horyna - @ 25.01.2017 | #

Živelná a oproti minulosti více odlehčená nahrávka amerických Echolyn z roku 2005 nazvaná The End Is Beautiful, je dalším emočně náročným projektem z jedinečné a inovativní diskografie této stylově svévolně dýchající a velkým rozmachem disponující kapely. Když bych měl najít k jejich hudbě nějaký příměr, napadají mě svou košatou kompoziční stavbou a muzikální hravostí v nepřímém příbuzenském vztahu například krajané Spock´s Beard, to ale jen pro orientaci. Echolyn leží v trochu jiném teritoriu. S vytříbenou lehkostí často operují s jazzem a fusion, které svévolně přikládají na znamenitý progresivní rock zámořské produkce, tolik odlišný od zatěžkaných metalových souputníků Dream Theater, nebo Fates Warning, navíc kooperují s mnohem širší variabilitou i nekonvenčností. Oni opravdu hrají vcelice umě, lehoučce a aranžují s přijatelnou emoční brilancí.

Jazz s kabaretním aroma a muzikálová nadnesenost trčí z úvodní Georgia Pine a garance toho že po 3,4 posleších vám bude připadat tato energicky smyslná píseň jako velký hit je opravdu nasnadě. Hudební směr fusion a výrazná dechová sekce ozvláštní dvojku Heavy Blue Miles. Taková Lovesick Morning dá ale zabrat i zkušenému, vice poloh, více vrstev, vzestupná emoční dráha a navrch ještě lahodný dechový žolík s výraznou trupmetou. Rázný rockový spodek i útok na nervovou soustavu přijde v (na poměry kapely) drsné Make Me Sway. Ovšem to nejlepší na diváka čeká v druhé půli desky, lehkonohá atmosféra a smyslně energetický příval jemných melodií ve skladbě titulní, hravost zpěvnost a instrumentální funky brilance prostupující písní So Ready, nebo zhmotnění Gentle Giant v písni poslední Misery, Not Memory.

Echolyn jsou prostě králové jazz progresivní větve z druhé strany naší zeměkoule a stále čekají na své širší objevení. Tak dotoho! Nebudete litovat, ani náhodou!

john l @ 28.01.2017 18:16:35 | #
Zájmem recenzenta je nejen se o dílo podělit a ukázat jeho přednosti (či negativa), ale i napovědět dalším jedincům o jeho existenci, o existenci krásné hudby kolem nás.
Horyno tohle je sice krásná věta, ale v opozici stojí holý fakt, že velká většina posluchačů kteří se nazývají progresivisty, jsou zakonzervovaní dinosauři pohybující se ve svým kruhu složeným z těch samých alb těch samých kapel. Pořád dokola přetřásají Jethro Tull a Pink Floyd a o novou hudbu zájem neprojeví. To už musí být aby je něco vyloženě trklo, jenže jak to není ze sedmdesátých let, tak to většinou nemá šanci. Je přívětivé se o to snažit prostřednictvím Echolyn, Resistor, nebo mojimi Riverside, ale je to těžká práce. Koho to zajímá? Bojím se že takových (mysleno v globálu, evropsky)je nás jen hrstka.