POsibr - @ 06.01.2018 | #

Nie veľa skupín sa so smrťou nosného člena (jedného z) popasovalo tak, ako to zvládli títo Austrálčania. Pol roka po februárovej smrti Bona Scotta v 1980om zomrela ďalšia legenda, John Henry Bonham z Led Zeppelin. A zatiaľčo britská vzducholoď svoju púť vtedy ukončila, austrálski elektrikári vstali z popola ako Fénix. Dokazuje to, že nie iba jedna voľba po takejto udalosti je správna, do hry tu vstupuje veľa okolností a je potrebné rešpektovať rozhodnutie členov kapely.

Čierny obal albumu pietne pripomína zosnulého Scotta, no nálada nie je trúchliaca. Uctiť si kamaráta a kolegu v zbroji sa dá aj ťažkotonážnym hudobným nádelom plným energie a sily, presne ako sme boli u kapely zvyknutí.

Dnes nebudem sodnovať jednotlivé skladby ani námatkovo, ide proste o kolekciu piesní, ktoré majú drajv, šťavu a zasiahnu vás ako prúd, rozhýbu telo a rozkývu hlavu. Lepší štart do dekády si človek ani nemohol priať, ide o fantastický hard rock, ktorý človeku dá motiváciu lepšiu než tisícovka Red Bullov.

S nahrávaním albumu sa spája zaujímava príhoda. Skupina sa rozhodla nahrať ho na Bahamách (z daňových dôvodov), ktoré však v tom čase zasiahla tropická búrka. Myslím si, že túto veternú smršť sa kapele podarilo zdarne skrotiť a pretransformovať do desiatky mimoriadne podarených skladieb.

Táto hudba sa na nič nehrá, je priamočiara a úderná, energická a cítiť z nej poctivé muzikanstvo. Je to proste rock!

jiří schwarz @ 08.01.2018 02:43:38 | #
Když pustěj v rádiu nebo na tancovačce jednu věc, vždycky se mi líbí, je to dokonalý. Uměj to: vřešťák vokalisty á la předtím Nazareth nebo Slade ba časní Led Zep, dokonalé frázování, naboostrovaná rytmická kytara, zručné (výlučně kytarové), nepříliš překvapivé sólko. Tvrdšího big-bítu chtivého ale jistě nemůže urazit. Horší je to pro mě s poslechem alb. Jedno jako druhé, jedno jako druhé bych přepnul po 3.-5. věci, jelikož začne monotónností těch věcí a absencí výraznějšího nápadu nudit. Vokalista vřeští pořád stejně, bez jakýchkoli dymanických či témbrových odchylek (na rozdíl od těch větších pěvců historie). Neuhnou, nevyměknou, nenamíchaj to toho nic, co by se vymykalo zajeté poznávací značce (pravda, jedna z kapel, kde poznáte o koho jde, po pár taktech, aniž byste věc znali). Vyposlechnout víc alb v kuse a udělat si názor, co je lepší a co horší (či lépe mít naposloucháno) pro mě nějak nelze. Je tolik zajímavějších věcí na světě (proto bych byl obezřetný se „zlatým fondem“), času málo, a uši mám jen jedny. Asi tak do r. 1975 jsem byl (m.j. také) hard-rockový fanoušek. Od té doby se mi už zdá všechno jen jakási derivace původního. Tím nechci říct, že se mi některý pozdější věci nemůžou líbit (stará láska nerezaví), ale už nemám tu potřebu se po tom pídit, to podstatné bylo už dřív. Tohle album jsem (výjimečně) vyposlech celé ze zvědavosti vzhledem k té bohaté diskusi k recenzi. Výborné zboží, skvělé řemeslo. Kumšt až tak ne.