EasyRocker - @ 22.08.2014 | #

Když jsem rozšířil sbírky mimo metalovou sféru tak= o rockové klasiky, patřilo tohle album vůbec mezi první, které jsem z klasik rocku koupil, a dodnes se mi u jeho poslechu objevují nostalgické záblesky...

Klasický nástup klávesových basů a pak nástup divého rock´n´rollového trháku Break on Through..., notoricky známé skladby, a to nejen díky famóznímu soundtracku k Forrestu Gumpovi. Co k tomu dodat? Morrison se v refrénu až zajíká a předvádí parádní odvaz. Razantnější nástup asi nebylo možné zvolit. Soul Kitchen má parádní rockovou atmosféru a drive (i ona se objeví se vietnamských scénách ve FG), i když nálada je mnohem klidnější - bicí v refrénu jsou ale zemité a v závěru Krieger popouští uzdu propracovanému sólu. The Crystal Ship je ale razantní změna nálady - opilá psychedelická atmosféra zakouřeného baru a fantaskní nostalgická poloha Jima Morrisona, Manzarek kouzlí klavírními tóny i klávesovým surrealismem. Skvost! Twentieth Century Fox je vybuzená rocková záležitost s naprosto suverénním Morrisonem a lehkými hladivými Manzarekovými předivy kláves. Alabama Song (Whisky Bar) je známou barovou halekačkou s přímou inspirací v Brechtově Žebrácké opeře. Zcela vykolejená, dekadentní atmosféra, kde je konání při smyslech tím posledním impulsem... Přesto to z nějakého absurdního důvodu funguje. Light My Fire se pak stala po zásluze úplným monumentem kapely a především Manzareka, jenž zde svým sólem na klávesy vykonal totéž, co Page ve Stairway to Heaven, Blackmore v Child in Time nebo Hendrix ve Fire... Pomník šedesátkového tripu, ze kterého se parádně odpichuje Kriegerovo vlastní sólo... slyšet a zemřít. K nejlepším skladbám alba patří i bluesový standard Willieho Dixona Back Door Man, kterému podání Doors neubralo nic z napětí a razance. Morrison předvádí, že ani v bluesové poloze neztrácí nic ze své démoničnosti. I Looked at You je přímočarý rockový popěvek, razantní změna do rockového entuziasmu a příval energie... Strašidelným dojmem naopak působí End of the Night, kde se o navození "správné" nálady stará Manzarek a jeho hororové vstupy. Energetický náboj si naopak bere zpět Take It As It Comes, stručná, přímá rock´n´rollová palba, kde si v mezihře Manzarek neopomene vzít prostor... Závěrečná The End po právu patří mezi nejsilnější skladby rockové historie a definovala dramaticky a teatrálně rostoucí kus, opřený o Morrisonovu báseň. Od úvodních experimentálních záchvěvů kláves a kytary prochází skladba mnoha dramatickými proměnami a závěrečná recitovaná katarze a melodický motiv patří k nejsilnějším momentům. Třináct minut absolutního očistce.

The Doors jsou obecně řazeni k dobové americké psychedelii, což ale platí jen zčásti. Ve skutečnosti je čistě psychedelických jen několik pasáží a po zbytek hrací doby se vznášíme v jakémsi stylovém bezčasí, kde si vzala kapela trochu z primárního rock´n´rollu, hardrocku, psychedelických experimentů... Už kvůli nezapomenutelným výkonům Manzareka a Morrisona (Krieger ale nezůstává moc pozadu) nemohu ohodnotit jinak než maximem. Rok 1967 byl nesmírně silný, a tohle album byl jeden z vrcholů...

Snake @ 23.08.2014 09:50:14 | #
EasyRockere, napsal jsi to moc pěkně, hned jsem si tu desku musel pustit. Má opravdu neskutečnou atmosféru. Diskografií The Doors se teprve proposlouchávám, ale ta ostatní alba na mě ,zatím, tolik nepůsobí...