oř - @ 26.02.2017 | #

Ve spojitosti s Eddie Van Halenem se traduje mýtus - a není to pověra - o kytarové revoluci, kterou mistr rychlých prstů zažehl. Jeho pojetí prý znamenalo velký zlom v nazírání na kytarovou hru a vytyčilo nové mantinely jejího užití. Když (nerad) přehlédnu kytarovou práci dvojice Tipton/Downing, vyniká právě Eddie jako prvotní titán v umění spojit do té doby nevídanou rychlost, zručnost, kreativitu a smysl pro velké melodie. Živelnost a energická hodnota přednesu, se kterým koncertně a na tomto albu vystoupil, zaslouží obdiv i dnes - po více jak třiceti letech.

Jestli někomu přijde začátek alba zastaralý a vlažný, nejpozději od pekelně rychlé I'm the One se všechno vehementně otáčí. Eruption je předobrazem dnešních kytaristů ctících sprint, pak přijde cover od Kinks a famózní hymna Ain't Talkin Bout Love. Track č. 5 a na kytaru sází riffy a sóla sám ďábel. Atomic Punk je smrtící, stejně jako další skvosty. Proč zůstávat na druhé straně barikády a necítit tak stříkající Rothův sex-appeal z Little Dreamer nebo On Fire?

Je velká škoda, že podobnou formuli, nebo spíš skladatelskou fazonu pánové nedokázali zopakovat na dalších pokračováních tohoto nadupaného alba. Příští čtyři desky budou pouze recyklovat už poznané bez toho, aby dokázali podstatně zaujmout. Komu doma chybí první Van Halen, nemůže tvrdit že má rockou encyklopedii, důkladně přečtenou.

jirka 7200 @ 27.02.2017 10:27:02 | #
Tvá recenze mě přinutila opět sáhnout do police a vyndat kolekci studiových desek od firmy HDtracks remastrovaných v roce 2015 v rozlišení 24/192 kHz. Tato edice mi hraje lépe než vinyl, dynamický rozsah je krásných 13dB. To jen tak na okraj.

Tuto prvotinu od Van Halen mám moc rád, protože krystalicky čistá kytara Eddieho, která se ozývá převážně jen z levého kanálu, to je pro mě nefašlovaná extáze, pokaždé, když ji slyším.
Je to bezmála 40 let, co tato fošna vyšla a myslím si , že je těžké ji hodnotit (teď nemyslím recenzenta oře) a seznamovat se zpětně s touto klasikou, protože dnes jsme již od kytaristů na ledacos zvyklí. V roce 1978 však byla Eddieho hra naprostým unikátem a mnoho kytaristů chtělo najednou hrát jako on. Proto se na koncertech srocovali v předních řadách, aby okoukali jeho finesy, načež se on někdy k nim točil zády. :-)