northman - @ 11.04.2018 | #

CD verze desky Mirrorman, kterou vlastním, obsahuje původní LP se skladbami v mírně pozměněném pořadí a čtyři bonusy ve formě skladeb Trust Us, Safe As Milk a Gimme Dat Harp Boy v jiném provedení, než v jakém byly zveřejněny na albu Strictly Personal. Jediná Moody Liz nevyšla na žádné desce. Všechny skladby pocházejí z nekonečných sessions, které později vykrystalizovaly v klenot s názvem Trout Mask Replica.

Úvodní skladba Tarotplane je volná improvizace na bluesovém podkladu s již tradiční perfektní souhrou dvojice kytar a výborným Donovým zpěvem. V této skladbě použili klepání na hrudník jako určitou formu percussion. 25th Century Quaker je opět skladba na bluesovém podkladu, kde hraje Don na saxofon přesně v tom duchu, v jakém jej používal později na Trout Mask Replica, tedy "na nástroj se neučím, to bych potom nic neobjevil". Skladba Mirrorman dala název celému albu a její pokračování je na albu Strictly Personal. Kandy Korn je rovněž na albu Strictly Personal, ale tahle verze se mi líbí více. Na Beefheartovy poměry se jedná o melodickou skladbu se sborovým zpěvem Magic Bandu. První bonus je verze nádherně psychedelické skladby Trust Us, mrtvolné převalování je ukončeno nádherným breakem s výborným zpěvem leadera. Je docela škoda, že skladba Moody Liz není na nějakém řadovém albu.

Všeobecně mám k live nahrávkám nedůvěru, stejně to bylo v případě téhle desky, netušil jsem totiž, že se jedná o živé hraní ve studiu. Mirrorman patří k ozdobám mé sbírky, mám jej v CD provedení a minimálně tři vinylové verze včetně původní.

Voytus @ 11.04.2018 08:23:55 | #
Jen poopravím, že v 25th Century Quaker to není saxofon, ale melodická píšťala skotských dud (také to mám ve své starší recenzi blbě).

Tarotplane je neskutečnej zápřah, co tam Beefheart vyluzuje z foukačky je fakt hodně velká dálka, zajímalo by mě, jestli byl nástroj po všem tom přefukování pak ještě použitelný. Kandy Korn mám i já raděj v této podobě - ty kytary jsou taky vostrý, řekl bych, že "průkopnické" skupiny se dvěma rovnocenými kytarami (Wishbone Ash, Allman Brothers a podobní) mají předobraz právě v rané sestavě Magic Bandu.

Základ všeho "desert blues" jako jsou Little Feat nebo navazující Mallard (zejména posluchačsky vstřícnější Clear Spot a Spotlight Kid), podobné postupy slyším i na jednom z posledních alb Dr. Johna Locked Down (doporučuju vyposlechnout píseň Ice Age a vůbec si myslím, že Dr. Johna musel Beefheart ovlivnit po stránce pěvecké). Zněl by nějak takhle Howlin' Wolf, mít kolem sebe bělošské hráče? Nepochybně ano.

Pro ty, kteří tam to blues neslyší, doporučuji sáhnout do historie po průkopnících jako byli Charley Patton nebo Son House, to je přesně tvorba bez jasné formy, ani ne tak "dvanáctky", ale leckdy na lichý počet taktů, někde sem tam jen nějaká doba navíc, nebo jen jeden jediný akord. Ta nezatíženost jakýmkoli hudebním vzděláním, natož pak vůbec znalostí hudby jako takové jim dala naprostou svobodu. To, že to naše uši moc "nekoušou" není problém té hudby, ale škatulky, kterou nazýváme hudba a máme ji každý úplně jinou.