northman - @ 14.03.2018 | #

Strictly Personal je prvním ze série čtyř alb, kterými se Don Van Vliet nesmazatelně zapsal do rockové historie, zároveň je to jeho první album, na kterém jej podvedl jeho producent Bill Krasnow, který nahrávku upravil bez souhlasu mistra elektronickým fázováním. Nevím, co to v důsledku znamená, ale kapitán v rozhovorech uváděl, že to je důvod, proč je ta deska tak špatná. Po vydání Strictly Personal potkal svého bývalého spolužáka Franka Zappu, který mu nabídl produkci jeho následujícího alba a ujistil jej, že nebudou žádné potíže s elektronickým blbnutím.

Podle mě ta deska vůbec není špatná, jedná se o dřevní blues podané svérázným způsobem, jakého je schopen pouze Captain Beefheart. Skladba Ah Feel Like Ahcid je to správné blues z mississipské delty uvozené „a capella“ zpěvem autora. Další skladba Safe As Milk dala název debutovému albu, na které se jaksi nevešla a po této skladbě následuje poměrně dlouhé psychedelické blues s názvem Trust Us, ve kterém se vystřídá několik poloh jeho hlasového projevu včetně psychedelických zvuků. Tahle skladba patří k mým nejoblíbenějším na téhle desce. Následující skladba dala jméno další perle v diskografii Captain Beefhearta, která vyšla až v roce 1971 po deskách (perlách) s názvy Trout Mask Replica a Lick My Decals Off, Baby. Ve skladbě Beatle Bones 'N' Smokin' Stones (Beatlovské kosti a kouřící kameny) cituje velice svérázným způsobem slogan Strawberry Fields Forever, pro mě jedné z nejlepších skladeb Beatles. Závěr desky obstará skladba Kandy Korn, která se vyskytuje i na albu Mirrorman, verze na Mirrorman se mi líbí více. Tomuhle albu se podle mě nedá nic vytknout vynikající zpěv a dokonalá souhra dvojice kytar, jakou neuslyšíte na deskách jiných umělců. Tohle album a zvláště jeho následovník patří k tomu nejlepšímu co vzniklo v USA v oblasti rock blues. Strictly Personal se špatně shánělo za komunismu a nyní to není o moc lepší, jako jediné nevyšlo v reedici na vinylu a mám pocit, že není na trhu ani jeho CD verze.

Pro mě jsou všechny desky Captain Beefhearta za maximum, snad jen dvě desky z počátku sedmdesátých let vydané v Anglii, jsou trochu slabší. Kdo se orientuje v diskografii, tak ví o kterých deskách je řeč.

Mirek Kostlivý @ 15.03.2018 15:36:16 | #
Tak nevím, zda se sem na Progboard nevrací v některých komentářích nepochopení toho, že se někomu může líbit určitý hudební směr, který já zrovna nemusím. Vzpomínám si na jednoho opravdového odborníka a znalce (bez ironie), který byl zde před lety schopen vypracovávat psychologické analýza na ty, kterým se tvorba tohoto geniálního hudebníka líbí ("staří" příznivci těchto stránek pochopí, nemusím snad jmenovat).

A nyní k recenzi: Don tou kritikou přimíchání elektroniky producentem Bobem Krasnowem samozřejmě přeháněl (jako často i v jiných případech). Aspoň mě to nikdy nevadilo, v té době to bylo opravdu originální. Souhlasím s hodnocením skladby Kandy Korn (přidal bych i Mirror Man), které bylo v "live" verzi na stejnojmenném později vydaném albu opravdu vydařenější. Jinak LP se dala sehnat jak dneska, tak v minulosti (ta moje, kterou jsem si na přelomu 70. a 80. let nechal, určitě nebyla na burze jediná). Mají ji na amazonu i jinde za menší peníz, než kolik stála mne tenkrát (okolo 300 Kč). A pokud myslíš jako slabší desky Unconditionally Guaranteed a Bluejeans & Moonbeams (vyšly v roce 1974), tak souhlasím.

A Paľo, mrknul jsem na tu progarchives.com, kde mají jeho desky hodnocení okolo 4 hvězd, viz >> odkaz
A na allmusic.com je hodnocení ještě o něco vyšší. A pouhé dvě hvězdy dostala jenom ty dvě výše uvedená alba.

Jinak naprosto souhlasím s názorem Jirky 7200: Netrapte se u Beefhearta a poslouchejte (včetně hodnocení) pouze to, co se Vám líbí. Ono číst tady, že Beefheart nevycházel z blues, je opravdu naprosto mimo mísu. To nemohu brát ani jako špatný žert.