horyna - @ 09.04.2018 | #

Tristní opomíjení etapy, ve které stál v čele Black Sabbath zpěvák Tony Martin, tu na Progboardu, mě vybičovalo k další recenzi, vztahující se k tomuto pro mne úžasnému období. A jelikož natočil Tony s Tonym :-) alb pět, přičemž to poslední společné (Forbidden) za moc nestojí, Cross Purposes je tím posledním, o které se zde chci podělit.

Po Iommiho zákulistních hrátkách s možností návratu (alespoň koncertního) Ozzy Osbourna do řad kapely, dává Dio klukům opět vale a Tony Iommi podruhé povolává do svých řad Tony Martina. Dehumanizer nebyla dvakrát povedená nahrávka kalibru Black Sabbath. Přerod scény a grunge mánie, na kterou v té době naskakoval kde kdo, zanechaly stopu i tady. Nejmarkantněji se to projeví právě na desce s Diem, a pak uprostřed nahrávky následující, této - v zatěžkaných a drsně depresivních položkách Psychophobia, Virtual Death a Immaculate Deception. Ty se samy o sobě snaží korespondovat s první etapou kapely ze sedmdesátých let, ale podobné kouzlo tady prostě nefunguje, a navíc se s tváří Tonyho Martina za mikrofonem na desku příliš nehodí. Pro mě jakožto dávného fandu A. O. R. je začátek i konec alba tím pravým, co potřebuji od kapely naordinovat.

Úvodní I Witness se postupně napíná jako špagát a vzápětí hard rockově přede, aby ve svém refrénu vyrostla v útlou krasavici, ladně tančící za úplňku někde mezi zdmi anglického zchátralého opatství. Cross of Thorns je plná mystických ozvěn, tyčí se vzhůru jako k nebesům vypínající se zdi slovutné katedrály. Následuje trojice neoblíbených, z nichž ta poslední se ustát ještě dá. Pojďme však dál, protože strana B je skvělá celičká.

Začne tesknou baladou Dying for Love, ve které se blízknou Iommiho sólové doprovody a naléhavý Martin. Song z rodu velkolepých. Back to Eden je hard rock jako řemen, drží na výborném skálopevném riffu a v jeho refrénu vyšplhá Martin za přítomností Tonyho španělek na samotný Olymp. Závěrečná trojice The Hand that Rocks the Cradle, Cardinal Sin a Evil Eye jsou špičkové rockové songy, útočící silou rozjetého parního válce.

Leif Mases vyrobil zvuk dobře padnoucí do poloviny let devadesátých. Skvěle spolu souznící rytmika Butler/Rondinelli odvádí dobrou práci a své si odkroutí i věčně pátý člen v závětří, klávesista Geoff Nicholls. Deska sice postrádá atmosféru Headless Cross nebo Tyr a nějaké skladby bych povyhazoval, ale u mne za 3,5-4 s čistým štítem.

Martin H @ 09.04.2018 17:09:52 | #
Horyno, zdravím. Musím se přiznat, že po zklamání z desky Dehumanizer jsem přestal další vývoj Black Sabbath sledovat. Návrat Tony Martina jsem sice zaregistroval, ale vůbec si nejsem jistý, zda jsem Cross Purposes vůbec slyšel. Ale asi ano. To, že mi neutkvělo v paměti, znamená, že mě příliš neupoutalo. Nu, zkusím znovu a uvidím. Dík za připomínku.