Akana - @ 25.05.2015 | #

Cover třetího sabbathovského milníku opět neomráčí nápadem, ale svojí strohou úderností docela dobře vystihuje to, co se pod ním skrývá. Čtveřice pionýrských kovotepců z Birminghamu teď prodává milióny desek, její popularita stoupá k hranicím zbožštění a vlažná přezíravost esteticky vytříbené hudební kritiky jim může být ukradená. Ale i když by si teď klidně mohli dovolit nějaký nákladný studiový tuning, jejich zvuk je i nadále chvályhodně syrový a minimalistický. Ranou historii heavy metalu nezačali psát ozdobnými kudrlinkami, ale dál jí vytesávají hrubými údery do kamene.

Ani minimální aranžérské doplňky jako je kratičké syntezátorové intro k After Forever nebo flétna v pochmurně baladické Solitude nijak nenarušují celkový nekompromisní obraz alba. To je ještě o něco soudržnější než jeho předchůdci, plné dalších Iommiho riffařských tutovek, rytmických zvratů a Wardových bubenických kanonád (zpestřující je třeba jeho "klepání v motoru" během Children of the Grave). Všechno to už známe z prvních dvou desek včetně oddychových meziher (Embryo, Orchid), ale styl kapely je ještě dostatečně čerstvý a neoposlouchaný, takže není důvod k výčitkám pokud skladatelská invence nevysychá.

Tady se ale neubráním dojmu, že rozjetý stroj přece jen maličko podkluzuje. Jakoby skupina alby Black Sabbath a Paranoid trochu přepálila začátek a především ve vokálních linkách už tolik nezáří. Ozzyho zpěv se jako obvykle nerozlučně tulí k riffovým sekvencím, ale zůstává víc v jejich stínu a melodicky nezaperlí tak často. To na druhé straně přispívá k zmiňované celistvosti a neotesanému kouzlu alba, nicméně pocit určité nedovršenosti ve mně přetrvává. To ale samozřejmě nic nemění na faktu, že i Master of Reality do metalové síně slávy bezesporu patří a názor, že dokonce předčí první dvě fošny, je - i když ho nesdílím - zcela legitimní.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

Borek @ 27.05.2015 19:12:32 | #
Akana:
- "Samozřejmě, že Black Sabbath jsou hard rock. Ale myslím si, že stejně dobře lze na jejich jméno připlácnout i nálepku heavy metal..."
Myslet si samozřejmě můžeš, co mozek ráčí, a vlastně i plácat nálepky jen tak mýrnix týrnyx. Co by ne, když to dělá i nastupující generace hudebních publicistů...
- "... z ústřední hardrockové trojice Black Sabbath-Led Zeppelin-Deep Purple..."
Ponechávám stranou, že ostentativně vypouštíš nezpochybnitelný čtvrtý základní pilíř britského hard rocku Uriah Heep a naopak kvituju s povděkem, že přece jen víš, kdo kam patří.
- Opakované tvrzení, že "...na začátku 70. let se to, co hráli Black Sabbath ale i Led Zeppelin, Deep Purple a spol. skutečně označovalo jako heavy metal" je odvážné, nepřál bych ti shánět důkazy. Že se tenkrát tenhle termín občasně vyskytnul v americkým hudebním tisku (Creem a Rolling Stone) jistojistě neznačí obecnou platnost. To kdybys mi vomlátil vo hlavu Melody Maker, New Musical Express nebo Sounds ze začátku 70. let, ve kterých by se to heavy metalem ve spojení s hardrockovýma kapelama jen hemžilo, to by byla jiná.
- "Existence NWOBHM to podle mě jenom potvrzuje. Jak by někdo mohl pojmenovat styl jako novou vlnu něčeho, co předtím neexistovalo?"
Úvaha zdánlivě logická, ale ve skutečnosti vznik pojmu NWOBHM nepotvrzuje (natožpak aby dokazoval) existenci čehokoli staršího, jen upozorňuje na nastupující "vlnu". Nic víc.
Black Sabbath, Led Zeppelin, Deep Purple (& spol.) jednoduše nejsou žádnou starou vlnou heavy metalu.
- Pánbů zaplať, že se téma ve Sparku dostalo k Jardovi Merhautovi, který se při jeho zpracování nezpronevěří své rockerské duši.