Voytus - @ 22.01.2008 | #

Průlomové album Supertramp, až po okraj naplněné hity. Ještě o šest let později na živáku Paris z něj přehrají 3/4!
V sestavě máme stálice Daviese a Hodgsona, přibyli basák Dougie Thompson, bubeník Bob C. Benberg (případně Siebenberg) a především vyhlášený saxofonista, klarinetista, doprovodný zpěvák, na koncertech Supertramp i klávesák John Helliwell.

Autoři skladeb našli klíč k úspěchu a definitivně vytvořili styl kapely. Písně jsou propracované, ale přehledné, hlavní je silná melodie a aranžmá.
Své místo tu mají všichni tři zpěváci - sóla ale Davies a Hodgson, Helliwell přizvukuje například v hymnické Asylum, jinak vypomáhá v harmoníích.
Daviesova foukačka zazní v úvodní School, kde se k sobě muzikanti připojují postupně, aby tak vytvořili jeden z nejlepších otvíráků art rockových alb.
V Bloody well right máme typické klávesy, riffující kytaru, není to ale žádná tvrďárna.
Hide in your shell je supetrampovsky nasládlá, ale ne melancholická, spíše nadějná.
Dreamer je taková Hodgsonovská sranda, možná až moc vlezlá, oproti tomu Rudy s klavírním úvodem, zvukovými efekty a postupným rozjezdem je skvělá art rocková suita, přestože ne příliš rozsáhlá. Ječící Hodgson a níž posazený Davies se tu v jedné části střídají po verších, efektní.
Předposlední If everyone was listening s Helliwellovým klarinetem a Daviesovým klavírem představuje zklidnění před závěrečnou Crime of the century. V té si krátké dvojhlasé sólo na kytaru zahraje i Hodgson, nejdůležitější roli tu má Daviesův klavír. Po dvou minutách máme odzpíváno, pak skladba mohutní až ke svému závěru.

Tedy toto a následující Crisis? What crisis? je tím nejlepším od Supertramp. Někde na pomezí kvalitního popu a art rocku, nedivím se, že bořili žebříčky, přestože stále udržovali vysokou laťku pro náročnější ucho.

Judith @ 13.11.2022 13:46:27 | #
Crime of the Century je skvělé album, i když osobně má Breakfast in America pořád o malý kousek radši... Kromě někde tu již zmíněného pařížského koncertu bych upozornila ještě na záznam Live in München / 1983 - tahle živá verze Hide in Your Shell je dechberoucí (YouTube >> odkaz ), neskutečně procítěná. Roger Hodgson už v tu chvíli věděl, že je to jeho poslední vystoupení se Supertramp, publikum se to dozví někde kolem 40. minuty záznamu. Ta směs emocí po zbytek večera je nepopsatelná. Hodgson hrál Hide in Your Shell (stejně jako další supertrampovské skladby) živě i později, sólově, existuje spousta záznamů, ale už je to pro moje ucho příliš na té sladkobolné straně, trochu moc patetické a "závažné". Tahle mnichovská verze je hodně emotivní, ale pořád ještě tak nějak rozcuchaná a bezprostřední.