Reakce na recenzi:

horyna - @ 07.11.2019

Master of Reality.
Black Sabbath mě na stará kolena chytli jako málo co za posledních několik měsíců. 1, 2, 5 a 6 deska (jen číselně, abych nemusel vypisovat všechny názvy), si mě podmanili doslova přes noc. Jasné pětihvězdičkové záležitosti. Každá svým způsobem jedinečná fošna posouvající výraz kapely tu k působivější temnotě, tu k hitovosti, tam k progresivním myšlenkám, nebo objevujíce pro B. S. zcela nové a nepoznané hudební břehy.

Při nedávných testech mě M. o. R. absolutně neoslovila. Z toho důvodu jsem ji vynechal a přešel po fošně druhé rovnou k Bloody. Přesto jsem za pár týdnů neváhal a společně s Vol. 4. (o té až příště) ji zakompletoval do sbírky. Nečekal jsem zázrak a rozhodně ho ani nedostal. Než přejdu k zevrubnějšímu plánu náplně této pro mne "obyčejné" nahrávky uvedu, že desky jež osobně hodnotím průměrně, či podprůměrně do sbírky nezařazuji. Pokud se tak stane a je to omyl, či následuje pozvolný úpadek/ústup z dřívějších pozic z důvodu postupného znelíbení se, cestuje nahrávka směr OUT. S Master of Reality ale podobné úmysly nemám. Je to zvláštní, ale něco uvnitř mi říká, abych tento krok nedělal a desku si ponechal. Nechápu proč (o kompletnost archívu mě v prvním plánu nikdy nejde), ale nemám problém i přes toliko výhrad desku v regále udržet.

Stále nedokážu pochopit, z jakého důvodu ji mnozí jiní (jasná většina) hodnotí tak vysoko. Pro hodně fans tohoto souboru je buď jejich mistrovským dílem, nebo se v oblíbenosti drží jen těsně za některou jinou deskou. Předpokládám správně, že poznat Sabbath v průběhu let kdy svá alba vydávali, hovoří člověk úplně jinak. Ano tak to bývá, jenže tohle je extrém. Žádný ze souborů alá 70. roky jsem nezažil v přímém přenosu, přesto necítím frustraci k nějakému chybějícímu článku.

A teď tedy k desce, které tu ač nerad musím nakopat pr.... Ono pak bude jistě od jejich příznivců nakopáno mně :-)

Sweet Leaf – líbí se mi jen kašlající začátek:-) Píseň samotná je i na poměry B. S. dost utahaná (ale těch je v portfóliu hodně) a ústřední riff mě strašně nudí. Snad zrychlení, Wardovi bicí a vyhrávky, to jediné, co bych ocenil. After Forever – hitový záblesk něčeho zajímavějšího. Líbí se mi Ozzyho frázování a svižnější tempo. Po schizoidním Embryo, následuje známá, často přepracovávaná skladba Children of the Grave. Právě u ní jsem si uvědomil, že jsem podobnou muziku poslouchal někdy před více jak dvaceti lety prostřednictvím vznikajících doomových kapel z británie, severu a hlavně skrze nekorunované nástupce B. S., švédy Candlemass. Orchid a hned další nuda-Lord of this World. Nejsvětlejším momentem nahrávky je pro mě překrásná balada Solitude. Konečně je tu závěr a s ním.... raději už toho nechám, té kritiky bylo i tak dost.

I když si desku budoucí-Vol. 4 nechávám na některou z příštích recenzí, už dnes uvedu, že se mi oproti Master líbí o hodně, ale o hodně víc. Sice je "jiná", ne tolik typicky Sabbatovská, ale cítím v ní slušné progresivní pnutí, jež v souboru pumpovalo a doslova chtělo ven. Z utahanosti Master toho na čtyřce je pramálo, že by si kluci řekli – tak dost, zkusme točit trochu mimo naše klasické sféry? Ještě to není tak bujaré obohacení jako na S. B. S., ale pokrok tam znát je. To u Master of Reality vnímám jen prázdnou nicotnost. Stav hibernace nutný k překlenutí jednoho období.