EasyRocker - @ 30.03.2020 | #

I přes téměř absolutní hodnocení tohoto díla britských veteránů, u mě to není tak jasné a prosté. Jako celek mě nikdy nesebralo jako orgie Subterranea, Dark Matter, Frequency či rané klenoty na špici s The Wake. Těžko vyznat, proč tomu tak je. Hudba se klikatí a paličatým uším ne a ne poručit...

Nejtěžší kalibr tasí už The Darkest Hour zásadní a letitý flák. Precizních 11 min. = made in Jowitt, Orford, a další. Keyboardo-mellotronovou clonu promění Nichollsův, životodárný, soustředěný zpěv. Oproti 80-ové éře můžeme v max. rockovém zábalu chválit Cookovu baterii i Jowittův basový tanec. Dvoudílná Fading Senses využívá vedle mellotronu a samplů také Orfordovu flétnu. Pekelně temná jízda s démonickým Peterem Cookem mi vždy připadala překombinovaná. Jako bych se v tom moři vjemů ztrácel. Out of Nowhere - osmdesátkově okovaná. Ve strohém marši ale postrádám výraznější opěrný bod, i když se zjevují hravé, až bizarní zvukomalby. Pochyby odešle za horizont atmosféricky kreslící flétna a nastupující rockové supění. Pilotní Further Away - IQ, jak je zbožňuju, ani smítko námitek! Za patnáct minut projdeme mnohým, a vše vrcholí klávesami ruku v ruce s Holmesovými žhavými uhlíky. Ani další zářezy mi vrásky na čele neudělaly. Po melodicky jímavé, hackettovsky prosvětlené Leap of Faith uzavře k zářné spokojenosti celý příběh Came Down. Nostalgicky smířlivý tón s banksovskou ozvěnou. Tyhle slzavé pointy dovedli třeba i Květinoví králové...

Lyricky i hudebně závažná a jistě i depresívně působící kolekce. I proto subjektivní úskalí se na onu frekvenci naladit. Jde ale o menší albový úsek, a kdo ví co další poslechy. Ever pro mě rezonuje lehce na vlně Fates Warning, Evergrey, třeba i VdGG. Náladou, aniž bych chtěl jednotlivé bandy hudebně srovnávat. Jasných a silných 4/5.

Danny @ 01.04.2020 17:31:41 | #
Moc hezká recenze, fanouškovská a přitom objektivní. IQ jsou pro mě v pohodě akceptovatelní. Mám je docela naposlouchané a vnímám je jako promyšlený pop rock v tom nejlepším smyslu slova. Bez předsudků a mindráků. Pokud IQ přinášejí pro tento žánr ty typicky rozvolněné plochy s emocionálním odstínem, nejsou přehnaně sentimentální a nesměřují ke kýči. Tohle se řadě jiných kapel vybalancovat nedaří. Vnímám ale velký nepoměr mezi instrumentálními pasážemi, které jsou výrazově intenzivní a obsahují i méně obvyklé postupy a vstřícnými zpívanými částmi. Instrumentální riffy jsou silné a energické, se zpěvem to zpravidla trochu zvadne. Hned úvod The Darkest Hour je parádní, je radost ho poslouchat - v tomto duchu kdyby to bylo celé, je to pecka. Pak to ale zesládne a zplyšovatí. To je hrozná škoda! To, že kapela zvládá i vrstevnaté postupy, nám na mnoha místech ukáže, vždycky ale jako by se bála, aby to nepřehnala. Pro mě ale převládají pozitiva. Díky za podněty k zamyšlení.