POsibr - @ 06.01.2018 | #

Nie veľa skupín sa so smrťou nosného člena (jedného z) popasovalo tak, ako to zvládli títo Austrálčania. Pol roka po februárovej smrti Bona Scotta v 1980om zomrela ďalšia legenda, John Henry Bonham z Led Zeppelin. A zatiaľčo britská vzducholoď svoju púť vtedy ukončila, austrálski elektrikári vstali z popola ako Fénix. Dokazuje to, že nie iba jedna voľba po takejto udalosti je správna, do hry tu vstupuje veľa okolností a je potrebné rešpektovať rozhodnutie členov kapely.

Čierny obal albumu pietne pripomína zosnulého Scotta, no nálada nie je trúchliaca. Uctiť si kamaráta a kolegu v zbroji sa dá aj ťažkotonážnym hudobným nádelom plným energie a sily, presne ako sme boli u kapely zvyknutí.

Dnes nebudem sodnovať jednotlivé skladby ani námatkovo, ide proste o kolekciu piesní, ktoré majú drajv, šťavu a zasiahnu vás ako prúd, rozhýbu telo a rozkývu hlavu. Lepší štart do dekády si človek ani nemohol priať, ide o fantastický hard rock, ktorý človeku dá motiváciu lepšiu než tisícovka Red Bullov.

S nahrávaním albumu sa spája zaujímava príhoda. Skupina sa rozhodla nahrať ho na Bahamách (z daňových dôvodov), ktoré však v tom čase zasiahla tropická búrka. Myslím si, že túto veternú smršť sa kapele podarilo zdarne skrotiť a pretransformovať do desiatky mimoriadne podarených skladieb.

Táto hudba sa na nič nehrá, je priamočiara a úderná, energická a cítiť z nej poctivé muzikanstvo. Je to proste rock!

Pegas @ 07.01.2018 10:01:14 | #
Vždycky se musím v duchu smát, když někdo napíše něco o tom pravém rocku, či pravém metalu... Od AC/DC nemám žádnou desku a nejsem jejich zarytý fanoušek. Ani už je moc neposlouchám, to spíš jenom když je pustí někde v rádiu, ale to jsou bohužel pořád dvě tři stejné ohrané písničky. Někdy koncem devadesátých let jsem se o ně začal víc zajímat, když jsem si něco poslechnul a zjistil, že se mi to líbí. Pak jsem si nahrál několik desek, co byly k dostání v půjčovně a docela je poslouchal. Samozřejmě se nejedná o žádné velké umění, ale to, co dělají, dějají na jedničku. Po instrumentální stránce jim asi není co vytknout, občas mi při delším poslechu nebo v některých skladbách začne vadit zpěv nebo zvuk Angusovy kytary, ale co jsem vždycky obdivoval, to byla jejich rytmika a jak to všechno perfektně šlape. Že hrají stále to samé už desítky let, to v tomto případě z nějakého neznámého důvodu funguje. Asi nejposlouchanějí pro mě bylo Back In Black, ale hlavně živák z devadesátých let, ten mě bavil opravdu hodně, a to poslouchám spíš studiovky. No a k té jednoduchosti, ukažte mi kapelu, která hraje podobný primitivní rock a umí to tak, jako AC/DC.