Supertramp - Crime Of The Century (1974)

První dvě LP kapely s pro Čechy stran stylu zavádějícím názvem Supertramp byly dost dobré, leč nepříliš úspěšné. Nebyla to totiž nijak zralá dílka. Spíš hledání vlastní tváře. Naznačovala příslib, talent. Názvuky lecčeho – na prvním LP místy Genesis té doby, na druhé opět pel-mel vlivů (včetně třeba zaoceánských Allmanů ve skladbě Potter), plus jasně vlastní autentická tvorba (skladba Remember, např., nebo Aries, avizující budoucí styl rytmického hraní na klávesy Ricka Daviese).

Po rozpadu, v novém složení, které dali dohromady zakládající Davies a Hodgson, po dlouhých 3 letech vydávají 3. LP, které přichází s úplně novým zvukem, hotovým, zralým stylem. Komerční průlom pro kapelu. Vše začne sice pro kapelu atypicky foukačkou (jak z Tenkrát na západě), ale pak už se to rozjíždí v duchu Supertramp. Už nepřemýšlíte, jestli jste něco podobného slyšeli tudle a támhle. Zcela autentický zvuk. Crime of the Century, první z řady čtyř skvělých desek, které budou Supertramp vydávat do konce 70. let, až po komerčně veleúspěšnou Breakfast in America. Nemám mezi nimi favoritku. Spojuje je:
1) přehledná melodičnost dokonale zaranžovaného rocku;
2) skvělé vokály – jak v sólo podání Daviese a Hodgsona, tak i úžasné vícehlasy;
3) zcela autentický styl hraní kláves – synkopické, houpavé (podobně snadno po pár tónech poznávám i klávesy Eltona Johna);
4) krásné dechy Johna Helliwella;
5) znatelná radost z hraní;
6) technická dokonalost nahrávek, úžasný zvuk;
7) improvizační pasáže naprosto konzistentní, bez jakékoli rozbředlosti, bez technických ekvilibristik, vše podřízeno celkovému vyznění.

Na povrchu je to líbivý melodický rock, vše od autorské dvojice Davies-Hodgson (podobně jako u dua Lennon-McCartney, něco napsal jeden, něco druhý, jiné oba dohromady; oba se také dělí o vedoucí vokál). Singlově úspěšnou Dreamer napsal kytarista Hodgson na pianu Wurlitzer, ve skladbě na něj i hraje. Tělo při poslechu bývá neklidné, houpavost nejen zmíněných kláves, plnících často jen doprovodnou a rytmickou funkci (např. Bloody Well Right), ale i celé rytmiky. Aranžérsky i vokálně toto LP (jakož všechna 4 zmíněná LP) nabízí vypjatá místa, jakož i komornější pasáže. Ale na rozdíl od komerčnějších kapel je naprosto v každé jednotlivé skladbě výrazná vnitřní naléhavost vokálu (tak kdybych měl jmenovat alespoň jednu, dvě, tak třeba Asylum a závěrečnou Crime…), vystihujícím často nejednoduchá témata, jichž se skladby dotýkají. Vše působí velmi prostě a přirozeně, ačkoli je produktem velmi rafinovaných, detailně promyšlených aranží. Naprosto vyrovnaná kolekce 8 skladeb, neumím vypíchnout jednu nad ostatní. Ani vteřinu mě nenudí, a to si je pouštím dost často. K soustředěného poslechu, ale i třeba jako kulisu pro relax, třeba v autě.

Za zmínku jetě stojí (pro sběratele, s bohatou dokumetací) Deluxe vydání alba z r. 2014 jako 2CD, kdy je přidán záznam koncertu z londýnského Odeonu v Hammersmithu z r.1975, kde je zachycen převážně repertoár z tohoto alba. Pro mě trochu nadbytečné, jakkoli kapela zní dobře i živě.

Supertramp nejsou nějaký stylotvorný milník historie rocku. Jen „pouhá“ dokonalost.

reagovat

Jarda P @ 20.04.2020 05:10:47
Dokonale popsáno. Jen bych dodal, že sólová alba Rogera Hodgsona mají podobnou kvalitu na rozdíl od alb Supertramp po jeho odchodu.

jiří schwarz @ 20.04.2020 19:30:53
Díky, Jardo. P.

jirka 7200 @ 21.04.2020 10:17:10
Desky do roku 1980 se mi moc líbily. Supertramp jsou jednou z vyjímek, kde nemám problém s křehkým zvukem s příchutí popu. Nejsou sice stylotvorní, ale kolik art rockových kapel poznáte na první dobrou ?

Mayak @ 21.04.2020 10:50:35
... ich jasne najlepší štúdiový album. Mám však paradoxne špecifický a pozitívny vzťah ku ich živáku "Paris" ...

jirka 7200 @ 21.04.2020 12:14:52
Dvojalbem Paris jsem Supertramp tehdy objevil. Měl jsem pocit, že je to nějaký art rock s prvky scifi. Na tu dobu neskutečný zvuk syntenzátorů. Hrál jsem ji tehdy pořád dokola.

jiří schwarz @ 21.04.2020 14:46:22
Mayaku: živák Paris je fajn, proč ne. V živém podání není moc rozdílů oproti studiovým verzím. Je to jakési greatest hits z posledních 4 LP naživo. Ale přece jen: jak jsem napsal, Supertramp je dost o dokonalosti, a ta je patrnější v těch studiovkách (krystaličnost zvuku, čistota vokálů). Takže jim dávám přednost, tak jak je mám za leta naposlouchány.

PaloM @ 22.04.2020 09:57:41
Crime of the century bola prvá LP Supetramp, ktorú som počul. Skladba Dreamer ma očarila a veľmi som sa tešil, keď ju často hrali v rozhlase Osterreich 3, kde bodovala v hitparáde.
Prvé CD od skupiny som mal a mám The very best of Supertramp.
Pred pár rokmi som si dopĺňal zbierku o túto skupinu a jasná voľba boli albumy Breakfast in America a Famous last words... A práve recenzované CD som chcel tiež. Aké bolo moje prekvapenie, keď som porovnával tracklist Crime of the century a Very best of! Sedem z ôsmich skladieb je na výberovke.
Vďaka za recenziu a pripomienku skupiny, ktorá ma vždy poteší.

Někdy vás na cestu k určité kapele zavede naprostá banalita. Skupina Supertramp mě svým komickým názvem nechávala valnou část mé hudební poutě naprosto chladným. Veděl jsem že toto uskupení existuje a kdybych jej měl zřadit, hádl bych škatulku pop rock ušmouraný od komerční nabubřelosti. Jejich hity jsem z rádií samozřejmě znal, ale vůbec netušil, které písně patří této kapele.

Jednou si tak prohlížím plakátovou zeď polepenou koncertními pozvánkami různých interpretů a zrak mi uvízne právě na Supertramp. Asi to byla hlavně zvědavost, která mě konečně popohnala něco si o nich přečíst a hlavně poslechnout. Kapánek jsem projel trampovskou diskografii a napoprvé zakotvil u kolekce pojmenované Crime of the Century.

Ta jako seznamovací kolečko s kapelou funguje náramně. Jde o první opravdu velké a výbornou muzikou nabité album. Na mnoha místech zní značně hitově, ale popová složka v žádném případě vládu nepřebírá, spíš kvalitně podkuřuje. Mezi největší trumfy kapely patří orchestrální barevný kolorit v písních přítomný, pestrá aranžmá a až artově vystavěné bodré kompozice. Jde vycítit že v poloze instrumentální má kapela velký nadhled a s dvojicí, vlastně trojicí pěveckých individualit i silné vokální zázemí. Obsahuje obrovský, ale nikoli vlezlý hit Dreamer a také zasněnou vzpomínku na bezstarostnou dobu dětství School, která se za přispění Hodgsonova piána za půlí zlomí v živočišný úprk. Tesklivý saxofon doprovází vzletnou Hide in Your Shell a nádherně něžný hlas Rogera Hodsona spolu s Helliwellovým sugestivním klarinetem pluje zadumanou If Everyone Was Listening.

Každá píseň je nějakým způsobem uchopena a velice dobře aranžována. Při poslechu nabývám pocitu, že ve studiu panovala skvělá atmosféra a kapela si tohle představení dokonale užila. Jakoby pánové přesně věděli co chtějí a kam směřují. Reálných 4,5*
reagovat

Petr87 @ 06.01.2018 10:03:05
Opravdu velice dobrá deska. Nedávno jsem si ji dával do uší z LP.
Jinak tuto kapelu neznám moc dobře, přiznávám, ještě tak desky "Breakfast In America", "Famous Last Words..." a "Brother Where You Bound", na které jim hostoval i takový David Gilmour.
A i se svými malými znalostmi této bandy bych nedal moc za to, že tohle je jejich nejlepší dílo.
Díky za recenzi!

Balů @ 06.01.2018 10:17:48
No prosím, další má oblíbená kapela a rovnou její Opus Magnum.
Ještě doporučím desku Crisis...

Voytus @ 06.01.2018 13:34:15
Společně s Crisis jejich nejlepší (ale klidně sáhněte i po prvních dvou a Even in the quietest moments). Supertramp, nebo spíše jejich hity jsem znal už v dětství, až později jsem zjistil, že jde o jednu skupinu a hlavně jednu desku - songy Goodbye Stranger, Logical Song a Breakfast in America opravdu nezní jako od jedné skupiny.

Mimochodem, to piano ve School hraje Rick Davies, Hodgson tu hraje na kytaru. To jen pro upřesnění. Naživo zněli téměř totožně jako ve studiu díky trojici Helliwell, Hodgson a Davies, mající na starost jak různé klávesy, tak i kytaru (Hodgson), dechy (Hellivell), nebo foukačka (Davies). Doporučuji živák z Paříže z roku 1980 >> odkaz

PaloM @ 26.01.2020 10:22:29
Toto CD som si chcel kúpiť, ale zistil som, že je skoro celé na výberovke Very Best Of, ktorú mám. To jo dôjaz, že je nabité hitmi.

Opravdu parádní album, které Vás od prvního do posledního tónu bude prvotřídně bavit. Mně osobně navozuje skvělou náladu (zčásti díky hudbě samotné, zčásti díky radosti, že jsem tuto hudbu objevil :o)
Moc se mi líbí i kreativita a množství hudebních (hlavně melodických) nápadů. Jiné formace by se z nich asi snažili vytřískat co nejvíc, ale Supertrampové jich mají takové množství, že to nemají zapotřebí. Viz např. krátká, ale úžasná pasáž ve skladbě Rudy (okolo textu He needs time, he needs a time for livin'), kterou pánové dají k dobru pouze jednou...

Velmi oceňuji i to, že dominantním nástrojem je u supertramp klavír, a nikoli kytara, což je moc příjemná záležitost. Bez debat 5 hvězdiček...



reagovat

luk63 @ 25.11.2010 10:29:04
Supertramp měli jednu parádní pětiletku, která začala právě tímto LP - také ho mám hodně rád.

Průlomové album Supertramp, až po okraj naplněné hity. Ještě o šest let později na živáku Paris z něj přehrají 3/4!
V sestavě máme stálice Daviese a Hodgsona, přibyli basák Dougie Thompson, bubeník Bob C. Benberg (případně Siebenberg) a především vyhlášený saxofonista, klarinetista, doprovodný zpěvák, na koncertech Supertramp i klávesák John Helliwell.

Autoři skladeb našli klíč k úspěchu a definitivně vytvořili styl kapely. Písně jsou propracované, ale přehledné, hlavní je silná melodie a aranžmá.
Své místo tu mají všichni tři zpěváci - sóla ale Davies a Hodgson, Helliwell přizvukuje například v hymnické Asylum, jinak vypomáhá v harmoníích.
Daviesova foukačka zazní v úvodní School, kde se k sobě muzikanti připojují postupně, aby tak vytvořili jeden z nejlepších otvíráků art rockových alb.
V Bloody well right máme typické klávesy, riffující kytaru, není to ale žádná tvrďárna.
Hide in your shell je supetrampovsky nasládlá, ale ne melancholická, spíše nadějná.
Dreamer je taková Hodgsonovská sranda, možná až moc vlezlá, oproti tomu Rudy s klavírním úvodem, zvukovými efekty a postupným rozjezdem je skvělá art rocková suita, přestože ne příliš rozsáhlá. Ječící Hodgson a níž posazený Davies se tu v jedné části střídají po verších, efektní.
Předposlední If everyone was listening s Helliwellovým klarinetem a Daviesovým klavírem představuje zklidnění před závěrečnou Crime of the century. V té si krátké dvojhlasé sólo na kytaru zahraje i Hodgson, nejdůležitější roli tu má Daviesův klavír. Po dvou minutách máme odzpíváno, pak skladba mohutní až ke svému závěru.

Tedy toto a následující Crisis? What crisis? je tím nejlepším od Supertramp. Někde na pomezí kvalitního popu a art rocku, nedivím se, že bořili žebříčky, přestože stále udržovali vysokou laťku pro náročnější ucho.

reagovat

Voytus @ 24.01.2008 18:58:14
Taková malá zajímavost: V Hide in your shell zpívají doprovodné vokály manželky Helliwella a Siebenberga, a také Scott Gorham, kytarista Thin Lizzy. John Helliwell zase hostoval v písni Dancing in the moonlight z alba TL Bad Reputation z r. 1977. Gorham si s nimi zahrál na kytaru na albu Brother where you bound v r. 1985.

stargazer @ 13.11.2022 12:05:12
Ještě dnes ráno jsem si myslel, že nejlepší album skupiny Supertramp je Breakfast in America. Po dnešním poslechu Crime of the Century si to už nemyslím. Crime je absolutní jednička, patřící mezi nejlepší alba vůbec.

balu @ 13.11.2022 13:21:04
Jen doplním, že v druhé půli 70tek to byla hodně populární alba na pražské letenské burze.

Judith @ 13.11.2022 13:46:27
Crime of the Century je skvělé album, i když osobně má Breakfast in America pořád o malý kousek radši... Kromě někde tu již zmíněného pařížského koncertu bych upozornila ještě na záznam Live in München / 1983 - tahle živá verze Hide in Your Shell je dechberoucí (YouTube >> odkaz ), neskutečně procítěná. Roger Hodgson už v tu chvíli věděl, že je to jeho poslední vystoupení se Supertramp, publikum se to dozví někde kolem 40. minuty záznamu. Ta směs emocí po zbytek večera je nepopsatelná. Hodgson hrál Hide in Your Shell (stejně jako další supertrampovské skladby) živě i později, sólově, existuje spousta záznamů, ale už je to pro moje ucho příliš na té sladkobolné straně, trochu moc patetické a "závažné". Tahle mnichovská verze je hodně emotivní, ale pořád ještě tak nějak rozcuchaná a bezprostřední.

balu @ 13.11.2022 13:57:41
Stejně povedené album je Crisis? What Crisis? z roku 1975

Judith @ 13.11.2022 14:07:39
V druhé půlce 70. let je to u Supertramp opravdu těžký výběr. ještě že jsou všechny ty úvahy typu "které album byste si s sebou vzali na pustý ostrov" jenom teoretické... Spolu byli prostě nejsilnější.

balu @ 13.11.2022 14:20:00
Judith - na pustý ostrov bych musel lodí, do letadla by mne nevzali pro nadváhu :))

Judith @ 13.11.2022 14:51:54
Je mi to jasné, vinyl se pronese!