Profil uživatele Mirek Kostlivý
Recenze:
Red Dirt / Red Dirt II
| 2023-11-17 | Při zkoumání znovuvydání původního alba Red Dirt byla objevena před několika lety existence druhého nevydaného alba Red Dirt. Čirou náhodou byla objevena ve skladu ukrytá krabice s originálními pásky, která ale obsahovala chybějící předlohy. Mnohé ze skladeb se dostaly tak daleko, že byly ve fázi „drsného mixu“, zatímco v několika chyběly vokální části skladeb. Bývalí členové kapely se rozhodli, že skladby jsou dostatečně silné na to, aby se vydaly tak, jak jsou, pouze s čistým a vyváženým zvukem. Výsledkem je mix psychedelického folku a blues rocku tak typického pro své období. Toto dosud nevydané album Red Dirt obsahuje 3 bonusové skladby od kapely Jude kytaristy Red Dirt Steve Howdena.
Já sám jsem se o existenci téhle kapely dozvěděl někdy před 11 lety díky Hejkalovy neúnavné snaze objevovat dávno zapomenuté klenoty rockové hudby. Kapela mi byla sympatická i tím, že kytarista Dave Richardson byl velkým obdivovatelem Captaina Beefhearta, na kterého ani já nedám dopustit.
Mám-li vyzvednout některé skladby, byla by to hardrocková Easy To Come By nebo Summer Madness Laced With Newbald World, ve které nám dává baskytara a zpěv najevo, od jakého velikána se kapela učila. Podobnost se skladbou Mirror Man Captaina Beefhearta je zřejmá. Své pěvecké kvality předvádí Richardson v další výborné skladbě Hard Times. Do folku pouze se zpěvem a akustickou kytarou je zabalena For Q, skvělé kytarové sólo zazní ve skladbě Frustration Boogie (Vocal) opět krásně dokreslené zpěvákovým chraplákem. Rytmus skladby Dreams And Nightmares Of A Plastic Ringworm doprovázený foukací harmonikou mi opět připomene tvorbu Donova Magic Bandu. Za vrchol alba ale považuji folkrockovou Directing My Imprisoned Thoughts. Nádherné smyčce, které mi připomínají vrcholnou tvorby britských Family. Když jsem tenhle klenot minulou sobotu poprvé slyšel ve Starém poledni Tomáše Vydry, myslel jsem si, že poslouchám nějakou neznámou skladbu kanadských Christmas.
Těžko se mi tato deska hodnotí. Aspoň v porovnání s jedničkou, od jehož prvního poslechu mě dělí 11 let. Tahle moje "novinka" se mi ale zdá pestřejší (bonusy s Howdenovými Jude jsem zatím neneslyšel). Když jsem jedničku ohodnotil třemi hvězdami, tak tady musím ještě jednu přidat. A pět jich nedávám jenom proto, že se mi v demo nahrávkách kapela zdá přeci jenom slabší.
Každopádně mohu toto výborné album k poslechu jednoznačně doporučit.
» ostatní recenze alba Red Dirt - Red Dirt II
» popis a diskografie skupiny Red Dirt
Hammill, Peter / Over
| 2023-03-22 | K této desce mám zajímavou vzpomínku. Album jsem si koupil na burze v roce 1979 a hned jsem ho přitáhl na první poslechový mejdan, co se u Jirky v Ječné ul. v Praze pořádal. Deska měla úspěch veliký převeliký. V tmavém koutě seděl nenápadný 21letý mladíček, kterého jsem jako jediného neznal. Myslím že již u druhé skladby Autumn nebo následující Time Heals slyším zvuk strunného nástroje - sitáru. Jeho zvuk jsem znal v té době pouze z nahrávek Beatles nebo u nás z druhé desky Olympicu, kde na něj ve skladbě Ikarus Blues hraje Zdeněk Rytíř. A slyšet ve skvělé baledě Alice (Letting Go) Hammillovu kytaru v nenápadném doprovodu sitáru, to byla opravdová lakůdka.
Ten večírek mi splívá, možná si ho po těch letech idealizuji, ale zážitek to byl nezapomenutelný.
Teprve později jsem se od hostitele Jirky dozvěděl, že ten nenápadný mladíček je nějaký Emil Pospíšil, kterého jsem později obdivoval jako spoluhráče slavnějších muzikantů - Oldřicha Janoty, Petra Lutky, Karla Plíhala a dalších. Pěkně na něj vzpomíná další jeho spoluhráč Vladimír Merta >> odkaz
Emil bohužel odešel ve 36 letech. A že již tenkrát trpěl vážnou nemocí mě opravdu ani na vteřinu nenapadlo, dozvídám se to vlastně až teď.
Jinak album mě tenkrát zaskočilo, přeci jenom jsem byl zvyklí na tvrdší zvuk VDGG. Ale když si ho po letech znovu pouštím, musím stále obdivovat, jak jsou skladby nádherně vystavěné. Album zraje jako víno!
Tak snad mi bude odpuštěna tahle recenze-nerecenze. Ale já bych to lépe než Erik stejně nenapsal. Jenom v tom úvodu bych si dovolil místo Jacka Bruce přiřadit k Peterovi Hammillovi nedoceněného Captaina Beefhearta. Ale to je opravdu detail.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Over
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Birth Control / Plastic people
Když jsem někdy počátkem 80. let navštívil pražskou burzu na Letné, a zahlédl obal neznámé německé kapely s nápisem Plastic People, tak jsem neváhal ani vteřinu, a desku jsem si pořídil. Bylo mi jasné, že album kapely, jež si dá (podobně jako naši PPU) do názvu LP desky úvodní skladbu z druhého alba Franka Zappy Absolutely Free, nemůže být špatné! A také jsem se nemýlil.
Již titulní desetiminutová skladba Plastic People ukazuje, v čem je síla kapely. Bohaté klávesy zde dominují, naléhavý zpěv bubeníka Bernda Noskeho nemá chybu.
Úvod "juchající" Tiny Flashlights mi připomíná holandské Focus, do které se zamíchalo jazzrockové piano. To vše ve střední části doplňuje trocha psychedelie a závěrečné saxofonové sólo.
Počáteční vítr ve skladbě My Mind nám nabízí jeden z vrcholů alba. Skladbě dominuje viola a cello, podmanivý zpěv nemá chybu.
K odkazu raných Pink Floyd se vrací zvonkový začátek Rockin' Rollin' Roller, aby se o kus dále ve skladbě Trial Trip objevila ta správná porce psychedelie, kterou k dokonalosti dovedly právě německé krautrockové kapely. To závěrečné kytarové sólo člověka přímo pohladí po duši.
Závěrečná This Song Is Just For You s žesťovou vsuvkou nás vrací do jazzrockových vod. A bohužel ty ženské vokály, které naprosto nabourávají celkovou koncepci alba, mi jen vysvětluje důvod, proč jsem si tu desku tenkrát nenahrál celou.
Ale stejně musím po letech kapelu pochválit, jak se citlivě dokázala vyrovnat s nástupem syntezátorů. Na tomto albu, na rozdíl od kapel poloviny 70. let, opravdu vkusně. Kvality předchozích (převážně pětihvězdičkových alb) sice nedosahuje, ale aspoň ty čtyři hvězdičky mu dát musím. Album stojí samozřejmě i za poslech, který mohu všem vřele doporučit!
» ostatní recenze alba Birth Control - Plastic people
» popis a diskografie skupiny Birth Control
801 / 801 live
Když jsem před mnoha lety zahlédl na letenské burze tohle LP s podprůměrným obalem, zaujala mě nejvíce jména dvou hudebníků, které jsem již znal z prvních desek oblíbených Roxy Music. Obě byla zárukou toho, že člověk za svůj týdenní plat nekoupí zajíce v pytli. Tato deska vynikajících hudebníků, z nichž Brian Eno a Phil Manzarena se setkali již počátkem 70. let v Roxy Music a spolupracovali též na svých dalších sólových projektech, mě opravdu nezklamala.
Po úvodní pomalu se rozjíždějící skladbě Lagrima tu máme vzpomínku na 60. léta a skupinu Beatles v nahrávce T.N.K. (Tomorrow Never Knows), která ale svým dokonalým provedením za originálem nijak nezaostává.
V instrumentální East Of Asteroid dominuje kvílivá kytara s dunivou basou, v procítěné Rongwrong zaujme zase hlas Briana Ena.
Další dvě Enovy skladby Sombre Reptiles a Baby's On Fire stejně jako Manzarenova Diamond Head a Miss Shapiro ukazují, k jaké dokonalosti se spolupráce těchto dvou špičkových hudebníků za ta léta dostala! Kapela šlape tak, že nebýt potlesku mezi skladbami, člověk by si myslel, že nahrávky byly pořízeny v klidném zákoutí studia.
A už je tu slavná Daviesova You Really Got Me (pravděpodobně jedna z prvních hardrockových skladeb historie) v dokonalém provedení kapely, jež na originál Kinks navázala více jak důstojně.
Závěrečná Third Uncle dělá závěrečnou tečku za tímto skvělým koncertem. Skladba, ve které dominuje výborná basa Billa MacCornicka, brilantní kytara Phila Manzareny a klávesy Briana Ena, uzavírá tento výjimečný koncert. Jakoby se kapela chtěla rozloučit s jednou hudební érou ještě dříve, než se na koncerní pódia nemilosrdně vtrhne nastupující punk.
Pro mě jedna z nejlepších živých nahrávek rockové historie, jehož kvalitě nemůže ubrat ani ten bídný obrázek na obalu desky. Takže hudebně za pět.
» ostatní recenze alba 801 - 801 live
» popis a diskografie skupiny 801
Bílé světlo / Dělníci bílého světla (1976/77)
| 2014-09-28 | Jediné album kapely muselo čekat na své první vydání dlouhých 30 let z důvodů více než pochopitelných. A to nejenom proto, že se hudebníci hlásili k odkazu Captaina Beefhearta.
Od toho si vzali hlavně zběsilý "free" saxofon. V úvodní skladbě "Dělníci Bílého světla" trvá jeho divoká jízda pět minut. Skladbu doplňuje monotónně se opakující baskytara. Úvod skladby se dá libovolně natahovat, v záznamu z Bojanovic (skladby 6-8) musíme na zpěv čekat přes šest minut.
Spíše než o zpěv se jedná o recitaci, ke které se ve skladbách "Umělec" a "Boží mlejny" uchyluje zpěvák již zcela nepokrytě. Vliv Pavla Zajíčka z příbuzných DG307 je zde zřejmý.
Ve skladbách "Pastýř" a "Festival II" vedle flétny a saxofonu kapela používá i klávesy. Zatímco v první z nich mě jejich zvuk tahá za uši, ve druhé je jejich monotónní riff doplněný o pěkné saxofonové sólo. Po té se přidávají sbory jakoby odkoukané od DG307 z jejich období tvorby "Dar stínům". Bohužel kvalita záznamu je katastrofální, kytaru prakticky neslyším, bicí asi stály někde za dveřmi "nahrávacího studia".
Repete prvních tří skladeb přichází v závěru. Živá nahrávka z festivalu II. kultury, který se konal v Bojanovicích 21.2.1976 má kvalitu, kterou si pamatuji ze svého historického záznamu na magnetofonovém pásku. Skladby mají v průměru o minutu delší trvání, ale hlavně jim to šlape lépe než na těch nahrávkách pořízených kdesi ve sklepních prostorách Kostelce nad Orlicí. Je vidět, že se kapela připravila na vystoupení opravdu svědomitě.
S přihlédnutím k jejich přihlášení se k odkazu velkého Kapitána a solidního výkonu z Bojanovic dávám za tři.
» ostatní recenze alba Bílé světlo - Dělníci bílého světla (1976/77)
» popis a diskografie skupiny Bílé světlo
Combo FH / Situace na střeše
| 2014-01-22 | Tak jsem oprášil ty dvě elpíčka s Combo FH a vložil je pro porovnání na gramofon. Zatímco první deska je klasický jazz-rock co se u nás hrál, tohle album je fakt síla. Nebýt gunslingerovy recenze, tak bych se k tomu neodhodlal, a že bych album vydržel poslouchat až do konce, tak to určitě ne. Na druhou stranu mě ale zajímalo, co jsem si to před téměř 30-ti lety vlastně koupil.
Ono číst si uvedenou recenzi a poslouchat skladbu za skladbou je opravdu zábavné. Kdybych to četl v českém jazyce, tak by mi ta přemíra vulgarismů vadila, ale v té slovenštině to je skoro až roztomilé. Je to bez diskuzí bída nad bídu! Zajímalo by mi, zda to Fikejz v té době myslel vážně, nebo jestli se nezbláznil. Na obalu LP čtu, že spolupráci na realizaci dělal Jaromír Tůma. No nevím, zda v tom studiu vůbec byl, nebo možná že jo, ale asi měl klapky na uších. A když vidím zadní stranu desky, kde chlapci stojí na střeše, tak se divím, že rovnou neskočili po jejím dokončení dolů.
To co vytvořili, je parodie na hudbu. Když už bubeník nevěděl kudy kam, tak zapnul metlu 80. let - automatického bubeníka nebo computer (možná i obě šílenosti najednou). Z celé desky se dá vydržet poslouchat pouze balada "Psí hodinář" (možná proto, že mám rád Vašo Patejdla) a skladba "Plány", kde slyším zajímavé klávesy evokující zvuk hammoundů. Kdyby ještě existovalo vydavatelství Pantom, asi bych chtěl těch 36 Kčs vrátit. Desku pálit nebudu, asi by to nebylo ekologické. A za toho Patejdla a falešné hammoundy dám aspoň hvězdičku jednu.
» ostatní recenze alba Combo FH - Situace na střeše
» popis a diskografie skupiny Combo FH
Czar / Czar
O téhle kapele jsem léta slýchával (Progboard, Rock&Pop), ale do diskografie mi přibyla teprve nedávno. Ono nepořídit si kapelu, která používá mellotron, by byl skoro hřích. A to včetně 8 bonusů, které jsou pro hodnocení tohoto alba velice důležité. Proč? Protože ukazují, jakým směrem by se kapela vydala, kdyby se v roce 1971 nerozešla.
Úvod alba je více než slibný. Již první skladba Tread Softly On My Dreams, ve které jsou chybějící varhany nahrazeny mellotronem, ukazuje, v čem bude největší síla kapely: jednodušší riffy doplňuje různobarevná hra kláves a drásavé kytary, jak je nejlépe slyšet v mé nejoblíbenější skladbě alba Cecelia, kde se střídá kytarové sóla s hutným zvukem hammoundek. Již následující skladba Follow Me ukazuje na slabinu alba. A to jsou vokály, které zvláště v následujících skladbách Dawning Of A New Day a Beyond The Moon sklouzávají někam hluboko do 60. let. Takto tvořilo ale opravdu mnoho skupin, které většinou měli do rocku hodně daleko. Je to škoda, protože po hudební stránce to nejsou špatné kousky. Klidný začátek skladby Today, ve které je zpěv příjemně podbarven mellotronem, naštěstí už těmito více hlasy doplněn není. Závěrečná skladba A Day In September se zajímavě rozvíjí z pěkného varhanního úvodu k vokálům, které mi tentokráte husí kůži na těle nevyvolávají.
První bonusová skladba Oh Lord I'm Getting Heavy měla být na původním LP. Je to škoda, že se tam nedostala. Určitě by tam místo některých skladeb s těmi vlezlými a pro mě nepříjemnými vokály zaujala místo více než důstojné. Psychedelická skladba jak má být!
Další dvě skladby Oh Lord I'm Getting Heavy a Why Don't We Be A Rock and Roll Band? vyšly původně na singlu. Vyměnil se bubeník, nahrávací studio a hlavně produkce, a je to hned znát. I když se singl nahrával necelý rok po LP, tak hudebně je to někde jinde. Vypadá to, že singl nahrála úplně jiná kapela. Ty vokály jsou opravdu strašné, sound kapely míří někam do středního proudu.
A kam by kapela dospěla, kdyby se nerozpadla, tak to je zřejmé při poslechu posledních pěti demo nahrávek, jež byly nahrány v roce 1971. Přišel nový bubeník (již čtvrtý za dva roky!), vyměnilo se studio i producent, ale bohužel ne k lepšímu. Ani se nechce věřit, že prakticky všechny skladby, kromě č. 6 (Mick Ware) a č. 8 (de Falla), složil stejný člověk (baskytarista Paul Kendrick). Kdo má CD bez těchto bonusů, nemusí litovat. Hudebně se to dostává úplně jinam, možná ke vkusu amerického publika. Aspoň jako formace z USA mi to zní. Bez kláves se kapela stává poloviční skupinou.
Hodnocení: LP čtyři hvězdy, SP a demo nahrávky dvě hvězdy, celkové hodnocení je jasné - za tři!
» ostatní recenze alba Czar - Czar
» popis a diskografie skupiny Czar
KRAUTROCK / Music for your brain Vol. 5
Jak má člověk přistupovat k hodnocení této (již páté) krautrockové kompilaci Krautrock - Music for brain Vol. 5, když se o její existenci dozvěděl již před více jak pěti lety? Zvláště když její nákup stále odkládal, až si ji letos nakonec pořídil kompletní tak, jak v letech 2005 až 2013 vycházela. A poslouchat postupně za sebou všech třicet kusů CD s téměř 40 hodin hudby je porce téměř ultramaratónská!
Ale jaké hudby! Už se mi dlouho nestalo, abych po pořízení neznámého alba zjistil, že se mi líbí prakticky všechno, co na něm je. Nebudu hodnotit kapely skladbu po skladbě, ale spíše vypíchnu ty, které mě na druhý poslech zaujaly.
CD1/ Amon Düül II jsou pro mě největším překvapením. Ačkoliv jsem o jejich existenci věděl již v 70. letech, nikdy se mi do ruky jejich alba nedostala. A je to škoda. Jejich skladby nejsou podobné např. takovým Faust, jak jsem si představoval, ale spíše se blíží klasickým rockovým partám přelomu 60. a 70. let, jako jsou na tomto CD výborní Message nebo Wind. A vliv britských spacerockových Hawkwind je zde evidentní.
CD2/ Další zajímavá skladba od Amon Düül II nechybí ani na 2. CD. Po temném úvodu skladby Deutsch Nepal se přidává německá recitace, kdy rozumím pouze slovům "general" a "svoboda", ale parodii autorů skladby na 2. světovou válku zde cítím bezezbytku. CD končí kapelou Tetragon a skladbou Snowstrom, v které mě zaujala vynikající klávesová hra Hendrika Schapera. A jak už to u podobných kapel bývá, stačila bohužel natočit jenom jednu desku.
CD3/ Úvod patří maďarské formaci Omega. Už jsem pochopil autory této monumentální série, že jim nejde o to, zařazovat do kolonky KRAUTROCK pouze německé kapely nebo kapely se zemí, kde je úřední řečí němčina. Jestliže skupina nahrála a vydala album u německého vydavatelství, tak je zde zařazeno taky. A skladbu Help To Find Me natočila kapela u labelu Bacillus (vyšlo v roce 1974 na albu 200 Years After The Last War). Já ji znal jako titulní skladbu ze 6. alba kapely pod názvem: Nem Tudom a Neved. Ale jestli zde někdo vyčíta Franku Bornemammovi z Eloy jeho tvrdý germánský přízvuk, tak to pokládám za nicotné s maďarským přízvukem Jánose Kóbora! Při letmém poslechu by nepozorný posluchač tu angličtinu s maďarštinou lehce zaměnil.
CD4/ Po pěkné baladě Swan song kapely Wintergarden přicházejí na řadu švýcarští Krokodil. Skladba Odyssey In Om z jejich 3. alba An Invisible World Revealed z roku 1971 je pokládán za jeden z milníků progresivního rocku. Nástrojové obsazení kapely, kdy jsou vedle klasických rockových nástrojů použity ve skladbě postupně sitar, harmonika, flétna a mellotron, je jedinečné, a ukazuje na hráčské mistrovství jednotlivých hráčů. Amon Düül II nechybí ani na tomto CD. A skladba Kanaan mě opět dostává svoji neopakovatelnou "temnou" atmosférou. Ve skladbě Lost Mankind od Satin Whale dominují v úvodu hammoundky s flétnovým doprovodem, ke kterému se přidává mellotron s pěkně vybarveným kytarovým sólem. Další perla!
CD5/ Ani na tomto CD nechybí maďarská Omega. Skladba Time Robber byla natočena a vydána u firmy Bacillus v roce 1976 pod názvem House Of Cards/Time Robber. Zajímavé je, že v Maďarsku vyšla jako Gammapolis až v roce 1979. Jak je vidět, tak si to kapela nejdříve otestovala v Německu s několikaletým předstihem. A nebo to bylo v Maďarsku jako u nás, kdy mezi natočením a vydáním desky mohla být i několikaletá pauza. Skupina Krokodil ve skladbě The Creator Has A Masterplan opět nezklame. Léta jsem pokládal za nejlepší švýcarskou kapelu Toad (nechybí ani na tomto výběru - viz výborná skladba Life Goes On na 3.CD), ale vypadá to, že se jejich pozice u mě začíná otřásat v základech.
CD6/ Na posledním CD mě zaujali svým zemitým hard-rockem německo-britští Epitaph a formace Da Capo, jejichž jediná deska vyšla v nákladu pouhých 500 kopií. A protože tam na kytaru hraje Peter Stanek a na bicí Alfred Urban, tak se tomu malému studiu ve Fürthu nedivím. V roce 1972 to mohli být exulanti z ČSSR, kteří na tom asi byli finančně prachbídně. Ale to je samozřejmě míněno s velkou nadsázkou. Jinak bigbeat hráli opravdu řízný. I kapele Think vydala jedinou desku v 500 kopií, což je velká škoda. Skladbě Watercorps dominují housle, flétna, nádherné vícehlasy se prolínají s varhany a kostelními zvony. Celé mi to připomíná Gentle Giant v jejich vrcholné tvorbě.
Co říci závěrem? Autoři tohoto projektu (Rudolf Vogel a Kurt Mitzkatis) si zaslouží velké uznání za to, jaké dílo dali dohromady. Pro milovníky progresivní hudby sebrali to nejlepší, co na blízkém západě vůbec vzniklo. Tak jenom pevně doufám, že s projektem nekončí, a v dalších letech vydají další pokračování toho, čemu se u nás v 70. letech říkalo KRAUTROCK. Pod tímto původně pejorativním názvem se skrývá opravdu výborná hudba, kterou mohu všem jenom doporučit.
» ostatní recenze alba KRAUTROCK - Music for your brain Vol. 5
» popis a diskografie skupiny KRAUTROCK
Christmas / Heritage
"Cítili jsme se úplně stejně, jako když jsme poprvé slyšeli vánoční hudbu. Ve starých hnijících, nepoužívaných kasárnách leteckých sil, v domě na okraji Oshawa v Ontariou. Bylo pozdní tmavé odpoledne, my jsme byli natlačeni v jedné malé místnosti na konci budovy, hudba byla hlasitější než čert, ale atmosféra byla velmi uvolňující. Měl jsme pocit, jako bych slyšel něco velmi, velmi zvláštního. Stále nemůžu uvěřit, že hloubka této hudby mohla vyjít z duše těchto čtyř mladých hudebníků. S veškerou pokorou, že tak originální hudba mohla vůbec někdy být natočena na severu země."
Takto později vzpomíná neznámý účastník na vánoční poslech nahrávky alba Heritage. V prostoru ponurých kasáren Air Force by při poslechu tohoto alba jen málokdo hádal, že slyší nahrávku skupiny tak mladých lidí, teenagerů mezi 16-ti a 19-ti lety!
Po krátkém úvodním klavírním intru již 2. skladba "Rise Up" ukazuje, v čem byla síla kapely: silná melodie s vícehlasými vokály doprovázené výraznou dunivou basou a melodickou kytarou. Podobně je tomu ve skladbě "Point Blank", kde pro změnu dominuje sólová kytara.
Vrchol svého umu ale kapela předvádí v nejdelších skladbách alba, a to ve 13-ti minutové "Zephyr Song", ale především v téměř 11-ti minutovém opusu "April Mountain". Kolik nápadů jenom do první z nich dokázala kapela dostat! Nápady se prolínají, kapela mění rytmus, melodiku tak, že na konci už si posluchač ani nepamatuje, jak to celé začalo. Výborně vystavěná skladba s postupy, které předešly dobu o pěkných pár let!
Dokonale to kapela předvedla ve skladbě "April Mountain". K nádhernému úvodnímu kytarovému sólu se přidávají skvostné vícehlasé vokály, to vše náhle končí ..., přichází nová melodická linka, krásné kytarové sólo, kapela juchá v radostném rozpoložení, vše je opět useknuto ..., nový nápad, nová melodie, ke konci skladby návrat na začátek. To opravdu není skladba, která by se dala popsat, aspoň mně na to slova nestačí, stále je v ní co nového objevovat.
Poslední tři bonusové skladby, které vyšly původně na singlu, zde nehodnotím. Zdá se mi, že se z původní koncepce LP přeci jenom vymykají (zvláště poslední skladba "I'm a Song /Sing Me/" s přimíchanou pop aranží smyčců a ženských vokálů).
Končím, jak jsem začal, vzpomínkou neznámého účastníka prvního poslechu alba, jež o Christmas napsal:
"Takový svazek je křehký jako brzký sníh v krajině s dosud žlutými listy, citlivý jako pohled do mladých očí, a přesto tak silný jako neomítnuté kameny v římského akvaduktu. Víme, že to poroste, stejně jako sníh roztaje a pozemní řeka vysychá. Cítíme tyto zvláštní vibrace a víme, že nebudou unikat z vás. Máme důvěru a touhu dozvědět se víc. Vánoce, po tom všem, je něco, co nás spirituálně povznáší ..."
» ostatní recenze alba Christmas - Heritage
» popis a diskografie skupiny Christmas
Steeleye Span / Hark! The Village Wait
Muselo to být někdy v říjnu 1976, když mi Karel H., můj pražský spolubojovník na buzerplace ve slovenských Levicích, pošeptal: "Ti Van der Graaf Generator jsou sice dobří, ale já mám doma LPčka folk-rockových Steeleye Span, a to je hudba, to si někdy musíš poslechnout!" Já se nikdy o folk nezajímal, znal jsem z malých desek Hutku, koncert Marsyas mě nezaujal, ale stejně jsem na to radostně kývl, protože jsem věděl, že to si určitě v klidu přehraji, až budu v civilu. I když ta doba dvou let mi připadala neskutečně dlouhá.
A po dvou letech zírám, o co jsem byl ochuzen! První deska kapely byla natočena v červnu 1970. Jsou na ní předělávky starobylých britských a irských balad v provedení výtečných hudebníků a zpěváků - na čele se zpěvačkou Maddy Prior.
Již v úvodní, pouze vokální A Calling-On Song, slyším vícehlasé vokály (Prior, Hart, Gay a Terry Woods) v tak čisté podobě, že by se za ně nemuseli stydět ani bratři Shulmanové.
Následující The Blacksmith patří k vrcholům desky. Nádherný zpěv Maddy Prior se prolíná s doprovodem mandolíny, celá skladba má neuvěřitelné kouzlo. A to pojednává o kovářovi a jeho mužnosti, přičemž hrot kladiva je zde zpodobněn jako falický symbol.
Další výborná skladba All Things Are Quite Silent je lamentace ženy, jejíž manžel byl násilně odveden do válečného námořnictva. Smutek v hlase Maddy Prior je nepředstíraný, dojímá i starého rockera.
I bez znalosti textů ale mají skladby podmanivou atmosféru, oceňuji i skladby ve kterých je použito banjo, na které hraje (např. ve skladbě Lowlands Of Holland) i Maddy Prior.
V závěrečné One Night As I Lay On My Bed (základ skladby pochází již z přelomu 16. a 17. století) je použita vedle 5-ti strunného banja i citera. Neslyšet angličtinu, tak bych se domníval, že melodie pochází odněkud ze Středního východu, tak orientální atmosféra na mě dýchá.
Skvělá tečka za tímto mimořádným albem, které mělo i příznivý ohlas na britské folk-rockové scéně. O tom svědčí i to, že se po vydání umístilo na 5. místě, a to společně s LP deskou Bridge Over Troubled Water od Simona a Garfunkela.
Nadšení recenzentů neznalo mezí. Token Winner se dívá na skupinu v časopise Sounds jako na "Spásu tradicionálů", jako na silnou konkurenci již slavných Fairport Convention a Pentangle, a svým vlivem je dokonce přirovává k americkým kapelám jako jsou Velvet Underground, Santana, a co mě zvláště potěšilo, ke "the great god Beefheart"!
A nejenom z tohoto důvodu je ocenění desky jasné - za pět!
» ostatní recenze alba Steeleye Span - Hark! The Village Wait
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span
Message / The dawn anew is comin
Velice málo německých (BRD) kapel jsme tenkrát v 70. letech znali, jako by se na západ od nás snad ani žádný pořádný bigbeat nehrál. Vedle velikánů, jakým byli např. Can nebo Tangerine Dream, tu bylo množství dalších výborných kapel, jejichž desky se k nám ale bohužel prakticky nedostaly. A jedněmi těmi zapomenutými byla i skupina Message.
Již úvodní skladba Changes nám naznačuje, že nepůjde o žádnou tuctovou tzv. krautrockovou kapelu, když po nenápadném kytarovém úvodu přijde zvrat a do sympatického zpěvu se ozývá skvělý kytarový riff. Výborná skladba, která se pro svoji délku 3:35 klidně mohla hrát i v rádiích!
Další nahrávkou, která dala albu název, je The Dawn Anew Is Coming. V ní se střídají zajímavé pomalé a rychlé pasáže, do které se promítají různé nálady: slyším i zpěv ptáků! Že by inspirace Pink Floyd?
Do další skladby Evil Faith and Charity kapela zakomponovala i saxofon, líbí se mi i zdvojené kytarové sólo v závěru skladby.
A přichází další vrchol desky: skladba Haeven Knows. Po mellotronovém úvodu, na který hraje Taff Freeman ze spřízněné kapely Nektar, se píseň opět dostává do melancholické nálady, tu ale okamžitě střídá tklivé kytarové sólo, a já musím opět obdivovat tu originalitu nápadů a fascinující atmosféru, která na člověka doléhá i po téměř 40-ti letech od jejího natočení!
A další perla na závěr: skladba When I'm Home, s výbornými vokály a skvělou kytarovou hrou. To je doprovázeno střídáním rychlých a tichých pasáží podbarvených mým milovaným mellotronem. Na závěr se rozjíždí i dosud upozaděná baskytara! Žádná umělotina, žádné vlezlé (Jarda M. promine) synťáky, poctivý rock jak má být. Výborný závěr této zajímavé desky!
A čtyři hvězdičky dávám jenom proto, že kapela za rok vytvořila - nezdráhám se říct - velkolepé dílo německého psychedelického rocku: LP From Books & Dreams.
» ostatní recenze alba Message - The dawn anew is comin
» popis a diskografie skupiny Message
Atomic Rooster / Homework
Jedná se převážně o samostatný projekt kytaristy Johna Du Canna, jemuž vypomáhá na bicí nástroje Paul Hammond. I když slyšíme v mnohých skladbách klávesové nástroje, celkově má prvních 17 skladeb blíže ke skupině Andromeda, kde Du Cann koncem 60. let působil, než k Atomic Rooster, v kterých oba s přestávkami hráli.
Po úvodním instrumentálním klávesovém vstupu ve skladbě The Dukes Theme nastupuje úderná Make Me Strong s ostrým kytarovým rifem. Skladba je jednoduchá, jak vystřižená z konce 60. let.
V další skladbě The Devil In Me slyším "snad největší neštěstí v historii rockové hudby" - automatického bubeníka! A toho si Du Cann mohl opravdu odpustit. Ale možná mu to nakukal ten ďábel v něm ...
Po pomalé skladbě Fool nastupuje výborná It Can Wait Another Day. Je fantastické sledovat jednoduchý kytarový rif doplněný úpěnlivým zpěvem, když to celé vytváří podmanivou atmosféru. Takovou, kterou jsem u Atomic Rooster vždycky obdivoval.
Ve skladbě C.O.D. použitou elektroniku Du Cann vážil na lékarnických vahách, takže jako celek v ní nepůsobí rušivým dojmem.
Skladbu Mind Over Matter si autor mohl odpustit. Opakování toho refrénu stále dokola mně tahá za uši. A tak jenom netrpělivě čekám, kdy to celé skončí.
Následné skladby A Matter Of Time a hlavně Cut The Wire s tklivým kytarovým sólem patří k tomu nejlepšímu, co na desce je.
Elektronická skladba X-MASS se na desku dostala nějakým omylem. To němečtí Krafwerk už podobné postupy vyzkoušely dávno. A s daleko lepším výsledkem.
Pokud to posluchač přečká, čekají ho skvělé Hammoundovy varhany doplněné pro mě decentním synthesizerem a úpěnlivě procítěním zpěvem Du Canna v 6,5min. skladbě Open Up The Sky. Další výborná skladba!
Proč to dělat složitě, když to jde jednoduše, tak to slyším v "šustících" skladbách City Boy, The Band Played On, Different Words. Tak nevím, jsou to spíše demo nahrávky, protože technická kvalita zde zaplakala. A bicí zní tak, jako když se tluče někam do plechových necek. Asi to bude zase ten "šílený" automatický bubeník.
Do skladby Leopard's Skin byly vmontovány výkřiky typu "kiš, kiš", ale děti si tam v ní asi moc nehrály. Další zbytečná skladba.
Závěrečné skladby The Buck Stops Here a hlavně výborné blues Somebody's Looking After You? patří právem na závěr této desky. Poslední skladbě nic nechybí, kytara, zpěv jsou téměř dokonalé. A škoda že patří k těm nemnohým, co lze na desce nalézt.
Přivřu jedno oko a dám za tři.
Ale málokdy se stane, abych recenzi na desku psal k vůli bonusům. A to je tato výjimka. Skladby vyšly jako singly v letech 1981-1982 u firmy Polydor a patří k tomu nejlepšímu, co skupina Atomic Rooster v čele s V. Cranem natočila.
Při poslechu skladby Play It Again by člověk nevěřil, že poslouchá skladbu z 80. let. Výborné hammoundky, skvělý rif Du Canna, kapela odehraje ve třech to, co neodehrají jiné skupiny ani v pěti.
Druhá odpichovka Rebel With A Clause odsejpá jedna radost, opět obdivuji mistrovskou Craneovu hru, který musel být v té době ve vrcholné formě. Za skvěle vystavěnou kytarovou hru by se nemusely stydět ani tou dobou vznikající metalové kapely.
A ukázka toho, o co jsme byly u nás ošizeni, když jsem je nemohli vidět v této formě - live nahrávka starého hitu Devils Answer. Ta je zahrána s dokonalostí, kam se kapela po více jak deseti letech vývoje posunula. Slyšel jsem ji v mnoha provedeních, ale toto je pro mě její vrchol.
Další singl se skladbami End Of The Day a Night Living ukazují, že skupina směřovala do úplně jiných končin, než kam došla na desce Hedline News (1983). Kapela pokračovala v letech 1981/1982 s tvrdohlavostí sobě vlastní dále do prog-hard-rockových vod a na ostatní se neohlížela.
Loučení s rockovými mohykány nemohlo být lepší než skladbou Tomorrow Night, tak jak ji mohli slyšet posluchači na koncertech počátkem 80. let. My bohužel ne. A leccos lze bolševikovi odpustit, ale to že nám znemožnil, abychom démonického Vincenta Cranea vůbec na koncertě někdy viděli, nikoliv! Když on se svým životem v roce 1989 končil, tak my jsme se teprve začali pomalu nadechovat.
Takže na jeho památku zaokrouhluji na 4 hvězdičky.
» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Homework
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster
Atomic Rooster / VINCENT CRANE - Close Your Eyes: A Collection 1965-1986
Toto 2CD mapuje autorskou tvorbu mimořádného hudebníka, skladatele a hráče na klávesové nástroje Vincenta Cranea.
První CD tvoří 16 skladeb z 1. období kapely Atomic Rooster (1970-1973). V těchto letech se v kapele vystřídali 4 zpěváci, a to Nick Graham (1.LP - Atomic Ro-o-oster), John Du Cann (2. a 3.LP - Death Walks Behind You a In Hearing Of), Peter French (3.LP - In Hearing Of), a konečně ze skupiny Colosseum přišel Chris Farlowe. Z tohoto období je zde polovina skladeb, jež se nacházejí na 4. a 5.LP - Made In England a Nice 'N' Greasy. Je to opravdu mimořádný výběr toho nejlepšího, co kapela za necelé 4 roky vytvořila. A Vincent Crane na tom všem měl zásadní podíl.
Druhé CD mapuje převážně jeho tvorbu, kterou vytvořil mimo Atomic Rooster. Nejstarší skladby (My Babe a The Silver Meter) pochází z roku 1965, když si ve svých 22-ti letech "vypůjčil" skladby starého bluesmana Willieho Dixona. A tu první si dokonce sám zazpíval.
Další skladby (Fanfare/Fire Poem, Fire a Rest Cure) jsou z období, kdy působil (od roku 1966) v přední anglické psychedelické skupině Crazy World Of Arthur Brown. Jestli někde odkoukali naší Primitives Group (a později i Plastic People) svoji ohňovou jevištní podívanou, tak to bylo právě u tohoto učitele (původní občanské povolání Arthura Browna). Když o tom všem v letech 1968-1969 nadšeně informoval náš hudební měsíčník Pop Music Express, vůbec mě nenapadlo, že u něj (vedle Carla Palmera) hraje tak mimořádně nadaný hudebník. Bohužel se již v té době u něj projevují vážné psychické obtíže (deprese), které vedly k jeho předčasné smrti v únoru roku 1989.
Velice zajímavé jsou i skladby Wave Myself Goodbye a I'm Not Suprised z 1. eponymní LP desky výborného kytaristy Roryho Gallaghera, kterou natočil v roce 1971 po rozpadu skupiny Taste. V obou skladbách (zvláště té první) je piano V. Cranea naprosto dominantní, kytara tvoří pouze doprovod. Zajímavá je i sestava, v které je dokonce V. Crane uveden v základní sestavě! Pro doplnění uvádím všechny členy kapely:
Rory Gallagher - vocals, guitars, alto sax, mandolin, harmonica
Gerry McAvoy - bass
Wilgar Cambell - drums, percussion
Vincent Crane - piano
Bohužel následné skladby z dalšího období ukazují silný ústupek od předchozí progresivní tvorby. Doprovodná kapela Green Goddess by se pro mě modlou ani bohyní určitě nestala. Zvláště ne při poslechu skladby Firefighter s příšernými sbory, při kterých mi na těle naskakuje kopřivka.
Zajímavě a příjemně zní skladba Taro Rota, v které doprovodné piano a zpěv dává vzpomenout na jeho tvorbu s Atomic Rooster. Na stejné skladbě také spolupracoval společně s Arthurem Brownem, když použili původní klávesový základ, který doplnili rockovějším doprovodem a zpěvem Arthura Browna. V některých verzích je skladba prodloužena na délku až 22minut!
A už je tu návrat k Atomic Rooster! Skvělé skladby Throw Your Life Away a He Did It Again, v kterých se prolínají Hammondovy varhany s kytarovým doprovodem Du Canna, patří k tomu nejlepšímu, co kapela na přelomu 70. a 80. let vytvořila. Obě skladby se také nacházejí na desce Atomic Rooster (1980), kterou pokládám za naprosto rovnocennou deskám z 1. poloviny 70. let.
To se bohužel nedá říct o následujících 3 skladbách z poslední desky Atomic Rooster - Headline News (1983), na které se podepsalo i to, že téměř žádná skladba nebyla nahrána ve stejném obsazení.
Závěrečné skladby z let 1984-1985 jsou nahrávány se seskupením Katmandu a Dexys Midnight Runners. Tam kde hraje Crane pouze sám na piano (viz výborné boogie ve skladbě Crane's Train Boogie) je vše v pořádku. Ale jakmile se přidá doprovod se strašlivými ženskými sbory (viz skladba Sweet Sixteen), tak jsem rád že mi není sladkých šestnáct ale o 40 let více. Takovou to podivnost si nebohý Vincent Crane opravdu nezasloužil!
V dalších skladbách za doprovodu skupiny Dexys Midnight Runners jako by autor rezignoval na svoji originální klávesovou hru, když ve skladbě One Of Those Things slyším dokonce housle (violu?). Je mu ale odpuštěno, protože ani tuto ani následnou skladbu Because Of You naneštěstí nesložil (zní jako to nejhorší country, když zpěvák zpívá takovým způsobem, že mám chuť vypnout přehrávač). Crane na tom musel být opravdu zle, když kývl na účast v tak strašlivém projektu. Ale naštěstí je tu závěrečná Solar Myth/Extro Boogie s výborným pianem V. Cranea, která mi při poslechu jeho brilantní klávesové hry opravdu zvedne náladu.
Těžko toto 2CD hodnotit. Pro milovníky Atomic Rooster je to opravdu zajímavá deska, která ukazuje autorův záběr v plné šíři. A sběrateli určitě na ni v jeho diskografii nebude padat prach.
Hodnotit první CD nedělá problém (jasných pět). Když u druhého CD zapomenu na těch pár slabších skladeb (a ty jsou opravdu jenom pro sběratele), tak celkově bych to zaokrouhlil nahoru na tři. A tím je výsledný průměr jasný. Ty čtyři hvězdičky si tento zajímavý výběr bezesporu zaslouží.
» ostatní recenze alba Atomic Rooster - VINCENT CRANE - Close Your Eyes: A Collection 1965-1986
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster
Plastic People Of The Universe, The / Passion Play / Pašijové hry velikonoční
Pašijové hry velikonoční začaly vznikat již na podzim 1977, kdy již všichni členové skupiny měli pobyt ve vazbě nebo výkon trestu za sebou. Hudbu složil Milan Hlavsa, ale jednalo se vlastně o jeho první větší hudební celek, když předtím skládal pouze krátké rockové písně. Libreto vytvořil nedostudovaný teolog Vratislav Brabenec na základě volného zpracování Starého a Nového zákona, mnohé citace jsou podle Matoušova evangelia z původního vydání Kralické bible (1579-1593).
Zkoušení probíhalo v naprostém utajení v bytech přátel. Každou skladbu nosil podle vzpomínek bubeníka Jana Brabce Milan Hlavsa pečlivě rozepsanou do notových partů. Skládal u malého popelníčku jen s obyčejnou tužkou, gumou a akustickou kytarou a trpělivě hodiny a hodiny plnil notové osnovy. Tehdy dle jeho slov nebylo úplně jednoduché se soustředit, neboť všude se jako mávnutím proutku zjevovali estébáci. Při zkoušení nešlo o žádné tápání či omílání písní pořád dokola. Každý z hudebníků měl svoje pasáže nacvičené už z domova a na zkouškách se jen dolaďovala dynamika či konce a začátky.
Pečlivě utajovaná koncertní premiéra proběhla 22. dubna 1978 na Hrádečku Václava Havla. Tato deska vyšla v roce 1980 pod názvem Passion Play u kanadské firmy Boží Mlýn založené Paulem Wilsonem. Nahrávka vzniká během jednoho květnového víkendu opět na Hrádečku. Mixážní pult a magnetofon Revox A 77 zapůjčil Martin Kratochvíl, nahrával zvukař Jazz Q Lubomír Nováček.
Těžko popsat, jaký šok ve mně tato nahrávka způsobila, když jsem ji někdy v roce 1979 poprvé slyšel. Znal jsem samozřejmě předešle skladby s texty Egona Bondyho, ale toto bylo něco úplně jiného. Náboženská kázání jsem vlastně ani neznal. Výjimkou byla krátká českobratrská kázání, která jsem slyšel v barokní kapli sv. Maří Magdaleny /nedaleko Úřadu vlády - pod svícnem bývá největší tma :-)/, kde krátce po odchodu z Extempore hrál během mší na kytaru její člen "bratr" J.J. Neduha. Ale při nich se více zpívalo než kázalo.
Hudebně se jedná téměř až o barokně pojaté oratorium, které úplně vybočuje z hudebních hranic, které jsem do té doby znal. Zde se opravdu hudba a text vzácně doplňují, jedno bez druhého by toto dílo zásadně devalvovalo.
Nejsilněji na mě působí skladba Trojjediná, kde do citace: "Nepotřebujeme krále v ustanovení římského impéria dost je nám Pilát hejtmanem a klid v zemi klid ..., Ježíši Nazaretský, králi židovský rouhal ses pořádku světa a kněžím za chudého krále na oslátku za beránka božího se vydával za Mesiáše jenž přijíti má ..., nepotřebujeme lásku a slepých kteříž vidí nepotřebujeme uzdravených je klid a pořádek impéria přednější kněžím i lidu" fantasticky kvílí Brabencův saxofon, do toho slyšíme výkřiky davu "Ukřižovat!" V hudbě lze zaslechnout nejen středověké litanické pasáže, ale skrz nejrůznější hluky takřka scénickou ozvěnu jeruzalemských ulic včetně hlomozu tržiště!
Velice těžko se toto dílo popisuje. Já sám si každoročně v období Velikonoc tuto desku pouštím, stal se z toho téměř rituál. Nejsem znalec hudby s náboženskou tématikou, která mě vlastně ani nikdy nezajímala. Ale tuto desku pokládám za vrchol rockové hudby, do které byla zakomponována naše křesťanská tradice. Poslechnout si tuto desku by měla být pro věřícího rockera téměř povinnost. Pochybuji, že něco silnějšího v našich končinách s touto tématikou vůbec kdy v rocku vzniklo.
A jak vzpomíná Jan Brabec: "Plastici měli obecně pověst primitivních opilých vlasáčů, ale třeba můj otec, teolog a bývalý politický vězeň, při poslechu Pašijí dojetím plakal."
Milan Hlavsa se měl o své hudbě vždycky vyjadřovat ostýchavě. Často tvrdil, že jen obyčejným "řeznickým učněm" z Břevnova. Svým dílem se ale stal (aspoň pro mě) nesmrtelným. Milan Hlavsa byl věřící, nechal se pokřtít v roce 1974. Bohužel je to již deset let, co nás opustil. I jako nevěřící bych mu ten pobyt na věčnosti moc přál.
» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - Passion Play / Pašijové hry velikonoční
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The
Andromeda / Definitive Collection
Koncem 60. let vzniklo množství výjimečných kapel, které nám zanechaly pouhé jedno jediné album, jehož kvalita, v tom nepřeberném množství nových nahrávek, nebyla řádně doceněna. A když byla, tak jenom úzkou vrstvou znalců a kritiků, široká vrstva posluchačů ho ani nezaznamenala.
Mezi ně patří i toto 2CD, které nám ukazuje průřez tvorbou mimořádného autora a kytaristy Johna Du Canna ve formaci Andromeda.
Na CD1 je prvních osm skladeb z jediné stejnojmenné LP desky Andromeda, kterou kapela natočila v roce 1969.
Již její hardrockový úvod ve skladbě Too Old je mimořádný, když k baskytaře se přidává kytara (střídavě z levé a pravé strany), a po zpívané střední části vše vrcholí rychlým hardrockovým závěrem.
Další skladba The Day Of The Change zní melancholicky, zasněně, opět musím obdivovat Du Cannovu kytarovou hru, celá skladba má atmosféru.
Skladba Now The Sun Shines řadím k průměrným. Zajímavá je hlavně tím, že v jejím průběhu jsou slyšet smyčce (že by chello?).
Další kousek Turns To Dust je rozdělen do tří částí tak zajímavých, že by to jiné kapele stačilo na dalších několik písní.
Podobně je stavěna následná perla a jeden z vrcholů desky - skladba Return To Sanity. Po delším gradujícím úvodu (dominují hlavně bicí) se postupně přidává baskytara, v klidnější střední části zní krásné kytarové sólo se zpěvem Du Canna. Skladba má neskutečnou atmosféru, obdivuji její dynamiku, klidná pasáž vystřídá rychlou a naopak, vedle toho vynikající kytarové sólo hrané tak, až běhá mráz po zádech.
Průměrná skladba alba The Reason opět zaujme zpěvem a zajímavým kytarovým sólem.
Následuje vrchol desky. Překrásná balada I Can Stop The Song, která má snad jedinou chybu. A to tu, že trvá pouhé dvě minuty. Slyším procítění zpěv a kytaru, v dáli sbory zní tak, že by jednomu ve slabší chvíli i slzy do očích vehnaly. Překrásná věc!
Album končí skladbou When To Stop, která se opět skládá ze tří částí a střídajících se rychlých a pomalých pasáží. Sborový zpěv doplňují melodická kytara, lehká basa, do toho gradující kytara, kterou vystřídá latinskoamerická vsuvka, až člověk lituje, že to nemůže poslouchat někde daleko u moře ... Kvalitní to závěr podařeného alba.
A co ostatní výběr? Na závěr CD1 jsou zařazeny jejich nejstarší demo nahrávky z počátků kapely. Na druhém CD jsou uvedeny vedle prvních nahrávek z roku 1967 i ta poslední před rozpadem v roce 1970. Vedle toho si můžeme poslechnout, jak kapela zněla ve studiu BBC a na koncertech. Většina skladeb ale má pouze dokumentační hodnotu, žádnou velkou technickou kvalitu záznamu zde hledat nemůžeme.
Skladby Ode To The Sea a Lonely Streets z CD2 byly natočeny v průběhu jejich jediné desky, na kterou ale nebyly zařazeny vzhledem k celkové délce alba.
A jak kvalitní byla např. skladba Lonely Streets si můžeme udělat už jenom podle toho, že po odchodu autora k Atomic Rooster byla pod názvem Seven Lonely Streets zařazena na jejich druhé album Death Walks Behind You! V ní ale již dominovaly skvělé varhany Vincenta Crana. To je ale již úplně jiný příběh ...
Velice těžko se toto 2CD posuzuje hvězdičkami. Pokud bych měl hodnotit pouze základní LP desku, tak s přihlédnutím k roku vzniku, pocitu, že jsem ho poprvé mohl slyšet až 40 let od nahrání, zaokrouhluji nahoru na pět hvězd.
» ostatní recenze alba Andromeda - Definitive Collection
» popis a diskografie skupiny Andromeda
High Tide / Sea Shanties
Pokud bychom hledali znamenitou naprosto zapomenutou skupinu z přelomu 60. a 70. let, High Tide by stáli v jejím čele. Jsou tak zapomenutí, že nic od nich za mnoho let existence sobotního pořadu "Staré poledne" nezaznělo ani na Radiu 1. A to tam Tomáš Vydra pouští nějaké vypečené kousky!
Úvodní skladba Futilist's Lament jako by nás poklidným tempem chtěla připravit na to, co bude následovat v další skladbě Death Warmed Up.
V ní se divoká souhra sólové kytary a houslí doplňuje tak, až posluchače přechází zrak. Simon House na skřipky hraje tak fantasticky, že se barvou a zvukem vyrovná famózní kytaře Tonyho Hilla. Mnozí metalisti by se ještě dneska mohli učit, jak po dobu téměř deseti minut vytvořit v posluchači dojem, že snad uplynulo minut pět, neboť člověk se vůbec nenudí, nástroje se zde neustále mísí v dokonale organizovaném chaosu.
Skladba Pushed, But Not Forgotten střídá tempa tak, že člověk při zvuku houslí zavzpomíná na Family, při dokonalých změnách rytmu se mu v hlavě mihne vzpomínka na Deža Ursinyho (náladou, barvou hlasu) z období Provizoria v letech 1969-1971.
I v další skladbě Walking Down Their Outlook se opakují podobné postupy, místy dokonce kytara s houslemi dokonalé imitují hru kláves!
Missing Out patří mezi další téměř deset minut trvající skvost, v které "úpící" zpěv jenom v povzdálí nechává místo pro rytmickou sekci baskytaristy Petera Pavliho a bicí Rogera Haddena. Do toho opět kvílí skvělé housle proplétající se s kytarou zleva a zprava, mísí se jedno přes druhé ... Dokonalá zvuková psychedelie!
Závěrečná skladba Nowhere se přes počáteční chaos zklidňuje chlácholivým zpěvem, což je dobře, slabší povahy uklidnění na závěr této desky opravdu potřebují. Tolik smutku a zoufalství, které je z této desky cítit, by člověk v historii rockové hudby mnoho nenašel.
Toto album patří mezi nejlepší debuty v historii rocku. A pět hvězd to jenom potvrzuje.
Skladby 7-11 vyšly jako bonusy až v roce 2006 a vysvětlují mnohé. Jednak to, že High Tide natočili toto album (šest skladeb a další dvě, které se na původní LP desku nevešly) za pouhé 4 dny!
Skladba The Great Universal Protection Racket vysvětluje, proč mohla být kapela přirovnávána ke cantenburské scéně, ten vliv Soft Machine (případně Caravan) z období Third je tam opravdu slyšitelný.
Ale opravdu jenom v náznacích. A protože demo skladby Death Warmed Up a Pushed, But Not Forgotten byly natočeny již v březnu 1969, tak je zřejmé, že vliv King Crimson mohl být jedině zprostředkovaný, neboť jejich první deska se teprve rodila.
A jak v bookletu k této desce uvádí Tony Hill, větší vliv na něj při natáčení měl Eric Clapton, který ve stejné době nahrával v Olympic studios desku Blind Faith, kde hrál na housle Rick Grech (dříve Family). Ale tentokrát "žák" (Simon House) předčil učitele! A originálního zvuku kapela docilovala tak, že nahrávala přes mikrofon umístěný vysoko v centrální části studia.
Klidnější skladby Dilemma a závěrečná Time Gauges předznamenávají další vývoj kapely, kterým se vydala v následujícím období druhé stejnojmenné desky.
» ostatní recenze alba High Tide - Sea Shanties
» popis a diskografie skupiny High Tide
DG 307 / Siluety
Když jsem si někdy před 12 lety poslechl na ČT2 pochvalnou recenzi moderátora Rádia 1 Ondřeje Štindla na čerstvě vydanou desku undergroundové legendy, tak jsem zpozorněl. A to ne proto, že jsem si ho vážil jako novináře Lidových novin, nebo proto, že jeho dcera chodila s mým synem do školy. Spíše jsem nevěřil, že by se vyjádření básnické tvorby Pavla Zajíčka hudební tvorbou mohlo ještě někam dále posunout, zvláště když předchozí deska "Kniha psaná chaosem" mi nějak unikla, a album "Uměle ochuceno" z roku 1992 jsem odzýval jako desku horší tvorby kapely Půlnoc. A to se na ní po 17(!) letech naposledy sešli zakladatelé DG 307 Zajíček a Hlavsa.
Již úvodní skladba "Tango" mě přes následnou nervní kytaru "Alfréda" Michla (jinak bývalého člena Umělé hmoty) ve skladbě "Siluety letících ptáků" přesvědčil, že dneska bude všechno jinak. Pryč jsou všechny industriální nástroje z let 70. - pila, vrtačka, elektrikářský "husí krk" a další nezbytné rekvizity. Tady je slyšet vyzrálý hudební doprovod hotových hudebníků. Ve třetí skladbě "A co" se fantasticky doplňuje recitace Pavla Zajíčka s violoncellem Tomáše Schilly (hrál také s Plastic People). Skladbu zvelebuje skvostné rockové kytarové sólo. Tuto skladbu pokládám (hudebně) za pravděpodobný vrchol tvorby DG 307. Harmonium v další skladbě "Podivný místa" nám dá vzpomenout na nástroj, který tak ráda používala tajemná kráska Nico na svých sólových albech. Úvod skladby "Sedm perel" začíná zajímavou basou Evy Turnové, která určitě (bohužel) ještě netušila, že jednou nahradí M. Hlavsu v Plastic People. Provedení "půlnoční" skladby "Tyger" pokládám za slabší, než na LP vyšlé ještě za bolševika v roce 1988 nebo na Live in New York, kde to Zajíček zpívá jako host právě s Půlnocí. A už je tu další hudební lahůdky - skladba "Rozlitý vody nelze sesbírat", kde se setkává tajemné harmonium se skvělou recitací Pavla Zajíčka. Ta skladba má neskutečnou vnitřní sílu, kterou by jí mnohé technicky zdatnější kapely mohly jenom závidět! A to skladba trvá téměř 10 minut, ale člověk se ani na vteřinu nenudí! Ani v závěru desky neklesá její kvalita. Ať už je to pulzující "Popelační středa", přes starozákonní "Zabil Kain Ábela nebo Ábel Kaina" (opět s výborným Schillovým violoncellem) a závěrečnou "Ukolébavku", která završuje tuto vynikající desku.
Tak nevím, jestli tato deska patří do šuplíku popmusic. Ale každému, kdo se chce bez ohledu na škatulky poprvé seznámit s tvorbou DG 307, tuto desku vřele doporučuji.
Jedná se o mistrovské dílo českého undergroundu.
» ostatní recenze alba DG 307 - Siluety
» popis a diskografie skupiny DG 307
Eloy / Floating
Ten, kdo slyšel poprvé v životě o skupině Eloy pouze v souvislosti s Pink Floyd, může být klidný. Jejich třetí deska se nese ve stylu toho nejlepší hardrocku první poloviny 70. let! A vliv Pink Floyd jsem tam nenašel ani na několikátý poslech (však ono to na dalších deskách ještě přijde!).
Po úvodní zahřívací skladbě "Floating" je zde jeden z vrcholů desky - téměř 15 minutová skladba "The Light from Deep Darkness". Základní kostru skladby tvoří skvělé hammondovy varhany Manfreda Wieczorka prolínající se s bassou Luitjena Jansena, sólovkou Franka Bornemanna a bicími Fritze Randowa. Třetí skladba "Castle in the Air" s pěknou bassovou linkou jako by nás chtělo připravit na vrchol desky - skladbu "Plastic girl". Po úvodním intro hammondových varhan skladba preluduje ve fascinující melodii tak okouzlující, že člověku mimoděk hlavou probleskne vzpomínka na první desky britské kapely Caravan z canterburské scény. V závěrečné skladbě "Madhause" je velice zajímavá střední část se zkresleným hlasem leadra kapely Franka Bornemanna, na kterou plynule navazuje jeho skvělé kytarové sólo.
Na CD jsou v závěru live skladby, které vzhledem k nedobré technické kvalitě ze slušnosti nehodnotím, i když mně kvalitou nahrání připomínají nedokonalé nahrávky Plastic People, které byly natočeny v průběhu 70. let.
Podobné německé kapely se v těch letech dávaly do škatulky s napůl hanlivým označení kraut (zelí) rock. No nevím, ale takhle deska se (aspoň pro mě) řadí k tomu nejlepším, co v té době v hardrockovém světě vyšlo. Jenom je škoda, že mi tato kapela tenkrát (na rozdíl od takových Can, Faust, Birth Control, Lucifer's Friend, Kraftwerk, Tangerine Dream a dalších) nějak ušla. Tak si sypu popel na hlavu a dávám za pět (hvězd).
» ostatní recenze alba Eloy - Floating
» popis a diskografie skupiny Eloy
Gryphon / Red Queen to Gryphon Three
"Snad si posluchači BEATu nebudou myslet, že poslouchají sousedy?" - tak okomentoval před pár lety jindy velice tolerantní moderátor mojí snahu seznámit posluchače taky s něčím jiným, než co se tam normálně hraje. Těmi sousedy myslel Rádio Country sídlící ve stejném patře budovy. Asi ho zmátla ta tichá střední pasáž úvodní skladby "Opening Move". Škoda, že nepočkal s hodnocením na závěr! Skladba fantasticky graduje, jednotlivé nástroje se prolínají tak, že by jim to jiné "tzv. klasické" rockové skladby mohly závidět. Skladba "Second Spasm" se nese v poklidném duchu, aby opět vyvrcholila v grandiózní závěr. Následuje pro mě další vrchol desky - skladba "Lament" s překrásným motivem, který jako by nás svojí atmosférou a zvukem fagotu (?) vracel o staletí zpátky. V názvu závěrečné skladby "Checkmate" je symbolika. Jedná se o šachmat v pravém slova smyslu - všem těm, kteří tuto hudbu nepochopili a asi nikdy nepochopí. K jejich škodě.
» ostatní recenze alba Gryphon - Red Queen to Gryphon Three
» popis a diskografie skupiny Gryphon
Mahagon / Mahagon
Tato deska (natočená v březnu 1977) je vlastně jednou z mála, na které uplatnil (bohužel naposledy) své mistrovství kytarista Jiří Jelínek (v té době hrající s Mišíkovými Etc). Jeho velký talent vyniká zvláště ve skvělé skladbě "Oči nevidomých zrcadel", kde se pěkně doplňuje jeho kytara s houslemi Honzy Hrubého. Tuto skladbu by mohl klidně zařadit na svoji desku s Mahavishnou Orchestra John McLaughlin, a jak by se tam vyjímala!
Je vidět, jaký vliv na Jelínkovu tvorbu tato kapela měla. Jestli mě paměť neklame, tak skupina Expanze, kde s ním hrál i Michal Pavlíček, skladby Mahavishny Orchestra hodně hrála. A výborně! Líbí se mi zde i piano Michala Kocába, trochu rušivě na mě působí občasné vysoké vokály Zdeny Adamové (mám dojem, že byla partnerkou kapelníka Petra Klapky, spolu i emigrovali). Tu desku jsem neslyšel asi dvacet let, ale patří z českého jazz-rocku k tomu nejlepšímu, co u nás v 70. letech vyšlo.
» ostatní recenze alba Mahagon - Mahagon
» popis a diskografie skupiny Mahagon