oř - @ 18.03.2017 | #

Pod nánosy smrdutého prachu, hluboko v zapomění několika dávných oddaných jedinců starých progresivních časů leží hromady skvostných a inspirativních děl hudební historie. Jednou z takových kapel, na než si v dnešním schizoidním světe vzpomene už opravdu málokdo, jsou i britští náladotvůrci Renaissance. Pojetí jejich historizující muziky je průzračné jako lesní bystřina, jako ranní rosa stékající po listech kopretin, zasazených v sadech, patřícím anglikánským biskupům, či v zahradách majetných šlechtických rodů - ale i v okolí obydlí prosté venkovské chudiny.

Od úvodních chopinovsko-romantizujících klavírních tónů, které se volně přelijí v rockovější model, se po čtyřicet minut pohybujeme na území, patřící klasik rocku. Slyšíme krásně čitelnou baskytaru, ušlechtilý tón klasických kytar, zmíňovaného piana, klávesové vsuvky, dynamické bicí, a především nejúchvatnější "nástroj" této kapely - a tím je andělský hlásek divoženky Annie Haslam. Tolik tvárný, znělý a především citem a emocemi nabitý tón, vycházející z jejího hrdla, nemůže přece nechat nikoho chladným. V jeho sousedství se pomalu prodíráme velice energickou a flexibilní nahrávkou, patřící k nejucelenějším sbírkám, pocházejícím ze semdesátých let. Najít v jejím nitru sebemenší škraloup je prakticky nemožné, kapela stvořila naprosto vyrovnanou kolekci o šesti v naprostém souladu probíhajících dějstvích.

vmagistr @ 18.03.2017 22:31:16 | #
Pár by se jich našlo - třeba Sonja Kristina u Curved Air, Inga Rumpf (Frumpy), Renate Knaup (Amon Düül II), ženské vokály (těch dam se tam myslím vystřídalo více) měli i norští Ruphus - a v původních Renaissance Keitha Relfa zase zpívala jeho sestra Jane. A to zmiňuju jen kapely ze 70. let.