Profil uživatele Petr87


Recenze:

Black Sabbath - Born Again cover

Black Sabbath / Born Again

Petr87 | 5 stars | 2018-07-30 | #

7. srpna 1983

Půlnoc! Temnota ležela nad krajem jako hrozivý stín a měsíc se jen občasně a s obtížemi prodral těžkými mraky. Pak se jeho slabé skomírající světlo rozlilo po malém hřbitově a staré zvětralé náhrobní kameny tímto získaly zvláštní stříbřitý lesk; chuchvalce mlhy se vznášely nad spadaným podzimním listím. Hrobovým tichem najednou zaznělo hlasité zahoukání sýčka!

Hle! Vlhká zem u jednoho z hrobů se pohnula! Náhle bylo všechno pryč - byla to vše jen halucinace? Ne! Země se opět zahýbala, tentokrát silněji. Najednou náhrobek ve tvaru kříže vystřelil jako torpédo z vlhké hlíny poseté listím a obrácený se zabodl do země vedle hřbitovní kaple. Tu se celá vrchní vrstva hrobu začala vlnit, na stranu se sesunuly hrudky hlíny a z převrácených váz vytekly zbytky zatuchlé vody; zdálo se, že z hrobu vystupuje sám satan! Pomalu, jakoby tažena neviditelným lanem, se z vlhkého hrobu zahaleného sirnými výpary vynořila houbovitá umrlčí ruka, která ve svých kostnatých pařátech cosi svírala! Bylo to nejnovější album slovutných BLACK SABBATH! Odhodila jej a pak stejně rychle jako se vynořila se zase stáhla zpět do svého vlhkého studeného pelíšku... Ano, takto nějak se tato démonická fošna tady musela objevit, protože nevěřím tomu, že něco tak ďábelsky znějícího mohlo vzniknout na Zemi!

Nad krátkou spoluprací Sabbatů s fenomenálním pěvcem Ianem Gillanem dodnes spousta fanoušků ohrnuje nos a někteří se o tomto díle nezmiňují zrovna slušně. Mně ovšem nezbývá nic jiného, než směrem k nim poslat vztyčený prostředník a odplivnout sirnou slinu. Nechápejte mě špatně - mám rád klasickou éru s Ozzym, mám rád i božského Dia a i dodnes trochu přehlížená alba s hrozně nedoceněným výborným zpěvákem Tony Martinem - ale to, co vzniklo s Gillanem, považuji osobně za jeden z nejlepších zářezů, co nám mohla tato legendární britská hardrocková sebranka nabídnout!

Tak infernální zvuk, který nám tady BLACK SABBATH předhazují, jsem už na žádné z jejich předchozích ani následujících desek nezaznamenal. Zvuk Tonyho sladkého elektrifikovaného dřeva (Iommiho považuji za jednoho z nejstylotvornějších rockových kytaristů všech dob!) třeba ve skladbě "Zero the Hero" by zahanbil i kdejakého deathmetalového strunaře! Neuvěřitelně chorobné nazvučení a do toho všeho démonicky znějící Gillan, kterého jsem takhle týrat své hrdlo ještě nikde neslyšel! No ty vole...

Deska nemá z mého pohledu slabé místo, všechno do sebe dokonale zapadá a ambientní vsuvky "Stonehenge" a "The Dark", z nichž druhá jmenovaná oplývá rozkošným industriálním chladem, jen výborně doplňují všudypřítomnou temnou atmosféru. Škoda, že tato zvláštní a dodnes neuvěřitelná sestava nevydržela déle - opravdu by mě zajímalo, s čím by přišli příště. Zatracení znovuobnovení Párpli! :))

Plných pět pekelných kotlů, měně tomuto dát prostě nemůžu!

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Born Again
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Genesis - Selling England by the Pound cover

Genesis / Selling England by the Pound

Petr87 | 5 stars | 2018-06-19 | #

Kolikrát si kladu otázku, co je kruci se mnou špatně, že jsem nikdy nedovedl u GENESIS plně ocenit takzvanou klasickou éru s Gabrielem, kterou kvanta fanoušků považují za jednoznačně nejlepší. Ne, že bych se jim divil. Není to v instrumentálních výkonech a fantasticky propracovaných a nápaditých kompozicích, které velkou měrou pomáhaly psát dějiny progresivního rocku, to ne! Mám zde problém s jednou jedinou věcí - a tou je Gabrielův hlasový projev, který z mého pohledu spoustu jinak většinou naprosto dokonalých skladeb jednoduše trochu snižuje.

Je zajímavé, že na albech "Trespass" a "Nursery Cryme" (poslední jmenovanou osobně považuji z gabrielovské éry za svou jednoznačně nejoblíbenější) mi jeho projev takřka vůbec nevadí a do hudby mi dokonale pasuje. Ovšem od desky "Foxtrot" mi někdy až vyloženě vadí, a třeba v takové monumentální "Supper's Ready" mi místy jeho kňourání a skřípání vyloženě dere kůži. Je mi jasné, že jsem si tímto zřejmě u některých skalních fanoušků podepsal pomyslný virtuální ortel smrti, ale promiňte mi, já to tak slyším. Velice si vážím jeho skladatelského a lyrického přínosu, ale hlasově - zlatý Phil! A klidně si mne zlynčujte - nejspíš si to fakt zasloužím.

Jinak tohle album se mi poměrně nedávnou podařilo sehnat na CD v jeho prvním (!) britském vydání, které ještě nebylo nahrávané digitálně (CASCD 1074), což byla skutečně úžasná koupě. Co chvíli mám sto chutí si cédéčko nechat zatavit a uložit do sejfu... pardon, musel jsem se pochlubit.

A ted' k desce: Kolikrát si říkám, zda má vůbec cenu ještě psát recenze na špičková progresivní díla, o kterých bylo řečeno a napsáno snad už úplně vše. Co ještě napsat o úvodním opusu "Dancing With The Moonlit Knight", který má místy takřka pastorální atmosféru, ať už ji vytváří unikátní kytarové exhibice geniálního Steve Hacketta či klávesové kouzlení Tonyho Bankse. A ty mellotronové sbory na konci, no neuvěřitelné!

Je třeba ještě něco zmiňovat o fantasticky vystavěné "Firth Of Filth", kde ale musím Petera opravdu pochválit, protože tady jeho hlas opravdu skvěle ladí a doplňuje Tonyho mistrovské preludování a zajímavé linie Rutherfordovy baskytary. Rozhodně nezapomínám na fantasticky přesné bicí Collinse a Hackettovy hypnotizující kytarové vyhrávky. Úžasné, úžasné!

A co roztomilá akustická jednohubka "More Fool Me", kde si Phil vystřihl v rámci kapely svoje teprve druhé sólo jako zpěvák? Klidně bych ho nechal nazpívat celou desku! Jó dobře, už držím hubu. A co taková epická a z mého pohledu lehce nedoceněná "The Battle Of Epping Forest", která mě velmi zaujala svou často až skákavou instrumentální složkou, která i trochu kontrastuje s poměrně smutným textem.

A co další "After The Ordeal", kde Steve jen dokazuje svoji neuvěřitelnou instrumentální zručnost a umění vybudovat naprosto neopakovatelná kytarová zákoutí? To tklivé sólo na konci mi až vhání slzy do očí. A bombastická "The Cinema Show", kde se čaruje s dvanáctistrunnými kytarami a kde se neuvěřitelně zručně proplétají Tonyho nápadité klávesové melodie s hravou pulzující Mikeovou baskytarou a s jako vždy přesnými bubenickými exhibicemi Phila Collinse? Další klenot.

A závěrečná krátká "Aisle Of Plenty", kde se krásně rozvíjí úvodní motiv z "Dancing With The Moonlit Knight", už je jen taková třešnička na velice chutném zmrzlinovém poháru, který ovšem lehce kazí zatoulaný kuchařův mastný vlas v podobě protivné rozjuchané "I Know What I Like (In Your Wardrobe)", která se mi zajídala už při prvním poslechu. Chápu smysl pro nadsázku a potřebu souboru na desku hodit nějaký ten "hit", ale tohle si mohli odpustit. Klidně mi vyhrožujte zabitím, ale to můj názor nezmění. Hrozně trapná záležitost, která se na tuto desku, jinak plnou bravurních kompozic, hodí asi tolik, jako Arnold Schwarzenegger do role Hamleta.

Ale i s tímto "malým kazem" je to na jednoznačných pět hvězd. Milovanou "Nursery Cryme" to sice v mých uších nepřekonalo, ale i tak se jedná o neoddiskutovatelně fantastické dílo!

Díky, GENESIS, díky!

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England by the Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis


Ocean - Precambrian cover

Ocean / Precambrian

Petr87 | 5 stars | 2018-01-14 | #

Upozornění:
Kdo nemá rád v hudbě growling (hrdelní vokál) a všelijaký instrumentální bordel, tak at' se této desce vyhýbá jako syfilis penicilínu...

Němečtí THE OCEAN - no, v současné době už vlastně spíše mezinárodní soubor - jsou v dnešním metalovém světě už nějakou dobu zavedená, prověřená jednotka, která se nebojí ve své hudbě kombinovat směs různých stylů - od bublavého, špinavého sludge metalu s kořeny v hardcorovém chaosu, post-metalu, doom metalu, death metalu, thrash metalu; a bacha, ted' to přijde! - i jazzu, koketování s klasickou hudbou, art rocku...
A to dává dohromady zajímavý progresivní až avantgardní mix, který v jejich podání - i když se to nemusí zdát - drží opravdu pohromadě...; nic nepřebývá, nic nekolísá, vše je v parádním souladu.

Po prvních dvou plnohodnotných deskách "Fluxion" a "Aeolian" - na první se zabývali tématem moří a oceánů (no jak jinak!) a druhá byla věnována přírodním živlům - se na této třetí vrhli do samotné prehistorie naší Země. Však již samotný název "Precambrian" mluví sám za sebe.

První část desky "Hadean/Archaean" nás zavede do nejvzdálenějšího období naší planety, do doby před mnoha miliardami let, kdy byla čerstvě zrozená Země poseta vybuchujícími sopkami, proudy žhavého magmatu, zkrátka bojem různých agresivních živlů, takže klima, kde by nikdo neměl šanci na přežití...
Mno, takže je jasné, že v takovém případě nemůžete očekávat nějakou nebeskou obláčkovou hudbu, ale chaotický bordel se zabahněnými kytarami a ještě zabahněnějšími vokály... Ano, zpěváci - kterých se na tomto albu vystřídá hned několik - v této první části opravdu nezůstávají svým hlasivkám nic dlužni, a výborně doplňují instrumentální složku, kde se míchá sludge s thrash/death metalem, post-metalem a pochopitelně i různými progresivními vyhrávkami...

Chaotická, zabordelená první část se svou ani ne půlhodinovou stopáží ale uteče jako voda, a my se přesuneme do druhé etapy "Proterozoic", kde se již planeta začíná pomalu a jistě ochlazovat, všechno se pomalu ustáluje, zraje, jsou zde první oceány a to znamená, že i první živočichové...
Mno, takže z toho plyne, že i hudba je tady daleko klidnější, přemýšlivější, a i zpěváci občas vyplivnou z huby to bahno, uleví svým hlasivkám a počastují nás čistým zpěvem.
Ano, jsou zde stále nějaké ty náhlé výboje, ovšem není jich už tolik, opravdu ne...
Najdeme zde i výborně propracované, atmosférické vyhrávky - které dají některým možná vzpomenout i na takové švédské maestros OPETH - které jsou velmi často podbarvené klavírem a smyčci; opravdu dokonalý hudební doprovod k rodící se Zemi jak ji známe dnes.

Hmm, když tak nad tím přemýšlím, tak když někteří přeskočíte první ze řetězu utrženou část - která opravdu není pro každé ucho - tak věřím, že ve druhé by jste si mohli i něco najít, co by vás zaujalo...; platí spíše pro posluchače, kteří zrovna moc nemusí tvrdší hudbu, ale například s takovými už výše zmíněnými OPETH nemají větší problémy... a věřím, že se vás pár najde.

Dávám pět hvězd, protože tohle dílo mne opravdu hodně oslovilo.

» ostatní recenze alba Ocean - Precambrian
» popis a diskografie skupiny Ocean


Threshold - Subsurface cover

Threshold / Subsurface

Petr87 | 5 stars | 2017-06-25 | #

Kdybych měl být z jakéhokoliv důvodu internován na nějakém opuštěném ostrůvku, třeba v Tichomoří, kde by mi dělaly společnost pouze palmy, mladé polonahé čokoládové domorodkyně, nějaké to skromné patrové přístřeší z bambusu s vířivkou, plnou lednicí, velkou postelí a pochopitelně i s pořádnou audio sestavou... ehmm..., a já si mohl vzít s sebou do té nudy pouze nějakých pět CDček, tak tohle by bylo jedno z nich!

"Subsurface", aneb mé první setkání s touto fenomenální britskou prog metalovou bandou, už nemohlo mít lepšího načasování!
V té době jsem se začínal pozvolna zajímat o moderní progresivní rock (protože těmi "Pinkfloydy" jsem byl přeci jen už moc přepapán), takže u mne do zblbnutí vyhrávaly nové progresivní objevy jako - TRANSATLANTIC, FLOWER KINGS, MARILLION, PENDRAGON, IQ aj.
A v těch časech, chvíli po střední, jsem se o metal prakticky vůbec nezajímal... Ano, svátečně jsem si vypláchl uši nějakými těmi starými prověřenými bandami, ale jinak jsem byl plně zaměstnán pouze neo-progem...
A do toho všeho si přijde strýc - starý metalista - a začne mi před xichtem mávat nějakými THRESHOLD!
"Hej, tohle už na mne nezkoušej; mě už ten metal, kór novej, skoro vůbec nezajímá! Ted' už jsem v rokenrolu vyměkl a naprosto mi to vyhovuje!"
"Ne, tohle musíš slyšet!" nedal se odbýt drahý příbuzný...
"Dobrá, hod' mi to sem, ale varuji tě - zítra to máš zpátky v zásobníku!" upozornil jsem ho.
"Když myslíš!"
Přišla noc, já nemohl usnout, tak že si pustím něco do uší, pak snad zaberu..., a prsknul jsem si do discmana tuto horlivě a neúnavně doporučovanou desku.
No co vám budu povídat, přátelé!
S poslechem jsem začal v devět a přerušil jej asi až ve dvě ráno; a to jen proto, abych si v přístroji mohl vyměnit baterky a poslouchat dál! Tak mě ta hudba odrovnala!
Tehdy mne naposledy takto uhranuli snad jen TRANSATLANTIC s jejich opusem "SMPTe", který jsem opékal na laseru v mechanice také den co den! Tož asi tak...


Celá deska je napěchována až po strop tunami nápaditých nosných melodií, hitových skladeb se skvělou produkcí s okamžitým tahem na bránu!
Poslouchám tuto fošnu už nějakých deset let a stále mne baví stejně, jako když jsem ji slyšel poprvé, a to už sakra musí něco znamenat!
Hlavně zde musím pochválit, kromě kvanta nápadů, i skvělé instrumentální výkony - tady musím především vyzdvihnout fenomenálního štípače paliček Johanne Jamese (Ti čokoládoví mají ten rytmus prostě v krvi!) a úžasný pěvecký výkon dnes už žel zesnulého Andrewa McDermotta, z jehož hlasu mám i po těch letech stále místy husí kůži!
A vedle bravurní hudby bych rád zmínil i zajímavé a hloubavé texty, které řeší různé krize současného světa, at' už politiku, ekologii, chudobu...

Pro mne jedna z nejlepších progresivně metalových desek všech dob, ne-li vůbec ta nejlepší a... a kašlu už na to! Jdu si místo dalšího naklepávání klávesnice pustit tento hudební skvost ještě jednou!


» ostatní recenze alba Threshold - Subsurface
» popis a diskografie skupiny Threshold


Pink Floyd - The Final Cut cover

Pink Floyd / The Final Cut

Petr87 | 5 stars | 2017-06-24 | #

Původně jsem měl v plánu napsat svůj názor na poslední desku Rogera Waterse "Is this the life...", do které jsem se jen tak mimochodem dokonale proposlouchal - ale nakonec jsem si vybral jeho "poslední zářez" s PINK FLOYD. Ptáte se proč? Je to jednoduché - protože tuhle desku považuji za takový pomyslný začátek tetralogie, pokračující dílem "Pros And Cons..." a vrcholící jeho poslední sólovou nahrávkou.

Vím, že je spousta věcí, která by se tomuto albu dala vytknout, ale... Nechci řešit tehdejší nahuštěnou atmosféru v kapele, absenci skvělého a citlivého Ricka Wrighta, Rogerovo přebujelé ego, které v té době dosáhlo velikosti katedrály Notre-Dame atakdále, atakdále... Budu řešit pouze hudbu a texty, které jsou na tomto díle z mého pohledu jednoduše skvělé a naprosto přesvědčivé. Nikdy jsem se neztotožňoval s názory, že texty na tomto albu jsou dělané na úkor hudby, to opravdu ne! Tvoří spolu naprosto dokonale sevřený celek.

Deska mi byla už od začátku velmi sympatická, a to už jen díky svému silně antimilitaristickému zaměření, s kterým jsem se - jako takový naivní věčný hipík - ihned ztotožnil. Vždy se často řešily a řeší Rogerovy levicové postoje. No jo, ale jaké názory čekat od někoho, jehož lehce despotická matka byla přesvědčená socialistka, která měla pozici i v komunistické straně, a z které později přestoupila k umírněnějším labouristům. I jeho první manželka Judy byla taktéž silně levicově zaměřená (taková mladší verze jeho matky) a na jejíž popud prodal své první trochu luxusnější auto Jaguar E, které nahradil mnohem skromnějším Mini Cooperem, aby se více přiblížil pracující třídě. Stejně je to zajímavé - Roger, takový tvrďák, vůdčí typ, ale se ženami to nikdy pořádně neuměl a ony s ním dovedly opravdu zdatně manipulovat.

Ale zpátky k hudbě: To, že si Roger uzurpoval de facto všechnu hudbu na albu jen pro sebe (David přispěl maximálně nějakými těmi krátkými sóly), mi ze začátku vadilo, jenže dnes už jeho, pro spoustu lidí nepochybně sobecký postoj, tak nějak i chápu.

"The Final Cut" považuji, stejně jako "The Wall", jen za jeho další zhudebněný souboj s vnitřními i vnějšími démony, který je ovšem, na rozdíl od předchozího opusu, ještě mnohem intimnější a celkově mnohem introvertnější. Taková hudba temnějšího a depresivnějšího charakteru (upřímně to chápu) nemusí sednout každému. Ovšem já jsem do ní pronikl okamžitě. Ano, je pravda, že s Rogerem jako sólovým umělcem jsem měl vždycky menší problémy. Takový David Gilmour mi byl a bude hudebně vždycky nejbližší ze všech čtyř členů, ale "The Final Cut" - které je už spíše více Roger, než PINK FLOYD - to je pro mne opravdová atmosférická, melancholická, přemýšlivá skvělá deska, na které se nejen snaží opět vyrovnávat se smrtí svého otce, ale kde si stylem sobě vlastním bere na paškál i tehdejší politickou situaci ve světě, a se kterou svoji kariéru ve skupině ukončil více než důstojně - ať už to bude znít jakkoli paradoxně v kontextu s tehdejšími problémy, které ve skupině byly.

Méně než plných pět hvězd tomuto dát prostě nemůžu - sorry jako :)

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Final Cut
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings cover

Dream Theater / Black Clouds & Silver Linings

Petr87 | 3 stars | 2017-03-03 | #

Moje dojmy po včerejším a dnešním opětovném poslechu po osmi letech, kdy byla deska vydána:

A Nightmare to Remember: Mrazivý hororový začátek, než bouři přetnou mohutné zatěžkané riffy s agresivními bicími... Pak se to ale bohužel opět zvrtne v milionté recyklování METALLICY, což by mi zase tolik nevadilo, ale i tak - LaBrie má přece na víc, než na hloupé napodobování štěkajícího dobrmana Hetfielda.
Pak se skladba trošku uklidní a po několika Petrucciho klasických nabouchaných, ale vcelku nenápaditých sólíčkách Portnoy předvede něco jako growl-rap, který by jinak do nálady kompozice i vcelku seděl, ale nevím - mně to přijde spíše k smíchu. Mike je parádní lamač paliček, ale jakmile něco zafouká do mikrofonu, tak je to v drtivé většině případů průser.

A Rite of Passage: Vcelku nudný kolovrátek s vlezlým refrénem, zbytečně natažený na osm a půl minuty...

Wither: Klasická "theaterovská" sladká náladovka, kde by nejedna citlivá duše zatlačila slzu zpátky do kanálku... Ale na mne tohle nějak nepůsobí. Pardon hoši!

The Shattered Fortress: Áchich, zase ta METALLICA! Co s ní furt mají?! Tvrdší pasáže opět střídají ty jemnější, do toho zase nějaké to nezbytné sjetí hmatníku odshora dolů a máme v podstatě zase hotovo...

The Best of Times: Další emotivní kompozice, kde Mike vzdává hold svému zesnulému otci, a která je možná lehce utahanější, ale zase to zachraňují dobré melodické nápady, které udrží posluchačovu pozornost. Ano, tohle se mi líbí!

The Count of Tuscany: Uff... Začátek jasní RUSH, přesněji inspirace jejich opusem "Xanadu" je zde nezpochybnitelná... Tohle se mi ale zase na DREAM THEATER svým způsobem líbí; jak si dokážou krásně - nechci psát vyloženě šlohnout - vypůjčit fragmenty ze skladeb svých vzorů, nasekat je a přetavit k obrazu svému. Třeba ta atmosférická kytarová pasáž jsou jasně zkopčení YES, ale co!

Vím, že spousta odpůrců je nazývá sprostými plagiátory, kteří bez bázně a hany vykrádají své vzory a na kterých není ani zbla nic originálního... ale já to zase tak příkře nevidím - tohle v hudbě bylo, je a bude vždycky, a samozřejmě nejen v té rockové.

Stejně tak bych mohl za plagiátory označit své oblíbené interprety jako třeba - RPWL, AIRBAG, Andyho Jacksona aj., kteří jsou zase třeba silně ovlivnění mými milovanými PINK FLOYD - no a co!
Jejich hudba mě prostě baví a o tom to je! A neřeším, jestli to už tady někdy bylo či ne; takže u DREAM THEATER mi tyto inspirace také nevadí, ale spíše něco úplně jiného - že jejich hudba, dle mého mínění, zase není až tak dobrá, na jakou si hraje...
K čemu je mi, když sice dokonale ovládám svůj nástroj, mám za sebou třeba i nějakou tu konzervatoř, když kolikráte nemám v rukávu dobré a nosné hudební nápady?
K čemu mi je, když dovedu poslepu sjet hmatník za minutu stokrát odshora dolů, když mě ta blbá Múza častokrát prostě ne a ne políbit?
Dovedu sice našvihat sto not za deset sekund, ale k čemu mi to je dobré? Už rozumíte...? A to není samozřejmě problém pouze této bandy. Takových by se našlo mnohem, mnohem více.

Tady po tom by se asi mohlo zdát, že DREAM THEATER nemám moc rád, ale to není pravda!
Nahráli dost skvělé a nápadité hudby na to, abych se stal jejich fanouškem; jenže bohužel také i spoustu nenápadité, vatovité, kde se nedostatek invence snažili zakrýt svou dokonalou profesorskou hrou... Co už.

I přes všechny moje větší i menší výtky se jedná o docela dobrou desku, kterou si někdy v budoucnu možná i zařadím do sbírky... Možná už i jenom proto, že je to poslední fošna, kde jim štípe paličky králíček Duracell v podobě skvělého Mika Portnoye.

Poctivé tři hvězdy!

» ostatní recenze alba Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Death - Human cover

Death / Human

Petr87 | 5 stars | 2017-02-16 | #

Hmm... Dodnes s nostalgickou slzou v oku občas vzpomínám - při poslechu amerických smrtonošů DEATH - na své první setkání s jedním z nejextrémnějších rockových stylů, který se rozkošně nazývá »death metal«.

Byl jsem tehdy asi jedenáctiletý, základní školou povinný smrkáč, kterého v té době nezajímala ani tak hudba, jako spíš hraní si venku s kamarády na policajty a zloděje, na schovávanou; s kamarádkami a spolužačkami zase za teplárnou na doktora a jeho pacientky... ehm. Zkrátka bezstarostné dětství. Vzpomínáte někteří, jak jste tehdy chtěli být už dospělí? To byla ale blbost, co?

V té době jsme s rodiči pravidelně jezdívali každý měsíc za rodinou na Vysočinu. Na tyto výlety jsem se pokaždé velmi těšil, a především na bratránka a jeho PlayStation. A vždycky mne u něj hrozně bavilo - kromě hraní her - také prozkoumávání jeho rozsáhlé sbírky kazet. No a jelikož jsem měl v té době zákaz používat jeho drahou, tehdy novou Hi-Fi věž Panasonic, tak jsem se musel spokojit pouze s prohlížením si obalů.

Tehdy bratránek poslouchal - a poslouchá vlastně dodnes - z drtivé většiny jen metal extrémnějšího ražení, takže se bylo opravdu na co koukat - kostlivci, démoni, všelijaké kreatury, pentagramy, obrácené kříže a další pekelné výjevy, na kterých jsem tehdy mohl oči nechat, a především jsem umíral touhou zjistit, co to je vlastně za hudbu! Sebral jsem tedy odvahu a při odjezdu se zeptal drahého příbuzného, jestli si mohu něco půjčit.
»Jasně, vole, ale varuju tě - tohle se ti nejspíš moc líbit nebude!« upozornil mě.
»Uvidíme,« pronesl jsem jen tak na půl úst a vybral si namátkově asi nějakých pět originálních kazet...

Při příjezdu domů jsem si samou nedočkavostí jen rychle nedbale setřásl z nohou ještě zavázané botasky a vřítil se do pokoje ke svému kazeťáku Tesla SM 260, který mi tehdy čerstvě věnoval otec, společně ještě se zesilovačem stejné značky a německými reproduktory RFT. Vybral jsem si kazetu s nějakými kostlivci na obalu a roztřesenou rukou ji vložil do přehrávače, přetočil na začátek a dychtivě zmáčknul play...

Přiznám se vám přátelé, že to byl tehdy pro mne totální sluchový šok!

Ano, nějakou tvrdší rockovou hudbu jsem znal už od táty, ale to byly tak maximálně nějaké fragmenty od BLACK SABBATH, DEEP PURPLE, či KROKUS nebo LED ZEPPELIN. Tohle byl úplně jiný level! Kulometné infernální bicí, pumpující démonická basa, ďábelsky agresivní rychlé a zkreslené kytary a hlavně! ten nelidský vokál, který mi dodnes evokuje nějakého šílence, zmítajícího se se svěrací kazajkou ve vypolstrované cele!

Takže si jen zkuste představit, jak jsem se jako malý nevinný předpubertální klučík - vyrůstající v té době na Šmoulech a MAXIM TURBULENC - musel asi tvářit. Jednoduše - ta megachorobnost celé té nahrávky mne totálně paralyzovala! Tohle jsem nikdy předtím neslyšel a ani by mne nenapadlo, že taková »divná« muzika může vůbec existovat! No a než jsem se stačil probrat z té podivné paralýzy, tak byl konec.

»Tak s tímto se musím pochlubit paní učitelce a spolužákům ve škole!« zavýsknul jsem si, když jsem se jakž takž vzpamatoval. Pochopitelně si to nejspíš vyžrali rodiče s bratrem, jejichž pohledy po poslechu jen první skladby připomínaly - tedy kromě malého bráchy, který jen permanentně vesele plácal ručkama - raněná zvířata! O tom, že se s tím hodlám pochlubit i na hodině hudební výchovy, jsem raději při pohledu do jejich zmučených tváří pomlčel...

Víkend skončil a bylo tady pondělí. »Je to tady!« pomyslel jsem si po svrhnutí budíku z nočního stolku. »Poslední hodina hudebky dnes bude moje!« Skoro jsem tehdy nemohl dospat! Posnídal jsem rychle rohlík s máslem a kakaem, na záchodě ještě rychle dopsal jeden úkol a pak fofrem do pokoje najít tu »kouzelnou kazetu.«

Tehdy jsem měl své zapůjčené kazety smíchány společně s bratrovými, takže jsem musel chvíli hledat...
»Pravidla slušného chování se Spejblem a Hurvínkem.« ‚To né...‘
Pod tím: »KREATOR - Extreme Agression.« ‚Hmm, to také není ono!‘
»Vaříme s Dádou a žížalou Julií«. ‚Tak kde to je, krucinál!‘
»CANNIBAL CORPSE - Butchered At Birth.« ‚To také ne!‘
»Biblické příběhy pro děti.« ‚Kde to se tady vzalo?!‘
»VENOM - At War With Satan« ‚Ehhh, to také není ono!‘
»Super šmoulí disco show!« ‚Néééé!‘
»DEATH - Human.« ‚Hu, hu, húúú! Konečně!‘

Celý následný den ve škole se vlekl jako chrchel starého alkoholika. Holt, tak už to bývá, když na něco nedočkavě čekáte, že jo! Ha! Konečně poslední hodina! Tehdy jsme měli ve škole hudební výchovu nastavenou tak, že když zbyl nějaký čas, tak se každý mohl ke konci hodiny pochlubit svou oblíbenou muzikou; a toho jsem přeci nemohl nevyužít!

Nadešel čas. Naše stará hodná paní učitelka doklepala na klavíru poslední tóny nějaké dětské písničky a požádala nás, aby se zase kdo chce pochlubil a pustil třídě svou oblíbenou písničku. »Já, já paní učitelko! Já mám...« »Sklapni Kubo! Ted' je řada na mě!« zastavil jsem ho rázným mávnutím ruky. »Paní učitelko. Já mám tady něco, co se bude všem líbit!« zahlaholil jsem. »Dobře, Petře, tak pojd'!« vyzvala mne. »Ukaž tedy, co jsi nám donesl!« řekla a vzala si kazetu do rukou.

Při jejím pohledu na obal s kostlivci jsem zpozoroval, že trochu vytřeštila oči a už tehdy zřejmě čekala věci veliké! »Co to je za hudbu?« zeptala se s číhavým pohledem. »Je to taková kazeta, kde se mluví o lidském těle a hned ze začátku je tam na úvod jedna hezká písnička!« »Dobře, tak si ji pustíme!« a vložila kazetu do přehrávače.

Po úvodním postupně zesilovaném tepání bicích bylo ještě vše v pořádku, ovšem jakmile najely kytary a všechno se postupně ještě více zrychlilo, tak hodná pančelka začala tušit podraz! A pak když zazněl vokál - »Whereeááárggghhhhh!« tak šlo okamžitě vypozorovat, jak se jí i roztřásla kolena! Spolužáci ve třídě jen seděli s otevřenými chlebárnami a spolužačky omdlévaly a dožadovaly se tenkými hlásky maminek.

Chvíli trvalo, než se učitelka probrala z letargie a všechno rázným bouchnutím ruky do přehrávače ukončila. Vytáhla kazetu a její pohled dával vytušit, že buď teď hned zmobilizuje ve svých starých vrásčitých rukou zbytky sil a kazetu zlomí vejpůl, a nebo mi ji s těžkým přemáháním vrátí. Naštěstí v ní tehdy zvítězila druhá možnost a nepoškozenou, jen trochu ulepenou od smrtelného potu, mi ji vrátila. Takže to dopadlo celkem v pohodě, až na tu poznámku, co jsem vyfasoval za lhaní.
Ach, ty vzpomínky z dětství. Těm se opravdu nic nevyrovná...

Původně jsem chtěl napsat pouze čistou recenzi, ale po přečtení předchozí vyčerpávající od kolegy EasyRockera jsem to přehodnotil a rozhodl se jen »trošku« zavzpomínat.

» ostatní recenze alba Death - Human
» popis a diskografie skupiny Death


Alcest - Souvenirs d'un autre monde cover

Alcest / Souvenirs d'un autre monde

Petr87 | 4 stars | 2016-09-26 | #

No nic, dnes to vezmeme hopem...
Zkuste si v poslechovém sále svého mozku přehrát průměrnou black metalovou skladbu...
Agresivní, blasfemické kytary, kulometné bicí a do toho všeho d'ábelský, přiškrcený vokál zvěstující zkázu a zmar... Máte? No skvěle!
A ted' si místo toho soptícího démona za mikrofonem představte líbezně pějícího baculatého růžolícího andělíčka na obláčku, přidejte nějaké ty nápadité melodie a k tomu všemu početné atmosférické akustické výlety á la OPETH, místy směřující až někam do folku a celé to trošku zpomalte...
Máte? Bravo! Třeba si zrovna ted' ve hlavince přehráváte nějakou skladbu od těchto francouzských úderníků, a možná zrovna z této desky!
I když... tohle první album je poprvé a pravděpodobně i naposledy celé nahráno a nazpíváno jedním člověkem, dodnes mozkem celého projektu, bravurním multi-instrumentalistou s tajemnou přezdívkou Neige.
K další desce si už přizval bubeníka a zároveň kamaráda užívajícího také další tajuplný pseudonym Winterhalter a který s ním v kapele odírá paličky dodnes.
Co ještě dodat víc? Snad jen, že ALCEST jsou a budou takovým mým (bude to znít asi divně) relaxačním soundtrackem k letošnímu podzimu - jejich hudba je k tomu jako stvořená; pro mne tedy určitě!

Silné čtyři hvězdy!

» ostatní recenze alba Alcest - Souvenirs d'un autre monde
» popis a diskografie skupiny Alcest


Blue Effect - Svět hledačů cover

Blue Effect / Svět hledačů

Petr87 | 5 stars | 2016-09-13 | #

Upozornění:
Jelikož mám dnes za sebou celkem stresující pracovní den a pro ošklivé slovo nejdu daleko, tak chci, pro případ, že by mi nějaké prosáklo i do recenze, vyzkoušet takový experiment - každé sprosté podstatné jméno nahradím slovem "lízátko" a každé tfuj, tfuj sloveso třeba slovíčkem "cukrovat"... A uvidíme, jak s tím půjde pracovat.

V normalizační době, kdy nám vládla hromada rudých lízátek, které nebylo radno nacukrovat, protože se na ně hned kdeco přilepilo (a to platilo pochopitelně i v hudbě), tak, ač nejsem pamětník, je mi jasné, že v takovém ovzduší opravdu pro spoustu lidí, zvlášt' pokud se nebáli držet jazyk za zuby, opravdu nebylo jednoduché dýchat; a kór, pokud se jednalo o bigbít'áky, které měl tehdejší režim asi tolik v oblibě, jako hnisavý vřed na lízátku...
Ovšem, ačkoli to tito hudebníci opravdu kolikráte neměli lehké, tak občas pořád, jako věčný a neúnavný hledač stále další a další nové hudby, nestačím zírat, kolik špičkové, kvalitní produkce se v těchto dobách urodilo...
A pochopitelně, že BLUE EFFECT mezi tuto hudební produkci jednoznačně patřil!
A jejich arcidílo "Svět hledačů" dodnes osobně považuji za jeden z nejlepší zářezů, které v té době mohly gramofonové závody v Loděnicích vyrýt do svých asfaltových kotoučů!
Neskutečně mne mrzí, že Panton neumožnil kapele nahrát původně zamýšlené regulérní dvojalbum... Tuším, že dvojalbum mělo být původně i předchozí "Svitanie".
Když si vezmu, jaké hrůzy v tehdejších dobách (a to opravdu nemám na mysli skvělé "Planetárium") vycházely v dvojalbových formátech (tady si vzpomeňme třeba na pocukrované "Písně z televizního seriálu", zpívá "Ou Mein Gott!", tedy pardon, "Karel Gott Von Ein Kessel Buntes"), tak si položme otázku: "Co, do zacukrovaného lízatka, bylo tehdy špatně?!" Odpovím za vás: "Holt všechno!"
Sestavu, která se potkala na této fenomenální desce, považuji ze svého pohledu za asi vůbec nejlepší, která kdy v této kapele byla...
Klávesista a zpěvák Olda Veselý, bravurní kytarista Radim Hladík, další skvělý klávesák a zpěvák Lešek Semelka a vynikající tympánista samouk, Vlado Čech. Tohle snad už lepší být ani nemohlo!
Však samotný Radim Hladík říká, že tohle období se mu líbilo asi vůbec nejvíc, což opravdu musí něco znamenat...
Co mne osobně na této sestavě ještě zaujalo je to, že do kapely po odejitém skvělém slovenském baskytaristovi a zpěváku Fedoru Frešovi, už dalšího jiného basáka nevzali, a k tomuto využili návrátivšího se Leška Semelku, který baskytaru úspěšně suploval na svém Moogu. No, proč ne!

První stranu desky otevírá Hladíkova perfektně vystavěná "Za krokem žen", kde krásně mezi sebou "zápasí" Radimovo kytarové preludování s hradbami perfektně navrstvených kláves a Oldovým skvělým zpěvem. Opravdu velmi dobrá a dynamická kompozice!

Další "Hledám své vlastní já" je, škoda že jen jediným, ryze autorským dílem Oldřicha Veselého na této desce.
Zvláštní, ale zajímavá melancholická skladba, kde si Veselý vystačil jen se zpěvem za doprovodu klávesových nástrojů.

První stranu LP uzavírá Radimova perfektně syrová, místy takřka hardrocková skladba "Rajky", kde si, vedle skvěle sladěných hlasových nájezdů Veselého a Semelky, parádně zařádí i Vlado Čech....
Úderná skladba, která je v živém repertoáru Efektů dodnes.

Druhá strana desky je už ovšem plně v režii Leška Semelky...
Jeho "Zmoudření babím létem" považuji za opravdu silnou a přemýšlivou kompozici s tunami parádních a nosných nápadů. A opravdu hodně se mi líbí, jak se zde Lešek s Oldou krásně hlasově doplňují... Mráz po zádech je u mne tak při každém poslechu jistý!

To samé platí i u poslední, nejdelší kompozice s názvem "Zázrak jedné noci".
Možná vůbec nejpropracovanější skladba na desce, kde se Lešek opravdu donutil k bravurnímu pěveckému výkonu.
Opět kvanta skvělých hudebních nápadů z kterých emoce jen chrstají! Výtečný závěr!

No a dál už to známe:

Jelikož Semelka v té době neustále pošilhával po nějakém tom komerčním úspěchu, tak se mu nakonec podařilo napsat svůj opravdu první velký hit, z kterého tehdy dozajista vlhl spodní textil nejedné pionýrce, "Šaty z šátků", který původně napsal pro Karlíka, a který jej nakonec odmítl...
No, takže Lešákovi nezbylo nic jiného, než si svůj hit nazpívat sám, a následně s ním zkusit zabodovat na československém festivalu populárních písní Bratislavské lyře, což se mu nakonec i podařilo.
Doprovázela ho při ní i celá kapela, tedy kromě Oldy Veselého, který je mimo jiné znám jako silně antikomerčně založený hudebník, a který ho tedy na té Lyře tehdy odmítl doprovázet; což Semelku značně nacukrovalo a vybrečel si u Radima, aby byl Veselý z kapely vyhozen... s čímž Radim tehdy souhlasil, a který tohoto rozhodnutí, věřím, že dodnes lituje.
Co už. Možná bychom se po tomto nikdy nedočkali třeba takových famózních "Slunečních hodin".

Na závěr mi, při dnešní rozkolísané náladě nedá, abych se nevyjádřil i k současné sestavě BLUE EFFECT...
Když hráli před cca dvěma lety i v našem městě v rámci tzv. "Kulturního léta", tak se přiznám, že jsem byl opravdu natěšený; a navíc se jednalo o moje první setkání s touto českou artrockovou legendou, takže asi není těžké si představit, co se ve mne, jako dlouholetém fanouškovi, odehrávalo...
Tehdy jsem současnou sestavu vůbec neznal, a o to jsem byl více zvědavý...
Kapela nastoupila - hmm, kromě Radima Hladíka jsem ani jednoho hudebníka vůbec neznal... Na první pohled bylo zřejmé, že Radim kapelu dost omladil; no, je to jasné! - Hladík se chtěl přiblížit i mladšímu publiku; tak uvidíme, jak si tu hudbu ti smrkáči podají!
Nebudu psát, jak jsem to viděl - slyšel tehdy (napsal jsem o tom hned druhý den ještě čerstvé dojmy sem na Progboard), ale jak to slyším dnes s odstupem času...
Jediný, kdo tehdy na vystoupení splnil mé očekávání, byl pochopitelně Radim a i celkem dobrý bubeník Václav Zima...
Na kom bych dnes ale rozhodně nenechal nit suchou, je současný zpěvák a doprovodný kytarista souboru Jan Křížek, který působil místy opravdu trapně, choval se jako totální lízátko, a co je důležité - jako kytarista a zpěvák naprosto nevýrazně... O basákovi Vojtěchu Říhovi ani nemluvě!
A dodnes mi vrtá hlavou, kdo protlačil do setlistu kapely depešáckou "Personal Jesus", která mne tehdy málem donutila vhodit vzteky mezi diváky plastový kelímek s nějakou kysličníkovou břečkou; a nebo naprosto otřesnou, Křížkem protlačenou plíseň "Rejdit" z jeho bývalé kapavky, tedy pardon, kapely WALK CHOC ICE, a která mi celkový dojem z vystoupení opravdu docela pocukrovala!
Jako klidně mi říkejte starej slizkej, nespokojenej rejpal, ale myslím si, že skladba s refrénem: "Chci v tobě rejdit, dneska je mi to volný..." mi v rámci BLUE EFFECT připadá jako totální umělecká sebevražda! Něco asi na ten způsob, jako kdyby mi někdo přisypal k italským
Barilla špagetám místo parmazánu a čerstvých rajčat prošlej eidam a celé to zalil kečupem z Tesca!
Jsem dnes hnusnej, zlej člověk, já vím, ale tak nějak jsem se k tomu už delší dobu chtěl vyjádřit, takže se pokuste mi to nemít za zlé a... ááááá - cukruju už na to!

Jo, abych nezapomněl -
Pět hvězd!





» ostatní recenze alba Blue Effect - Svět hledačů
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Dream Theater - The Astonishing cover

Dream Theater / The Astonishing

Petr87 | 2 stars | 2016-03-02 | #

Když tito prog metaloví/rockoví Amíci vydali své předchozí stejnojmenné album "Dream Theater", tak jsem byl opravdu příjemně překvapen a bral jsem jej do jisté míry jako takový velmi vydařený restart, a po včerejším opětovném, několikanásobném poslechu jsem se v tom jen utvrdil.

A co jeho následník?
Uff... Je to sice celé nablýskané jako klofáky nějaké trapné americké pop star, ale i stejně tak nudné, roztahané, nafouklé, sice standardně perfektně zahrané, ale jen to nestačí.
Holt, pokus o vmanévrování "Divadelníků" do vod rockových muzikálů, či rockových oper (vyberte si) dle mého dopadl nezáživným (a i tak trochu očekávaným) fiaskem.
Třeba u takových českých muzikálů, plných pěveckých polen a rychlokvašek ze Superstar, pod taktovkou Vladimíra "Poupěte" Štancla je to poměrně pravidelný a známý fakt.

Ještě by se toho patetického, jakože sci-fi příběhu, vhodného tak k uspávání chovanců v klecových lůžkách, mohl zmocnit nějaký ten hollyúdský rejža, napráskat tam pár ne-hereckých nagelovaných, zfetovaných Kenů a nablblých Bárbín z amerických sitcomů pro profesionální kopáče a zneuctít tím další ubohý celuloid...

Ale abych zase jen nehanil, je zde, škoda že jen pár pěkných hudebních momentů a zákoutí, a musím také pochválit famózní pěvecký výkon Jamese LaBrieho, i když místy trochu "přecukrovaný" na můj vkus...
Kdyby to borci prskli jen na jedno CD, vytáhli všechnu tu, pro moje uši něco jako nafouklou skelnou vatu, tak by to možná dopadlo o mnoho lépe... Ach, ta megalomanie!

Na desku jsem se upřímně skutečně těšil, asi jako mladá muslimka s dynamitovým "náhrdelníkem" na rande s Alláhem před americkou ambasádou v Damašku... ale jak už to tak někdy bývá - jakmile se člověk zpravidla na něco hrozně moc třese, tak to poměrně často dopadne zklamáním. (U mne celkem častý jev.)
Ale nelámu nad nimi hůl... Ač dávám v dnešní době přednost spíše jiným prog metalovým spolkům v čele s bravurními Anglány THRESHOLD, tak stále, pod vlivem jejich předchozího, opravdu vydařeného alba, je nechci (zatím) pustit ze zřetele.

Předešlé fošně jsem bez mrknutí oka rozsvítil pět velkých hvězdných obrů. Tomuto dávám dva slaboučké bílé trpaslíky.
Sorry, takhle to prostě slyším...

» ostatní recenze alba Dream Theater - The Astonishing
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Therion - Sirius B cover

Therion / Sirius B

Petr87 | 5 stars | 2016-01-07 | #

Tuto severskou metalovou bandu znám také už nějakou tu neděli...
A celkem mne mrzí, že jsem od nich znal ještě donedávna pouze dvě fošny, a to jest "Sirius B" a "Lemuria".
Ovšem nedávno jsem se tento nedostatek rozhodl napravit, nažhavil svoje stereo a sjel si postupně celou jejich diskografii (a soused mohl potom zase směle nahodit novou zed').
A nemůžu si pomoci, tohle "skoro dvojalbum" z roku 2004 se mi jeví zkrátka pořád jako nejlepší, co tito Švédi doposud natočili.

Je až neuvěřitelné, jak se hlavnímu mozku Christoferu Johnssonovi podařilo přetvořit zprvu zabijácké death metalové těleso v tento, sice stále metalový soubor, ale libující si v symfonii, opeře, různých názvucích severské tradiční hudby, krásných orchestrálních a akustických pasážích atakdále, atakdále...
To vše najdete nejen ta tomto albu, ale vlastně na všech deskách vydaných po drtičce "Lepaca Kliffoth".
Jinak si myslím, že na této desce i společně s "Lemurií" skupina naplno otevřela stavidla svého potenciálu, který na předchozích albech ještě nebyl úplně využit...
Však už hned první dvě kompozice "The Blood of Kingu" a následující "Son of the Sun" řadím mezi jednoznačně největší albové hitovky... i když, těžko říct - pro mne je celé tohle dílo jedna velká hitovka, jejíž poslech vás opravdu, si myslím, jen tak neomrzí, za to dám obě uši na špalek!
Třeba už jen ten úžasný varhanní úvod, podporovaný nadpozemským chorálem ve skladbě "The Wonderous World of Pun" bych si mohl pouštět stále a stále dokola, a to nejen proto, protože mám pro tento "královský nástroj" velkou slabost...
Upřímně, na varhanách, at' už na ně zahrajete cokoli, zní snad vše úžasně...
Věřím tomu, že i kdyby zmateným babkám na nedělní mši varhaník s kocovinou vystřihl na tento nástroj místo obvyklé "Sláva Pánu Ježíši" třeba "Kupředu levá, zpátky ni krok!" tak by to znělo stále nadpozemsky! Ale to už jsme trochu jinde...

Jak říkáme my moravští intelektuálové - "Nářez jaxviňa!"
Pět hvězd, míň prostě dát nemůžu!

» ostatní recenze alba Therion - Sirius B
» popis a diskografie skupiny Therion


Anathema - Distant Satellites cover

Anathema / Distant Satellites

Petr87 | 4 stars | 2016-01-05 | #

Přiznám se, že na poslední album těchto britských atmosférických rockerů jsem byl opravdu velmi zvědavý.
Především mne zajímalo, zdali kapela půjde stejnou cestou, kterou nastolila předchozím dílem "Weather Systems", které osobně považuji za strop jejich tvorby, či se vydá zase trochu jiným směrem... Nevydala.
Deska by se dala bez nadsázky označit za přímého následovníka předchozího výborného počinu "Weather Systems".
Je to i nadále hudba velmi atmosférická a melancholická, podporovaná procítěným zpěvem Vincenta Cavanagha, kterému zdatně sekunduje líbezná pěnice Lee Douglas...
Ovšem nejedná se o takovou tu existencionální depku, kterou nás pravidelně zásobuje třeba takový Steven Wilson, ale jedná se o hudební splín takového zvláštního, povznášejícího charakteru, při jehož poslechu některé citlivější duše nemají chut' si hrát třeba s žiletkou, či konopným provazem...
Však už jen první dvojdílná kompozice "The Lost Song", ne nepodobná "Untouchable" z "Weather Systems", nás okamžitě ujistí, že soubor pluje stále v těch stejných vodách... Skladby mají vesměs podobné schéma - začínají obvykle měkce a pak postupně gradují.
Ovšem menší změna oproti minulosti tu přece jen je, a tou je trochu více té elektroniky, kterou si naplno vychutnáme nejen v titulní "Distant Satellites".
O mně je docela známo, že se "tucavé" hudbě obvykle vyhýbám jako katolík antropologickému muzeu - takže jsem při prvním poslechu docela prskal... Ale dnes už mi to k atmosféře zmíněných skladeb i docela pasuje.
Ve skladbě "You're Not Alone" si dokonce užijeme i trochu toho nesměle vyčuhujícího drum and bass, což jsem dokázal překousnout také až po několikátém poslechu, a dnes už mi to také nějak nevadí... přijal jsem to.
A co bych ještě rád vyzdvihl, tak je obal, který osobně řadím mezi vůbec nejpovedenější covery, s kterými kapela ve své historii vyrukovala.
K titulní skladbě se hodí dokonale, protože pokaždé, když ji poslouchám, tak si připadám, jako bych prolétal tou rudou mlhovinou a pomalu mířil k nějaké té vzdálené hvězdě...

Výborná, přemýšlivá hudba. Jsem moc zvědav, s čím se tito podivuhodní angláni vytasí příště!

A když už jsme u těch hvězd, tak tomuto albu za mne rozsvěcuji poctivé čtyři!



» ostatní recenze alba Anathema - Distant Satellites
» popis a diskografie skupiny Anathema


Captain Beefheart & His Magic Band - Trout Mask Replica cover

Captain Beefheart & His Magic Band / Trout Mask Replica

Petr87 | 3 stars | 2015-11-03 | #

Před pár dny jsem se konečně odhodlal, pořádně se psychicky připravil a tohle prapodivné album si konečně poslechl celé, a to hned několikrát...
Upřímně, pokud nejste alespoň trochu obeznámeni s avantgardou, tak tohle je hudba, kterou si opravdu nemůžete pustit "jen tak", jinak vás to rozseká na molekuly a ke konci vám zbudou pouze krvácející uši a někteří labilní, či jinak duševně indisponovaní jedinci zvolí raději odraz od římsy.

Popsat tuhle hudbu je opravdu těžké...
Často to vypadá, jako by hudebníci hráli, co jim zrovna v daném okamžiku přijde na mysl a věřím tomu, že Donův hlasový projev nemusí být některým také zrovna dvakrát po chuti...
Takže, pokud přežijete první poslech bez toho, aniž byste potom měli nutkání si okamžitě rozbít hlavu o zed', či si udělat legálně drženou zbraní větrání do mozkovny, tak gratuluji!

Přiznávám, že dlouho se mi Kapitánovým hudebním mořem proplouvat nechtělo, ale po vyslechnutí tohoto zvláštního díla v tom ted' nejspíš budu pokračovat i nadále...
Jsem opravdu zvědavý na jeho další počiny.

Dávám poctivé tři hvězdy - i když, možná by bylo hodnocení i vyšší, kdybych měl při poslechu v krvi trochu toho ovoce prohnaného trubkami. :)

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Trout Mask Replica
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Sex Pistols - Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols cover

Sex Pistols / Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols

Petr87 | 1 stars | 2015-10-01 | #

Velká Británie roku 1975...
Rockové kapely jako PINK FLOYD, YES, GENESIS, ELP, DEEP PURPLE, LED ZEPPELIN aj. jsou v této době na svém vrcholu, nahrávají jedno výborné album za druhým, koncertují ve vyprodaných stadiónech, fanoušci jim leží u nohou... A v londýnských "katakombách" se pomalu formuje hudební asteroid, který těmto "dinosaurům" hodlá náležitě zatopit...
Po dopadu tohoto tělesa naštěstí nedošlo k jejich vyhynutí, ale bylo k tomu setsakramentsky blízko. A tento asteroid neměl jiné jméno než SEX PISTOLS, aneb ztělesnění nového hudebního stylu zvaného punk rock, po jehož vypuknutí už rockový svět nebyl nikdy stejný jako dřív...
Upřímně, dodnes si lámu hlavu nad tím, jak se vůbec něco takového mohlo prosadit v tak širokém měřítku... a doted' zastávám názor, že v tomto případě nešlo ani tolik o hudbu jako spíše o revoltu a myslím, že SEX PISTOLS jsou toho zářným příkladem...
Progresivní/art rock byl na svém vrcholu, z kterého ho ovšem hodlala sesadit banda nas.aných, anarchistických entit, v jejichž účesech by mohla hnízdit mláďata orlů skalních, vzala do svých z chlastu a drog roztřesených rukou rozladěné kytary a začala do nich mlátit dvouakordové halekačky o tom, jak je všechno na h.vno a jak je potřeba tomu po.ranému, zkorumpovanému systému přiskřípnout kůžičku do zipu...
Punk rock v podstatě ohlodal rockovou hudbu až na kost, k tomu přidal pár "intelektuálních" výtek k tomu zahnilému establishmentu, a předhodil to spoustě stejně nasolených mladých lidí podobně chatrného vzezření, kteří nechtěli dělat nic jiného než bordel - zlatí hippies!!
A byla pochopitelně jen otázka času, kdy se tohoto nového hudebního fenoménu chytí mainstreamová média a vpustí to do rádií, či televize - což nakonec zase netrvalo příliš dlouho...
Pche, nechápu, co na tomto ti rádoby fundovaní pseudokritikové slyšeli...
Jednoduché, jednotvárné, do sebe splývající píssničky, prostoduché texty...
Jasně, vím, že to tak všechno bylo víceméně naschvál, takové plivnutí do xichtu všem těm pinkfloydům a jiným, co pečlivě pilovali každou notu a dávali si na své hudbě opravdu záležet, ale i tak!
Kvalita hudby by měla být zkrátka vždy rozhodující, a ta u SEX PISTOLS jednoduše kvalitní nebyla.
I když, ono není žádným tajemstvím, že různá "odborná" kritika je schopna nadhodnotit kdejaký "natrávený salát" a skutečnou, hodnotnou hudbu zadupat do země - jako tomu bylo svého času třeba u RUSH...
Nevím tedy co bych k tomuto "opusu" měl ještě napsat...
Snad jen to, že ještě úplně nerozumím tomu kultu co se utvořil kolem jejich "basáka" Sida Viciouse po jeho smrti.
Proboha, vždyt' ten člověk neuměl absolutně nic zahrát, natož zazpívat a ještě k tomu disponoval nade vší pochybnost podprůměrným IQ, které mu dávalo místy opravdu zabrat...
A už tehdy snad muselo být spoustě lidem kolem něj jasné, že se svým životním stylem, zkombinovaným s inteligencí členovce, byl tento člověk odsouzený k zániku jako nanuk pohozený v poušti... Nic, f.ck this.

Dle mého silně nadhodnocený počin...
Jedna trpící hvězda.

PS: V žádném případě nebylo mým cílem naštvat fanoušky této kapely, (i když, už ted' vidím ty poprskané monitory, rozmlácené klávesnice a pomalu vyšívané voodoo panenky) jen jsem chtěl vyjádřit svůj názor na jeden, podle mne neskutečně přeceňovaný soubor...
Tot' vše.




» ostatní recenze alba Sex Pistols - Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols
» popis a diskografie skupiny Sex Pistols


Deep Purple - In Rock cover

Deep Purple / In Rock

Petr87 | 5 stars | 2015-09-29 | #

Z deníčku jedné 13ky (část II.):

Drahý deníšku...
dnes to budou přesně tři dni, co se semnou resešel Zbiněk. :(
Za všechno múže můj fotr, protože Zbiněk uš nemohl vidržet ty jeho neustálé narášky na jeho vzhled. To bylo pořád: "Máš pěkný vlasi, kterým olejem si je umíváš, palmovým nebo olivovým? Nechceš vimáčknout ten beďar o velikosti kráteru Vesuvu, co máš na čele? Ten tik v pravém oku ti nejde podle mých hodinek, můžu ti ho seřídit? S tím předkusem bis neměl tolik mluvit, už jednou si mi předními zubi málem vipíchnul oko, i když jsem seděl minimálně půl metru od tebe..."
No řekni, kdo bi tohle vydržěl! Taky jsem se rozdotla, že to fotříkovy pěkně vosolím...
Zrovna včera, kdyš si pouštěl zase ty svoje hnusi, myslým, že to bili nějací Dep Paraple... tak jsem ani chvíly neváhala a pustila na plný pecki poslední hitovku od One Direction, která se jmenuje Steal Máj Girl... Já je prostě žeru, víborná hudba... dokonce se líbí i našim sousedům co bidlí nad námi, protože pokaždé, když si něco od nich pustím, tak začnou vždycki tancovat... až mě to jejich dupání někdy štve. Ale nemám jím to za zlé... tahle suprová hudba prostě dělá s lidma divi... :D
No, myslela jsem, že to fotra naštve a půjde mně seřvat, ale vůbec to neudělal! Že bi se mu konečně moje mylovaná muzika začala líbyt? Any náhodou!! Brečel v obýváku schoulený pod stolem, píšící si testament, a pak mě na kolenou prosyl, abyh to uš konečně vypla...
Dnes jsem se ve škole zeptala jednoho spolužáka, jestli nezná ty Dep Purle, že to je fuckt hrozná hudba, tak jestli to neposlouchá i jeho fotřík...
Řekl my, že je nezná a že ho nezajímá, co jeho rodiče poslouchají... on viznává prý jenom krutědrsnohustopřísného krále yntelechtuálního repového universa, Rytmuse. Všechno ostatní je prej sh.t!
Takže Dep Purple mu nic neříkají... Ale svěřil se my, že prý kdisi našel ve fotrově "zvláštním archivu" nějaký film, který se jmenoval Deep Throat... Když jsem se ho zeptala, co to bilo za žánr, tak zčervenal a vzal ramena na nohy...
No, jelikoš jsem uš v anglině docela pokročila, tak vím, že to v překladu znamená Hluboké hrdlo... takže podle názvu bich usuzovala, že se jednalo o nějaké drama z prostředí protialkoholní léčebny nebo ORL...

Uff, už dost!
Jinak, co ještě nadrápat o tomto hardrockovém monumentu, co by už nenapsal někdo přede mnou? Naprosto úchvatné kytarové exhibice Ritchieho Blackmorea, skvěle se doplňující s ještě úchvatnějšími hammondkami božského Jona Lorda? Gillanův dechberoucí ječák? Perfektně "pumpující" basa Rogera Glovera? Bezchybně tepající bicí Iana Paiceho, či legendární "přehulený" zvuk?
Ne, přátelé, vše už bylo napsáno...
Jen ještě doplním, že tahle deska u mne před mnoha lety způsobila to, že jsem začal nahlížet nejen na rockovou, ale celkově na hudbu diametrálně odlišně...

Méně než tři hvězdy tomuto opusu může dát jen naprostý ?%(""!!... Já dávám z fleku pět!

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Telergy - Hypatia cover

Telergy / Hypatia

Petr87 | 5 stars | 2015-09-27 | #

Přiznám se vám přátelé, že když jsem poprvé spatřil obal nového alba amerického projektu TELERGY, tak jsem jako milovník historie doslova nadskočil radostí...
Miluji dějiny, zejména svět starověku, takže když jsem spatřil vyobrazení jedné z posledních velkých postav pozdní antiky, Hypatie z Alexandrie, tak jsem si okamžitě po zkušebním FLAC poslechu tohle album objednal na CD, jelikož na LP nebylo a nikdy nebude k dispozici...
(Ano, vím, že jsem se před časem rozhodl s nakupováním CDček přestat... takže co na to říct? Snad jen - hups?)
Mno, takže ještě, než se pustím do recenze, bych vás rád seznámil s touto pozoruhodnou postavou světových dějin. A jelikož jsme na hudebním fóru a ne historickém, tak jen v kostce:

Hypatie se narodila na sklonku antického období, přibližně v roce 370 jako dcera jednoho z nejvzdělanějších mužů v tehdejší Alexandrii, matematika a filozofa jménem Theon.
Hypatie šla v otcových šlépějích, takže pod jeho vedením studovala matematiku a astronomii.
Po studiích vyučovala filozofii a matematiku a její přednášky se staly tak proslulými a žádanými, že na ně později začali jezdit posluchači až z Athén nebo Říma.
Ano, na její přednášky chodili dle historických pramenů i křest'ané, ale považuji za nutné poznamenat, že spousta lidí, zejména vzdělanců, křest'anskou víru, snad ze strachu, pouze předstírala a uvnitř stále vyznávala tradiční pohanské hodnoty starého světa, který ovšem již pomalu zanikal...
Takže je pochopitelné, že její novoplatonská, kacířská filozofie byla trnem v oku pozvolna se rozvíjejícímu novému náboženství, které postupně začínalo dominovat, takže všelijaké různé nepokoje a půtky mezi křesťany a pohany byly v této době na denním pořádku...
Takže netrvalo dlouho a Hypatie se brzy dostala do otevřeného konfliktu s tamním křesťanským vůdcem Cyrilem, (později prohlášeným za svatého) který přikázal skupince svých fanatických přisluhovačů, aby Hypatii v mezičase při šíření dobra a lásky k bližnímu svému, "mírumilovně" a "inteligentně" domluvili... No a jak je známo z historických zdrojů, nebohá Hypatie tento pohovor nepřežila - její zlynčované, rozdrásané tělo posléze spálili na hranici (tato domlouvací metoda žehem se v budoucnu u mnoha těchto následníků učení Ježíše Krista stala velmi oblíbenou)...

No, takže historickou vsuvku máme za sebou, a co tedy napsat o hudbě na tomto albu?
Ano, není nijak originální, všechno už tady bylo... Jsou v ní patrné vlivy velikánů jako PINK FLOYD, KANSAS, JETHRO TULL apod...
Ovšem jako celek je výsledek bombastický, zejména bravurní instrumentální výkony obrovského počtu zúčastněných hudebníků, kteří jak vidno, si za svůj život už něčím prošli.
Celé album je (když nebudu počítat mluvené vsuvky mezi kompozicemi posouvající příběh vpřed a nějaké ty nápěvy) ryze instrumentální... Chvíli na vás z reproduktorů dýchne omamný orient, jindy zase najednou kapela šlápne na plyn a promasíruje vám sluchovody pořádným, krutohustým nájezdem... a to všechno obaleno v líbivém rockovo - metalovém symfonickém rouchu, mňam!

Takže pokud vás album zaujalo stejně jako mě, rozhodně se zde vyplatí investovat do fyzického nosiče, a nebo pokud jste hamouni, tak si alespoň stáhněte desku ve FLAC, protože poslouchat tohle famózní dílo v MP3 je podle mne urážka všech těch, co se při jeho nahrávání jistě řádně zapotili.

Takže co závěrem? Pro mne zatím jednoznačně album roku!

Quinque stellae!

» ostatní recenze alba Telergy - Hypatia
» popis a diskografie skupiny Telergy


Morse, Neal - The Grand Experiment (As The Neal Morse Band) cover

Morse, Neal / The Grand Experiment (As The Neal Morse Band)

Petr87 | 2 stars | 2015-07-21 | #

Tak se nám Neal Morse rozhodl zajít si zase jednou místo do kostela do nahrávacího studia s cílem, usmažit všem svým dychtivým fanouškům novou hudební placku.
Už samotný název desky "The Grand Experiment" a i přejmenování na THE NEAL MORSE BAND slibovalo mnohé a věřím tomu, že nejen já jsem doufal v alespoň lehké odbočení ze zaběhnutých kolejí - takový "nový začátek".
A dovolil jsem si dokonce zajít až tak daleko, že jsem úplně poprvé v životě objednal album v předprodeji a ještě k tomu na LP za cenu, za kterou bych pomalu koupil i menší stánek s hamburgery!
Měl jsem totiž v plánu tzv. koupi "na slepo", žádný kontrolní MP3 předposlech, jako to dělám vždy než si nějakou tu desku koupím... Ó jaký jsem to byl ale naivní vůl!
Mno - nakonec z tohoto plánu díky mojí vrozené zvědavosti, zkombinované se silně vyvinutou slabou vůlí, sešlo... No ještě že tak!
Je to jednoduché... po prvním zkušebním MP3 poslechu jsem byl totiž opravdu zklamán a cítil se podveden - takže jsem předobjednávku šmahem zrušil. Než je vypláznout za tuto desku, tak ty prachy raději vnutím prvnímu bezdomovci, aby si za ně mohl minimálně na rok předplatit třeba časopis Bydlení.
Hudbu na tomto albu není ani potřeba nějak popisovat, protože už tady všechno bylo.
Neal se vykrádá snad ještě více než kdy předtím... Stále ty stejné postupy, harmonie - pro mne už opravdu všeobjímající nuda.
Jsem toho názoru, že si po posledním albu s názvem "Momentum" (když nebudu počítat jednohubku "Cover 2 Cover" a oddechovku "Songs From November"), které osobně považuji za vrchol jeho tvorby, měl uložit svou sólovou kariéru tak na pět let k ledu.
Ano, je pěkný, když je člověk tvořivý a sype z rukávů stále nové nápady... ale pokud je sype z rukávů pořád té stejné, už značně obnošené košile, tak to už fakt není dobrý - tot' skromný názor letitého fanouška.

Uff, je pro mne jako pro člověka, který díky jeho hudbě objevil moderní prog rock opravdu těžké sestřelit jedno z jeho alb - ale už mne nebaví nadhodnocovat...

Dvě a půl hvězdy, zaokrouhleno dolů.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - The Grand Experiment (As The Neal Morse Band)
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal


Opeth - Orchid cover

Opeth / Orchid

Petr87 | 5 stars | 2015-07-20 | #

Když jsem ještě chodíval na noční směny, tak jsem se po každé šichtě, jako každý normální pracující člověk, chtěl vždy alespon tak pět hodin vyspat - jenže to bych nesměl mít za souseda vydlabaného hlavonožce s IQ odumřelé plavuně, s pravděpodobně nejhorším hudebním vkusem ve sluneční soustavě...
Kdysi jsem na internetu četl takový zajímavý článek, kde autor zmiňoval, že spousta chlapů, co poslouchají tento pahudební styl, patří k jedné čtyřprocentní menšině, co chodí ráda v růžové, s pěstěnými nehty a prapodivnými účesy...
No, nechci z toho vyvozovat nějaké závěry, ale přece jen od té doby vždy, když jej potkám na chodbě, se přitisknu zadkem ke zdi... prevence je holt prevence.
No, takže když jsem se konečně po každé noční šichtě svalil do náruče soudruha Morfea, tak jsem ovšem býval častokrát velmi brzy vzbuzen podivným, disharmonickým zvukem, jako by se někdo snažil motorovou pilou přeřezat trubku z kalené oceli... a nebylo sebemenšího pochybu o tom, že se to line ze sousedova kotce...
No a jelikož moje citlivá a empatická duše bývá nerada svědkem jakéhokoliv násilí na jednotlivci či skupině obyvatel a snaží si držet karmu v pozitivních číslech, tak jsem se mu vždy, když jsem zazvonil na jeho zasviněný, nečitelný zvonek, snažil inteligentně a naléhavě domluvit...
Vždy to pomohlo, ale jen na chvíli... Pak tento genetický omyl stejně po pár dnech, zase hned po ránu, naplno popustil uzdu svému, už tak stěží dvoucifernému ÝKVÉ a opět mi začal nabourávat spánek.
Pravda, od té doby, co jsem se naučil v práci krást špunty do uší, se to pak už celkem dalo zvládnout - ale i tak jsem stále čekal, až přijde vhodná doba na pomstu.
A ta dorazila velmi brzy a ani se nestihla vyzout, jak mi rychle vstoupila do hlavy.
Když jsem v tehdejší práci skončil a našel si novou, už pouze s ranní a odpolední směnou, tak jsem se od tajných zdrojů dozvěděl, že si soused před časem také našel nové místo a to práci nočního hlídače v prasečáku (krásný džob, skvěle odpovídající jeho vražednému yntelechtu).
V tu chvíli ve mne začalo po malých krůčcích vítězit zlé já... hodina trestu udeřila!
Přestal jsem s jógou, meditacemi a dal se na stranu zla...
A od té doby jsem si začal s gustem a d'ábelským šklebem v xichtě každé ráno, když mám odpolední a soused vyspává noční bdění mezi rochátky, odpalovat bubínky nějakou deskou od OPETH!
A jelikož je soused o pět let mladší, o hlavu menší a mentálně nejspíše na úrovni desetiletého chovance v klecovém lůžku, tak ani neprotestuje...
Pomsta je sladká!

Orchid - tak tady to všechno začalo!
Tato první fošna od švédských prog metalových/rockových maestros je tak krásně syrová, neučesaná a atmosférická, že už snad ani víc být nemůže...
Naprosto souhlasím s předchozí recenzí, kde kolega Petrucci tvrdí, že takovou atmosféru, jakou OPETH vytvořili na tomto albu se jim už nikdy nepodařilo zopáknout... Jo, ty pocity jsou vzájemný...
Především Mikaelův přiškrcený, záhrobní chraplák je zde naprosto úchvatný... Sice už tady se snaží svůj smrtící dech kombinovat s čistým zpěvem, ovšem zatím jen tak nesměle, opatrně.
Je těžké tuto desku někam stylově zařadit... Kombinuje se tady atmosférický black/death metal - sem tam slyším i nějaké ty doomové prvky a samozřejmě i progrockové názvuky... Ano, i ty už tu pochopitelně jsou, i když nepřevažují - ale přesto dokonale dotvářejí mrazivě krásnou atmosféru.
Opět je pro mne hrozně těžký vysadit nějakou tu skladbu, protože všechny jsou opravdu skvělé, výborně vyvážené, melancholické, tajemné a do posledního šroubku propracované...
Ale když už by to tedy muselo být, tak bych vylovil hned druhou kompozici "Under The Weeping Moon".
Je pro mne opravdu těžké tuto skladbu k něčemu přirovnat...
Pokaždé, když ji poslouchám a zavřu oči, tak se cítím, jako bych skutečně seděl na nějaké velké lesní mýtině, z lesa by vycházelo spoustu tajemných zvuků a nade mnou by celou tu scenérii ozařoval veliký úplněk... Hlavně ta prostřední akustická, psychedelií nasycená část je tady fantastická.
Přiznám se, že jsem se dlouho této první opet'ácké desce vyhýbal, protože v té době jsem už byl rozmlsaný díly jako třeba "Deliverance", "Blackwater Park" a nebo "Ghost Reveries".
No, byla to obrovská chyba, protože tohle je opravdu fantastická fošna. Čím víc pozorných poslechů tomu věnuji, tím víc pro mne roste kvalita a výjimečnost tohoto díla.

Album bych jednoznačně doporučil i posluchačům, kteří s OPETH začali třeba až od veleúspěšného "Still Life" a nebo snad ještě později - ano i těm, co se začali o kapelu zajímat třeba až po vydání "Heritage".
Není to stravitelné na první poslech, to bych kecal - ale jakmile do toho proniknete, tak odměnou vám bude skutečně kvalitní, atmosférická, extrémní prog metalová hudba...

Věřte tomu, že vám v těchto současných pařácích tato mrazivá nálož přijde více než vhod. :-)
Chtěl jsem tomu původně nalouskat silné čtyři hvězdy, ale po dalším soustředěném poslechu musím dát prostě pět!

» ostatní recenze alba Opeth - Orchid
» popis a diskografie skupiny Opeth


Opeth - My Arms, Your Hearse cover

Opeth / My Arms, Your Hearse

Petr87 | 5 stars | 2015-05-22 | #

My Arms, Your Hearse...
Tak tento "třeskutě optimistický" název ukrývá jednu z mých nejoblíbenějších fošen od švédských OPETH, díky kterým jsem se začal před pár lety opět zase zajímat o extrémnější formy rockové hudby...

Pamatuji si, jak jednoho krásného dne přišel za mnou brácha, v ruce držíc nějaké CD, a se slovy: "Tohle tě naprosto rozseká!" mi jej vnutil...
Já okamžitě, hledíc zamyšleně na obal, pojal nedůvěru a po chvíli mu se slovy: "Víš, že mě už tihle chrchloni nezajímaj!" mu CD vrátil...
Jenže milý sourozenec se nenechal jen tak odbýt, položil mi CD na stůl a s potutelným úsměvem zmizel...
V té době jsem byl totiž až po uši ponořený v progresivním rocku 70-tých let a neoprogu a divokou metalovou minulost jsem chtěl už navždy nechat za sebou - to jsem byl ale vůl, co?
Ale co, když už se s tím bráchanec tahal, tak mu uděláme radost...
Nasadil jsem si na květák sluchátka, vložil CDčko do mechaniky a poslouchal a poslouchal a poslouch......
Za pár hodin mě našel brášin ležícího na zemi, s pěnou u úst a s navýsost spokojeným výrazem v xichtě...
"Já věděl, že tě to chytne!" poznamenal a zase odkráčel.
No bomba! Do té doby jsem nikdy nic takového neslyšel a byl jsem z toho totálně paf.
Upřímně - dříve by mne ani ve snu nenapadlo, že by si někdo troufl míchat smrtonosný metal s progresivním rockem!
No zkrátka - od té doby jsem si začal od těchto výborných Švédů shánět postupně všechna alba a stal se jejich velkým fanouškem... a tohle album se stalo mou srdeční záležitostí.

Dílo je koncepční a pojednává o dvou milencích... Ovšem žádné skotačení na prosluněných loukách a lovestory se št'astným koncem nečekejte - jen temnotu a depresi...
Rozhodně nedoporučuji tuto desku pouštět nerozhodným sebevrahům, protože by je následný poslech mohl už definitivně přesvědčit o tom, aby se konečně od té římsy odrazili... No nic, zpátky k příběhu:
Album se týká mužské postavy, která umírá a stává se duchem...
A následné vyprávění se točí kolem ženy, kterou za svého života miloval a u které si není úplně jistý, jestli ji jeho odchod skutečně zarmoutil, takže je jeho duše v neustálém zmatku....
Snaží se s ní po celou dobu všelijak navázat kontakt, ovšem jeho přítomnost zůstává stále neodhalena a to jej velmi trápí...

Když porovnám hudbu na tomto albu s hudbou na předchozích dvou deskách, tak musím uznale pokývat hlavou a říct, že od té doby hudebníci ušli obrovský kus cesty...
Mikael Åkerfeldt už nemá úplně ten přiškrcený "blackový" chraplák a pomalu zde začíná nacházet svoji polohu.
Přibylo i více dalších akustických výletů, prolínajícími se s agresivními riffy... Mikael střídá growling s čistým zpěvem už naprosto suverénně a vlastně celá kapela zde působí ještě více sehraně, než kdy předtím...
Svou nezpochybnitelnou zásluhu má na tom i výborný nový bubeník Martin Lopez, který do kapely jednoznačně skvěle zapadl, a tepe jako králíček Energizer.
Rozepisovat se o jednotlivých skladbách nechci, protože album beru jako takový pevně sevřený celek... ale pokud bych měl vyzdvihnout jednu jedinou, která mě totálně srazila k zemi, tak by to byla Demon Of The Fall - tak chorobně, démonicky znějící growling, jaký Mikael vystřihl na začátku, jsem snad ještě neslyšel! Opravdu nic pro slabé uši... Věřím tomu, že spousta slabších jedinců by zdrhla už během ponurého klavírního intra..
Co už...

Co ještě dodat víc?
Ano, kdekdo by mohl namítnout, že to nejlepší měla banda teprve před sebou, ale... to je vlastně fuk.
V každém případě, tomu, kdo začal poslouchat OPETH až po vydání alba "Heritage", album opravdu nedoporučuji - hrozí totiž, že by následný poslech mohl odskákat nějakou tou újmou. :))

Výborné, temné dílo...
Pět hvězd!

» ostatní recenze alba Opeth - My Arms, Your Hearse
» popis a diskografie skupiny Opeth


Futurum - Ostrov Země cover

Futurum / Ostrov Země

Petr87 | 5 stars | 2015-05-19 | #

1984:
Československé hudební žebříčky začíná po(s)tupně obsazovat Janečkova mafie v čele s mazlíky jako Míšou Dejvem, Pavlíkem Horňákem aka normalizačním Džastýnem Bíbrem, Markétou Muchovou aj... a začínají cíleně kur.it hudební vkus mnoha mladým lidem (není nic smutnějšího, než když člověk vidí dnešní padesátníky křepčit na "Holky z naší školky" nebo "Poupata").
...Mno, tak v těchto veksláckých dobách vychází, pro mne jedna z nejlepších desek československé rockové hudby, "Ostrov Země", brněnské skupiny FUTURUM, založené "utečenci" z PROGRES 2 a SYNKOP - Romanem Dragounem, Milošem Morávkem, Emilem Kopřivou a Romanovým kamarádem z dětství, bubeníkem Janem Seidlem...

Hudba pro toto album vznikala údajně v dosti velkém spěchu, při jam sessions... Ale to kompozicím rozhodně nijak neublížilo.
Deska je plná energické, moderní rockové hudby s výbornými texty z pera brněnské básnířky Soni Smetanové.

Placku otevírá velmi dobrá skladba Miloše Morávka s názvem "Spěch".
Nemůžu si pomoci, ale v té úvodní kytarové exhibici slyším jistou podobnost s instrumentálkou "Ozvěny" z progresáckého alba Třetí kniha džunglí... A trochu zde cítím i inspiraci PRAŽSKÝM VÝBĚREM...

"Vyplouvám I." je autorským dílem Romana Dragouna s výraznými, atmosférickými syntíky, navozujícími takřka snovou atmosféru... A ten zpěv - no nádhera.

Ostrov Země... Skvělá, funkově dusající, rytmická kompozice z dílny Emila Kopřivy... To sólo na bicí uprostřed skladby je perfektní.

Kámen tvář... Takřka meditativní věc z pera Miloše Morávka, unášející posluchače až někam do exotických krajin.

Sluneční město... Syntíkový úvod, silně inspirovaný britskými TANGERINE DREAM otevírá jednu z mých nejoblíbenějších skladeb na albu...
Výborná, dynamická kompozice, postavená na výrazných klávesách a skvělé kytaře.

Stopy... V porovnání s ostatními, poněkud jednodušší skladba s opakující se kytarou... Není špatná, ale že by mne nijak chytla za srdce - to ne.

Hledání... Autorský příspěvek Jana Seidla, né nepodobný skladbě "Kámen tvář", s podobnou meditativní, tajemnou atmosférou, vybudovanou na výrazných klávesách.

Oblouk... Další příspěvek na albu pocházející z pera Jana Seidla... Rychlá, pulzující skladba, opět postavená na výrazných syntezátorech, s výborným pěveckým výkonem Romana Dragouna.

Vyplouvám II... Repríza atmosférické Romanovy skladby z první části alba, s lehce pozměněným textem...

Genese... Fantastická, odlehčená instrumentální kompozice Emila Kopřivy, která takřka unáší do oblak... Výborný závěr!

Je více než jasné, že v tehdejší záplavě bezduchého a vtíravého normalizačního popu a diska, musela tato deska působit jako totální zjevení, tím jsem si jistý...

Skvělé dílo, které i dnes zní stále výborně a svěže...

Pět hvězd je jasných!

» ostatní recenze alba Futurum - Ostrov Země
» popis a diskografie skupiny Futurum


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0845 s.