Black Sabbath - Master of Reality (1971)

Master of Reality.
Black Sabbath mě na stará kolena chytli jako málo co za posledních několik měsíců. 1, 2, 5 a 6 deska (jen číselně, abych nemusel vypisovat všechny názvy), si mě podmanili doslova přes noc. Jasné pětihvězdičkové záležitosti. Každá svým způsobem jedinečná fošna posouvající výraz kapely tu k působivější temnotě, tu k hitovosti, tam k progresivním myšlenkám, nebo objevujíce pro B. S. zcela nové a nepoznané hudební břehy.

Při nedávných testech mě M. o. R. absolutně neoslovila. Z toho důvodu jsem ji vynechal a přešel po fošně druhé rovnou k Bloody. Přesto jsem za pár týdnů neváhal a společně s Vol. 4. (o té až příště) ji zakompletoval do sbírky. Nečekal jsem zázrak a rozhodně ho ani nedostal. Než přejdu k zevrubnějšímu plánu náplně této pro mne "obyčejné" nahrávky uvedu, že desky jež osobně hodnotím průměrně, či podprůměrně do sbírky nezařazuji. Pokud se tak stane a je to omyl, či následuje pozvolný úpadek/ústup z dřívějších pozic z důvodu postupného znelíbení se, cestuje nahrávka směr OUT. S Master of Reality ale podobné úmysly nemám. Je to zvláštní, ale něco uvnitř mi říká, abych tento krok nedělal a desku si ponechal. Nechápu proč (o kompletnost archívu mě v prvním plánu nikdy nejde), ale nemám problém i přes toliko výhrad desku v regále udržet.

Stále nedokážu pochopit, z jakého důvodu ji mnozí jiní (jasná většina) hodnotí tak vysoko. Pro hodně fans tohoto souboru je buď jejich mistrovským dílem, nebo se v oblíbenosti drží jen těsně za některou jinou deskou. Předpokládám správně, že poznat Sabbath v průběhu let kdy svá alba vydávali, hovoří člověk úplně jinak. Ano tak to bývá, jenže tohle je extrém. Žádný ze souborů alá 70. roky jsem nezažil v přímém přenosu, přesto necítím frustraci k nějakému chybějícímu článku.

A teď tedy k desce, které tu ač nerad musím nakopat pr.... Ono pak bude jistě od jejich příznivců nakopáno mně :-)

Sweet Leaf – líbí se mi jen kašlající začátek:-) Píseň samotná je i na poměry B. S. dost utahaná (ale těch je v portfóliu hodně) a ústřední riff mě strašně nudí. Snad zrychlení, Wardovi bicí a vyhrávky, to jediné, co bych ocenil. After Forever – hitový záblesk něčeho zajímavějšího. Líbí se mi Ozzyho frázování a svižnější tempo. Po schizoidním Embryo, následuje známá, často přepracovávaná skladba Children of the Grave. Právě u ní jsem si uvědomil, že jsem podobnou muziku poslouchal někdy před více jak dvaceti lety prostřednictvím vznikajících doomových kapel z británie, severu a hlavně skrze nekorunované nástupce B. S., švédy Candlemass. Orchid a hned další nuda-Lord of this World. Nejsvětlejším momentem nahrávky je pro mě překrásná balada Solitude. Konečně je tu závěr a s ním.... raději už toho nechám, té kritiky bylo i tak dost.

I když si desku budoucí-Vol. 4 nechávám na některou z příštích recenzí, už dnes uvedu, že se mi oproti Master líbí o hodně, ale o hodně víc. Sice je "jiná", ne tolik typicky Sabbatovská, ale cítím v ní slušné progresivní pnutí, jež v souboru pumpovalo a doslova chtělo ven. Z utahanosti Master toho na čtyřce je pramálo, že by si kluci řekli – tak dost, zkusme točit trochu mimo naše klasické sféry? Ještě to není tak bujaré obohacení jako na S. B. S., ale pokrok tam znát je. To u Master of Reality vnímám jen prázdnou nicotnost. Stav hibernace nutný k překlenutí jednoho období.
reagovat

S.C.A.Lytch @ 07.11.2019 09:14:06
Díky za připomenutí této fošny.
Pro mě je to z Ozzyho éry nejlepší zářez. Asi je to dáno i tím, že je to první věc kterou jsem od Sabbath slyšel.

Ozzyho éru moc nemusím, ale tuhle desku mám rád jako celek od začátku do konce. Z ostatních alb jen
jednotlivé kousky.

Z téhle desky se temnota a mlha přímo valí a to je přesně to co od raných Sabbath chci. No a záverečná Into the Void? Pro mě osobně jedna z nejlepších skladeb kapely.

yngwie3 @ 07.11.2019 09:55:59
Pre mňa je Master of Reality to najpravejšie orechové z orechového ...

dan @ 07.11.2019 11:25:31
Horyno ty máš ale kuráž. Právě jsi urazil 95% fandů Black Sabbath, kteří považují zrovna tuto desku za naprosto nedostižnou. Pro nás znamená tohle album to, co pro fandy Led Zeppelin čtyřka, pro fandy Beatles Abbey Road a dál snad pokračovat nemusím.

PaloM @ 07.11.2019 12:07:06
Moja odpoveď na recenziu je v mojom hodnotení 5 hviezd.
Okrem Paranoid som až do 90. rokov nepočul iný album BS.
Momentálne rozpredávam zbierku CD sólo Ozzy a BS s Ozzy. Už ma ich hudba nebaví, lebo som nastavený na iné žánre.
Zhruba pred 10 rokmi som ich často a rád počúval.

Zdeněk @ 07.11.2019 12:15:47
ad horyna/ ve své recenzi jsi vyjádřil hodně z mých pocitů
při poslechu tohoto alba. Já bych přece jen 3 hvězdičky,
Pokud dám albu Heaven and Hell 5 hvězd,na víc než tři
mi tohle album prostě nevychází.

Voytus @ 07.11.2019 12:29:57
Horyno, kdy jsi se naučil šetřit hvězdami? A že zrovna zde? Tady se tedy neshodneme, ale co už. Z Ozzyho éry to ale pro mě bylo album, které mi trvalo docenit nejdéle.

Měl jsem spíš radši pestřejší a zvukově barevnější Sabbath Bloody Sabbath a Sabotage, ale později, oklikou přes stoner rock, jsem se do té zatěžkané, pooooomaaaaaaalééééééé desky dostal. V souladu s úvodem je to totiž muzika pro stonery. Dáš si čouda, to tě utlumí a zpomalí, a pak to jde. Však ty tempa jsou tak pomalý, že si i bubeník mezi jednotlivými údery stíhá odskočit na jointa.

Into the Void je jedna z nejlepších, pomalejš už to snad ani nejde (No, Electric Wizard na Dopethrone to dokázali), Children to je to správný sabbathí booggie, Lord of This World má fakt pravdivej text, stejně i After Forever donutí člověka se zamyslet, v Solitude skrz ten kouř už není ani vidět.... No, možná se začíná trochu vyčerpávat model ultra pomalý riff - zrychlení v polovině - návrat zpět, takže chápu, proč na dalším albu zkoušejí něco nového. Dle mě tento typ skládání ale ukončili v nejlepším. A právě tuhle desku se všechny stoner rockový kapely pokoušejí nahrát znovu.

EasyRocker @ 07.11.2019 12:30:37
To je buď milovat, nebo nenávidět. Já to jako metla mám jasné, i když už nejsem k BS vůbec tak nekritický jako kdysi, a vůbec mám radši éru po Ozzym. Ale tohle na rok 1971 byla skutečně facka mezi tvář.

vmagistr @ 07.11.2019 13:31:49
dan: Nikdo tu nikoho neuráží. Jeden považuje Master of Reality za nedostižnou, jiný za výbornou, někdo zase za průměrnou nebo podprůměrnou desku. Všechny tyto názory tu mohou úplně v klidu koexistovat a není sebemenšího důvodu tato hodnocení jakkoli přenášet do osobní roviny.

Pro mě je Master of Reality spolu se Sabotage a Heaven and Hell tím nejlepším, co kapela během své existence nahrála. Horynův text jsem si přečetl rád a nemám problém jeho pohled a s ním spojené hodnocení akceptovat, jakkoli to sám vidím diametrálně odlišně.

bullb @ 07.11.2019 14:13:55
Chlapci, čo sa stalo ?
Nádych a výdych: dokopy nič.
Ani nenávidím, ani nemilujem, sú mi ľahostajní.

EasyRocker @ 07.11.2019 14:17:12
Naprostý souhlas s vmagistrem. A propos ale zase myslím, že to dan myslel jako nadsázku, symboliku, ne, že by chtěl urazit horynu osobně.

vmagistr @ 07.11.2019 15:54:00
EasyRocker: Možné to samozřejmě je, v psané komunikaci se to těžko rozlišuje. Jenže právě taková tvrzení (ať už míněná v nadsázce či vážně) tu v minulosti nadělala dost zlé krve, proto se je snažím brzdit co nejdříve.

Jarda P @ 07.11.2019 16:06:56
Po Paranoidu byla pro mě tato deska zklamáním, dodnes jsem jí na chuť nepřišel a mám ji jen do počtu. Slyším to stejně jako Horyna.

Brano @ 07.11.2019 18:07:04
Black Sabbath ma nechytili ani na mladé kolená,nieto ešte teraz na staré :-)))...keď už svižný hard-rock,tak dám jednoznačne prednosť Lordovým/Aireyho hammondkám a Gillanovmu jačiaku,teda Deep Puple.

Brano @ 07.11.2019 18:08:18
Deep Purple,samozrejme...

dan @ 07.11.2019 21:09:26
Je to skutečně tak, šlo o určitý druh trpké nadsázky. Co je psáno, je navždy dáno. To respektuji.

horyna @ 08.11.2019 04:51:50
Očekával jsem pořádnou "mediální masáž", ale dopadlo to ještě vcelku dobře:-) Jeden, dva proti všem. A pak že budu sám:) Děkuji vám za názory a postoje k tomuto pro většinu jistě velmi významnému albu.

northman @ 08.11.2019 10:37:12
Voytus: skvělý, myslím, že nejen "stoneři", ale taky "grungeři", kde by byli takoví Soundgarden.

POsibr @ 08.11.2019 18:36:35
Moja troska do mlejna.

Fanda Sabbathov som a to velky, ale MoR tiez mam az v druhom rade. Debut, Paranoid a Technical Ecstasy radim vyssie.

Koniec koncov, zvitazi vlastne ucho a tam to je subjektivne.

Dik horyna za dalsi pohlad na vec!

A ludia, pamätajte, kazdy nech pocuva to, co mu v danej chvili najviac reze. A podla moznosti cez kvalitnu aparaturu - nech uz to su repraky, sluchadla, ci nefalsovane karaoke od kamarata.

Hikoki777 @ 08.11.2019 19:10:58
Mám to stejně jako recenzent. Takže určitě není pravda, že urazil 95% fanoušků. Tahle deska mě nikdy nebrala. A v dobách mého mládí se sem ani nějak nepašovala, což paradoxně poskytovalo jakýsi filtr kvality, těžko pochopitelný pro dnešní fanoušky

northman @ 09.11.2019 09:51:19
I když jsem s Black Sabbath začínal a měl jsem možnost sledovat je tak jak skupina vydávala desky, tak skupina nepatří k mým oblíbencům. Můj názor na tuhle desku je přesně opačný s názorem recenzenta. Mám ve sbírce všechny desky z Ozzy Osbournem, éra s Diem, Gillanem ani Martinem mě nikdy nezaujala. Z bohaté diskografie skupiny mám rád a občas si i pustím první tři desky. Díky za názor i když opačný.

Cover třetího sabbathovského milníku opět neomráčí nápadem, ale svojí strohou úderností docela dobře vystihuje to, co se pod ním skrývá. Čtveřice pionýrských kovotepců z Birminghamu teď prodává milióny desek, její popularita stoupá k hranicím zbožštění a vlažná přezíravost esteticky vytříbené hudební kritiky jim může být ukradená. Ale i když by si teď klidně mohli dovolit nějaký nákladný studiový tuning, jejich zvuk je i nadále chvályhodně syrový a minimalistický. Ranou historii heavy metalu nezačali psát ozdobnými kudrlinkami, ale dál jí vytesávají hrubými údery do kamene.

Ani minimální aranžérské doplňky jako je kratičké syntezátorové intro k After Forever nebo flétna v pochmurně baladické Solitude nijak nenarušují celkový nekompromisní obraz alba. To je ještě o něco soudržnější než jeho předchůdci, plné dalších Iommiho riffařských tutovek, rytmických zvratů a Wardových bubenických kanonád (zpestřující je třeba jeho "klepání v motoru" během Children of the Grave). Všechno to už známe z prvních dvou desek včetně oddychových meziher (Embryo, Orchid), ale styl kapely je ještě dostatečně čerstvý a neoposlouchaný, takže není důvod k výčitkám pokud skladatelská invence nevysychá.

Tady se ale neubráním dojmu, že rozjetý stroj přece jen maličko podkluzuje. Jakoby skupina alby Black Sabbath a Paranoid trochu přepálila začátek a především ve vokálních linkách už tolik nezáří. Ozzyho zpěv se jako obvykle nerozlučně tulí k riffovým sekvencím, ale zůstává víc v jejich stínu a melodicky nezaperlí tak často. To na druhé straně přispívá k zmiňované celistvosti a neotesanému kouzlu alba, nicméně pocit určité nedovršenosti ve mně přetrvává. To ale samozřejmě nic nemění na faktu, že i Master of Reality do metalové síně slávy bezesporu patří a názor, že dokonce předčí první dvě fošny, je - i když ho nesdílím - zcela legitimní.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Borek @ 26.05.2015 11:26:32
Master of Reality patří k mým nejoblíbenějším kouskům z diskografie Black Sabbath, tož dotaz - co by tohle album dělalo v metalový síni slávy? Gretzky taky není ve fotbalový, ale v hokejový, kam patří...

Akana @ 26.05.2015 14:47:44
Borek: A do které síně bys ho šoupnul? Ve sportovcích se nevyznám, ale podle mně jsou Black Sabbath pro vývoj metalu hodně zásadní.

PaloM @ 26.05.2015 15:06:43
Je rozdiel byť metalovou skupinou a byť zásadnou skupinou pre vývoj metalu.
Black Sabbath našťastie neboli a nie sú metalová skupina.
Inak Master Of Reality je môj najobľúbenejší album album Black Sabbath.

Borek @ 26.05.2015 15:46:39
Akana: Palo už vlastně odpověděl, to že Black Sabbath měli zásadní vliv na vývoj metalu z nich nedělá metalovou kapelu a z jejich desek metalová alba.
Tož kdybych měl Master Of Reality někam šoupat (síň, piedestal, nebe, učebnice...), všechno by to bylo hardrockový.

yngwie3 @ 26.05.2015 16:35:16
Master of Reality je fantastický počin ... občas keď počujem zakašľanie, čakám či sa ozve " Alright now!
Won't you listen? " ... :o)

Jarda P @ 26.05.2015 17:45:55
U mně vede jednoznačně Paranoid, první deska, kterou jsem měl na základce od Black Sabbath nahranou. Takže i nostalgie hraje svou roli. Nevím proč, ale Master Of Reality jsem úplně nepřišel na chuť dodnes. Zdá se mi, že je to hudebně trochu krok zpět.

Zdeněk @ 26.05.2015 17:56:10
Mám úplně stejný názor jako Jarda, Paranoid se mi jeví lépe než Master Of Reality.Další skvělé album je Heaven And Hell

Akana @ 26.05.2015 18:35:06
Nerad bych zabředával do hry se slovíčky, ale tomu, co dnes bereme jako hard rock, se tehdy, začátkem 70. let už říkalo heavy metal. Teprve později se to významově posunulo. Ale fakt se v tom nechci moc šťourat, na terminologii přece tolik nezáleží.

merhaut @ 26.05.2015 23:03:20
Akana se překvapivě vůbec neorientuje v základním pojmosloví. Heavy metal je derivátem hardrocku, od něhož se mimo jiné liší oslabenou bluesovou složkou. Významnou roli sehrál při jeho vzniku i prvotní syrový punk. Klidně se dá napsat, že historie heavy metalu se začala psát tvrdými rokenroly Little Richarda. Shodou okolností chystám pro Spark seriál o tvrdé rockové muzice, jejích kořenech a tak.

Black Sabbath byli hardrockeři jako poleno. Nic na tom nemění ani to, že se na ně odvolávají všichni doomeři světa, neznaje průkopnictví Vanilla Fudge:-)

P.S. Už jsem to našel, Josef Vlček: "Heavy metal. Derivát hardrocku, vzniklý na počátku sedmdesátých let částečně přímým vývojem z angloamerické hardrockové školy, částečně z druhé generace detroitského punku." - konec citace

EasyRocker @ 27.05.2015 05:03:24
Je to hard rock bez debaty. BS měli jasně hardrockové obsazení a na prvních albech lze i zbytky nějakého toho blues vystopovat. Ale osobně škatulkování nemusím, všechno je jen o pocitu z hudby, a ten má holt spousta lidí metalový...

b.wolf @ 27.05.2015 06:11:47
Tento hudební monolit, jako ostatně další desky kultu, zvaného Black Sabbath, nelze hodnotit jinak než stupněm nejvyšším. Snad krom poněkud slabších Never say die a Born again (přestože Gillan je pan Zpěvák, k BS prostě patří Ozzy) jsou jejich desky skvělé. Nejraději mám první tři fošny a Sabbath bloody sabbath, to je prostě paráda. Samozřejmě že i desky s Diem nebo Martinem jsou skvosty, ale tam už mně chybí ta temná atmosféra...
K pojmu "heavy metal": tak začali v '80 letech označovat skupiny jako Judas Priest, Iron Maiden, Saxon, Samson, Angel Witch, Raven, Def Leppard (přestože zrovna DL se za heavy metalovou kapelu nepovažovali) a jiné,a jelikož tahle hudba převažovala zejména v průmyslových oblastech starého Albionu, byla označena pojmem "těžký kov", což dalo vzniknout nové škatulce, později nazvané NWOBHM (nová vlna britského heavy metalu). Spousta takto hrajících kapel se pochopitelně hlásila k odkazu Black Sabbath, pro mě je ovšem BS klasický a základní kámen hard rocku.

merhaut @ 27.05.2015 09:27:39
Technická: termín heavy metal se poprvé objevil v druhé polovině šedesátých let, termín NWOBHM pak v roce 1979 – více je pro zvídavé fanoušky v mém seriálu o NWOBHM ve Sparku, tam je to všechno detailně i s dobovými citacemi.

Psychedelic Rider @ 27.05.2015 13:42:18
Viz k poznámkám k metalu. Mohu jen doporučit dokumentární cyklus Sama Dunna Metal Evolution, který sleduje metal od jeho kořenů v blues, přes black sabbath až k jeho extrémnějším formám.
- >> odkaz
- >> odkaz

merhaut @ 27.05.2015 14:20:12
No, právě z tohoto seriálu jsme si dělali všichni zasvěcení docela srandu. Ke studiu nedoporučuju, jen k pobavení.

Akana @ 27.05.2015 14:32:33
A už se vezu, už zabředávám. Samozřejmě, že Black Sabbath jsou hard rock. Ale myslím si, že stejně dobře lze na jejich jméno připlácnout i nálepku heavy metal, to jsou dvě množiny, které se překrývají. Hranice mezi těmito pojmy je lehce prostupná a neostrá, každý ji má asi trochu jinde a navíc - a to se opakuju - na začátku 70. let se to, co hráli Black Sabbath ale i Led Zeppelin, Deep Purple a spol. skutečně označovalo jako heavy metal. Existence NWOBHM to podle mě jenom potvrzuje. Jak by někdo mohl pojmenovat styl jako novou vlnu něčeho, co předtím neexistovalo?

Já myslím, že problém je v tom, že obsah termínů hard rock a heavy metal se mění nejen s časem, ale i geograficky. Stačí se podívat na každoroční výsledky Grammy - co Američané někdy označují za metal, nad tím by si jeden hlavu ukroutil. Ale prostě to tak mají a mají na to nárok. U nás se mi zdá, že je hranice (dejme tomu tvrdosti), od které už se něco počítá za metal, posazená znatelně výš než jinde.

Abych to shrnul, pořád si myslím, že v pomyslné síni slávy heavy metalu mají jedni z jeho zakladatelů svoje místo. Aspoň z mého pohledu.

merhaut: ještě k té oslabené bluesové složce: souhlasím, to je určitě základní a užitečný rozlišovací znak. Ale vzhledem k tomu, že z ústřední hardrockové trojice Black Sabbath-Led Zeppelin-Deep Purple, byla podle mého názoru bluesová složka právě u BS nejvíc potlačená, mohli by být právě oni tím hlavním spojovacím čánkem.

merhaut @ 27.05.2015 14:53:56
Akana, takhle tomu postoji už rozumím líp.

Americké vidění žánrů je hodně posunuté, až neurčité, od "všechno je jen rokenrol", až po nesmysly typu, že Uriah Heep hráli gothic rock. Obé lze nalézt například na All Music Guide:-)

Pokud se budeme držet chronologie a hierarchie žánrů a stylů, tak je ta Vlčkova derivační definice absolutně nejpřesnější. Pokud pojmologii rozvolníme, tak se klidně dostaneme i k tvrzení typu "vítez bere vše", nebo-li, že všechno tvrdé je metal, a hardrock je jen podmnožina, což je pohled (dle mého naprosto pomýlený), který zastávají leckteří mladší kolegové.

V dobových časopisech to dělení bylo ještě zábavnější, spousta tzv. progresivistů a tvrďáků byla v ostrovním tisku označována za takové nebo onaké naděje britské pop music:-)

Borek @ 27.05.2015 19:12:32
Akana:
- "Samozřejmě, že Black Sabbath jsou hard rock. Ale myslím si, že stejně dobře lze na jejich jméno připlácnout i nálepku heavy metal..."
Myslet si samozřejmě můžeš, co mozek ráčí, a vlastně i plácat nálepky jen tak mýrnix týrnyx. Co by ne, když to dělá i nastupující generace hudebních publicistů...
- "... z ústřední hardrockové trojice Black Sabbath-Led Zeppelin-Deep Purple..."
Ponechávám stranou, že ostentativně vypouštíš nezpochybnitelný čtvrtý základní pilíř britského hard rocku Uriah Heep a naopak kvituju s povděkem, že přece jen víš, kdo kam patří.
- Opakované tvrzení, že "...na začátku 70. let se to, co hráli Black Sabbath ale i Led Zeppelin, Deep Purple a spol. skutečně označovalo jako heavy metal" je odvážné, nepřál bych ti shánět důkazy. Že se tenkrát tenhle termín občasně vyskytnul v americkým hudebním tisku (Creem a Rolling Stone) jistojistě neznačí obecnou platnost. To kdybys mi vomlátil vo hlavu Melody Maker, New Musical Express nebo Sounds ze začátku 70. let, ve kterých by se to heavy metalem ve spojení s hardrockovýma kapelama jen hemžilo, to by byla jiná.
- "Existence NWOBHM to podle mě jenom potvrzuje. Jak by někdo mohl pojmenovat styl jako novou vlnu něčeho, co předtím neexistovalo?"
Úvaha zdánlivě logická, ale ve skutečnosti vznik pojmu NWOBHM nepotvrzuje (natožpak aby dokazoval) existenci čehokoli staršího, jen upozorňuje na nastupující "vlnu". Nic víc.
Black Sabbath, Led Zeppelin, Deep Purple (& spol.) jednoduše nejsou žádnou starou vlnou heavy metalu.
- Pánbů zaplať, že se téma ve Sparku dostalo k Jardovi Merhautovi, který se při jeho zpracování nezpronevěří své rockerské duši.

Psychedelic Rider @ 27.05.2015 20:06:48
A proč srandu? Podle mě to jde především v tom, že tam jsou autentické rozhovory, dio, vince neil, lidi ze soundgarden a pod.

merhaut @ 27.05.2015 21:33:20
Srandovní například bylo, jak ten člověk k tomu tématu přistupoval, bylo znát, že je naprosto faktograficky nepřipraven, a u glamu zpočátku dokonce špatně maskoval své pohrdání subžánrem. Zkrátka, z mého pohledu hudebního publicisty to byl povrchní bulvár, plný chybných a pochybných tvrzení.

Akana @ 28.05.2015 12:19:52
merhaut: No jasně, záleží na tom, jaké stanovisko člověk zaujme. A těch stanovisek je víc, ne jen jedno obecně platné. Mě na tom americkém rozlišování taky leccos nesedí (a spojení Uriah Heep-gothic rock považuju taky za úlet), ale jako relativista se musím ptát: ve které zemi bude vidění spíš "posunuté"? V Americe, kde má rock svou kolébku a kde jeho vývoj probíhal přirozeně po desetiletí nebo v naší české kotlince, která byla v klíčových obdobích od toho vývoje odtržená? Chci říct: co když je právě to naše vidění zkreslené? Prastarý termín "bigbít" je samozřejmě extrém, ten by asi nikdo západním škatulkářům vnucovat nechtěl, ale ono třeba i to dělení rock / pop, na které jsme my dost hákliví, a které Američané ve prospěch rocku téměř ignorují, mi právě v jejich pohledu připadá sympatičtější i praktičtější. Zkrátka si myslím, že jeden jediný, vždy a všude platný kánon žánrové terminologie neexistuje. A stále trvám na tom, že jsem se pomyslným uvedením BS do metalové síně slávy nedopustil zásadního prohřešku.
A ke své obhajovací řeči přidám taky jeden odkaz: Neříkám, že bych se před wikipedií klaněl a bral ji jako neomylnou. Jsou tam taky chyby a tendence (kde nejsou?), ale prozatím jsem s ní byl jako s informačním zdrojem vždycky spokojený (mluvím o té anglické). A u hesla Black Sabbath, co nevidím: vedle heavy metalu tam hard rock dokonce vůbec neuvádějí, i když by podle mého měli. Zdroje jsou různé, definice a úhly pohledu stejně tak.

merhaut @ 28.05.2015 12:37:36
Wikina unese všechno, i to, že v heavy metalu byly oblíbeným nástrojem hammondy a mellotrony:-)))

MĚL JSEM TO ŠTĚSTÍ, ŽE JSEM BRAL HUDEBNÍ ROZUM VE SPRÁVNOU DOBU.TENHLE KOUSEK A JEMU PODOBNÉ JSME SLYŠELI A NAHRÁVALI TÉMĚŘ OKAMŽITĚ PO VZNIKU.O VÝZNAMU TEXTU ANI POTUCHY, POUZE NĚCO O ČERTECH A PEKLECH. VE ŠKOLE JSME SE V MATICE POTKALI SE SLOVEM AXIOM - TVRZENÍ ,KTERÉ SE NEMUSÍ DOKAZOVAT,PROTOŽE JE OBECNĚ UZNANÉ ZA PRAVDIVÉ.
TAK TEDY - TOHLE LP JE AXIOM HARD ROCKU, ÚHELNÝ KÁMEN, KTERÝ VYMEZUJE KUDY A JAK.VIDÍM TO STEJNĚ JAKO PŘED 40 LETY A STEJNĚ TAK MNOHO MI TO DÁVÁ I DNES - HUDEBNÍ HOSTINU,VZPOMÍNKY NA TEHDEJŠÍ DOBU, KAMARÁDY, KTEŘÍ UŽ JIMI NEJSOU ANEBO UŽ NEJSOU VŮBEC.DOBA NORMALIZAČNÍ,SVINSKÁ V MNOHA SMĚRECH A HUDBA BYLA NAŠE SVĚTLO V TUNELU, KTERÉ NIKDY NEZHASLO.
MŮJ POHLED NA VĚC SE NESKLÁDÁ Z PITVÁNÍ JEDNOTLIVÝCH SKLADEB, ALE Z CELKOVÉHO VYZNĚNÍ.
DESKA DRŽÍ POHROMADĚ PO VŠECH SMĚRECH,NIC TU ZBYTEČNĚ NEVYČNÍVÁ, ŽÁDNÉ ZBYTEČNÉ EXPERIMENTY NEBO DOKAZOVÁNÍ SI JAK TO UMÍME HOŠI JSOU VE VRCHOLNÉ FORMĚ.
HARD ROCK WAS BORN
reagovat

Zdeněk @ 05.02.2015 20:19:45
Naprosto dokonale jsi to vystihl včetně dobových souvislostí.

Progjar @ 05.02.2015 21:25:24
Vitaj a skús si vypnúť caps lock. Ináč v pohode!

Psychedelic Rider @ 05.02.2015 22:25:29
Tahle recenze by mohla být uplatněna na dalších 1000 alb. :)

Jarda P @ 06.02.2015 06:04:17
To co je pro Liona Master Of Reality, to je pro mě Paranoid. Kdo v té době nežil, nemůže souvislosti pochopit.

PaloM @ 06.02.2015 08:14:50
Master of Reality je možno najkratší album Black Sabbath a dlhoročne je to môj najobľúbenejší album skupiny. A možno preto mám dve originálne CD: od Castle r.1996 a digipack Sanctuary cca r.2010.

Psychedelic Rider @ 06.02.2015 14:25:42
Od BS v 1996 ještě vyšel remastering ESM CD 303 z původních pásků - Takový zvuk by mělo mít každé CD :)

lion @ 07.02.2015 11:17:44
Díky všem za reakce.
Ještě pár slov na vysvětlení mého postoje.33 neboli LP nehodnotím nikdy jen podle jednotlivých skladeb - ostatně to už tu je opakovaně uděláno. První a zásadní je pro mě sound,v jednom stylu, je-li vůbec jaký.
U BS je toto hmatatelné od první desky, na Paranoidu už je téměř hotovo - Tommy už jednoznačně ví, kam to kočíruje. Použité prostředky jsou nabíledni - série skvělých kytarových riffů,Ozzyho démonický projev,rytmika zcela ve službě vytvoření soundu, žádná solo angažmá či žánrové úlety.
Rozhodující silou ovšem je to, co Tommymu z té kytary leze - zvuk brutální rozostřený,což v průběhu skladeb často ještě graduje.
Vaří se tu ďábelská kaše, která na každém LP houstne až zde zůstane hudba doslova ohlodaná na kost rytmu a zvuku - prostě "heavy sound" - těžká atmosféra, katastrofa číhá za každým rohem (akordem).
Měli jsme tenkrát trochu problémy s "unplugged" kousky, ale to nás rychle přešlo.Pro mě mají svou funkci jako oddych a kontrast k tomu co přijde.Solitude je pak kráska sama o sobě.
Nemá vůbec smysl mluvit již o tom, odkud se to všechno vzalo, kde se čerpalo.
Zde se totiž dotvořil nový styl - hard rock ve své (jistě ne jediné), ale nejčistší podobě.
Pocta nejvyšší - stylotvorná deska a kytarista jakbysmet, na to žádné hvězdičky nestačí.
Používání termínu heavy metal v tomto čase je ovšem nesmysl, nikdo to v té době nepoužíval.Utváření škatulek (a že jich metál má) a zpětné hledání kořenů co nejvíc proti času možná někoho baví, ale valného smyslu to nemá.
Zůstává klenot, nad který už se BS nikdy nedostali, důvodů je víc a jsou známé a už to není podstatné.
Metalisti všeho druhu vemte pera a začněte opisovat - lepší tahák už nikdy nebude k mání - chtělo by se říct, také se tak dělo.
Ale tajemství ducha téhle hudby zůstalo všem těm nádeníkům nedostupné, jako pravěká moucha zatavená v jantaru.
Tuhle desku si pouštím pouze za odměnu, když jsem byl hodný (dlouho).

Psychedelic Rider @ 07.02.2015 15:15:39
Poslední komentář měl být v recenzi. :) Jinak jedna dnešní kapela Orchid je BS zvukem hodně podobná, až by se dalo hovořit přímo o kopírování :D >> odkaz

K tvorbě Black Sabbath jsem poprvé přičichl skrze Ozzyho výběrovku The Ozzman Cometh, kterou zahajují dvě naprosto famózní a do té doby nevydaná dema skladeb Black Sabbath a War Pigs. A ačkoli mi tenkrát CD kamarád půjčoval s tím, že se mám zaměřit hlavně Ozzyho sólové věci, protože ti "sabbati" se prý nedají moc poslouchat, mě tehdy právě ta dema zaujala nejvíce. S přístupem k internetu jsem se s hudbou Black Sabbath začal seznamovat podrobněji, a právě tato kapela později podnítila můj zájem o metalovou hudbu 80. let.

Spolu s Led Zeppelin a Deep Purple jsou dnes pro mě Black Sabbath tím nejlepším, co britský hard rock v 70. letech mohl nabídnout. A zatímco oba dva další členové "ostrovního triumvirátu" se během 1. poloviny 70. let nevyhnuli zaškobrtnutím v podobě slabší desky (či desek), tvorbu Black Sabbath vnímám v letech 1970 - 1975 kostantně na velmi vysoké úrovni. Jinak řečeno - od debutové desky Black Sabbath až po Sabotage včetně se dle mého (ač je takovéto srovnání samozřejmě dosti zavádějící) mohou Black Sabbath bez uzardění měřit s čímkoli, co Deep Purple či Led Zeppelin kdy vydali. Abych zase ale Black Sabbath nevynášel do nebes - jejich alba z 2. poloviny 70. let Technical Ecstasy a Never Say Die! mi naopak přijdou velmi slabá.

Jmenovaný výsek z diskografie Black Sabbath osobně (samozřejmě při určité formě zjednodušení) dělím do tří podobdobí. V tom prvním, reprezentovaném deskami Black Sabbath a Paranoid, vnímám kapelu jako ještě ne zcela žánrově vyhraněnou a zaměřenou více instrumentálně. Právě delší kytarové pasáže bez jasné dramaturgie (takové to sólování "od ničeho k ničemu" - tento příměr nemyslím nijak útočně, jen mě nenapadá lepší popis) jsou pro toto jejich období signifikantní. Druhá část stylotvorné éry s deskami Master of Reality a Vol 4 se nese ve znamení příklonu k "písničkovější" tvorbě, které rozbujelá instrumentace musela ustoupit. Ve třetím období, definovaném deskami Sabbath Bloody Sabbath a Sabotage, se kapela vrací k delším kompozicím, tentokrát už ale pečlivě propracovaným a více zapojujícím Ozzyho hlas.

Kdybych měl ale ze všech jmenovaných desek Black Sabbath vybrat tu svou jednu a jedinou, ve které se kapele její hudební vizi podařilo nejlépe podat, sáhl bych po třetí studiovce Master of Reality. Tohle jsou pro mě "sabbati nejsabbatovitější", tady se kapela vypjala ke svému nejlepšímu výkonu. Přitom se vlastně na desce nachází pouhých šest klasických písničkových skladeb, doplněných dvěma kratšími instrumentálními vsuvkami - tedy ne zrovna dvakrát moc místa na něco památného. Ale možná právě tahle semknutost a kompaktnost desky je jedním z důvodů, proč se mi tolik líbí.

Základním kamenem tvorby Black Sabbath byly vždy Iommiho nosné kytarové riffy - v jejich tvorbě patřil Tony k nejlepším z nejlepších. Hned na první straně Master of Reality se několik takových nesmrtelných zářezů nachází, stačí jmenovat skladby After Forever, Children of the Grave nebo Sweet Leaf. Do sebe se hroutící masivní zkreslený zvuk má ohromnou sílu a perfektně sedí k vypjatému Ozzyho vokálu. Rytmika tu má jediný úkol - držet celý tenhle rozjetý heavy rockový vlak v pohybu. I když ale třeba do Children of the Grave bubeník Bill Ward nahrál i zvláštní stopy bicích (nahraných snad holýma rukama?), které celkové instrumentálního vyznění velmi dobře podporují. Druhou stranu desky pak rámují možná ještě více valivé fláky Lord of This World a Into the Void, v jejichž sólových pasážích místy ještě maličko vnímám náznaky instrumentální rozevlátosti a rychlého střídání témat z minulých desek - ale obecně se o albu Master of Reality dá říct, že se tu již sólové pasáže podřizují celkové dramaturgii.

Protiváhu tvrdým a hutným riffovým skladbám tvoří několik akustických kompozic, které ukazují potemněle klidnou tvář tohoto rockového leviatana. Solitude svou instrumentací jakoby navazuje na skladbu Planet Caravan z předchozího alba Paranoid a evokuje obrazy divně posmutnělého klidu. Ze dvou instrumentálních vsuvek Embryo a Orchid mi pak přijde zajímavější druhá zmíněná skladba, kde Tonyho kytaru podbarvují hluboké tóny mellotronu.

Texty většiny skladeb (až na velebení marihuany v úvodní skladbě Sweet Leaf a depresivní zpověď v Solitude) drží v jednotící linii motiv možné apokalypsy (ať už fyzické či duchovní), které může zabránit pouze obrácení se k Bohu. Asi nejsilněji na mě působí text skladby After Forever, v němž se jeho autor, baskytarista Geezer Butler otevřeně ptá, zda lze zůstat ateistou i tváří v tvář smrti. Naopak text u Lord of this World deklaruje, že svět pro jeho chamtivost a pýchu už není možné z ďáblových rukou zachránit. Tedy žádný satanismus, jak o Black Sabbath s oblibou tvrdívali jejich méně informovaní kritici.

Roku 1971 vyšlo hned několik zásadních hard rockových desek - Led Zeppelin vydali své bezejmenné album, Deep Purple zase Fireball, Uriah Heep Salisbury a Look at Yourself, The Who Who's Next. I za takovéto konkurence ale Master of Reality považuji za prvotřídní kus britského rocku, který si plný počet hvězdiček bez problému zaslouží.
reagovat

Snake @ 23.12.2014 17:39:45
Moc pěkná recenze, vmagistře, hned jsem cedlo vylovil z regálu a osvěžil si paměť. Byť se to k tomuto předvánočnímu času asi tak úplně nehodí :) Pecky Sweet Leaf a Into The Void jsou naprosto dokonalé, to jsou Black Sabbath přesně podle mého gusta. Podobně jako zatěžkaná Lord Of This World s lahůdkovou Butlerovou basou. Vsuvky Embryo a Orchid jsou natolik krátké, že nemohou rušit a psychedelicky laděná balada Solitude, připomínající Planet Caravan z předcházející desky, se mi tady zdá lepší. Snad jako "průměrnější" mi tedy vycházejí jen skladby After Forever a Children Of The Grave.

Jak tak koukám, album jsem ještě nehodnotil. Dám tedy 4, stejně jako v případě následovníka Vol.4

vmagistr @ 23.12.2014 17:57:59
Díky Snake, je pravda, že Vánoce a Black Sabbath nejdou tak úplně dohromady - ale až dneska mi vyšel čas, abych recenzi (psanou ještě v čase od vánočních svátků vcelku vzdáleném) dokončil. Nějaký favorit by se mi mezi skladbami vybíral hodně těžko - možná Into the Void, která mi přijde o něco propracovanější, než zbytek materiálu. Do roku 1975 jsou pro mě všechna sabbatovská alba za čtyři či pět hvězdiček - tuhle éru já hodně rád.

gunslinger @ 23.12.2014 18:03:37
Pekne.. Asi 3 dni sa chystám na recenziu tohoto skvostu.. Takže to odložím.. Tento album ma ako hudobníka nesmierne ovplyvnil.. Patrí do mojej top 10 a možno aj top 5.. Polovicu skladieb by som vám teraz v momente zahral... Tak si asi viete predstaviť aký mám vzťah k tejto nahrávke..

Master Of Reality. Prostě Master Of Reality. Je těžší, je temnější, je metalovější a je skvělé. Zřetelný hudební posun oproti Paranoidu. A pro mě osobně možná nejlepší album Black Sabbath s Ozzym za mikrofonem.

Kdybych měl vybrat jednu jedinou skladbu Birminghamské čtveřice a označit jí za nejtypičtější, vybral bych Sweet Leaf. Těžký a chytlavý riff, Ozzyho skřehot nad vším tím masivním hlukem. Lord Of This World a After Forever jsou dvě "průměrné" sabbaťárny, které netřeba dále popisovat. Co ale za zmínku stojí jsou dvě pozoruhodné instrumentální skladby. Krátká Orchid, která první metalovou kapelu připomíná jen opravdu minimálně, kupodivu nepůsobí rušivě ani nepatřičně. Přímo se hodí jako otvírák druhé strany.
Ještě kratší Embryo (čí nápad byl pojmenovat to tak?) evokuje středověký hrad připravený hostit rytířský turnaj, hned co popraví pár zločinců. Přitom by neměla být nic víc než předehra k největší hitovce, Children Of The Grave...?
a Solitude. Ah, Solitude, jak moc připomínáš mi Planet Caravan. Opět ta psychedelická klidná atmosféra evokující nepoznané. Poslední tón pomalu utichne... a pár vteřin po něm přichází nejtěžší a nejtvrdší riff na albu, intro k Into The Void.
Pokud byla atmosféra na Black Sabbath nebo Paranoidu dobrá, na Master Of Reality je ještě lepší. Tohle jsou Black Sabbath.
reagovat

Démonickou skupinu Black Sabbath znám od r. 1970. Tehdy jsem poprvé na magnetofonovém pásku uslyšel jejich první eponymní album (jemu věnuje někdy příště vlastní recenzi). Ale skutečné vinylové album téhle kapely jsem získal v době, kdy už jsem dělal rockové diskotéky – od podzimu 1972. Kamarádovi poslala album Master Of Reality jeho babička z NSR (už nevím, kdo jí to tehdy doporučil koupit) a on kupodivu tomuhle albu nějak nepřišel na chuť.
Kolem mě už se zdařile rozvíjela „sabbathománie“ a mít docela „čerstvé“ album k dispozici se považovalo za velké terno. Album jsem si díky tomu tehdy naposlouchal tam a zpátky nesčíslněkrát, až už potom nebylo běžně hratelné a možná díky této okolnosti jsem se nestal „sabbathologem“ a jejich tvorbu jsem sledoval zpovzdálí.
Musím se přiznat, že jsem vždycky spíš preferoval kapely jako Led Zeppelin, Deep Purple, Atomic Rooster, Uriah Heep a Grand Funk Railroad…. a Black Sabbath mě míjeli. Možná proto nejsem tak kován v jejich obsáhlém repertoáru jako mnozí jiní z Vás a proto se také nezúčastňují debat na tohle téma. Netvrdím, že během sedmdesátých a osmdesátých let už nevzniklo nic zajímavého, ale také pod vlivem jiné hudby jsem Black Sabbath nevyhledával.
Nicméně jsem se rozhodl, že si toto (pro mě památné album) po mnoha letech pořídím a tak jsem se k téhle kapele po řadě let zase vrátil.
Vzpomínám si, že součástí alba byl tehdy plakát, který mě jako sedmnáctiletého kluka tehdy fascinoval: byl v potemnělém tónu… na něm stály čtyři děsivě vyhlížející vlasaté postavy v dlouhých kabátech u nějakého košatého stromu. Z toho plakátu lezla zima a ponuro, ale mé rebelantské duši to tehdy maximálně vyhovovalo a přál jsem si takhle také vypadat, což se mi tak trochu i splnilo, navzdory odporu starší generace a děsil jsem tehdy svým dlouhým kabátem dlouhými vlasy, knírem matky děvčat, se kterými jsem tehdy chodil…. ale to už opravdu do recenze alba Master Of Reality nepatří….

SWEET LEAF – zaseknuté zakašlání a je tady první skladba s výrazným hardrockovým riffem. Za mikrofonem Ozzy Osbourne se svým pronikavým nakřáplým hlasem dokonale ovládá terén. Pochvala míří na dobře vypilované unisono elektrické kytary Tonyho Iommiho a Terryho Geezera Butlera, které tvoří základní pilíř skladby a spolu s vokálem sound, který si šel zcela svou cestou. Bicí Billa Warda už mi tak kreativní nepřipadají. Jinými slovy dobře vyhraný bubeník, ale v té době hrál takto na britské scéně kdekdo a tak nějakou osobitost zde nepozoruji. Butlerovy basy jsou ovšem příkladně vypilované a v mezihře se k sólistickému výkonu dostává i Iommi

AFTER FOREVER – dobře šlapající hardrockový model další skladby. Působí energičtěji a dravěji. Dostávají mě hlavně Butlerovy basy. Jinak musím konstatovat, že po kompoziční stránce se tu neděje nic výjimečného. Konstrukce melodické linky je čitelná a tím pádem už sama o sobě vyzývá k vytváření coverů, což se také v daném desetiletí na venkovských tancovačkách hojně dělo. Black Sabbath byli vděčnými zásobovateli skladeb, se kterými si lokální rockeři vždycky rádi tu více tu méně úspěšně pohrávali. Bicí, baskytara a elektrická kytara byly většinou dostupnější než výkonnější aparatury a tak nám znělo ve venkovských kulturácích sabbathování velmi často….
Iommi v mezihře opět popustí uzdu své fantazii a nabídne další kytarové sólo, ale jinak se ve struktuře skladby příliš nic nemění. Butler ovšem řádí jako démon až do čarodějného přeznívání v závěru….

EMBRYO – Iommi zde hraje zajímavé kytarové téma, které se vymyká předešlým partům, Jakoby použil něco ze staré klasické anglické hudby a přetransformoval to pro kytaru. A zní to zajímavě. Takový spojovací instrumentální můstek mezi skladbami ve formátu ani ne třiceti vteřin… Otázka stojí, co ho v dané napadlo, že použil právě tento název (?)

CHILDREN OF THE GRAVE – další model cválavého rytmu s občasnými akcenty se už veze na úderném riffu a nutí k tanci. Wardovy bicí mají vedle klasického doprovodu přimixované perkusivní zvuky a Osbourne se opět vznáší nad tím hutným soundem. Iommi je mistr kytarových riffů a s nimi stojí i padá jeho kytarová architektura. Kytarové doprovody by si ale zasloužily další playbackované party kytar, což tedy evidentně pauzíruje. Údernost a dusot je v hardrocku sice zásadní atribut, ale větší vynalézavost zde přece jenom postrádám, i když v mezihře se Iommi opět rozbíhá s melodickým a suverénně vypilovaným sólem. Hučivý bas skladbu s ponurým názvem ukončuje bloudivým dozvukem. V něčem je tenhle akcentovaný běh podobný Uriah Heep, ale spíš obecným vnímáním než konkrétním přirovnáním. Dravý závěr skladby je tečkou v čarodějném dozvuku přibližující tajemnou až horrorovou atmosféru, což ostatně už prozrazuje samotný název…

ORCHID – ryze nesabbathovská skladba. Nádherný příklad kytarového mistrovství s klasickými akordickými a vybrnkávanými kadencemi, které neurazí nikoho, ba naopak navnadí. Z pozadí přichází dlouhý basový tón a tahle další instrumentální miniatura je u konce. Velmi příjemný model hudby….

LORD OF THIS WORLD – další hardrockový příspěvek s důrazným riffem a výrazným osbourneovským vokálem. Instrumentální doprovod mi s odstupem času připadá jako hybrid se zatěžkaným zadkem v mechanicky se opakujícím schématu. V další fázi dochází k většímu oživení a mezihra je opět korunována kytarovým sólem, ke kterému se přidává velmi výrazná baskytara. Skladba má atmosféru, takže dokáže přitáhnout pozornost nejen posluchačů, tanečníků, ale i k dalšímu kopírování – již výše zmíněnému. Po kompoziční stránce, ale nic výjimečného a jedná se o omílání akordických postupů. Nejvíc se mi líbí opět Butler a Iommi a domnívám se, že to tak už asi zůstane….

SOLITUDE – výrazné odbočení od schématu deklarovaného hardrocku. Krásná baladická skladba. Do instrumentace se vloudila melancholická flétna, která narušila nástrojové obsazení a je třeba konstatovat, že tahle skladba má svou velkou vnitřní výpověď. Zpívat o samotě se pokouší a asi i nadále bude pokoušet hodně interpretů, myslím, že Osbourne s dalšími Sabbathy v zádech zde odvádějí výtečnou práci. Přesto mám trochu pocit, jako bych poslouchal Fleetwood Mac v pozdějším období. Dělá to barva tónu elektrické dumavé kytary a obecně celá atmosféra. Houpavá melodie je hodně zádumčivá a teskná a Butlerova baskytara dává skladbě přesně to co potřebuje. Flétna má crimsonovský nátisk, nevyčnívá, ale skladba by bez ní byla hodně neúplná. Krásný příspěvk!

INTO THE VOID – cinkání zvonečků předchází dravému syrovému riffu, který si myslím, že je zde možná nejpovedenější, který Iommi vymyslel. Koncepce ovšem zůstává totožná s většinou materiálu, který zde reprezentuje sabbathovský hardrock. Dravý kytarový můstek rozbíhá další fázi skladby, v němž i bicí vyjadřují trochu více kreativity.
Skladbu samozřejmě známe z podání Jiřího Schelingera s názvem Báječní muži. (Letí muži báječní sem k nám, stroje na zem posadí, tleskám….. a pak cosi jako: denně jako ty do práce jdou…. příklad opravdu zoufalého pokusu napsat nosný text bez uzardění, co za mnou zůstalo). Obávám se, že se Říha tehdy moc nepopral s iommyovským tématem, zato „Klásek“ Kubeš výrazně lépe…
Ozzy Osbourne má vtíravý nosově ostrý vokál a do skladby se hodí jako hořící sirka k nádrži benzínu. Dravost prvního plánu a opakující se schematický model. Vdečný příklad klasického hutného hardrockového modelu písně. Nic víc – nic míň.

Musím konstatovat, že třebaže zastávám názor, že Black Sabbath jsou hardrockovými reprezentanty, ze všech jejich výše jmenovaných souputníků stojí nejblíže heavy metalu. Z desky na mě sahá nostalgie, ale zároveň musím přiznat, že mě podobný model hardrocku už dnes připadá anachronický a na rozdíl od Led Zeppelin nebo Deep Purple je tahle forma už hodně zjednodušená a poučenějšího posluchače už zcela neuspokojí.
Zdůrazňuji, že je zde ale zachována image ponurosti a potemnělosti a na tomhle hudba Black Sabbath stála v začátcích a stojí prakticky dodnes.
Čtyři hvězdičky mohu nabídnout…..



reagovat

PaloM @ 05.06.2012 11:58:16
Podobne ako si napísal, mňa tiež Black Sabbath v 70. rokoch trochu míňal, ale vtedy som poznal napr. skladby Led Zeppelin ešte menej. Master of reality považujem za ich najlepší album a keďže som kapele prišiel poriadne na chuť až spolu s metalovou érou, tak ma ešte stále bavia.

Petr Gratias @ 05.06.2012 12:21:29
Zdravím PaloM....
díky za Tvůj názor.
Skutečně se necítím být povolán hodnotit obsáhlou diskografii Black Sabbath, protože některá alba znám méně, jiná více a některá vůbec. Bylo by to neobjektivní se pouštět na tento led....
Když jsem začal poslouchat artrock, jazzrock, progrock, southern rock a doobjevoval jsem si psychedelickou scénu.... najednou na Black Sabbath nějak nezbylo místo. Možná jsem chybil, ale nejsem o tom jednoznačně přesvědčen (!?)
Nicméně jsem si přečetl různé názory, postoje, recenze a úvahy nad alby téhle kapely a jsem překvapen, kolik pánů progboardistů hodnotí další a další alba největším počtem hvězdiček, skoro to vypadá, že jejich tvorba neměla žádné větší výkyvy a byla kvalitní téměř od začátku do konce.
Opravdu to tak je?
Ozzy Osbourne, Ronnie James Dio, Tony Martin a střídání bubeníků....
Pro mě jsou prostě svrchovanými vladaři hardrocku LED ZEPPELIN a DEEP PURPLE a jejich korunní princové ATOMIC ROOSTER, URIAH HEEP a GRAND FUNK RAILROAD... ale samozřejmě to není úplně přesné a jednoznačné.
Budu se muset trochu tím sabbathovským albovým náporem dovzdělat.
Pamatuji se, že se mě třeba líbila LAGUNA SUNRISE a SHE´S GONE... a to jsou velmi netypické sabbathoviny.
Překvapila mě také účast Iana Gillana na albu Born Again... očekával jsem ale, že to bude jenom epizoda.
Zdravím, PaloM!!!

luk63 @ 05.06.2012 12:55:07
V šestnácti jsem měl toto LP spolu s Technical Ecstasy a Never Say Die! na vynilu. Líbí se mi ještě debut, ostatní alba BS jsem nikdy nemusel. Dneska nemám jejich jediné CD a asi se to už nikdy nezmění.

b.wolf @ 05.06.2012 13:09:23
P. Gratias: S tím plakátem máš pravdu, mám jej i ve zmenšeném vydání na CD. Mně se zase ta ponurá podzimní atmosféra hrozně líbila a první zásek z tohohle skvostu (jsa tehdy, stejně jako všichni moji kamarádi, angličtiny neznalý) námi byl okamžitě překřtěn na Pochod tuberáků. Dobře si vzpomínám, že nás tehdy absolutně fascinovalo to střídání hard rockových pecek s kusy jako Orchid nebo famózní Solitude. Zrovna dneska jsem psal o BS albu Tyr, ale to už je jiná kapitola. Desky do Sabotage jsou pro mě dodnes všechny za 5/5.
luk63: Tak vidíš, to já zase mám Sabbath všechny (mimo Forbidden) včetně Diovy konečné Heaven And Hell...

Corsica @ 18.08.2012 19:29:45
čus. Zajímavá recenze. Četl jsem knihu o Black Sabbath od Paula Wilkinsona a přesně si pamatuju, jak popisoval svoje první LP a radost z výše zmíněného plakátu.
Myslím, že album si vcelku vystihl, ale nesdílím tvůj názor
"mě podobný model hardrocku už dnes připadá anachronický a na rozdíl od Led Zeppelin nebo Deep Purple je tahle forma už hodně zjednodušená a poučenějšího posluchače už zcela neuspokojí."
Myslím, že jde o účel a nesouhlasím s tím, že poučenějšího posluchače neuspokojí. Ale to je jen názor proti názoru :)

Libor @ 26.10.2012 06:15:18
dneska ráno jsem si tuhle desku zase, pom určitém čase, pustil. Asi jsem to neměl dělat. Master Of Reality je, pro mne, jasným příkladem, jak vnímání nějakého hudebního výtvoru mohou ovlivnit úplně jiné, zcela nehudební události. V r. 1977 jsem byl na škole, vzdálené přes půl republiky od domova a tam mne zastihla zpráva o smrti mého nejstaršího bráchy (bylo mu 23). Když jsem se, po několika dnech, vrátil zpátky, vítal mne můj nejlepší kamarád (a stejný hudební nadšenec) zrovna obdrženou LP Master Of Reality (to, že jsem byl na pohřbu věděl jen ředitel a já). Nadšeně mi ji hned pouštěl. Jednou, dvakrát, ... pětkrát, stále dokola a já neměl tu sílu mu říct, ať s tím jde do prdele. Jenom jsem seděl, nechal do sebe bušit sabbatí temnotu a chtělo se mi brečet.
Čes všechno obrousil a uhladil, spolužákovi jsem odpustil nedlouho poté, ale averze k této desce zůstala. Do sbírky desek B.S., které jsem chtěl mít doma, jsem si ji pořídil až jako poslední a pouštím si ji jen občas. Ano, je výborná, jsou tam skvělé skladby a dokonalá atmosféra, ale ...

pito63 @ 26.10.2012 17:00:14
Libor
Tvoje vyznanie ma dojalo. Listujem v pamäti, ale nespomeniem si na titul, ktorý by som mal spojený so smútkom, skôr naopak. Vlastne som aj rád, ale život prináša aj také momenty, bohužiaľ.
Toto by si zaslúžilo hlavný článok. Také príspevky ma bavia, toto je realita. Škoda, že sa Progboard mení na výuku začínajúcich patológov. Niekedy sa tu cítim, ako by som bol na prvej pražskej pitve Jána Jesenia.

Libor @ 26.10.2012 18:06:06
pito63 : díky. Máš pravdu, život přináší i smutné věci. S tím bývalým spolužákem a kamarádem jsem v občasném styku dodnes i po pětatřiceti letech a i když nás dělí hodně kilometrů, máme si pořád o čem povídat (samozřejmě muzika dominuje). Navíc, když za mnou kdysi jezdil k nám domů, potkával tam často jednu moji spolužačku ze základky. Po pár letech se vzali. Jsou spolu dodnes. To je zase ta světlejší stránka života. Ale to už jsem od B.S. hodně odbočil.

I na pětatřiceti minutách předvedli Black Sabbath na rok 1971 skutečně zničující explozi. Už úvodní asfaltovitý riff klasiky Sweet Leaf napoví, o čem to celé bude - enormně temný, zahuštěný kytarový zvuk, do toho parádně proplouvající baskytara - slyš třeba hned druhou, přece jen přímočařejší a hitovější After Forever. Krátká instrumentálka Embryo je předzvěstí dalšího zničujícího metalového uragánu, když v Children of the Grave Iommi vybalí jakoby nic další tuny těžkých riffů. Druhou instrumentálkou je klasicizující Orchid, otevírající cestu dusajícímu riffu další poněkud opomíjené, ale excelentní Lord of This World. Solitude je pak nádherným výletem kamsi zcela mimo, zdá se, že pokračuje přesně tam, kde Planet Caravan skončila. Další z řady nezapomenutelných experimentů na prvních deskách kapely. Into the Void je pak dalším dokonalým Iommiho riffostrojem a esencí všeho, co se mi na Master of Reality tak líbí. Sevřenější, temnější desku až kapela nenatočila, a jsem za tenhle lexikon kytarového riffu rád. Ať chci, jak chci, nenacházím tady slabší místo. Znovu za plný počet.
reagovat

PaloM @ 03.11.2011 08:37:18
Najkratší album a môj Top Black Sabbath.

EasyRocker @ 03.11.2011 09:21:51
Ano, tady je řečeno skutečně vše. Je stejně obdivuhodné, jak tehdy kapely řekly na malé ploše vše, a dnes na 70 minutách kolikrát neřeknou nic... a samozřejmě to není jen omezením délkou vinylu, které tehdy bylo :)

Cossack @ 03.11.2011 10:04:10
I já mám tohle album moc rád (podobně jako ostatní z první šestice), spolu s debutem možná malinko raději...

Jen poznámka k Rockerově zmínce o vinylech:
Na LP vleze v pohodě bezmála 60 minut hudby, takže o nějakém omezení nemůže být řeč! Navíc, možnost dvojdesek existovala (a byla využívána) i tehdy...
Takže o tom to není. ;-)

The Paul @ 03.11.2011 11:40:13
Cossack: Prepáč, ale dať na jednu LP 60 minút hudby je zverstvo... natlačiť sa to dá, ale musíš spraviť mnoho kompromisov a potom tak aj vyzerá výsledný zvuk... Ak je v nahrávke mnoho tichých pasáži, alebo málo nástrojov (napr. len jemný klavír) tak je možné nahrať aj 60 minút bez zásadneho vplyvu na kvalitu, ale v prípade tvorby Balck Sabbath by to proste nefungovalo...

EasyRocker @ 03.11.2011 13:03:16
Cossack: jasně, ale dneska máš i 80-minutové šílenosti, s CD se to ještě natáhlo...a velká většina tehdejších kapel se vlezla do 45 minut... :)

Cossack @ 03.11.2011 19:32:42
The Paul: Já jsem taky netvrdil, že je to „výborný nápad”... :-)
Jen jsem oponoval mylnému názoru, že na LP byly možnosti kapel omezeny (pokud jde o nahrávku přes 30 či 40 minut). Do 60 minut není problém (první přes hodinu byla až v 87. "Hysteria" od DEF LEPPARD – 62 minut 52 sekund), pravda, v těch 70. letech byl asi ten limit méně (do 50 minut?). Dvoj- případně trojalba ale nebyla ničím nemožným.
Jinak souhlasím, že je lepší drážky tolik „nehustit”, kvalitě to určitě nepřidá; však také často vychází nahrávky, které by v pohodě vešly na 1 LP na dvou (délky např. 46 minut apod.). Důvod je jasný...

Takže tak... ;-)

Cossack @ 25.11.2011 20:48:27
EasyRocker: Tak jsem sem zase náhodou zabloudil a k Tvé poznámce („jasně, ale dneska máš i 80-minutové šílenosti, s CD se to ještě natáhlo...a velká většina tehdejších kapel se vlezla do 45 minut...”) dodám, že tehdy taky kapely běžně vydávaly alba rok co rok, mnohdy i dvě ročně, zatímco dnes nejsou tří- i víceleté intervaly žádnou vzácností. Takže je to spíš o tom, jestli ta skupina „má co říct”, nebo nikoliv; a to platilo tehdy stejně, jako dnes.

O Debutu kapely se zmiňovat nebudu protože nemám ve zvyku nosit dříví do lesa,na Paranoid jsem pár řádků napsal, no a o třetím albu Rošťáků z Birminghamu jen pár slov. Jako celek geniální,jednotlivé skladby geniální,no a když si v Solitude která je nádherným dojákem zapálíte to,o čem se zpívá v první skladbě tohoto famózního alba octnete se se v ráji kapely Black Sabbath.
Když se sejde čtveřice muzikantů a pálí jim to na stejné vlně,vznikne MASTER OF REALITY. A to je paráda...

reagovat

Třetí album Sabatů bylo pro mě jejich první a dalo by se říci zásadní. Představuje tak v podstatě esenci jejich rané tvorby, kdy zde najdeme všechny typické prvky. V prvé řadš Iommiho geniální kytarové riffy, Ozzyho charakteristický vokál, Geezerova basa, která stíhá Tonyho melodie jako kočka myš a nesmíme zapomenout ani na masivní bicí Billa Warda... Dnešním pohledem není možné pochopit, jak BS mohli vydávat alba tak rychle po sobě, tj. kdy v dnešní přetechnizované době kapely makají na desce i několik let. Tehdy to pánové zkrátka měli v paži a nápady z nich létaly jako na běžícím páse, popřípadě jako jiskry z ohínku...

Album začíná skladbou "Sweet Leaf", pojednávající o jisté zelené pochutině... Klasické poodkašlání a přichází "groovy" riff podbarvující naléhavé vokály. Když se to tak vezme, tak jistě tato skladba měla vliv na celý grunge. Mezihra po solové části je opravdu brutální. "After Forever" není sice z dnešního pohledu takový hit, ale stojí za to, resp. to není zdaleka žádná vycpávka. V intru nám krásně na povrch vyplouvá baskytara, slokové riffy mají ten správný spád - do té skladby se mi vždy při poslechu nechtěně vkrádají backvokály z coveru BIOHAZARD :D. Instrumentálka "Embryo" vlastně tvoří působivou temnou předehru k "hitovce" Children of the Grave. Tuto působivou skladba pojednávající o nebezpečí atomové války ("...Must the world live in the shadow of atomic fear...") zdobí především značně apokalyptická střední část, na kterou svižně naváže opět úvodní riff. Opět akustický "Orchid" tvoří pomyslný předěl alba i jakési "ticho před bouří" před hřmotnou "Lord of this world" (samozřejmě že hrdinou této písně je Satan, starý známý hledající milou z N.I.B.). Tato píseň je pro Ozzyho asi největší majstrštyk na albu. Předposlední "Solitude" má obdobné místo jako předchozí instrumentály, kdy zklidňuje atmosféru před závěrečným náporem. Je to takové pohlazení na duši ve vší té temnotě :D. Asi můj nejoblíbenější je ale poslední vál "Into the void". Úvodní kytarová figura vás doslova zatlačí do země a následně je mohutně vyztužená linkou baskytary. Textově pojednává o podobném tématu jako "Children", ovšem rozšířené o strach z vesmírných letů a z možnosti vyčerpání všech zdrojů a znečiuštění planety. Samá optimistická témata :D. Střední rychlá pasáž je opravdu devastující - Ozzy napíná hlasivky, seč to jde... Zde si uvědomíte, proč různé metalové kapely uvádí právě Sabaty jako svůj vzor (ještě mě jen tak mimo napadá "Sympthom of the universe"). Se závěrečným echem album vyzní "do prázdnoty".
Celkově je toto album zásadní a stavím ho výše než "Paranoid".
reagovat

b.wolf @ 15.06.2011 08:24:07
To je tedy naprosto famózní recenze (až na ten ohýnek:):); o tomto zcela zásadním kameni rocku jsem toho (samozřejmě vedle mnohonásobného poslechu) četl hodně, ovšem tohle jsi vystihl skvěle. Jednoznačně pětihvězdičkové album, excelentní dílo velikánů Black Sabbath.

gunslinger @ 15.06.2011 08:50:20
peckové album .. aj keď som si k nemu dlhšie hľadal cestu.zdalo sa my odlišné ako prvé dve albumy.. teraz ani nechápem prečo, je ale isté že keď som prví krát počul pieseň "embryo" musel som sa ju na gitare naučiť hrať ešte v ten deň

Peterth @ 15.06.2011 16:48:35
b.wolf: děkuji, snaha byla - je to moje prvá řádná recenze. Další moje výtvory byly předtím v sekci "KISS". OhÝnek mě ujel :D
Hezky to taky popisuje Pail Wilkinson ve své knize. Právě mě podobné kapelní biografie příjdou málo zaměřené na hudbu samotnou, jestli víš jak to myslím. Tady je zase se problém vyznat se v hudební teorii...

Peterth @ 15.06.2011 16:50:16
Tedy ještě poznámka: je škoda, že jsem zde nenašel k pokecu solovku Tonyho - z roku 2000. To je úžasná záležitost...

Mohyla @ 15.06.2011 17:26:02
Peterth: Nič Ti nebráni v tom, aby si urobil profil a potom urobil k doske recenziu:-)

Elvis @ 15.06.2011 18:03:19
Skvělá recenze a naprosto s tebou souhlasím.V podstatě album od začátku do konce napěchovaný nápadama a učebnice toho jak to má vypadat.

Peterth @ 16.06.2011 15:25:47
Mohyla: již je na místě, snad se bude líbiti :D

Mohyla @ 16.06.2011 15:49:41
Peterth: To vieš, že všimol a chválim Ťa za profil i recenziu, Iommiho štúdiovky tiež vlastním a mám ich rád! Díky za profil.

Je to další obrovský posun dopředu, což je u Black Sabbath v té době až neuvěřitelně zvykem. Jak vzhledem k Paranoidu, tak i k debutu. Daleko méně toho skvělého jamu, o to více však nápaditých bomb protkaných bažinatým zvukem Tonyho esgéčka... a v neposlední řadě ta kompozice na desce:-)) Tato deska jako první opravdu stojí nejvíc za poslech komplet a bez přerušení. Nejspíš hlavně Tony si uvědomil, kolik může jejich albům přidat využitím skutečnosti, že desku(na rozdíl od cédéčka) si člověk většinou poslechne vždycky vcelku. Už jen to, jak album pěkně odkašle a nastupuje "Sweat Leaf", kytara se vleče a válí mě v bahně, Ozzy v záři svým fakt osobitým způsobem prezentuje zamilovaný text, obět by asi skončila pěkně na prkně:-))
Neúnavnost riffů, melodií a hlavně krásných momentů, jako když se z "Embrya" vylíhne temná zombie vypalovačka "Children of the Grave" nebo vytržení z pět a půl minuty decimující "Lord of this World" orient-noční "Solitude", jako z kanálu plnýho krys a feťáckých stříkaček do pohádek tisíce a jedné noci. To je Master of Reality.
reagovat

moonySK @ 17.03.2011 18:45:26
Vlastne si napísal už všetko, čo tu bolo napísané :)

Caine @ 17.03.2011 22:38:14
Mi to nedalo, znáš to:-D

humpf @ 18.03.2011 06:36:26
Sweet Leaf je přece "zamiloavaný text" o marihuaně. Jaká oběť na prkně?

Cossack @ 18.03.2011 09:52:02
humpf:
Caine si možná přeložil a vysvětlil tento text poněkud po svém; možná svým milým šeptá do ouška „Ty můj sladký lístečku”... :-)
Máš samozřejmě pravdu, jde o „ódu na trávu”.

Caine @ 18.03.2011 22:25:09
Aha:-) Tak takhle to je... No, milování je lepší než nějaký bílý prášky:-D

Cossack @ 18.03.2011 23:39:59
Caine:
V tom máš naprostou pravdu!
Je tu ale ještě jedna drobnost – marihuana je sušené zelené listí, nikoliv bílý prášek... ;-)

Vrchol Black Sabbath. Bez diskusie.
Je mi žiaľ ľúto, že ho Sabbath už potom neprekonali.

Začnem tým, že album som prvý krát počul začiatkom roka. Predtým som do seba hustil debut a "Paranoid". Bola to chyba. Keď som sa k tomuto albumu dostal, bol som trošku prekvapený aký bol na Sabbathov krátky. Asi len 40 minút. Ale to čo sa v ňom skrývalo ma totálne ohromilo...

"Sweet Leaf" je neskutočný otvárak s nádychom "War Pigs" z "Paranoid"...Chytil ma za srdce, a myslím, že od Sabbathu ma žiadna iná pieseň takto nechytila. Púšťal som si ju dookola a dookola, hlavne strednú inštrumentálnu pasáž ktorá sa podobala outru z "Iron Man". Druhá, "After Forever" má tiež výrazný riff, ktorý skĺzne do druhého riffu a máme z toho pieseň ako sa patrí. No a hneď ďalšie štyri piesne sú vrcholom celého albumu. "Embryo" (kedysi patrila na LP k "Children of the Grave" - ale o tom neskôr) je nádherná kratučká Iommiho sólová pasáž (má zhruba 20 sekund), v ktorej sa Tonymu podarilo vystihnúť akési intro k nasledujúcej piesni. Trošku podotýkam, že tá gitara bola zvláštne podladená, a to dodalo "Embryu" šmrnc ako sa patrí. No a obrovský metalový hit "Children of the Grave", ktorý bude ešte dlho znieť v hlave tak ako mne, tak ako iným mladým rockerom, sa po troch piesňach konečne dostal k slovu. K tejto piesni nemusím asi nič dodávať, všetko sa vystihlo v textoch a hudbe piesne. Prichádza v poradí druhá Iommiho pasáž, tento raz polminútové 3/4 sólo "Orchid" ktoré ma dojalo k slzám. Otvára druhú stranu LP, a zároveň je zase introm k ďalšej metalovej pálke "Lord of this World", ktorá ma také isté gule ako štvrtá pieseň. Napokon sa zase presunieme k jemnejšej piesni "Solitude", kde Ozzy nasadil svôj ozajstný hlas a tým nám ukázal svoju vľúdnejšiu, slnečnú tvár. Pripomína mi staré anglánske stredoveké piesne, z ktorých Ozzy a Tony po textovej a hudobnej stránke čerpali. No a napokon je tu finále celého albumu "Into the Void", ktorá ma zase demoličný metalový riff, ktorý sa piesňou ťahá až do konca LP.

Čo môžem dodať? Táto platňa sa v pohode vyrovnala LP "Paranoid" a dovolím si tvrdiť, že ju aj prekonala.

Jednoznačne päť hviezd. Keby som mohol, dal by som aj 6. :D.
reagovat

Cossack @ 29.06.2010 15:34:34
moonySK: To, že jsi „do sebe hustil” eponymní debut a "Paranoid", žádná chyba nebyla... Naopak, možná právě proto se Ti "Master Of Reality" zalíbil a přišel jsi mu (tak) na chuť.
Jinak souhlasím, že je to hodně povedené album (osobně ho mám taky radši, než "Paranoid"), ale první "Black Sabbath" určitě nepřekoná... Ale vlastně to ani nemá smysl řešit, protože každá ze šesti (nooo, možná i osmi) prvních nahrávek je zcela zásadní a taky osobitá...
P.S. "Master Of Reality" bývá často označován za „první opravdovou heavymetalovou desku” (ale tady by se jistě mohla rozpoutat velice dlouhá a bouřlivá debata, takže to berme s rezervou)...

moonySK @ 29.06.2010 18:34:27
Jednoznačne s tebou súhlasím, Cossack.
A to, že by to bola prvá doska heavy metalu, beriem. Ale to by tam už nemohli byť Embryo a Orchid :D.

Jarda P @ 30.06.2010 10:35:22
U mě je to přesně naopak. Master Of Reality se mi nelíbil ani v době vzniku, ani dnes. Naopak Vol. 4 mám rád velmi.

Voytus @ 30.06.2010 10:42:44
O prvním heavy metalovém albu zde >> odkaz

Cossack @ 30.06.2010 23:09:15
Voytus: Možná o „prvním”, určitě ne o prvním... ;-)
(Ale to by bylo na tu sáhodlouhou a možná i bouřlivou debatu, která by stejně nikam nevedla...)

Kašeľ, ktorý rozhodne neznačí, že by sa na to Tommy a spol. vykašľali, otvorí tretí album Black Sabbath a je to otvorenie vo veľkom štýle, Sweet leaf je jednoducho klasika. Nechystám sa však ísť skladbu po skladbe, radšej by som spomenul celkové vyznenie albumu. Oproti predchodcovi je viac priamočiarejšie a tvrdšie, tým mu však chýba povestná troška k tomu, aby som mohol byť nekritický. Iste, prvých šesť albumov od Black Sabbath je perfektných, k slovu sa však dostávajú moje osobné preferencie, niektoré z nich si púšťam menej ako iné a Master of reality patrí do dolnej polovice pelotónu, nuž hodnotenie mierne ozúbkujem (o jednu hviezdu).

To by sme mali, takže hajde ho k pubertálnym spomienkam. Bola to moja prvá skupina, v ktorej hral istý Alex (ahoj, chlape, jak žiješ, snáď sa ti tento text raz dostane na obrazovku monitoru) , najväčší fanúšik Black Sabbath, akého poznám. To som mal asi šestnásť a on pätnásť, ale v snahe dokázať si, akí sme borci, sme žrali každý svoju jednotku. U mňa to bola Deep Purple a Child in time, u neho to bola dvojskladba Embryo/Children of the grave z tejto dosky. A tak sme hrali, ako sme vedeli. O dušu a s (ne)vedomím, že seriózny poslucháč by z toho ošedivel. Children of the grave je inak bohovská vec, rozhodne patrí k tomu naj, čo Black Sabbath kedy splodili.

Pri počúvaní Black Sabbath sa vraciam do mládežníckych čias, verím, že na staré kolená sa dožvatlám práve k tomu, že budem na zdesené príbuzenstvo pokrikovať Children of the grave alebo Fairies wear boots, takže sa budú hanbiť vraziť ma do starobinca a užijú si to so mnou až do konca. A potom si možno čas od času pustia Black Sabbath. Niet nad utopické predstavy.

reagovat

Lothian @ 29.12.2009 15:47:07
S Osbournových BS se mi tahle deska líbí jednoznačně nejvíc, už od doby vydání ji mám moc rád.

První album spolu s druhým a částečně třetím jsou tím umělecky nejhodnotnějším co Black Sabbath vytvořily.
Bohužel následující alba již těchto kvalit nedosahují.
Opět syrovost a stylová nevyhraněnost těchto alb je tím co je odlišilo od následné produkce skupiny.
reagovat

Že by samotné základy heavy metalu? Nevím, takhle přemýšlet o deskách nemá moc cenu. Přemýšlet vlastně u hudby nemá cenu. Já vlastně moc nepřemýšlím nikdy:)
Tohle je teda jízda. Po dvou vynikajících albech které položili základy snad všemu tvrdšímu (nevím čemu všemu, pač nad tím nepřemýšlím), vykrystalizovala jejich hudba v mistrovskou, dechberoucí heavy muziku.
Všechny skladby tvoří vynikající celek, skoro jak koncepční album a přitom obstojí každá zvlášť.
Tony Iommi je prostě nepřekonatelná palice na riffy. Ten z úvodní skladby se mi navždy vryl do hlavy a není den, kdybych si ho nezabroukal. Výborně vrství jednu stopu kytar na druhou a dociluje už tak mohutného zvuku. I ty krátký intra stojej za to a hlavně Embryo, výborný úvod k Children of the grave. Tyhle dvě patřej k sobě, jako Bob k Bobkovi!
Akorát nevím kdo zpívá skladbu Solitude, mám za to že to je Tony. Nebo se mýlím? Ozyy to určo není?

Pro mne Master of Reality představuje první vrchol skupiny (mají ještě dva vrcholy). Odstranili všechny "nudné" pasáže z prvních dvou alb (není jich tam moc, nechci se rouhat proti kořenům hard) a ještě k tomu přitvrdili.
reagovat

Cossack @ 10.08.2010 17:23:08
"Solitude" zpívá Ozzy, stejně jako všechny ostatní skladby na tomto albu.
Tony, pokud vím, nezpíval sólově na žádné nahrávce (ani mimo BS); Ozzy odzpíval všechno na prvních osmi albech, jen na "Technical Ecstasy" ze 78. si jeden song „střihl” bubeník Bill Ward ("It’s Alright"), stejně jako na následující "Never Say Die" v 79. ("Swinging The Chain")...

P.S. Všiml jsem si této recenze a „dotazu” až teď...

Cossack @ 15.01.2012 23:30:24
No a po další (delší) době jsem si všiml taky toho, že mám v mé poznámce „menší chaos s letopočty”...
Takže napravuji a opravuji:
"Technical Ecstasy" je rok 1976,
"Never Say Die!" potom rok 1978.
(To s tím zpíváním ale platí.)

Do třetice všeho dobrého... ani ne 40 minut dlouhé (dnes víceméně "krátké") album, zato prosté "vaty". Všehovšudy šest skladeb a dvě předehry (Embryo a Orchid). Přibylo temnoty v "baladě" Solitude a pamětníci zavzpomínají na Jirku Schelingera v Into The Void (Báječní muži).

Čtyři hvězdy - ale pouze s ohledem na první dvě a hlavně páté album Black Sabbath. V kontextu doby by to byla jasná pětka.
reagovat

Vlastně jen šest "regulerních" skladeb zdobí tento další skvostný zásek do diskogragie Black Sabbath.
Ovšem těch šest kusů jsou z kategorie těch nesmrtelných. Sabbath byli v neuvěřitelném laufu a ze svých nápadů evidentně mohli vybírat jen to nej. Celá nahrávka působí až hypnotickým dojmem a jedná se také asi o jedno z jejich nejtemějších alb. Tuto nahrávku si dodnes moc rád vychutnám poslechem z LP, ovšem již bez toho známého a geniálně udělaného plakátu. I když vlastním i remasterovanou verzi na CD, tak v těch drážkách elpíčka, jako by byl kus opravdového ducha této kapely.
reagovat