EasyRocker - @ 13.02.2014 | #

Fenomenální Carlos Santana kolem sebe na přelomu 60. a 70. let shromáždil plejádu vynikajících muzikantů a vydal řadu alb, která mají pro mě neměnnou hodnotu. Dávno před vznikem nějakého termínu world music produkovalo těleso Santana zcela nenuceně cosi, co se tak dá dnes určitě označit...

Singing Winds, Crying Beasts - éterická úvodní instrumentálka s jemnou rytmikou a prosvítajícím klavírem dává tušit, že na nás čekají velké věci ve všech směrech. Black Magic Woman/Gypsy Queen z pera Petera Greena (Fleetwood Mac) je notoricky známý hit, vyrostlý z rockových základů, přesto ji ale Santanovci opentlili svou unikátní rytmickou strukturou. Opět rytmy na druhou, ale svou krásnou daň si tu vybírá konečně i sólová kytara a hammondy. Podání a struktura, která jistě ovlivnila nepřehledné zástupy rockových a jazzrockových interpretů... Následuje ovšem nesmrtelný kus Oye Como Va, dokonalý, rytmicky fantastický latinský rock, který vás asi v klidové pozici dlouho neudrží. Lahůdková práce celé kapely, pro mě jeden z vrcholů alba. Přestože se nikde nedere vysloveně kupředu, je všechno tam, kde má být. Incident at Neshabur má více rockovou, ba až hardrockovou podobu a riff mi téměř kontaktně připomíná rovněž femonenální Wishbone Ash. Po jeho odeznění rozrývají terén hammondy a dodají skladbě rockovou plnokrevnost, pak se nálada láme do jazz-rockové polohy. Se a Cabo je typická ukázka jejich tvorby - členitá košatá rytmika, důrazné hammondy a slovo si bere i Mistr se svou kytarou. Mother´s Daughter - neopakovatelná nálada tvořená podprahovou hammondovou melodií a následující rytmickou rockovou explozí. Tady je zase Santana zcela doma. Samba Pa Ti je už klasikou, oproti předchozím rockovým orgiím nabízí vyklidněnou náladu budovanou hlavně souboji kytar a hammondů. Hope You´re Feeling Better je opět razantním odpíchnutím do hardrockové polohy, společně s Incident... asi největší přiblížení k tomuto schématu. Pořád ovšem platí to podbarvení vrstevnatou rytmikou a změny temp, které z toho činí mimořádný zážitek, El Nicoya je čistě rytmickým dovětkem za jedním z nejlepších alb 1. poloviny 70. let.

Samozřejmě plný počet, i proto, že tohle album nejen nezaostává za mnoha profláklými jmény této doby, ale většinu z nich výrazně překonává. Santana si již tehdy vytvořili vlastní unikátní styl, který vyučuje dodnes.

Voytus @ 14.02.2014 10:56:30 | #
Ou! Ty covery! Ta deska mě celkem vyděsila. Zvukem! Mám pocit, že veškeré perkuse jsou "vyrobené" v PC. Slyšel jsem to maximálně třikrát. Přičemž výběr skladeb je perfektní, hosté též (Chris Cornell, Joe Cocker - co si vybavuji), ale ten instantní zvuk. Je to umělé, se starým zvukem nesrovnatelné (ale takových nahrávek je dnes spousta).
Supernatural je asi poslední ještě jakž takž dobrá deska - hostuje tu např. můj velký oblíbenec Dave Matthews, a když jsem v době vydání alba zaznamenal klip Smooth s Robem Thomasem, tak jsem zbystřil. To je přesně ten latino styl, který můžu (ona je dost typická - tempo, ten klavírní part, perkuse...bomba! Navíc má díky Thomasovi i určitý soulový nádech. Možná i komerční, ale ono se díky téhle věci o Santanovi zase dozvědělo nové publikum, což prostě muzikant potřebuje). Ale album jako celek je dost dlouhé.
S další tvorbou jako by se Santana stával postupně hostem na vlastních albech. Hraje skvěle, ale někam se ty jeho vyhrávky ani moc nehodí. (Což je odvážné tvrzení, nicméně tenhle dojem z toho prostě mám. Alba jsou přehlcena hosty, kteří Santanu samotného až zastíní). Takže All that I'm ani Shaman už jdou mimo mě.