zdály již poněkud naředěné. Pokud budu mít šanci naposlouchat komplet nějakou další LP Žiraf, třeba mě ta zkušenost vyvede z omylu.
V rámci žánru jasná pětka.

» ostatní recenze alba Giraffes? Giraffes! - More Skin With Milk-Mouth
» popis a diskografie skupiny Giraffes? Giraffes!

---

Lunatic Soul / Through Shaded Woods

Na tvorbě Mariusze Dudy, zpěváka, baskytaristy a skladatele polských náladotvorných progresivistů z Riverside si vážím jedné věci. Vedle svého domovského souboru si hýčká svůj vedlejší projekt Lunatic Soul, kde neohlížejíc se na současné trendy vytváří muziku podle své nálady a současného vnitřního rozpoložení. A tak na předešlých šesti albech můžeme nalézt písně akustického charakteru, ambientní plochy ale i plno elektronických výbojů. Každý si může vybrat.

Na čerstvé novince Through Shaded Woods, která vychází dnes, 13.11.2020 u firmy Kscope, objevuju při poslechu nový inspirační zdroj. Mariusz směřuje ke svým kořenům, podstatě, teď nemyslím hudební (i když první jeho dvě alba byla také více akustická), ale té osobní, lidské. Objevuje harmonii a souznění s přírodou, kdesi kolem Mazurských jezer, tam kde se kdysi setkaly starogermánské tradice se slovanskou kulturou a tyto pocity transponuje do muziky, kde jsou znát prvky severského folku a keltské muziky.

Fanoušek podobných souborů může namítnout, proč se řadit do podobného šiku kapel, kterých tu působí celé zástupy – matně si vybavuji např. Wardrunu, Heilung, Uttern nebo současnou Myrkur. Na to zní jednoduchá odpověď v podobě poslechu této novinky. Mariusz Duda tyto vlivy použil jako koření a rozpustil je ve svém vlastním DNA - značce Lunatic Soul. Takže i když na vás ze skladeb dýchne mrazivý závan chladného vzduchu a při poslechu vám vlasy pokryje mrazivá jinovatka, zaznamenáte ten rozdíl. Tato muzika nemá onu živočišnou pohanskou zemitost oněch severských kapel, neboť je umně namíchána s postupy rockových melancholiků, např. Anathemy nebo Katatonie, ovšem s rozpoznatelnou výstavnou melodické linky, která neomylně ukazuje na polského muzikanta Dudu.

Ten se nyní rozhodl všechny instrumenty na desce nahrát sám, většinou lze rozeznat piccolo baskytaru, jejíž zvuk přes různé elektronické krabičky moduloval do zvukové podoby basy, kytary nebo cella. Samozřejmé je využití dalších klávesových nástrojů. Zda jsou všechny perkusivní nástroje nahrány automatem si netroufám odhadovat.

Na LP se nachází šest skladeb. Úvodní rytmická Navvie navozuje pocit jakéhosi pohanského obřadu za pomocí již zmíněné piccolo basy, tamburíny a bubnu. Hlas je zde použit jen jako další melodický nástroj. Navazuje majestátní a melodická The Passage, kdesi v pozadí se mi vybavila kapela Bathory na albu Twilight of the Gods v akustickém provedení. Toto tipuju na velký hit, doplněný textem vycházejícím někde až z nitra muzikantovy duše, tak jak tomu je i na některých předešlých albech….

Píseň Passage : >> odkaz

Soud právě začal,
vím, že jsi mým údělem
Závěrečný příběh
Propadávají poslední zrnka písku
Čekáš daleko na druhé straně
V lese, ve tmě
Najdu tě, až navždy zavřu oči
Na mé klikaté cestě

Pokud se pomodlím
Tak mi pomůžeš dostat se ven
Pokud se pomodlím
Tak mi pomůžeš najít
cestu ke světlu

Titulní Through Shaded Woods má zvláštní uhrančivou atmosféru. Ačkoliv firma prezentuje album jako převážně akustickou záležitost, tak zde se Mariusz nedal a využil svých dovedností z předchozích elektronických alb. Akustický úvod klame tělem, ale už při prvních slovech textu mě silně mrazí. Hlas je vyjma refrénu elektronicky rozsekán, což působí velice ponurým dojmem. Ten dojem určitého společného spirituálního zážitku je tu takřka hmatatelný.

Oblivion je určitou druhou částí předchozí skladby, ovšem s běžným zpěvem. Svou atmosférou a pseudo symfonickou atmosférou mi trochu připomíná Dead Can Dance.
V páté The Summoning Dance se určitá temná nálada alba rozpouští do pozitivnější polohy, jako by se božstva smilovala, na obloze se rozpustila mračna a vysvitlo slunko. Pomalá, procítěné nazpívaná soft rocková skladba pomalu nabírá na dravosti, poháněná elektronickými šlehami a surovou basou. Souboj dobra se zlem začíná.
Závěrečná The Fountain – balada se silně nahalovaným zpěvem s klasickým doprovodem akustické kytary a klavíru zklidňuje emoce a očistná katarze očišťuje nitro. Nádherně vygradovaná nahrávka.

Tady strana B na gramodesce končí. V prodeji je však připravena verze v 2CD provedení. To druhé nabízí navíc celkem cca 40(!) minut muziky navíc, která je rozdělena do tří skladeb. Je dobře, že byly odděleny od hlavního, uceleného díla, protože by svou o něco nižší kvalitou naředily jinak kvalitní dílo. Instrumentálky Vyraj a Hylophobia nejsou nikterak zvlášt zajímavé pohanské dupáky. Velmi zvláštní je závěrečná skoropůlhodinka Transition II, která se navrací částečně k elektronice z předchozích desek. Postřední část je jakási improvizace s xylofonem a picollo basou a končí ambientními klávesovými plochami.

Závěrem : Lunatic Soul mě nikdy zvlášt svoji produkcí nezaujali (i když mám zálusk na poslech jejich elektronického Fractured). To se však s albem Through Shaded Woods změnilo. První CD je úchvatný mix melancholického rocku à la Mariusz Duda a pohanských prvků v jednom celku! Každému audiofilovi rovněž zaplesá srdíčko nad technickou kvalitou zvuku. To je jasný plný počet bodů. Druhé, bonusové CD obdrželo body tři.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Through Shaded Woods
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul

---

Witchcraft / Firewood

Pokud by se člověk soustředil jen na doom, occult, psychedelic anebo stoner hard rock, tak by se z té ponurosti, temnoty a tun táhlých bažinatých riffů musel pravděpodobně zbláznit. Fanda muziky, který si v nekonečných regálech s touto muzikou dokáže dobře vybrat, může se i nahrávka z této oblasti stát velmi chutným desertem.

Dnes vysoce váženou kapelou z této oblasti jsou Witchcraft ze švédského Örebra. Letos oslavili dvacetileté výročí své existence a během této doby stihli natočit šest desek, každou zvukově i obsahově trošku odlišnou. Naprostým unikátem je letošní akustické CD se zavádějícím názvem „Black Metal", o kterém jsem se tu nedávno také zmiňil ve své recenzi.

Z jejich starší produkce mne nejvíce zaujalo jejich druhé elpíčko pojmenované „Firewood“. Dle mého názoru jej kritika tak nějak bez většího zkoumání zařadila do škatulky vintage hard rock, či doom metal, což je označení velmi vágní. Witchcraft totiž, na rozdíl od milionu podobně řazených spolků vychází spíše z odkazu amerických Pentagram, než jejich anglických konkurentů Black Sabbath. Jejich projev je oproti nim částečně kultivovanější, melodičtější a Magnus Pelander v roli zpěváka podává technicky přesvědčivější výkony, aniž by tratil něco z jinak hypnotického projevu kolegy Ozzyho. Zvuk zkreslených kytar by se dal přirovnat k tomu z albu Master of Reality, není však tak podladěný a obhroublý, ale spíše sametově příjemný na poslech.

Celkově album nezní ani nijak ponuře, ale spíše svěže a uvolněně. V hard rockových postupech se jakoby kapela částečně vracela ke kořenům rhytm and blues, tak jak jej potom drtili třeba Grand Funk Railroad, nebo k bluesovým prvkům v podání Free. Při soustředěném poslechu lze narazit i na odkazy rock n´ rollu, Eagles nebo Doors.

Pusťe si třeba hit Mr.Haze a zaposlouchejte se do strhujícího rytmu písně, do přesných výšivek bluesových kudrlinek kytaristy, či jemně psychedelického závěru ne nepodobnému kapele Jima Morrisona. Na light verzi Sabbatů narazíte ve Wooden Cross,v nahrávce se objevuje i maniakální smích po vzoru ukusovatele netopýřích hlav. Skutečné podoby s tímto vzorem se dočkáte až v Queen of Bess, kde i kytary dostávají patřičný zatěžkaný sound, nebo na konci Chylde of Fire, kde je dokonce ocitován motiv jedné VELMI známého hitu. Naproti tomu, odlehčená instrumentálka Merlin's Daughter nabízí potřebné zklidnění.

Znakem většiny písniček Witchcraft na tomto albu je jejich členitost, takže tam, kde jiné kapely v úvodu songu odpálí temný riff, aby jej do konce stokrát variovaly, zde se nálada v průběhu času několikrát promění. Tak tomu je třeba v Sorrow Evoker, kde po prvotním riffu zazní folkové kytary ( dokonce i flétnový doprovod Willa Summerse z prog folkových Circulus), v druhé půli je zase čas na pořádnou rockou jízdu plnou kytarových sól. Dojde i na překvapení v podobě utajené skladby v závěru alba – po několika minutách ticha po hypnotické Attention! nečekaně rozezní aparaturu cover od Pentagram - When The Screams Come, jako pocta velkým Pelanderovým vzorům a vlastně i kamarádovi Bobby Lieblingovi z tohoto spolku.

Závěrem : toto album Witchcraft těží z populární vlny zájmu o vše, co vzniklo v sedmdesátkách, podobně jako třeba Wobbler. Přes všechny tyto výtky při pozorném poslechu dokáže vnímavému posluchači nabídnout mnohem více, než by se na první poslech (nebo po přečtení pár recenzí) dalo předpokládat. Pro fandy Black Sabbath a blues rocku z přelomu 60.- 70tých let jako stvořené. Skvělé hudební výkony a pěkné aranže ukryté pod povrchem mě ani po několika posleších nezklamaly. Výbornej retro zvuk, kterej vzešel s dobových nástrojů a postupů z dob rozkvětu tohoto stylu. V rámci diskografie kapely dávám plný počet!

» ostatní recenze alba Witchcraft - Firewood
» popis a diskografie skupiny Witchcraft

---

Wobbler / Dwellers of the Deep

Přibližně před týdnem přistála na pultech prodejen nová deska Wobbler -„Dwellers Of The Deep" jejíž název by se dal předložit jako „Obyvatelé hlubin“. Ten název je svým způsobem pro tvorbu těchto Norů signifikantní, neboť jakoby odněkud z hlubin rockového pravěku se jeho obyvatelé rozhodli přinést další poselství o tehdejších poměrech na art rockové scéně.

Graficky velmi povedený rozevírací obal přímo vybízí ke studiu. Sympatická mi je rovněž i určující stopáž alba cca 45 minut, to aby se bez problému vměstnala na plochu gramofonové desky. Na každé straně alba najdeme dvě skladby, na té první jmenovitě „By the Banks“ a „Five Rooms“.

Klip k Five Rooms:

>> odkaz

Již při prvních posleších jsem si všiml znatelného rozdílu mezi touto dvojkou songů a materiálem na předchozím CD „From Silence to Somewhere“. Je to poněkud zvláštní, protože byly obě složeny v době jeho vydání, z čehož vyplývá, že se tam svou atmosférou patrně nehodily a k finálnímu použití nadešel čas až nyní.

Úvodní „By The Banks“ napsal klávesák Lars Fredrik Frøislie, je slyšitelně dynamičtější, jeho mellotron určuje směr a kytarista Marius Halleland mu zdatně sekunduje. Sladit náročné rytmické figury bubeníka Martina Nordruma s charakteristicky znějící a vytaženou drnčící basou Rickenbacker v rukou Kristiana Karla Hultgrena je malý zázrak, neboť i basovka dokáže občas převzít hlavní melodickou linku.

V majestátním intru „Five Rooms“ jsou jasně slyšet rytmicky sešlapávané nožní pedály použitých varhan. Kapela nepodvádí, veškeré zvuky použitého mellotronu a marxofonu doluje z originálních nástrojů. Svou strukturou a dynamikou na sebe obě tyto písně navazují.

Na straně B hned v úvodu drážek najdeme akustickou, pomalou a něžnou Naiad Dreams, která je určitým zklidňujícím elementem před nejdelším opusem alba – devatenáctiminutovou Merry Macabre, ve které se střídají nervní rockové pasáže (jako od kolegů ELP) s ostrou rytmikou proloženou zklidňujícími klavírními pasážemi. Tato skladba mě však svou určitou překombinovaností a zbytečně nafouklým časem poněkud nudí, i když nepopírám, že ta dramatická závěrečná čtyřminutová část je poměrně vzrušující záležitost.

Značný „retro“ nádech jejich skladeb bude jistě opět dlouho rozebírán. Já si také nedávno připomínal ranou tvorbu Yes, což před poslechem této produkce nebyl nejlepší nápad. V hodně okamžicích mi určité pasáže připadaly dost podobné, zkombinované s některými okamžiky Gentle Giant. To tady ale asi nesděluji nic nového. Jako celku však nemohu těm třem písním upřít fakt, že mě i po mnoha posleších stále baví. Jen těžko uvěřit tomu, že dva členové Wobbler dříve působili v black metalových smečkách. :-)

Závěrem : je velmi obtížné být v kůži recenzenta a vyhodnotit všechny plusy a mínusy novinkového alba Wobbler. Zdá se, že kolem tohoto souboru byla v bublině prog rockových fans vytvořena určitá aura dokonalosti, či nedotknutelnosti. Ano (Yes), kapela nepostrádá kompoziční zručnost a um muzikantů dokáže vyvolat ducha sedmdesátkové produkce art rockových veteránů. Pokud však nahlédneme nezaujatě na celou tvorbu kapely, můžeme v této koncepci najít i zápory v podobě recyklujících se postupů, nemluvě s porovnáním s klasiky žánru. Pravdou však je, že i dobré retro v tomto stylu není jednoduchou záležitostí.

Nakonec po rozvaze dávám tři a půl hvězdy, příznivci retro zvuku, (který je mimochodem na mimořádné technické úrovni) můžou něco přihodit. A odpůrci "Obyvatel hlubin" s jejich podrobnou zprávou z minulosti mohou klidně dvě hvězdy ubrat. Vše bude relevantní.

» ostatní recenze alba Wobbler - Dwellers of the Deep
» popis a diskografie skupiny Wobbler

---

Everon / Fantasma

Pojďme po nějaké době doplnit další díl puzzle do mozaiky příběhu německých Everon. Hlavní protagonisté souboru - Oliver Philipps a Christian Moos od vydání alba Venus nikam nespěchali, věnovali totiž velké úsilí vylepšování svého nahrávacího studia SpaceLabs v Severním Porýní-Vestfálsku. V roce 2000 nazrál čas a tak s novým členem na postu kytaristy Ulli Hoeverem, který nahradil vyhořelého Ralfa Janssena, natočili a sami vyprodukovali ve volných frekvencích novou desku Fantasma. Pro plné koncertní provedení angažovali také klávesistu Olivera Thieleho.

Ta poněkud delší pauza souboru jedině prospěla, nový kytarista získal čas do souboru více lidsky zapadnout a i on přispěl svým umem a zápalem pro společnou věc ke zdárnému dokončení díla a jeho výsledném tvaru. Nahlédněme nyní společně na obsah disku, který se ukrývá na CD pod koláží dvorního grafika kapely, G. Bridgese.

Již při poslechu prvních dvou skladeb Men of Rust a Perfect Remedy poznávám snadno čitelný rukopis skladatele Olivera Philippse. Musím opět upozornit na způsob výstavby písní – jeho brilantní kombinace prvků renesanční vážné muziky a metalického prog rocku je úchvatná. Vzpomněl jsem si i na desku kytaristy Genesis, Anthony Phillipse – The Geese & The Ghost, kde jsou použity renesanční prvky dost podobně. I když je zvuk oproti unylejší a jemnější produkci předchozího alba Venus (asi i díky novému kytaristovi) na recenzované desce mnohem průraznější, tak ostré kytary jsou dávkovány v aranžích tak, aby nepřehlušily melodické linky kláves a akustické nástroje hostů. Možná to je jedním z faktorů, kvůli kterému je masověji nepřijala prog metalová komunita. Pro ně především je určena třetí, nekompromisně nabroušená a nervně pulzující Fine With Me. Atmosféru klidní baladicky pojatá A Day by the Sea s krásnými kytarovými sóly.

Že to myslí Everon s náročnejšími prog rockovými kompozicemi vážně, ukazuje kapela v následné sedmnáctiminutové suitě Fantasma, složené z pěti částí. Po svižném instrumentálním intru Right Now
překvapí každého masivní riff v úvodu Till The End Of Time, kde muzikanti dále postupně vrství jednotlivé motivy, podobně jako u Queensrÿche v dobách jejich největší slávy. Na kratičkou klavírní vsuvku Fantasma Theme navazuje pohlazení v podobě symfonického partu The Real Escape, kde také předvádí svůj um hosté na cello a housle – jeden z vrcholu alba, které volně pokračuje do bombastického finále Whatever It Takes, ve které se k těm akustickým pozvolna přidávají rockové nástroje.

Album zakončuje gradující balada May You v podobném duchu jako v předchozí suitě a úplnou tečku představuje středně tempá Ghosts, která naštěstí postrádá tu dramatickou výpravnost předešlých songů, neopomene však potěšit vygradovaným kytarovým sólem, které zakončuje sampl vypínaných lékařských přístrojů po exitu pacienta.

Závěrem : Fanoušci kapely si museli počkat na novou desku dlouhé tři roky, ale odměna byla sladká.
Kapela povzbuzena příchodem nového kytaristy Ulliho (se kterým získala v určitých okamžicích až prog metalovou fazonu) představila pod názvem Fantasma možná své nejucelenější dílo, ve kterém se prolínají symfonické části s výraznými melodiemi, ohraničené dravým prog metalovým soundem. Nechybí citlivě pojaté texty o ztrátách - tentokrát těch vztahových. Co se týče kompozice i zvuku, Everon se bez diskuzí zařadil mezi nejlepší evropská tělesa tohoto stylu. Posluchači upřednostňující melodickou složku před hradbami řezavých kytar jej velebí o něco více, než zámořské velikány stylu typu Dream Teather či Fates Warning, oproti kterým znějí o něco vynalézavěji a komplexněji.

P.S. : Everon odehráli během následujících dvou let několik koncertů na podporu alba. V roce 2002 je však opustil klávesista Oliver Thiele. Jestli to mělo vliv na další vývoj kapely - to si povíme zase příště.

» ostatní recenze alba Everon - Fantasma
» popis a diskografie skupiny Everon

---

Witchcraft / Black Metal

Švédskou hard rock/stoner kapelu Witchcraft jsem měl docela rád. Jejich dřevní a obhroublou verzi muziky jsem si užíval a mezi miliony podobných souborů, které ujíždějí na zpomalené, psychedelické verzi sabaťáckých riffů spojené s naříkavým projevem zpěváka (zpěvačky) je malinko i preferoval.

V posledních letech nastal však v Pelanderově táboře určitý neklid. Od té doby (co podepsal smlouvu s vydavatelskou firmou Nuclear Blast) s každou novou deskou docházelo pravidelně k totálním čistkám v sestavě, změnám atmosféry písní, jejich délce a nakonec i v hudebním zaměření.

Znovu překvapit své fandy se podařilo Magnusi Pelanderovi vydáním svého posledního alba Black Metal, jehož název poněkud klame tělem. Ti lépe obeznámení leccos vytušili při poslechu jeho sólového alba Time z roku 2016. Koho tato nahrávka ve folkovém stylu minula a čekal nějakou zběsilost v intencích názvu alba, zklamání ho neminulo.

Na ploše 33 minut posluchač najde jen sedm skladeb zcela v akustické podobě. Za značkou Witchcraft se totiž nyní ukrývá jen samotný kapelník se španělkou. Pokud můžeme o některé jednoduché a prostě znějící nahrávce říci, že její aranže jsou ohlodány na kost, tak v příměru k tomuto albu bychom museli použít výrok „ohlodaný až na samotnou DNA“. Plačtivý Pelanderův hlas pomalu a melodicky přednáší jednotlivá slova textu , který je podkreslen v e l m i p o m a l ý m vybrnkáváním prosté melodie většinou na jednu až dvě struny. Jen v Sad Dog zažijete malý šok v zakomponování několika úderů do klapek klavíru.

Pokud si vyšetříte půlhodinku svého života, tak prožijete sedm neveselých až depresivních příběhů, proti kterému je Nick Cave nejzábavnějším komikem z humoristickém kabaretu. Texty o depresích, smutných lidech, smutných psech, rozchodech, pocitu vykořeněnosti….na co si jen vzpomenete. Malá ukázka textu Smutný pes v mém volném překladu :

Smutný pse, opustil jsi tohle město
Trápení bylo příliš mnoho na to, aby jsi se motal tady kolem
Zachytil jsem pohled své ženy
Viděla věci, které jsem nechtěl

Mluvila o tom a já jsem smutný
Mluvila o věcech, kterých lituju
Jak můžeš vědět,
Že mě ten trip tak zpomalil?

Nechci zestárnout.
Vidím tě kroužit kolem.
Jako to dělá smutný pes.
Jako smutný pes.

Aby jste mě špatně nepochopili, noirová ponurost a minimalistická nálada desky se mi svým způsobem líbí, ale přehrávat doporučuji jen v plně vyrovnané duševní kondici..

>> odkaz

» ostatní recenze alba Witchcraft - Black Metal
» popis a diskografie skupiny Witchcraft

---

Kazachstán / Tichý pohled

Na českých internetových stránkách se o ostravské kapele Kazachstán moc často nepíše, takže jsem zmínku o nich paradoxně objevil při hledání nějakých zcela jiných informací až na španělském hudebním blogu, kde se krčila několikařádková recenze na jejich první CD. Kapelu jsem neznal, popravdě hledat v českých luzích a hájích podobnou art či prog rockovou muziku mě moc často nenapadne.

Zvědavost mi nedala a popátral jsem na síti v našem rodném jazyce. Webové stránky kapely jsou krom dvou aktualizovaných dat koncertů na jakékoliv další informace skoupé, to samé platí o komunitním hudebním rozcestníku Bandzone. Naštěstí FCB nějakou tu informaci po troše úsilí poskytl, ale nejvíce jsem se dočetl o skupině právě zde na Progboardu. Jejich předchozí díla tu byla docela často skloňována, proto je mi trochu divné, že tu druhé plnohodnotné album z roku 2018 prošumělo bez jakékoliv reakce.

Ač nejsem znalcem tuzemské rockové scény, pokusím se tedy pár slovy o inkriminovaném albu Tichý pohled zmínit..…

Po roce 2011, kdy bylo vydáno debutní album „V srdci pták", došlo v souboru k několika personálním obměnám a z předchozí sestavy zůstaly jen dvě ústřední persony, dvorní skladatel, sólový kytarista a klávesák Robert Hejduk a zpěvák Alan Grezl, který obsluhuje i akustickou kytaru a kaval. Před nahráváním druhého alba bylo těleso postupně doplněno o baskytaristu Pepu Žerdíka, klávesistu Dalibora Dymáčka a Pavla Walase, který nahrál veškeré bubenické party.

Nesnadné úlohy dvorního skladatele kapely se opět ujal Robert, který zhudebnil poetické a lehce melancholické básně bohužel již zesnulého kamaráda Jaroslava Žily. Vzniklé písně byly průběžně zaznamenávány během dlouých tří let v ostravském studiu MROŠ, které se zdá být synonymem produkce kvalitního zvuku s určitou starší patinou, neboť tam před finálním zápisem kouzlí s analogovými mašinkami. Nemohl jsem sice posoudit předchozí materiál s mnou recenzovaným albem, ale dle popisu zde v recenzích nedošlo k žádnému zásadnímu hudebnímu zvratu či posunu.

Hned první song "Probuzení" navodil bezpochyb floydovskou atmosféru, kde gilmourovská kytara společně s klávesy vykouzlila patřičné napětí, ne nepodobné některým okamžikům ze slavné desky „The Wall", které se v čase několikrát prolnuly s klidnějšími pasážemi a uvolněným zpěvem Alana. Časem jsem si oblíbil éterický projev hostující Pavly Gajdošíkové a umně doaranžované perkuse. Následná „Pruhovaná" s jazz rockovým úvodem mi dala upomenout na brněnské kolegy Progres 2 z osmdesátek. Velmi mě zaujalo použití chromatické flétny kaval, která zde (a i v té další písni) dokázala navodit atmosféru Dálného východu. Cinematický úvod třetí, sedmiminutové instrumentálky „Dvě" přímo pod mými víčky vyvolal řadu fantaskních obrazců, které se měnily spolu s členitostí art rockových ploch. Tato skladba mě velmi zaujala. Navazující hospodská odrhovačka s akordeonem „Smutná vrána" tu zastoupila pozici jakéhosi vtípku na tři doby v rytmu „um- ca- ca, um-ca-ca". Přesně jsem ale nepochopil důvod jejího zařazení.

V nejdelší, přes jedenáct minut trvající „Někdo cizí" jako by muzikanti otáleli s rozvinutím hlavní melodické linky, určité jádro příjemné soft rockové písně obestavili totiž vrstvami náročnějších hudebních ploch. Velice sympatická záležitost. Nejkratší skladbička, taková impresionistická jednohubka „Tvé vlasy" mi připomněla nahalovaným zpěvem, atmosférou a doprovodem saxofonu tvorbu Romana Dragouna. Závěrečná, houpavá „Čaj a Rum" v sobě ukryla pro mne nejpoetičtější text na albu :

„Teď si dám čaj a k němu rum,
- to si budu přát,
Venku je mráz a prázdný dům,
- kamna nechcou hřát..."

Tento song s jazz rockovou mezihrou se stal povedenou tečkou.

Závěrem : Na české poměry skvělé rockové album, se kterým si muzikanti ve studiu opravdu pohráli. Oceňuji bohatě vyšperkované aranže, zapojení hostujících muzikantů, kteří obohatili zvuk houslemi, akordeonem nebo violončelem. Celkové vyznění skladeb působí poněkud archaičtějším dojmem, jako by vzniklo o několik desetiletí dříve, ale to byl určitě záměr a mě se to tak líbí. Hudebně bych produkci Kazachstánu zařadil kamsi do art rockové oblasti, ale s určitým přesahem směrem k československé rockové tvorbě na rozmezí 70/80 let. Jejich muzika mi nepřijde však až tak čistě progresivně ortodoxní, jako například zpříznění Jeseter, kde rovněž působí Robert Hejduk.

Nesmím zapomenout pochválit naprosto luxusní zvuk, na který jsem v domácích končinách velmi dlouho nenarazil. Takto kdyby zněla ostatní rocková produkce, tak bych plakal štěstím. Doufám, že na nové album nebudu muset čekat dalších sedm let, abych si v povědomí udržel vzpomínku na příjemné setkání s Kazachstánem.

» ostatní recenze alba Kazachstán - Tichý pohled
» popis a diskografie skupiny Kazachstán

---

Everon / Venus

Německým prog rockerům trvalo dva roky, než se jim podařilo navázat na předchozí úspěšnou desku „Flood“ vydáním třetí desky Venus.
Krach původní vydávající firmy SI Music jim poněkud zhatil představu o propagaci a koncertní podpoře CD, padaly úvahy o rozpuštění kapely. Naštěstí byly tyto chmury zažehnány, nová smlouva byla podepsána s nezávislou holandskou firmou Mascot Music Productions a tak se mohla tato čtyřka z Krefeldu pustit do nahráváni alba v novém studiu Spacelab, které vybudovali kytarista Oliver Philipps s bubeníkem Christianem Moosem. V tvořivém nadšení si muzikanti desku Venus i vyprodukovali, což možná bylo chybou, neboť jak s odstupem času oba připustili, neměli nad tou záplavou studiové techniky úplnou kontrolu. Poněkud synteticky znějící bicí byly vytaženy a nahalovány více než je obvyklé, výborná kytara byla na určitých frekvencích ořezána a krčila se v pozadí. Nakonec se dle mého do výsledného repertoáru dostaly kapánek slabší songy…

Album „Venus" odstartovalo stejnojmenné kratičké klávesové intro s vzletným kytarovým sólem, které zvolna vyústilo do střednětempé Missing the Last Train se sociálně kritickým textem. Povedený progresivní rock s hradbou kláves podpořený decentním kořením metalické kytary a AOR sborem v refrénu nasadil laťku poměrně vysoko a znovu dal připomenout specifický inspirační rys Everonu, který neváhá v jedné skadbě zkombinovat prog rock- metalové prvky s líbivější melodií.
Následující „Real Me" je rozmáchlou bombastickou symfo baladou, kde Oliver Philipps opět dokázal schopnost napsat a zaranžovat silnou orchestrální skladbu. Nálada čtvrté „Information Overdose“ se dramaticky změnila do ostřeji pojatého rocku s prog metalovým kořením a poprvé si pozorněji počínám všímat neskutečně dravé Oliverovy kytary, která svoji ekvilibristikou bere dech. Textově se album navrátilo do chmurných nálad díla Flood, kde se v podobném stylu řešily otázky lidské manipulace a odcizení mezi lidmi. Rovněž velmi povedená a členitě vystavěná skladbička. Další rocková balada se ukrývá od názvem Restless Heart, kde si muzikanti pohráli s elektronickými efekty.
Sedmá „What Do We Know?“ mě svým soft rockovým zaměřením nezaujala, trochu jako by tu deska ztratila spád. Pochyby ihned zahnala instrumentálka Meteor, kde nelze odtrhnout sluch od vášnivé a invenční Oliverovy kytary, která je takovým trochu utajeným mixem Johna Petrucciho a Steva Vaie. Další skvěle kompozičně rozmáchlá je osmá Reply s mnoha klavírními předěly a dalším z řady neskutečných mnohaminutových kytarových sól. V předposlední „Not For Sale“ lze najít rovněž pěkné momenty, celkově ji však řadím mezi ty slabší z důvodu méně sladěných částí do jednoho celku. Album končí nejdelší, skoro devítiminutovou neo prog rockovou suitou What Do We Know?, která přináší patřičné zklidnění, ale oproti některým jiným nápaditým skladbám je na mě velmi rozvláčná.

Shrnuto : třetí album „Venus“ důstojně navázalo na své dva předchůdce, zůstal zachován specifiský styl kapely, ale mám několik výtek. Tou hlavní je zvuk, zde na rozdíl od „Flood“ hudebníci nešli cestou zbytečné zvýšené hlasitosti nahrávky, ale zase se poněkud ztratili v záplavě studiových vymožeností ve vlastním studiu. Jednotlivý poměr nástrojů nebyl vyvážený a našel jsem tu i několik slabších písní.

Závěrem : Kalich hořkosti nebyl u Everon ještě evidentně zcela vyprázdněn, neboť před začátkem turné tragicky zemřel šéf světelného parku kapely a z tohoto důvodu muselo být mnoho termínů zrušeno. To byla poslední kapka pro již tak vyhořelého kytaristu Ralfa Janssena a kapelu po vydání alba opustil. Zda byl nalezen následovník a jaký to mělo dopad na kapelu si povíme zase až v dalším pokračování.

» ostatní recenze alba Everon - Venus
» popis a diskografie skupiny Everon

---

All Them Witches / Nothing As The Ideal

Příběh All Them Witches je o tvrdé práci rockové kapely z Nashville, která si pomalu, ale jistě vybudovala v podstatě z nuly renomé na mezinárodní hudební scéně, což se povedlo mizivému promile ostatních jejich souputníků.

Chlapi z ATW dříve nahrávali desky v obýváku na čtyřstopej magneťák, na chatě v horách a v malých bytových studiích, či v tom vlastním, které si zřídili v bývalém kostele. Ani to obrovské množství nejmodernější techniky nenapomohlo (jak jinak) ke vzniku nového repertoáru. Proto zvolili opačnou cestu, přesunuli se i se zvoleným producentem Mikey Allredem, (kterej s ATW již vytvořil desku Dying Surfer..) do Abbey Road Studia v Londýně, přímo do studia Two, kde nahrávali třeba Beatles. Zde se v časovém presu vrhli na nedodělaná torza skladeb (kde jedinou připravenou skladbou byla See You Next Fall). Nasáli inspiraci přímo z temných prostor studia plných vintage analogových mašinek a dokončili osm skladeb.

Základem desky se staly hypnoticky psychedelické, valivé songy které připomínají jam rytmické sekce Pink Floyd z počátku sedmdesátek se současnými Tool a drsným feelingem Kyuss. Částečnou větší hutnost oproti předešlé tvorbě zapříčinila jistě i nepřítomnost klávesáka Jonathana Drapera v sestavě, který kapelu v roce 2018 opustil.

K takovým skladbám lze zařadit hned úvodní Saturnine & Iron Jaw s pomalu dvouminutovým intrem, které kombinuje industriální ruchy s jemným prohrabováním strun kytary. Praví fandové zde zaznamenají patero úderů zvonů, jež symbolizují počet předchozích nahrávek souboru. Přímočarý stoner rock ve svižnějším balení bez zbytečných okras přináší druhá Enemy Of My Enemy a Lights Out. Krátké a úderné sólíčko na konci skladeb zaručeno!

To nejzajímavější z celého alba se nachází na pozici 4-6. V See You Next Fall se po horrorovém intru rozjíždí halucinogenní rytmika, která v této skladbě hraje prim, později připojivší se kytara spíše jen tak krouží kolem, občas jsme obdařemi skřípavým sólem. Tento jam měl původní stopáž 45 min :-) Pátá The Children Of Coyote Woman (pamatujete na Marriage a Death of Coyote Woman z druhé desky ATW ?) se nese v country duchu, ale nebojte žádný Johny Cash se nezjeví, atmoška je zadumaná stejně, jak tomu je u ostatní produkce. Na mne nejvíce působí navazující píseň se zvláštním názvem 41, která mě dokáže vždy dostat svou hutnou uhrančivostí do extáze. V jednoduchém postupu je síla !

Pro zklidnění je na albu umístěn akustický Everest (jakýsi úryvek melodie zahraný na kytaru) a melancholická Rats in Ruins, která je takovou malou zádušní mší za tuto desku. Kytara s basou stále variují dokola jeden vzorec a Michaelův hlas ze záhrobí se s námi loučí, vše zaniká v hluku vazbících kytar, jednoduchá melodie skladby však skrze něj až do konce prozařuje, jako světélko naděje….

Závěrem : Pokud odečteme intra, outra a akustický předěl Everest, kapela vyprodukovala 35 minut hypnotického materiálu s již znatelnými rozpoznávacími prvky ATW, které obsahují mix stoner rocku, metalu, psychedelie a country. Na vinylu přepychový zvuk umocňuje celkové jednolitější a monotónější vyznění, kratší stopáž však zaručuje udržení posluchačovy pozornosti.

O rozbor abstraktních textů jsem se nepokoušel, neb krom The Children Of Coyote Woman, která pojednává o Romolusovi a Removi, mi pravý obsah uniká. Stejně jsou na to prý i členové ATW :-)

Pokud bych parafrázoval název desky Nothing as Ideal, tak bych oponoval. Skoro ideální je poslední deska All Them Witches. O tomto albu se dle mého bude hodně psát a čtyřku dávám jen proto, abych mohl následující kotouček ohodnotit bodováním absolutním.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Nothing As The Ideal
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

---

Everon / Flood

Debut německé kapely Everon pojmenovaný Paradoxes posluchače zaujal, rovněž se výborně prodával, z čehož měli samozřejmě muzikanti radost a s nadšením pracovali na druhém albu. To bylo vydáno v roce 1995 pod názvem Flood a i při letmém pohledu na booklet si nelze nevšimnout krásné kresby na obalu. Ten fantaskní výjev jako by přímo vycházel z neméně povedeného textu Very Own Design. Autorem se stal australský umělec Gregory Bridges, kterého kapela oslovila již během tvorby prvního alba. Gregory se nechal inspirovat písněmi, které mu kapela zaslala a vytvořil kresbu, která odpovídala náladě alba. Skupina byla nadšena a tak se stal dvorním autorem obalů všech alb Everon.

CD Flood je dle mého velkolepým koncepčním albem (ač takto nebylo prezentováno), ve kterém jsou umělecky ztvárněny pochyby o smyslu života v dnešní podivné době plné odcizení a naprostého rozkolu mezi racionálním myšlením obyčejného člověka a smysl pozbývajícímu rozhodování politiků.I dnes velmi aktuální temná sonda do myšlenkových pochodů muže, co na prahu stáří bilancuje svůj život a přemítá o smyslu svých rozhodnutí. V lecčems zmoudřel a prozřel, stačí to však na obhájení své existence ?

Tuto recenzi jsem pojal poněkud netradičně. K letmému ohodnocení každé skladby jsem přidal úryvek velmi volně přeloženého textu, aby jsme společně mohli nahlédnout do textů kapely, která je rovnocennou složkou výsledného díla. Hudebně Everon navázali na svoji prvotinu, řekl bych že ve svou koncepci propojení dravější a bombasticky vystavěné kombinace prog rocku a AOR dotáhli o stupínek výše, dle mého se jim podařilo oba světy kompaktněji propojit do jednolitějšího celku. Ubylo inspirací z období renesance, do aranží byly více zakomponovány metaličtější kytary a zpěvák Oliver kapánek zcivilnil svůj pěvecký výraz….

01.Under Skies...
První skladba je jakýmsi bombastickým symfonickým intrem skladby následující - klidně bych v podobném duchu uvítal celou desku… na úvod nasazena laťka neskutečně vysoko...

"Když otevíráme dveře do jiného světa
Náhle se všechno proměňuje
Vše, co jsem dosud poznal
se zdá nepravdivé
A obloha mění barvy
z šedé na modrou…."

02....of Blue
Náročný, přesto melodický prog metal s emočně vygradovanou atmosférou a snad minutovým sólem kytaristy….

"Takže tady jsem
jen muž s prázdnými rukama
Právě zde bych padl na kolena
A nabídl pokoru
Kdyby se šedá obloha zbarvila do modra…"

03.Black River
Dramaticky vygradovaná rocková skladba s rytmikou Rush a náladou Marillion – svou výpravností a jako by vypadla z art rockového muzikálu..

"Ta řeka je napájena
temnými myšlenkami těch, kteří
mají uvnitř zčernalá srdce
A cítím, jak se
k ní sám v tom svém zármutku přibližuju
A ta řeka mě začíná přitahovat…."

04.Very Own Design
Odlehčená melodická záležitost s kouzleným refrénem a pulzující rytmikou a fanfárami kláves v podání Everon jasně ukazuje skladatelskou genialitu Philippse, který i z takto pojaté skadby dokáže udělat malé umělecké dílo….

"Celý život tvrdě pracujeme
Pro malé místečko, které bychom mohli nazvat svým vlastním
Nebo cokoli, dostatečně silného,abychom to chtěli vlastnit
Jsme poháněni jít stále dál
Ignorujíc naši zlomenou pýchu, srdce a všechny ztracené sny…."

05.In all that Time
V některých skladbách jako bych zaslechl závan Queensryche….

"Během té doby, kdy jsem žil zaklet tím kouzlem,
byl jsem uvězněn ve svém vlastním soukromém pekle
Během té doby jsem ztratil veškerou moc a svou víru
Během té doby jsem ztratil i veškerou naději"

06.Lame Excuses
....nebo osmdesátkovou melodiku britských IQ..

"Mohl bych být mužem s více prostředky
s velkým domem a limuzínou
Mohl být tím vším a ještě víc
a mohl bych pracovat celý den
A taky celou noc
Ale mám tak trochu od každého něco, co potřebuju
Takže si nebudu stěžovat"

07.In silent Grace
Kapela dokáže skloubit prog rock s AOR prvky tak nenuceně,že jim to baštím i s navijákem...

"Tancovali jsme a smáli se v kyselém dešti
Jsme cestující na lodi bláznů?
Jsme všichni slepí?
Jsme všichni slepí nebo možná
Prostě nechceme vidět
Ale chceme věřit tomu muži v televizi
Kdo říká, že všechno bude v pořádku"


08. Cavemen
Řádně ostré prog metalové kytary po klavírním intru překvapí, ale skladba je celkově na mě moc překombinovaná..

"Je to zlatý věk, říkáte,
ale ne pro ty, kteří se
rozhodli jít svou cestou.
Je jiná než ta, kterou jste si vybrali
Proč říkáte svému synovi
Co má dělat
Proč chcete,
aby se stal přesně takovým, jako jste vy?"

09.Simple truth
Blížíme se k závěru v méně výrazné skladbě ve středním tempu….

"Téměř nemůžu uvěřit,
že jsme to my, stále ty a já
už spolu nekomunikujeme
Co se stalo s těmi, kterými
jsme byli předtím?"

10.Flood
Po dvouminutové ambientní předehře je pološeptem odcitováno zpěvákem závěrečné neveselé memento příběhu, které se za doprovodu saxofonu ztrácí v šumění oceánu….…

"Jak dobrý je život
Pokud vše, co přináší,
je bolest, frustrace
a balancování na laně
Jak dobrý je muž
pokud nemá co nabídnout
Pokud je příliš silný na to, aby umřel,
ale příliš slabý na to, aby žil ?"

Deska byla opět nahrána v Woodhouse studiu pod producentským vedením Joachima Ehriga, který bohužel jako jeden z prvních přišel s nápadem vytočit záznam hlasitosti na maximum, takže v době, kdy většina nahrávek zněla celkem v pohodě, tak nahrávka Everon byla malou dynamikou dost poškozena, což mě dost mrzí.

Kapela měla poměrně velké ambice prorazit na mezinárodní trhy, na album Flood byla domluvena celosvětová distribuce firmou Roadrunnner. Bohužel v době vydání desky zbankrotovala vydávající firma SI Music, což mělo na propagaci a rozšíření alba Flood katastrofální důsledky a kapelu tato situace srazila na kolena.

Závěr : jedna z nejlepších desek Everon, jakýsi mix ostrých, až prog metalových riffů přirozeně skloubených s bombastickou AOR melodikou a obdařená skvělými texty byla hodně poškozena krachem vydávající firmy, což kapelu tvrdě zasáhlo. Zdali se muzikantům podařilo znovu postavit na nohy a důstojně pokračovat si povíme zase příště…..

Ukázka :
>> odkaz

» ostatní recenze alba Everon - Flood
» popis a diskografie skupiny Everon

---

starší »