horyna - @ 22.01.2018 | #

K Bowieho tvorbě by měl člověk dozrát a urazit určitou posluchačskou vzdálenost, aby ji dokázal plně akceptovat a pochopit. Nálada jeho písní vás musí zasáhnout, možná dokonce ovládat a tak jak čas hojí většinu ran, i jeho písně začnou myslí upřímného člověka postupně prorůstat. Trpělivost je jednou z cností, kterou je potřeba mít při styku s tímto umělcem mezi vlastnostmi na prvním místě.


Rick Wakeman a také Mick Ronson jsou „zodpovědni“ za konečnou podobu tohoto Bowieho skvostu. Hammilovi ne nepodobná zcela písničková kolekce stojící na klavíru a španělce (na způsob Dylana), má duši a dýchá skrze intimní atmosféru. Každá z písní má v sobě uchovanou nějakou citovou výpoveď, ale pokud bych měl vybrat pouze jednu jedinou, bez váhání ukážu na Life On Mars? Ta se stala spolu se Space Oddity Bowieho pomníkem a dokonalým artefaktem doby.

Album zprvu až nápadně maskuje svou pestrost a schovává se za osobu svého tvůrce. Bowie byl skutečným chameleonem, avšak odhalit podstatu jeho osoby, jeho génia, chce hodně času.

Parádní deska.

northman @ 23.01.2018 08:40:28 | #
dan: díky za odpověď, já taky souhlasím s Posiberem, ale já jsem psal, že Bowieho neposlouchám a jeho desky až na ty dvě vůbec neznám. Tys tam psal něco o nejlepším kytaristovi vedle Davida Bowieho. Když desky s Ronsonem neznám tak to nemůžu posoudit.