horyna - @ 12.04.2019 | #

Britští Strawbs patři mezi čelní představitele ostrovní art-rockové scény sedmdesátých let. Ihned od svých začátků, na deskách z let 1969-71 si vybudovali specifický hudební styl, který však začali na dalších nahrávkách rozvíjet do úplně odlišných forem. Když na svém vrcholném díle From the Witchwood vystoupali na folk-rockový trůn a toto album se stalo jejich triumfem, otočili kormidlo do temnějších a symfoničtějších vod. Začali pracovat s jiným druhem atmosféry. Zhruba za tři roky se okolo skvostné desky Nomadness přiklonili k písničkovější formě a tu spolu s teatrálním pojetím z minulosti pravidelně ve svých kompozicích v průběhu druhé poloviny let sedmdesátých střídali. Postupně vydávali další a další výborná alba a jedním z nich je i deska Burning for You.

Tu jsem si pořizoval až v druhé vlně svého zájmu o Strawbs a postupně ji přišel na chuť natolik, že ji dnes směle zařazuji po bok takových skvostů jako jsou třeba alba Bursting At The Seams nebo jedna z vůbec nejlepší nahrávek oné epochy, deska Ghosts. Burning sice leží už jinde, ale zároveň se ke kreativně nejplodnější etapě kapely obloukem vrací. Deska už není jenom sbírkou skvostných písniček po vzoru Nomadness, ale daleko zřetelněji znovu pracuje s atmosférou a melancholií nabízenou kapelou v rozmezí let 1972-75.

Je rozvržena do poklidného, místy silně baladického tempa, ale pokud vám toto nevadí a přistoupíte na hru Strawbs využívající svou nezaměnitelnou melancholickou oponu složenou ze snových útvarů, smutných přediv kytar, kláves a znovu maximálně naléhavého hlasu Davea Cousinse, má pro vás deska Burning for You připraveno mnoho slastných okamžiků a nezapomenutelných chvil. Hudba této kapely, a to se mi zdá nejdůležitější, dokáže strhnout především po emotivní stránce svým intenzivně melancholickým, přesto však nijak patetickým pojetím. A právě to je největší zbraní spolku, jakkoliv můžeme považovat za důležitý i její neustálý hudební posun. Tato deska vás dokáže znovu hluboce pohltit a navíc rozšiřuje unikátní výrazivo kapely o nové prvky.

Strawbs jsou společně s Caravan, Camel či třeba Barclay James Harvest trestuhodně nedoceněnou kapelou dávnověku. To málo, co pro ně může posluchač recenzent udělat, je totiž zvýraznit je a vyzvednout právě tím, že o nich bude opakovaně psát a protlačovat je do širšího podvědomí. Navíc recenze by měla jejímu pisateli, tak jako muzika, o které je zrovna řeč, přinášet radost. A psát o kapelách typu právě Strawbs radost je - stejně jako je radost poslouchat jejich oduševnělou hudbu.

horyna @ 12.04.2019 13:38:15 | #
pinkman: dovolil bych si tě trochu poopravit. Ta bezbariérovost o které se zmiňuješ není nekonečná. Ano, z progového porostu poslouchám opravdu hodně druhů a odnoží. Ať už z hloubi let sedmdesátých, stejně tak i z dneška. Ale pokud je něco sic progresivní, avšak o dost tvrdší, či metalové, jde to toálně mimo mě a takovým spolkům se absolutně nevěnuji. Dokonce mám na ně averzi a musím se jim vyhýbat, byl bych nekorektně kritický:-) Proto také nerecenzuji desky které se mi nelíbí, nebo je neposlouchám/nemám. Ztrácí to objektivitu, nebudu tu přec nadávat na metal, když mu už nerozumím a nelíbí se mi-to ať dělají ti kovaní. Kdysi dávno jsem vzešel z tvrdého kovu a i když jsem jej zakrátko opustil, metalová slupka byla u mne dlouho přítomná. Až po dalším desetiletí jsem ji ze sebe takřka úplně setřásl a dnes je počet metalovějších (těch prog/měkčích) nahrávek v mém portfóliu tak max 5%.

Co se týče diskografie Strawbs: dá se rozdělit do několika kategorií, možná mi dáš za pravdu. Tedy alespoň ta mezi lety 69-79-ta nej. První desky jsou folkové, ale krásně vystavěné, s jímavou tichou muzikou a až nábožně obřadní atmosférou s odkazy k renezanci. V 72 se to láme do orchestrace, jemné pompy s historickým podtextem, děsivosti, tajů, spirituality, ale pořád v zanícené písňové formě. Nomadness a Deep Cuts jsou vyloženě odpočinkovky a v Burning a Deadlines se vrací trochu toho patosu a hustší atmosféry. Alespoň tak to slyším já.