horyna - @ 08.12.2016 | #

Když dokáže muzika přirozeně a snadno z jedincova nitra vydolovat ty nejkrásnější možné pocity a emoce, je to vlastně maximum, které si může dotyčný subjekt přát. Každý tyhle stavy určitě zná a rád si je připomíná, u každého je to ovšem jiná hudební složka, která pochody tohoto typu dokáže spolehlivě vyzískat. Samozřejmě i já mám ve svém okolí poklady, na které nehodlám dopustit a několik desek britských Genesis si dokáže s takovýmto údělem lehce poradit.

Jestliže v souboru účinkuje kvalitní zpěvák, dokáže on v prvé řadě na sebe strhnout velkou posluchačovu pozornost a přiznám se, postupem věku mi Gabrielův projev chutná stále přitažlivěji, mám jeho expresivní naturel rád, ale častěji si teď vychutnávám jeho barevný kolorit, smyslné frázování a poetickou duši. Myslím, že ale dvojice Hackett / Banks měla největší zásluhu na tom jak tenkrát kapela slutečně originálně zněla a její vyjadřovací schopnosti jsou obsaženy především v perfekcionalistickém ovládání svých nástrojů a nepřeberném množství poutavých a delikátních aranžmá. Slušelo by pochválit i rytmiku, Rutherford je na mnoha místech krásně slyšitelný a Collinsova dynamicky pestrá zahušťovací hra je synonymem tehdejšího stavu věcí.

Písně: samozřejmě že všechny, přiznám ale, že úplně nejvíc mě vždy dostane trojice nejdelších z nich, Firth Of Fifth, The Battle Of Epping Forest a The Cinema Show.

Společně s Nursery Cryme je Seeling... zřemě má nejoblíbenější nahrávka milovaných Genesis.
Božská a nekonečně krásná hudba, je potřeba dalších slov?

Petr87 @ 08.12.2016 15:41:02 | #
Já to mám podobně jako Michal...
"Trespass", "Nursery Cryme" a "Foxtrot" mám moc rád, ale "Selling..." a "Lamb..." mi nikdy do uší moc nešly, zejména poslední jmenované, které má sice hodně dobrých momentů, ale jako celek se mi zdá takové průměrné, sorry...
Kdysi jsem mu nalupal čtyři hvězdy, dnes bych šel ještě o jednu níž.