oř - @ 15.10.2017 | #

Kdo z nás věřících Queenovských starochů na sklonku osmdesátých let doufal, že se kapela povede rozloučit v tak velkém stylu, jaký předvedla prostřednictvím své poslední kolekce Innuendo? Hm, asi jen hrstka. Nebýt jí, měli bychom kapelu zafixovanou jako spolek výborných stratégů, kteří v sedmdesátých letech tvořili jednu z etap v dějinách progresivní hudby a v další periodě totálně podlehli trendu a přetransformovali se na továrnu disco hitů.

Ne, Innuendo není žádný návrat k podstatě hudby Queen, ani k jejich art poloze. Je jen a to slovo JEN je velice podstatné, o uvědomnění si vlastní sounáležitosti s důležitou myšlenkou ve svém záhlaví, která se obrací k postavení člověka na tomto světě. Celé toto existenčno má svůj původ v Mercuryho zdravotním stavu a neuvěřitelně pevném postoji v boji se zákeřnou chorobou. Pěvec zde podává jeden ze svých nejlepších výkonů, na němž je celá nahrávka postavena.

Najdeme tu několik skvělých hymnických čísel. Na úvod je to titulní skladba s nezaměnitelnou španělskou mezipasáží a na závěr lahůdka The Show Must Go On. Zvláštní náladu má vysoce originální tepavá I'm Going Slightly Mad, ale i povedené I Can't Live with You, procítěná balada Don't Try So Hard, úprk Ride the Wild Wind, nebo popová vzpomínka Delilah.

Mám rád Queen a mám rovněž rád Innuendo. Ne tolik jako ranné nahrávky, ale jak píšu na začátku, rozlučka je to skutečně pěkná.

horyna @ 15.10.2017 13:02:29 | #
Innuendo je moc krásná deska. Oceňuji, že se Freddie do její přípravy tolik ponořil a veškerou svou energii věnoval hudbě. Dobové zprávy popisovali jeho postavu jako nemocí velice zuboženou a na pokraji sil. Jako osoba byl extravagantní, dokonce velmi, ale my tady hodnotíme především hudbu a z pěveckého hlediska to byl TITÁN, který neměl sobě rovného. A jestli jsem teď svou frázi přehnal, ať. Ať si každý myslí co chce.

Odmyslím si jeho nemožné šatičky a přestrojení a v hlavě mi zní jen jeho mocný hlas s rozpětím... kolik oktáv vlastně, pět?