legolas - @ 19.04.2020 | #

Dodnes přesně nechápu, co přeletělo přes nos Jimu Morrisonovi a jeho kumpánům, když po tak elektrizujících a nápaditých počinech, jakými byli alba Waiting for the Sun a The Soft Parade, rázně přehodili vyhybku na boční kolej a vydali se zpátky proti proudu času. Svým pátým dílem Morrison Hotel dost rapidně popřeli svůj vývoj i vývoj tehdejší hudby. Tuto nahrávku lze brát jako návrat do kolébky blues. Do té nejšpinavější podoby, kdy jeho syrovost a nepoddajnost začínali krotit rockové vlivy do muziky nově zasahujících daleko mladších muzikantů.

Desku nakrojí obstojná bluesová vypalovačka Roadhouse Blues, na kterou naváže o poznání jímavější drobek z minula Waiting For The Sun. Jsem rád, že ji Doors nepoužili na třetí lp, ale vpíchli ji až sem. Má kvality a atmosféru. Vedle některých suchopárných a průměrných položek, zdem dodává životodárnou esenci. Podobně interesantní jsou ještě skladby You Make Me Real a Blues Sunday. Dále očistné experimenty Ship Of Fools, Queen Of The Highway a naléhavě hravá Indian Summer. Opakem je nudná vata dvojice Land Ho a The Spy.

Ona to není zas tak špatná deska. Je neotesaná a hrubá. Zní prapůvodně, ale vytrácí se z ní průběžně nastavený model The Doors. Chybí tu zvířecí touhou samotných muzikantů experimentovat. Pro vývoj Doors je to stopka, ale osobní kvality Jima Morrisona jako zpěváka se tady naštěstí nezastavili.

Závěrem tu mám otázku pro bedlivé posluchače. Kdo z vás si kdy všiml vykradeného motivu skladby Peace Frog, který použila Nirvana do svého hitu Smells Like Teen Spirit? Počáteční riff je do uší bijící. Hanba.

jiří schwarz @ 20.04.2020 01:04:43 | #
Lidičky, to jste se dostali od meritu recenze, LP Morrison Hotel, dost daleko, škoda (tady řešit Nirvanu). Navrhuju zřídit diskusní fórum Co je a co není umění (aby tyto výlevy nerušili čtení o recenzované muzice). Možná bych se ještě zeptal člověka s nickem S.C.A.Lytch, kteréhože ministra cituje (zní to jako Nejedlý za komančů, ale to eště nebyl bigbít …), zní to děsivě, jestli je to z nedávna, tak nás bůh netrestej…

Ale teď k Morrison Hotel. Nějak se zde vytratilo, že je to prostě fantastické album. Legolasovo hodnocení považuju za hodně slabé: „návrat ke kořenům proti proudu času“ !!!, dále již kritizované útržky „obstojná vypalovačka“, apod. Ano, Doors šli zase o něco blíž ke kořenům (byť se mi nezdá, že bluesový kořen Doors kdy předtím opustili). A bylo to naopak přesně v linii vývoje, méně psychedelie a více tvrdšího blues-rockového zvuku. Vše při zachování kontinuity tvorby kapely. Nikdo se nezastavuje nad tím, jak neskutečně Morrison zde zpívá. Od jeho typických, lehce podtónových poloh (vždy na tom bylo cosi psychedelického a náladotvorného), až k rockovému řičáku. Jak kapela nádherně vyzrála. Zachováno jest, co Doors zdobilo předtím, včetně soundu, vč. poznatelných Manzarekových kláves. Jen ještě cosi navíc. Krása. Howgh.