northman - @ 20.03.2018 | #

Popis vzniku a trable s vydáním tohoto albu tu již byly popsány. Deska byla nahrána pod názvem Bat Chain Puller v roce 1976 a vydána na Virgin o dva roky později pod názvem Shiny Beast. Původní syrovou nahrávku s jiným pořadím skladeb a počtem vydala v roce 2012 Zappa Family v limitovaném nákladu na CD. Docela by mě zajímalo, co znamená slovo Puller.

Beefheart po vydání alb Trout Mask Replica vydal taková zvláštní alba, kterými možná chtěl dosáhnout komerčního úspěchu, tato alba nejsou špatná, ale není to ten umělec, který stvořil nesmrtelná díla s názvy Trout Mask Replica a Lick My Decals Off, Baby. Rozchod s Frankem Zappou po vydání alba Trout Mask Replica provázelo obviňování z použití nápadů z Trout Mask Replica na albech Mothers Of Invention, a na druhé straně pomluvy, že Don nedokáže udržet rytmus. Písničky na desce Shiny Beast vycházejí spíše z Beefheartovy ranné tvorby, než z desek vydaných v mezidobí. Úvodní skladba The Floppy Boot Stomp je podle mě povedené blues, a při poslechu skladby Tropical Hot Dog Night si představuji chůzi po promenádě se sklenkou mojita v ruce. Skladbu o muži jménem Harry Irene jsem si zamiloval hned po prvním poslechu, tahle skladba za doprovodu akordeonu a pískání autora mi připomíná francouzský šanson. Písnička Bat Chain Puller by mohla být klidně na albu Lick My Decals Off, Baby, představuje mojí nejoblíbenější skladbu z této desky. Candle Mambo je náladou hodně podobná písni Tropical Hot Dog Night, mám rád i ostatní písničky, které jsou vycizelované k maximální dokonalosti. Zapomněl jsem na úžasné blues s názvem Love Lies. Myslím si, že Beefheartova poloha z této desky byla velkou inspirací pro Toma Waitse. Pozoruhodné jsou i výkony jednotlivých muzikantů, naprosto dokonalá souhra obou kytaristů a hlavně obdivuji Bruce Fowlera při hře na různé dechové nástroje.

Beefheartova tvorba je pro mě celkově za maximum a nechci v ní rozlišovat, něco se mi líbí více, něco méně, ale celkově je to za plný počet.

Petr87 @ 20.03.2018 17:19:36 | #
Hm... ne, pořád mi to nejde do uší. A může za to hodně i Donův zpěv-nezpěv, z kterého by mi slezly nehty, kdybych jej měl poslouchat celý den; ale hudba mne zase místy docela baví, to zase jo, ale hodnocení se zdržím, i když jsem desku neslyšel poprvé...

Holt, hudba je o emocích, o ničem jiném, a může se to tady zmiňovat každý den třeba desetkrát a vždy se pod to podepíšu.
Kdysi se tady ještě debatovalo o tom, že Vliet měl údajně pět nebo dokonce šest oktáv, což je ještě více než třeba u takového Mercuryho...; no jo, ale k čemu mi to je, když se mi z jeho projevu ježí vlasy a u Mercuryho si spokojeně předu?
A to samozřejmě platí i o instrumentalistech, kde nemusí hned platit, že čím více not, tím větší hudební zážitek...
Když použiji slova Stevena Wilsona, která jsou i mě blízká: "David Gilmour mi dá v pěti notách více, než třeba takový Yngwie Malmsteen v padesáti..."