Profil uživatele Martin H


Recenze:

Deep Purple - Fireball cover

Deep Purple / Fireball

Martin H | 5 stars | 2020-10-24 | #

Po vydání alba In Rock skupina Deep Purple pokračovala v intenzivní koncertní činnosti, během níž předváděla nadšenému posluchačstvu svou představu hard rocku. Vyčerpávající koncerty, během nichž se některé skladby natahovaly mnohdy na půl hodiny, se staly možností předvést instrumentální mistrovství jednotlivých hudebníků. Zároveň se velmi brzy začalo s přípravou materiálu na novou desku, která měla přinést další porci energické a výbušné muziky a stvrdit dobyté pozice jednou provždy.

Již v polovině roku 1971 se objevila na pultech hudebních prodejen deska, na jejímž obalu se opět nacházely tváře zúčastněných hudebníků, ovšem ne vytesaných do skály, ale tvořící základ žhavého vesmírného tělesa. A stejně žhavý je i úvodní stejnojmenný otvírák Fireball, který skutečně dělá čest svému jménu. Velké množství energie shluknuté v několika minutách je přímým zásahem na komoru. Jedna z nejlepších písní, kterou Deep Purple kdy vypustili do světa, dává tušit, že i ostatní materiál bude pořádný nářez.

To potvrzuje následující pecka, pomalu vpřed se valící kousek No No No postavený na výrazném riffu a postupném rozvíjení hlavního tématu v instrumentálně zajímavých mezihrách. Pánové zde podávají excelentní výkon. Totéž platí i o písni Demon's Eye, skoro baladě, z níž přímo tryská temnota a deprese. Východiskem z této nálady jsou snad jedině Ritchieho osvěžující sóla.

To čtvrtý kousek na albu, křehká Anyone's Daughter, je z úplně jiného těsta. Skupina zapomněla, že se její jméno ve své době stalo synonymem pro tvrdost, ukazuje se najednou v jiné, rozjásanější podobě. Posluchači, hard rock je pryč, nyní tu máš parádní country, za které by se nemuseli stydět ani ti nejslavnější z Nashvillu. Příjemné osvěžení a příležitost nabrat síly, protože to, co se bude dít dál, opravdu stojí za to.

Za mohutného burácení začíná píseň The Mule, jedna z těch, jež se pomalu vymykají z hardrockové škatulky a vydávají se do progresivních vod. Občas mám pocit, že nebýt těch hřmotných bicích, tak by snad celá skladba vzlétla a uletěla někam pryč. A to je jen předzvěst toho, co přijde.

Osmiminutová paráda s názvem Fools je zásahem přímo mezi oči. Hardrocková tvrdost je zde v polovině vystřídána něčím, pro co nenacházím slov. Napadá mě snad jediné pro vyjádření mých pocitů, slova nadpozemská krása. Pokud někde nahoře hrají andělé na šalmaje, tak podle mě to zní právě takhle. Píseň se sice v závěru vrátí k původní ostrosti, ale ten pocit, možná umocněný Lordovým závěrem, ve mně zůstává.

Přiznám se, že poslední skladba na albu, úderná No One Came, mě dlouho příliš neoslovovala. Po předchozí nádheře to pro mě byl najednou posun do jednodušších vod. Její přednosti oceňuji až nyní v pozdějším věku. Především Blackmore zde vyšívá pěkné sólíčko, které mě vždy potěší. Slušná tečka na závěr.

Neustále tvrdím, že album Fireball patří k mým nejoblíbenějším. Mám ho rád pro jeho žánrovou pestrost a schopnost překvapit úkrokem do jiných vod, než jsou ty hard rockové. A to se mi na Deep Purple líbilo, líbí a bude líbit už asi navždy.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Marillion - Script for a Jester's Tear cover

Marillion / Script for a Jester's Tear

Martin H | 5 stars | 2020-07-09 | #

Jméno Marillion jsem poprvé uslyšel v létě roku 1989. Do té doby jsem vůbec netušil, že uskupení podobného jména existuje, takže nabídka lístků na brněnský říjnový koncert v Mariánském údolí mě nechávala chladným. Jak víme, ona to stejně byla bouda a samotní Marillion ani netušili, že by měli v nějakém Brně hrát. Každopádně semínko nedůvěry bylo zaseto a kapelu jsem neprozíravě odsunul do škatulky nezajímavých.

Uplynuly tři desítky let, během nichž se doba, a především můj posluchačský vkus změnily. Poučen poslechem skupin Yes a Genesis jsem se odhodlal vyzkoušet i jejich následovníky. A jelikož se s tvorbou hudebních uskupení rád seznamuji chronologicky, pro začátek jsem si pořídil první dvě alba z období, kdy za mikrofonem stál charismatický zpěvák Fish. Musím se přiznat, že se jednalo o přímý zásah a obě alba mě postupně uchvátila.

Prvotina Script for a Jester's Tear vyšla roku 1983. Británie té doby byla ve znamení rozmachu heavy metalových skupin, silně o sobě dávali vědět novovlnní romantici a irští U2 se pomalu chystali k cestě za celosvětovou slávou. Do té doby víceméně neznámá skupina přichází s debutem, který jako by zdánlivě zaspal dobu a ustrnul někde v sedmdesátých letech v gabrielovských teatrálnostech. Jednotlivé skladby jsou dostatečně košaté a svou strukturou lehce připomínají rozsáhlé kompozice tolik typické pro tvorbu progresivních uskupení ze sedmdesátých let. Avšak podezírat hudebníky z pouhého kopírování Genesis by bylo příliš zjednodušující. Kompozice, které nám skupina na albu předkládá, jsou sice možná mladšími příbuznými písní z desek Nursery Cryme a Foxtrot, zároveň nepostrádají větší rockový drajv a tah na branku. Také délka jednotlivých kompozic se zkrátila, pryč jsou rozsáhlé dvacetiminutové suity, s jejichž vstřebáním by mohli mít někteří posluchači doby postpunkové určité problémy.

Marillion se nám představují jako dokonale sehraný stroj na vyvolávání emocí. Od úvodní kompozice Script for a Jester's Tears až po závěrečný opus Forgotten Sons jsem vtažen do jiného světa plného kouzelných melodií a nečekaných zvratů. Při každém poslechu objevuji něco nového, co jsem do té doby svým ubohým sluchem nerozeznal. To je zvláště patrné u nejdelší skladby na této podmanivé desce, u písně The Web. Vždy mě zaujme něčím novým, překvapujícím. Pokaždé si také náležitě vychutnám nádhernou Rotheryho kytaru v uhrančivé Chelsea Monday. Za to sólo by se nemusel stydět ani sám David Gilmour. A při závěrečné náloži skrývající se pod jménem Forgotten Sons jsem již plně jménu Marillion oddán a omlouvám se hudebníkům, že jsem snad někdy o jejich schopnostech pochyboval.

Deska Script for a Jester's Tears je jedním z mých pozdních objevů. Mohlo to přijít dřív, ale jak se věkem mění vkus, tak se snažím vracet ke skupinám, o nichž sice vím, ale z různých důvodů jsem se jejich tvorbou nezabýval. Nyní se to snažím napravit a tato recenze budiž malou splátkou dluhu, který k tvorbě Marillion stále mám.

» ostatní recenze alba Marillion - Script for a Jester's Tear
» popis a diskografie skupiny Marillion


Uriah Heep - Demons And Wizards cover

Uriah Heep / Demons And Wizards

Martin H | 5 stars | 2020-05-22 | #

Měl jsem štěstí, že v době, kdy jsem se začal zajímat o skupinu Uriah Heep, se ke mně dostal pěti albový výběr toho nejlepšího z jejich tvorby z let 1970 – 1990. První tři desky, což byl průřez Byronovým obdobím, jsem poslouchal od rána do večera. Pamatuji se, že se mi asi nejvíc líbily písně z období 1971 – 1973, přesněji od desky Look At Yourself po Sweet Freedom. Do toho jsem objevil klenot Uriah Heep Live a bylo hotovo. Byl jsem chycen a doslova pohlcen. Pochopil jsem, že hard rock může mít i jinou podobu než zeppelinovskou majestátnost, purpurovou údernost a temnou sabbathovskou zemitost. A co teprve, když jsem se začal seznamovat s jednotlivými studiovými alby.

Za jedno z těch nejlepších považuji jejich čtvrtou nahrávku, jež vyšla v roce 1972 pod názvem Demons and Wizards. Mám dojem, že s příchodem basáka Garyho Thaina a bubeníka Lee Kerslaka si konečně vše sedlo. Skupina si ujasnila, že chce tvořit melodické písničky vycházející z hard rocku. Jejich podoba se však změnila. Už to není ta drtivá údernost předchozí desky Look At Yourself, ba ani překomplikovanost známá ze skladby Salisbury. Skladby Uriah Heep zde lehce poletují a mám z nich dojem něčeho éterického, neuchopitelného. A zatímco na předchozích albech bych našel slabší momenty, zde vše plyne od začátku až do konce tak, jak má.

Pořád je to ale především hard rock, o čemž svědčí dvě nejtvrdší skladby, svižná Easy Livin' a pomalu se valící Rainbow Demon. Proti nim stojí v kontrastu kouzelná křehkost úvodní písně The Wizard. Nováček Gary Thain se blýskne v Traveller in Time. Jeho basu si zde vždy vychutnám. Za absolutní vrchol však považuji dvě závěrečné skladby Paradise a The Spell. Není divu, obě pocházejí z pera Kena Hensleyho, kterýžto se podílel na většině materiálu. Kdybych měl někomu pracně vysvětlovat, o čem je album Demons And Wizards, tak mu pustím tyto dva kousky. V těch necelých třinácti minutách se toho děje poměrně mnoho. Naléhavost skladby Paradise zvolna přejde v melodický skvost, skvělým pěveckým výkonem ozdobenou lahůdku The Spell. Hodně se mi líbí, jak zde Boxova kytara v prostřední části lehce klouže. A Byron zde podle mě předvádí jeden z nejlepších výkonů.

Album patří ke skvostům, k nimž se rád vracím a budu vracet. Kdybych měl vymyslet synonymum pro slovo dokonalost, asi bych řekl jediné - Demons And Wizards.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Blue Effect - Meditace cover

Blue Effect / Meditace

Martin H | 3 stars | 2020-05-06 | #

Prvotina Hladíkovy životní skupiny ve mně vzbuzuje rozporuplné pocity. Možná to bylo dáno tím, že jsem od ní očekával příliš mnoho, za což může můj otec, který mi neustále vsugerovával, že se jedná o nejlepší československou rockovou desku. Ale dokázat to nemohl. Sice jsme ji měli doma, ale byla nám celkem k ničemu, protože jsme neměli gramofon. O to víc jsem si zálibně prohlížel její obal a v duchu si představoval, co že se to za hudební skvosty asi skrývá v jejích drážkách. Když jsem si konečně pořídil patřičné vybavení, chtěl jsem si Meditaci hned poslechnout. Jenže ouvej. Modrý poklad zmizel, jelikož otec jej někomu daroval. Pamatuju si, že jsme se tenkrát docela pohádali.

Dnes mám album Meditace ve vydání z roku 1996 a také v souborném box setu. Také je mi jasné, že se o nejlepší rockovou nahrávku v žádném případě nejedná. Spíše mi to připomíná nerozhodné tápání a přešlapování. Mám tím na mysli především koncept dvou odlišných stran, jedné zpívané česky, a druhé v jazyce anglickém. Něco podobného na své Šípkové Růžence vyzkoušela také skupina Rebels a tam z toho vznikl podivný kočkopes, ze kterého se skutečná tvář skupina celkem vytrácela. Podobný dojem mám bohužel i z Meditace.

Neberu tvrzení, že s původními texty Jaroslava Hutky by byla strana A lepší. Pravda, Zdeněk Rytíř nedodal žádné literární skvosty, ale tady bohužel trochu hapruje i hudební stránka věci. Hned úvodní Paměť lásky je natolik plná patosu a sladkobolného kýče, až si říkám, že asi brzy poslech přeruším. Ještěže v Mišíkově skladbě Blue Effect Street konečně zazní ostrá rocková kytara. I použitý sitár výsledný tvar příjemně ozvláštňuje.

Prvním vrcholem na albu je Hladíkova skladba Fénix. Nádherná melodie korunovaná klenutým refrénem je opět obalena smyčcovými nástroji, ale oproti úvodní písni patos zůstal stranou a ve mně převládá pocit z něčeho nadpozemsky krásného. Bohužel ten pocit zmizí s následujícím řízně rockovým Strojem na nic. Hladík zde předvádí vymazlená sólíčka, ale jinak tu hru na pražské Chicago neberu. Ale chápu, že si Hladík tady pomalu prošlapával cestičku k Novým syntézám. První stranu alba zakončí Mišíkova něžná instrumentální drobnůstka Sluneční hrob, což je takový předěl mezi oběma částmi.

Strana B vrací skupinu ke kořenům, z nichž vyšla. A těmi je rhythm and blues vycházející z anglo-amerických vzorů šedesátých let. Přiznám se, že tato podoba je mi bližší, ale i zde mám drobné výhrady. Little Girl je celkem sympatická skladbička, navíc Mišíkova flétna zde neurazí, ale postrádám u ní nějaké větší ambice. To následující Deserted Alley je jasný hit na první poslech. Stačí poslechnout a její rozjásaný refrén se vám nesmazatelně vryje do hlavy.

Nejdelší písní na desce je dlouze táhlé Blues About Stone. Zde všichni hudebníci předvádějí to, co v nich je nejlepší. Mišík zde ukazuje, že pěvecky je mu pořád angličtina bližší, ale to podstatné zde není zpěv, ale dokonalá souhra rytmiky s hadovitě kličkující Radimovou kytarou.

A pokračuje se dál svižnou skladbou Rainy Day. Zde v refrénu Mišík ukazuje svůj tehdejší hlasový potenciál, zatímco kytara jej příjemně podbarvuje, aby v poslední třetině skladby popustila uzdu a závěr opentlila filigránskými vyhrávkami. Na závěr se hudebníci ptají Where Is My Star. Píseň je poměrně členitá, střídají se zde zadumané pasáže s ostřejšími, až mám dojem jakoby nejen tato skladba, ale i jiné části alba nebyly ničím jiným než zkouškou na rozsáhlejší kompozice, které brzy přijdou.

Meditace opravdu není tou nejlepší českou rockovou nahrávkou, ale kdyby nebylo mého tatínka a jeho neochvějně hájeného názoru, tak bych tuhle desku nikdy neslyšel a asi bych později nepoznal Svět Hledačů a jiné skvosty.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Meditace
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Deep Purple - Burn cover

Deep Purple / Burn

Martin H | 5 stars | 2020-03-20 | #

Jako obdivovatel hlasu Iana Gillana jsem vnímal personální změnu, jež nastala v průběhu roku 1973, jako krok zpět a dlouho jsem odmítal desky s Davidem Coverdalem akceptovat. Svou roli v mé nepřízni hrál určitě i fakt, že se ke mně tyto nahrávky dostávaly v kopiích nevalné úrovně, na kazetách, z nichž se většinou linul zvuk kombinovaný se šumem a praskotem v poměru 1:1. Navíc jsem si říkal, že kdyby ta nová sestava k něčemu byla, tak by ji přece Ritchie Blackmore po pouhých dvou albech neopustil.

Ale jak se říká, odříkaného největší krajíc. Nakonec u mě zakotvil kotouček, na jehož obalu zářilo pět voskových hlaviček znázorňujících členy Deep Purple. Kromě Coverdalea jsem objevil pro mě do té doby poměrně neznámé jméno - Glenn Hughes. Dobře, hraje na basu, ale proč zpívá, to ten Coverdale nezvládne sám, udiveně jsem kroutil hlavou. Po pár posleších bylo vše jasné. Spojení dvou hlasů mým uším začalo lahodit a jenom jsem si říkal, proč já blbec jsem se této desce tak dlouho vyhýbal.

Úvodní vypalovačka Burn s výrazným riffem jako by dávala zpočátku zapomenout na veškeré pochyby. Sice se změnil frontman, ale ta energie v kapele zůstala. Ale jakmile se ozve ten druhý hlas, začínám si uvědomovat, že na desce se určitě nebude stavět jen na přímočarém hardrockovém hrnutí energie, ale že se bude inspiračně lovit i v jiných vodách.

Hned druhá píseň Might Just Take Your Life se jen tak lehce pohupuje ve středním tempu a jasně ukazuje, kde že je hlavní síla této sestavy. Kromě bezchybných instrumentálních výkonů i ve spojení a zároveň kontrastu obou hlasů.

Lay Down, Stay Down je špičkovou ukázkou vzájemného pěveckého dialogu dvou odlišných hlasů, lehce zastřeného Davidova a výše položeného Glennova. Tento pěvecký majstrštyk je opentlen výraznými riffy, které ženou tuto svižnou skladbu nekompromisně vpřed.

Následující Sail Away přivádí posluchače do nových vod. Lehký funky rytmus dodává této kráse do té doby u Deep Purple nevyužitý potenciál. Opět dokonalé souznění obou hlasů a nádherná, orientem zlehýnka šmrncnutá Ritchieho sóla.

U další skladby jsem měl dojem, že najednou poslouchám Santanu, ale to je jen počáteční okouzlení podobnými rytmy. Místy se jedná o pěkně divokou hardrockovou jízdu ozdobenou souzvukem obou hlasů a pořádně ostrou kytarovou exhibicí. Skladba You Fool No One je jednou z ozdob celé desky Burn.

A žene se dál. Přichází čas na píseň What's Going On Here. Mistři pěvci se opět překonávají, Ritchie vyšívá jednu vyhrávku za druhou a já se dobře bavím. Jakmile zazní Lordův klimpr, začnu si podupávat nohou do rytmu, a dokonce se mi chce tančit. To nejlepší má ale teprve přijít.

A tím je pomalé, zatěžkané blues Mistreated, jediná píseň, již zpívá pouze David Coverdale. Mám dojem, že celá tahle nádhera je jenom o jeho hlase a Blackmorově kytaře. Nádherný konec.

Konec? A tady je můj problém s touto deskou. Po takové parádě se mi tam prostě instrumentální skladba "A" 200 nějak nehodí. Není špatná, dokonce se mi moc líbí, ale v mých uších deska Burn končí skladbou Mistreated. Z toho důvodu ji lehce sundám z piedestalu geniality, což jejím kvalitám v žádném případě neublíží, a udělím 4,5 hvězdičky.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Burn
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


System of a Down - Toxicity cover

System of a Down / Toxicity

Martin H | 4 stars | 2020-02-17 | #

„Pane učiteli, a znáte SOAD?“ Tento dotaz jsem obdržel někdy v roce 2005. Tazatelem byl žák osmé třídy, jemuž jsem odpověděl, že jmenované uskupení neznám, ale rád si rozšířím své hudební obzory. Hned druhý den mi ťukal na dveře kabinetu a předával mi cédéčko s tím, že je to fakt síla. Doma jsem vložil do přehrávače, nastavil hlasitost a nestačil se divit. V té směsi zvuků, skřeků, agresivních riffů a velebných melodií jsem se nedokázal nějak orientovat. Sice jsem si desku stáhl na minidisc, ale to jenom proto, že jsem to dělal s každým CD. Nepředpokládal jsem, že se o skupinu System of a Down někdy začnu zajímat, nedej bože že se mi to bude snad i líbit.

Ale znáte to. Posluchačský vkus se mění a při hledání nových hudebních podnětů jsem se před nedávnem nečekaně vrátil i k této americko – arménské úderce. Přiznám se, že jsem od alba Toxicity nic zvláštního neočekával, přece jenom jsem jej měl zařazeno ve škatulce neposlouchatelných podivností. Ale něco se stalo, přeskočila nějaká jiskra a já jsem si hned u úvodního nekompromisního nářezu Prison Song začal podupávat do rytmu, bavit se střídáním jednotlivých hlasů, přičemž mi vůbec nevadil onen hrdelní chropot, který mě před lety asi tak vyděsil. Ono střídání zběsilých poloh s jemnými, místy až andělsky něžnými mě připoutalo a nutilo poslouchat až do konce skladby Needles. A pak už to šlo samo, byl jsem chycen a pohlcen. Nevím, k čemu to přirovnat, ale mám dojem, že za mých mladých let se něčemu takovému říkalo crossover.

Relativní zvolnění přijde s šestou skladbou, velice hitovou záležitostí Chop Suey!. Ten refrén, tedy pokud je to refrén, je prostě kouzelný. Po něm se však posluchač propadá do sonického pekla, aby z něj nakonec vyšel melodicky posílen a očištěn. Teď už následuje jedna hudební perla za druhou, přičemž se jedná o sled velice tvrdých riffů a chytlavých vyhrávek v podání pana Darona Malakiana. Jeho kytara se potkává s dalším šílencem na scéně, zpěvákem Serjem Tankianem. Společně vytváří šílený kvapík Forest. Nádherná ATWA je tím tolik očekávaným sluchovým balzámem, i když i zde si chlapci to řvaní neodpustili.

Nelze však vyčkávat, žene se dál v ohromném tempu. Science vše drtí a láme, zároveň dává vzpomenout, odkudže to členové skupiny vzešli. Ta orientální pasáž mě bere za srdce jako nic jiného na desce. Dalším vrcholem je titulní vypalovačka Toxicity. Vybrnkávaný úvod může zmást, nepůjde o žádnou procházku růžovým sadem. Postupně začínám mít pocit, že mě někdo zavřel do plechové krabice, na níž sem tam pro radost zběsile bubnuje a rachotí. Ušní bubínky pomalu praskají, začínám si připadat jako v blázinci. Z toho mě naštěstí vyvede skladba Psycho, neboť jemné motivy zde začnou převažovat nad řvanou agresí. Malakian zde předvádí krásné a velice účelné sólo. Posledním vrcholným číslem je překrásná píseň Aerials. S tou se nedá nekompromisní začátek desky vůbec poměřovat. Drtivou agresi konečně vystřídala všeobjímající melodičnost. Tu podtrhne závěrečná dohra, v níž jako by se evropský východ setkával s šamany původních amerických kultur. Nádherná tečka.

Nevím, jak dlouho mě tahle hudba bude zajímat. Osobně v desce Toxicity nespatřuji něco nadčasového, přece jenom už asi nejsem ta správná cílová skupina. Zatím mě její poslech i přes příliš agresivní začátek baví, což je vlastně hlavní poslání hudby. Ať už je jakákoli. Nezbývá, než onomu žákovi na dálku poděkovat.

» ostatní recenze alba System of a Down - Toxicity
» popis a diskografie skupiny System of a Down


Dire Straits - Making Movies cover

Dire Straits / Making Movies

Martin H | 4 stars | 2019-12-23 | #

V roce 1980 Knopflerova družina Dire Straits vypustila do světa další, v pořadí již třetí album s názvem Making Movies. Na něm se již nepodílel doprovodný kytarista David Knopfler, ale vše ostatní zůstávalo zatím při starém. Především Markův hlas a kytara byly stále tím, co posluchače okamžitě upozornilo, aby zbystřil a zaposlouchal se do příběhů a melodií, které jsou na desce předkládány s ohromnou noblesou a neskutečným hráčským umem. A i když se po debutu jedná asi o nejrockovější nahrávku Dire Straits, objevují se zde postupy, které budou o dva roky později plně využity na albu Love Over Gold.

Album otevírá nejdelší nahrávka, již skupina do té doby vůbec vypustila do světa. Jedná se samozřejmě o neskutečně podmanivou a skvěle šlapající skladbu Tunnel of Love. Ta obsahuje všechny známé atributy, bez nichž by se hudební produkce Knopflerovců neobešla, a to zvonivou kytaru a zpěv – nezpěv pana principála. Nádherný úvod. Pokračuje se dál ve velkém stylu něžnou písní Romeo and Juliet. Ne, to nejsou věční milenci z Verony, příběh zde předkládaný je ryze současný, ale kdyby jistý pan Shakespeare žil v Británii 2. poloviny 20. století, tak by možná jeho slavné drama o nenaplněné lásce vypadalo právě takto.

Klávesy podbarvují svižnou Skateaway s nádherným refrénem, v němž naplno zazní piáno, zatímco Mark jej zvýrazňuje svým typickým probíráním se strunami, při kterém mám pocit, že ten chlap ten nástroj jen tak hladí, aniž by dopředu věděl, jaká krása se bude linout z reproduktorů. Pořád je to ale rock, jak má být, čehož důkazem je řízná skladba Expresso Love. Možná to není ta nejlepší věc na albu, ale ohromně šlape a má tah na branku. Lehce zklidníme jemnou skladbičkou Hand in Hand, u níž opět zaujme to něžné mazlení se strunami. A to zklidnění je určitě potřeba, protože nás čeká největší nářez na desce.

Tím je skvělý rockový kousek skrývající se pod názvem Solid Rock. Mám dojem, že tady se jde až k té původní prapodstatě rock and rollu, kdy všechno teprve začínalo, Elvis byl král a rock byl ještě mladý, jednoduchý a svěží. Tohle by podle mě mohla být ta správná tečka na závěr. Mark to ale cítil jinak, proto ještě zazní píseň Les Boys, jež se snad zrodila v nějaké zaplivané knajpě poté, co hospodský vyhnal posledního hosta a unavená kapela si střihla na dobrou noc, či spíš dobré ráno ještě jeden kousek.

Váhám, kolik bodů mám vlastně udělit. Nakonec s ohledem na následující majstrštyk udělím čtyři hvězdičky. Přece jenom tu poslední skladbu si mohl Knopfler odpustit.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Making Movies
» popis a diskografie skupiny Dire Straits


Deep Purple - In Rock cover

Deep Purple / In Rock

Martin H | 5 stars | 2019-10-26 | #

Ta změna byla nutná. Věčně nespokojený kytarista Blackmore, klávesový kouzelník Lord a bubenický dříč Paice už nějakou dobu cítili, že pokud má jejich skupina držet krok s tepem doby, je nutná výměna zpěváka. Volba padla na Iana Gillana známého v té době z účinkování ve skupině Episode Six. Ten s sebou ještě přitáhl baskytaristu Rogera Glovera a nová bohatýrská kapitola Deep Purple se mohla začít psát zlatým písmem.

Vlastně o nějakém psaní nemůže být řeč, protože pětice se rozhodla rovnou tesat do materiálu mnohem trvanlivějšího, než je obyčejný papír, totiž do kamene. A hned první nahrávka Black Night to potvrdila měrou vrchovatou, stala se velkým hitem a žádaným koncertním číslem. Deep Purple si ještě střihli společnou nahrávku se symfonickým orchestrem, aby se mohli vrhnout na přípravu jedné z nejdůležitějších desek v historii tvrdé rockové hudby, alba In Rock.

To vznikalo od října 1969 do dubna 1970 a poprvé se obal s tvářemi pěti hudebníků vytesanými do skály objevil na pultech britských obchodů v červnu téhož roku. A hudba, jež se linula z drážek desky, s oním obalem dokonale korespondovala. Hned úvodní smršť Speed King je neskutečným zvukovým blitzkriegem, útokem na sluch nepřipraveného posluchače, který nemá ani čas se pořádně vzpamatovat, takový je to nářez. Ano, věřím tomu, že pánové při nahrávání celého materiálu měli na všech přístrojích volume hodně doprava. Následující Bloodsucker mi svou nekompromisností připomíná zatloukání klínů do té skály vyobrazené na obalu. Buch, buch, buch a pomalu začínám mít dojem, že mám mozek napadrť. Ještě že nás čeká veleskladba Child In Time, při níž si snad mé sluchovody odpočinou. Jenomže to, co hudebníci rozpoutají v prostřední části skladby, to je i nad mé chápání. Blackmore rozpoutá svými eruptivními sóly doslova orgasmickou bouři, kterážto se pro mě stává dokonalým spojením agrese a nadpozemské krásy.


Flight Of The Rat také nepřináší úlevu. Tento kvapík se žene vpřed jako horská bystřina při jarním tání. Tato bystřina se však při sóle Jona Lorda a následně Ritchieho Blackmora stává regulérní povodní, aby se v závěru skladby vody vrátily zpět do svého koryta. Zatloukání klínů tu už jednou bylo a díky skladbě Into The Fire je tu opět. Jakmile Gillan zaječí titulní slogan, tak mi málem vstávají vlasy hrůzou na hlavě, taková je to síla.

U předposledního kousku Living Wreck mám pocit, jako by si hudebníci řekli, že je posluchače potřeba nechat trošku vydechnout, aby nabral síly před závěrečnými zvukovými orgiemi. Ty přicházejí v podobě skladby Hard Lovin' Man. Smrští jsme začali a smrští také končíme. Nekompromisní nářez, v němž Lordovy varhany dostávají ohromný prostor, aby se vzápětí vystřídaly s neméně ďábelskou kytarou, ve mně vyvolává představu soundtracku pro šílené 20. století.

To album jsem musel slyšet a je dobře, že to bylo v době, kdy tato hudba má tu sílu útočit na podvědomí mladého posluchače v tom nejkladnějším slova smyslu. Možná mám radši následující Fireball pro jeho větší pestrost, ale to nic neznamená. Deska In Rock je v mých uších tím nejlepším, co Deep Purple vytvořili.

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Alice Cooper - Love It to Death cover

Alice Cooper / Love It to Death

Martin H | 4 stars | 2019-08-16 | #

Když se mi dostala do ruky deska Love It to Death, hned mne zaujal její černobílý obal, z něhož na mě civělo pět prapodivně vyhastrošených týpků. Říkal jsem si, že to by mohlo být to pravé ořechové. Do té doby jsem z tvorby pana Furniera znal pouze album Trash a ze starší tvorby desku School's Out. Přiznám se, že ani jedna z nich mě úplně nepřesvědčila o kvalitách předloženého materiálu. První byla na můj vkus příliš vyšperkovaná, no a ta druhá mě až na pár skladeb nějak nedokázala zaujmout.

A najednou držím v ruce desku, jejíž název zavání morbidností a šílenstvím. Samozřejmě jsem již znal asi ten největší hit, který tato fošna nabízí, tedy doslova návykovou skladbu I'm Eighteen, ale musím otevřeně přiznat, že i zbývajících osm kompozic na albu obsažených stojí za to. Hned první píseň Caught in a Dream mě okamžitě chytne a nepustí. Především ten refrén je doslova návykový. Když jako následující zazní výše zmíněná hitovka, tak jsem již dokonale lapen. Hudebníci spolu s producentem Ezrinem na to však šli chytře. Než by posluchače zahltili svižnými kvapíky, tak od čtvrté skladby začnou pracovat s trochu jinými ingrediencemi, než jsou tvrdost a rychlost. Nasazují tajemno, úzkost a děs. Skladba Black Juju toto naplňuje měrou vrchovatou. To už není hard rock, ale psychedelie v tom pravém slova smyslu. To zklidnění v polovině skladby před Cooperovým jekotem je perfektně načasované. I když jsem měl zpočátku s touhle šíleností problém, nakonec jsem si ji doslova zamiloval.

Opět to chce něco pěkně řízného, což splňuje pecka Is It My Body. V následující skladbě Hallowed Be My Name cítím opět to děsivé tajemno. Možná je to díky Ezrinovým klávesám, nevím. Ale určitě vím, že tím nejlepším na desce je dvojblok navzájem propojených Cooperových skladeb Second Coming a Ballad of Dwight Fry. Především ten klavírní přechod z jedné do druhé je vynikající. A tady už se opravdu propadám až k samé hranici šílenství, Cooperův hlas se mi tu sladce a vemlouvavě, jindy ostře jako zubní vrtačka zavrtává do mé ubohé hlavy. Pomalu si říkám, že není úniku, a pravdou je, že vlastně ani uniknout možná nechci. Vysvobození nakonec přijde díky závěrečné skladbičce Sun Arise. Vrtačka v mé hlavě přestává pracovat a vše se radostně a jásavě snad vrací do normálu.

Někdo asi namítne, že album Love It to Death není tím nejlepším, co Alice kdy vytvořil. Jistě, biliony a noční můry teprve přijdou. Pro mne však tato deska zůstane velice důležitá, protože bez ní bych se k těm Cooperovým majstrštykům asi nedostal.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Love It to Death
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper


Dire Straits - Communiqué cover

Dire Straits / Communiqué

Martin H | 4 stars | 2019-07-30 | #

Můj vztah ke Knopflerově družině Dire Straits je takový zvláštní. Někdy si na ně nevzpomenu třeba rok, abych se poté mírně zbláznil a jejich desky poslouchal celý měsíc neustále dokola s představou, že se vlastně jedná o velice příjemnou a uklidňující hudbu. Což vlastně hudba na deskách Dire Straits je. Většinou je pomalá, zvolna plynoucí, vyžadující soustředěného posluchače. Svižnější kousky, kterým se skupina samozřejmě také nevyhýbá, však naštěstí nefungují na první dobrou a posluchač se k nim musí skutečně proposlouchat.

Po úspěchu s debutovým albem se dlouho nečekalo a skupina hned v následujícím roce vypustila do světa další dílko s názvem Communiqué. A skutečně lze podle názvu tuto desku chápat jako oficiální prohlášení Marka Knopflera a jeho družiny, že jsou zde a z dobytých pozic nehodlají ustoupit ani o píď. Opět se inspiračně jedná o směs blues, reggae, country a kdoví čeho ještě, a to vše dohromady vytváří dokonalou představu rockového písničkářství. Vše stojí a padá s neskutečně barevnou Markovou kytarou, která je všudypřítomná a mnohé skladby povyšuje až na samou hranici rockové geniality.

Kupodivu nejméně mne zaujala titulní píseň. Určitě není špatná, ale je bohužel obklopena z mého pohledu dokonalejšími kousky, přičemž ten první, zadumaná píseň Where Do You Think You're Going?, ve mně vyvolává vzpomínky na má gymnaziální léta a úvodní seznamování s Dire Straits díky neskutečně šumící kazetě, kterou mi zapůjčil spolužák. Na ní bylo několik nejvýraznějších skladeb včetně výše jmenované písně. Tou druhou radostí je jasná hitovka Lady Writer, jedna z mála svižnějších skladeb na albu. A pokud mám pokračovat dalšími jasnými tutovkami, tak nesmím zapomenout na úvodní Once Upon a Time in the West a nádhernou Portobello Belle, s níž jsem měl zpočátku trošku problém, ale dnes na ni nedám dopustit.

Deska Communiqué asi není tím nejlepším, co Dire Straits natočili, to tak krátce po debutu asi nebylo možné. Každopádně se Knopflerův skladatelský rukopis postupně vyvíjí ke tvaru, který se ve své dokonalosti uplatní na čtvrtém albu Love Over Gold. A je čím dál jasnější, kdo je pro skupinu tím hlavním, možná i jediným tvůrčím mozkem, což asi ne všichni nesou s povděkem. O tom svědčí třetí deska, na níž se z tehdejší sestavy již dva hráči nepodílí.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Communiqué
» popis a diskografie skupiny Dire Straits


Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army cover

Greta Van Fleet / Anthem Of The Peaceful Army

Martin H | 4 stars | 2019-04-22 | #

Oživit ducha starého dobrého hard rocku ze 70. let se snažil už kdekdo. A jakmile se taková nová retro kapela vycházející z odkazu Black Sabbath, Deep Purple a Led Zeppelin objevila, pisálkové se slétli jako vosy na cukrkandl a začali slintat blahem nad tím, jakáže ta a ona deska je úžasná a čeho všeho se od jejích tvůrců v budoucnu dočkáme. Většinou se očekávání do těchto spolků kladená tak úplně nenaplnila. Je celkem jedno, zda se tak stalo tlakem vydavatelských firem novou ovečku okamžitě vydojit, ztrátou tvůrčí invence samotných hudebníků či snad kombinací obojího. Výsledek byl bohužel stejný. Nadějný potenciál vyšuměl a kdysi zajímavá skupina se pomalu stala parodií sebe samé.

Nelze se tedy divit, že jsem k současné vlně tzv. retro rocku zaujal docela negativní postoj a veškeré další hledání jsem hodil za hlavu se slovy, že mi stejně asi nic zajímavého neuteče. A to až do doby, než mi svěží hardrockový větřík přivál do ouška jméno Greta Van Fleet. Musím se přiznat, byl jsem poněkud skeptický, navíc nálepka kopírky Led Zeppelin mohla spíš odpuzovat, ale zvědavost byla nakonec silnější. Pořídil jsem si jejich desku Anthem Of The Peaceful Army a již po pár posleších jsem se nestačil divit tomu, co čtveřice mladíků odněkud z Michiganu v desítce skladeb zde prezentovaných předvádí.

Valil se na mě hard rock té nejvyšší kvality, já nevěřícně seděl s otevřenou hubou a snad i slintal blahem. Kolem svištěly ostré kytarové riffy a sóla, které sice mohou připomínat něco, co už tu kdysi bylo, ale zahrané s takovým mladistvým zápalem a zaujetím pro věc, že jsem okamžitě veškeré pochyby odhodil stranou a plně propadl kouzlu bratří Kiszků. A ti dobře ví, co dělají. Jelikož si uvědomují, že nevystačí jen s vyvoláváním ducha Led Zeppelin, hledají i v jiných inspiračních vodách. To je patrné hned u první skladby Age of Man, u níž mám pokaždé vtíravý pocit, že vzdáleně slyším Jona Andersona a Yes. Ale i z této skladby se nakonec vyklube parádní hard rock, stejně jako z velice ostré kompozice When the Curtain Falls. Za ten riff by se nemusel stydět ani Jimmy Page.

Vynikající zde jsou pomalé baladické skladby. Zde má zpěvák Joshua Kiszka šanci předvést, co v něm vězí. Možná se narodil do špatné doby, neboť v sedmdesátých letech by určitě měl tisíce obdivovatelů a asi by se stal jedním z výrazných hlasů své generace. Když slyším skladbu You're the One, tak mám pocit, že jsem se přenesl do doby, kdy jsem se teprve narodil, je mi zrovna sedmnáct, já prožívám první lásku a společně s ní posloucháme tuto píseň.
Mou srdcovkou je píseň The New Day. Beru ji jako připomínku zeppelinovské trojky a čtyřky, ale věřím, že takhle to chlapci nezamýšleli, prostě jim to tak vyšlo. To spojení akustických nástrojů, Joshuova hlasu a Jacobovy sólující kytary je prostě kouzelné. A co teprve závěrečná paráda Anthem, ta se dá poslouchat do nekonečna a neomrzí se.

Uvědomuji si, že to Greta bude mít v dnešní době velice těžké. Doba hudebnímu průmyslu nepřeje, nové kapely mnoho šancí na dlouhodobější úspěch nemají. Doufám, že to nebude zrovna případ této sympatické rockové party. Každopádně se na příští počin Grety Van Fleet těším a doufám, že se posunou víc k současnosti a všem pochybovačům, kteří je považují za pouhou kopírku vzducholodi, konečně zacpou ústa.

» ostatní recenze alba Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army
» popis a diskografie skupiny Greta Van Fleet


Depeche Mode - Black Celebration cover

Depeche Mode / Black Celebration

Martin H | 5 stars | 2019-03-22 | #

Není to tak dávno, kdy mě skupina Depeche Mode a její tvorba absolutně nezajímala, dokonce už samotný název ve mně vzbuzoval odpor podobný pocitu Luka Skywalkera při prvním setkání s Darthem Vaderem. Názor, že normální člověk něco tak odpudivého jako jsou Depešáci přece nemůže poslouchat, byl dlouho ve mně zakódován a vypadalo to, že můj pohled na tyto Brity se už nezmění.

Ale před nedávnem jsem si řekl, že mi v době mládí určitě unikla spousta dobré muziky, a začal jsem se pídit po deskách, nad nimiž jsem tehdy zlomil hůl. Dalším stimulem bylo i to, že jsem nechtěl zůstat jen v zajetí tradičních rockových souborů. A pak jsem uslyšel Kraftwerk a jejich Autobahn, což mě doslova odzbrojilo, a Bowieho desku Heroes, a najednou další můj krok byl jasný – seznámím se s tvorbou Depeche Mode.

Jako první k prozkoumání jsem si vybral desku Violator a jejich podle mě nejlepší album Songs of faith and Devotion. Po detailním seznámení s těmito skvosty jsem pochopil, že jsem se několik desetiletí ochuzoval o poměrně zajímavou kapelu a začal jsem toužit po dalších deskách. Volba padla na jejich opus magnum z roku 1986, album Black Celebration, na kterém kapela poprvé předvedla svůj nový, mnohem vybroušenější a nebojím se dokonce říct dospělejší styl.

Chápu, že zvuk analogových syntezátorů nemusí být pro každého to pravé ořechové, ale jedno Depešákům upřít nemůžeme, a to je vytříbený cit pro silnou melodii, což se projevuje hned u úvodního tracku Black Celebration. Odlidštěné zvuky se zde snoubí s podmanivým hlasem Davida Gahana a společně vytvářejí dokonalou smuteční atmosféru. Chce se mi vykřiknout, že od teď zásadně jen černá barva. Ponurou náladu prohlubuje následující skladba Fly On The Windscreen – Final. Je to ještě obyčejný pop, nebo už se dostáváme do jiné dimenze?

Absolutním vrcholem celé desky je pro mě píseň A Question Of Lust. Za mikrofon se staví mozek skupiny Martin Gore, aby mě přivedl na pokraj posluchačské extáze. Ty jemné kovové zvuky v pozadí jsou nádherné. Další lahůdkou je pátá skladba It Doesn't Matter Two, velice křehká záležitost plná cinkavých zvuků. Ta nás ovšem má pouze připravit na elektronický nářez A Question Of Time, nářez strojově přesný a se zpěvem zdánlivě chladným, ale zároveň plným citu. A taková je vlastně celá tato deska, studeně odtažitá, ale zároveň hrající mnoha barvami a postupně se zadírající pod kůži tak jako skladby Stripped nebo Dressed In Black, což je momentálně můj další posluchačský vrchol. Závěrečná lehce industriální skladba New nás vrací pocitově zase na začátek.

Ta deska není jednoduchá na poslech, musel jsem se k ní vracet několikrát. Po hitovosti alba Violator jsem se tady zpočátku neměl čeho chytit a možná mi i chyběla ostrost nahrávky Songs of Faith and Devotion. Ale jsem rád, že jsem vytrval, protože najednou se ty písně přede mnou otevřely jako tulipán za jasného úsvitu a přesvědčily mne, že i jiné výrazové prostředky mohou vytvořit nadčasovou záležitost.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Black Celebration
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode


Progres 2 - Tulák po hvězdách cover

Progres 2 / Tulák po hvězdách

Martin H | 4 stars | 2019-02-02 | #

Třicet let je dlouhá doba. Pro někoho to může být dokonce celý život, pro jiného krátká životní epizoda. Jak se to vezme. A právě tolik let trvalo, než se pod hlavičkou Progres 2 objevila nová deska brněnských rockerů, z nichž ani jeden si již nemusí nic dokazovat, protože jejich zásluhy na poli domácí rockové hudby jsou nezpochybnitelné. Ale právě touha po překonání vlastního stínu tuto elitní sestavu donutila k vytvoření nového programu. Ten dostal jméno Tulák po hvězdách.

Námětem se stala stejnojmenná kniha amerického spisovatele Jacka Londona. Ta vyšla poprvé roku 1915 a pro někoho, kdo má Londona zafixovaného jako autora píšícího o době zlaté horečky na Klondiku nebo toulajícího se nekonečnými vodními pustinami Tichého oceánu to musel být trochu šok. Aspoň pro mne tedy určitě. Tentam je Buck z Volání divočiny, pryč je i Bílý tesák, najednou jsem byl konfrontován s velice temným, až ponurým příběhem odehrávajícím se za zdmi věznice San Quentin.

Příběh univerzitního profesora Darrella Standinga odpykávajícího si za mřížemi doživotní trest za vraždu zaujal již před lety kytaristu Pavla Váněho, který začal přemýšlet o dalším komponovaném hudebním programu. Nakonec se mu podařilo přesvědčit i své spoluhráče, a tak sestava Kluka, Váně, Pelc, Dragoun a Morávek potěšila na konci roku 2018 své fanoušky novou nahrávkou, v což již nikdo nedoufal.

Ta nahrávka je stejně temná jako je temná i její předloha. Představa člověka neustále spoutávaného svěrací kazajkou je šílená, protože normálně uvažujícímu člověku se musí jevit jakékoli ponižování jiné lidské bytosti jako něco nenormálního, nechutného a odpudivého. O tom vypovídá píseň Bezpráví, z níž cítím až fyzickou bolest, a zároveň až patologickou radost Standingových trýznitelů z mučení bezbranné oběti. Ta trýzeň pokračuje i v pomalé litanii s názvem V lisu. Z ní ta bolest přímo tryská. Hrdina však postupně dokáže umrtvit své tělo takovým způsobem, že veškeré mučení se pro něj stává naprosto bezpředmětným, dosáhne jiného stavu bytí a jeho duše se začne vznášet někde mezi hvězdami a začne prožívat nové životy. O tom vypovídá píseň Malá smrt, která jako by byla předělem v hudebním vyznění alba. Skladby se najednou stávají mnohem průzračnější, někdo by možná namítnul, že až popovější, ovšem v tom dobrém slova smyslu.

Tak jako Standingova mysl přelétává mezi jednotlivými životy, tak i nahrávka se stává pestřejší a radostnější. Jasné hitové ambice má píseň Moře, příjemná záležitost, v níž Progres opět dokazují, že je vždy zdobily perfektně secvičené vokály. Mou nejoblíbenější skladbou je Paní Óm, která dává vzpomenout tomu nejlepšímu, co kdy Pavel Váně nazpíval. Navíc je mi velice sympatický příběh zpracovaný v písni, příběh o ženské lásce věrné jak v dobrém, tak i zlém. Těch žen se v příběhu objevuje několik, až mám dojem, že bez Arungy, Igar a Selpy by vývoj ustrnul, že jedině žena je tou bytostí, která nás všechny žene vpřed.

Velmi sympatická je i Dragounova skladba Tvůj kód, která náznakem může připomínat hitovku Muž na odvrácené straně měsíce. Na druhou stranu mi zde příliš nesedí Pelcovo Vracím se. Chápu, že příběh o Ježíši Kristu je součástí knihy, ale její zpracování mi nezapadá do celého hudebního konceptu. Ještě že je tu skotačivá Selpa ozdobená příjemnými kytarovými vyhrávkami. Příjemnou tečkou na samotný konec se stává píseň s lakonickým názvem Blues.

Ne, nečekal jsem, že tato parta hudebních nadšenců ještě vydá nové, plnohodnotné album. O to větší radost mám při poslechu této desky. Samozřejmě se nemůže jednat o další Dialog, to je asi nedostižná meta, ale to jistě nikdo nečekal. Pro mě za silné 3,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Progres 2 - Tulák po hvězdách
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Collegium Musicum - Zelená pošta cover

Collegium Musicum / Zelená pošta

Martin H | 5 stars | 2018-11-30 | #

Každé hudební setkání Pavola Hammela a Mariána Vargy se pro posluchače stalo malým svátkem a je jedno, zda to bylo pod názvem Prúdy, Collegium Musicum či jen pod příjmeními obou protagonistů. Tyto dvě výjimečné osobnosti slovenského, potažmo československého rocku vytvořily několik společných projektů, které se bezesporu mohou řadit k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu, co na této scéně vzniklo.

Netřeba asi připomínat význam prvního alba skupina Prúdy, legendární desky Zvonky zvoňte. Už zde se naplno projevila muzikálnost a skladatelská invence obou hudebníků, doplňovaná patřičnou Vargovou virtuozitou. Jejich další setkání na společném projektu se uskutečnilo o několik let později při práci na desce s názvem Zelená pošta. A jednalo se o setkání velice vydařené a šťastné, dokonce možná nejlepší a nejpamátnější.

Varga si asi chtěl odpočinout od rozsáhlých art rockových kompozic a rozhodl se vytvořit s Pavolem Hammelem album s obyčejnými písničkami. Ta obyčejnost se však v chápání klasicky vzdělaného varhaníka ve spojení se zpěvákem rozevlátě poletujícím inspiračně mezi Donovanem a McCartneym mění v hudební svět plný překvapujících postupů, zdánlivých disharmonií a zvukového kouzlení a hledačství. Ten začátek skladby Tenis, v němž poletuje míček z jedné strany kurtu na druhý, se musí slyšet. Zároveň je to album v některých polohách výsostně lyrické, o čemž svědčí velice niterná Vargova skladba Z Ďatelín a přenádherná Slnečnice ozdobená kytarovým sólem Radima Hladíka.

Samozřejmě se zde nachází slavná Smutná ranná električka, asi vyzněním nejtíživější skladba s hutnou existenciální atmosférou a textem tehdejšího slovenského ministra kultury Miroslava Válka. Mám dojem, že tato báseň je pro slovenskou rockovou hudbu tím samým, čím jsou pro českou scénu texty Josefa Kainara či Václava Hraběte.

Nemůžu zapomenout ani na píseň, jež dala celému projektu částečně jméno. Skladba Pošta uzavírající celé album je kompozičně skládankou tří zdánlivě samostatných částí, které ovšem propojené dokonale fungují a poskytují posluchači jedinečný zážitek, kterému také pomáhá skvělý text Kamila Peteraje. Když jsem ji slyšel poprvé, tak jsem si hodně dlouho pro sebe broukal úryvek „aj moja pieseň chce byť takou poštou, zelenou a tichou ako strom“. Ne a ne to dostat z hlavy.

Zelená pošta je nádherné album, čarokrásné a neustále překvapující. Neoposlouchá se a vždy dokáže nabídnout něco nového a vzrušujícího. Takové desky mám rád a rád se k nim vracím. S přibývajícím věkem čím dál častěji.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Zelená pošta
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum


Progres 2 - Dialog s vesmírem /live/ cover

Progres 2 / Dialog s vesmírem /live/

Martin H | 5 stars | 2018-11-18 | #

Musím se přiznat, že jsem nikdy nepřišel na chuť oné okleštěné verzi Dialogu s vesmírem z roku 1980. Jistě, ve své době to určitě dokázalo hladové rockové fanoušky plně nasytit, ale mě pořád vrtalo hlavou, jak tento pořad vypadal ve své ucelené podobě. Nakonec jsem se dočkal a mně se dostal do rukou zvukový záznam premiéry Dialogu s vesmírem, který se uskutečnil 27. února 1978 v brněnském Divadle na výstavišti.

Partička kolem bubeníka Zdeňka Kluky se ve druhé polovině sedmdesátých let nadechla k novému životu. Nejdříve potěšila deskou Mauglí natočenou pod hlavičkou Barnodaj, na níž již zvolna koketovala s tematicky propojeným programem. Jenomže v okamžiku vydání desky již všechno bylo opět jinak a skupina pod novým názvem Progres 2 objížděla republiku s koncertním programem inspirovaným velkými hudebními plochami a nazvaným Dialog s vesmírem.

Ústřední dvojice Pavel Váně a Zdeněk Kluka se obklopila novými spoluhráči a vydala se cestou velkého audiovizuálního monotematického pořadu. Dnes si můžu jenom povzdechnout, jak asi tehdejší vystoupení v plné parádě vypadalo. Bohužel, obrazový záznam neexistuje. Ale i audio záznam mi dokáže přinést slušný posluchačský zážitek, při jehož poslechu si můžu aspoň představovat, jak to tenkrát mohlo vypadat.

Od prvního tónu jim celý příběh žeru i s navijákem. To není zpěvák a kytarista Pavel Váně, kdo znechucen dnešním světem hledá klid a mír v duši v širokých a nekonečných vesmírných pustinách, to jsem přece já, malý človíček se všemi svými pochybnostmi, strachy a prohrami, jenž hledá nové, klidnější místo pro život, nové příležitosti a jistoty. A tak jako hlavní hrdina nachází pouze drogové šílenství a robotizovanou společnost, i já začínám chápat, že vysvobození mi žádný vesmír nepřinese, že veškeré změny jsou jen na mně, na malém člověku, který žije tady a teď.

Někdo může namítat, že především pěvecké výkony zde nejsou vždy úplně excelentní, ale to ať vezme čert. Důležitá je pro mě energie, která ze záznamu přímo tryská, a ohromný emoční náboj, které některé kompozice mají, například Píseň o jablku, jež mě vždy dokáže dojmout, či Rozhovor s centrálním mozkem, při němž cítím až fyzický strach a bolest.

Ano, mám tuhle nahrávku rád a považuji Dialog s vesmírem za tvůrčí vrchol těchto hudebníků a metu, kterou se jim už nikdy nepodařilo překonat. Škoda jen té zmršené studiové verze.

» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem /live/
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town cover

Springsteen, Bruce / Darkness on the Edge of Town

Martin H | 5 stars | 2018-10-12 | #

Po průlomovém albu Born to Run čekalo Bruce Springsteena velké americké turné a bohužel také soudní spory s bývalým manažerem. To vše zpozdilo vydání další desky, jejíž úkol byl jediný. Měla potvrdit, že úspěch předcházející desky nebyl náhodným jevem a že výrok Jona Landaua o budoucnosti rock´n´rollu mající jméno Bruce Springsteen nebyl pouhým bonmotem vycucaným zničehonic z prstu. Tato deska nakonec spatřila světlo světa roku 1978 a nesla název Darkness on the Edge of Town.

Za pomoci osvědčeného E-Street Bandu nám zpěvák a výhradní autor hudby a textů předkládá deset skladeb, které během těch tří let prošly neúprosným sítem výběru. Jeho pohled na Ameriku sedmdesátých let není zrovna dvakrát růžový, hned název úvodní písně Badlands mluví za vše. Typické střídání úderné kytary, místy až melancholického klavíru a zajímavých saxofonových vyhrávek posluchači známých již z dřívějška je zastoupeno i na albu Temnota na kraji města.

Springsteen zde místy cedí své hořké pravdy skrz zuby jako hned v následující písni Adam Raised a Cain či v Prove It All Night. Vážnost sdělení vyvažuje radostná hudba, která se na tuto ne příliš pozitivní nahrávku dostala asi nedopatřením, jinak si to neumím vysvětlit. Naprosto úžasné jsou pomalejší skladby, v nich se Bruce mění v interpreta, jehož projev musí v posluchači ještě dlouho rezonovat. Absolutním vrcholem, který se mi asi dlouho neomrzí je nádherná balada Something in the Night. Ten okamžik, kdy zpěvák chvíli zpívá jen za doprovodu bicích, patří k nejsilnějším okamžikům celého alba. Nelze také zapomenout na srdceryvnou píseň Racing in the Street, při jejímž začátku si zpěvák vystačí jen s doprovodem klavíru, aby se postupně přidávaly ostatní nástroje do mohutného refrénu. Velká krása.

Samostatnou kapitolou je pro mě píseň Candy's Room. Těkavý rytmus na začátku je naprosto hypnotizující, a i když se zpočátku zdá, že nám autor předkládá další citovku, tak ve výsledku se jedná o pěkně ostrou záležitost. Důležitost celé nahrávky jenom podtrhuje závěrečná titulní píseň, v níž se Springsteen vypjal k jednomu ze svých nejlepších pěveckých výkonů.

Ta deska není jednoduchá na poslech. Osobně jsem ji několikrát odložil, oproti jiným nahrávkám se mi zdála depresivní. Ale jelikož si dobrá hudba cestu většinou najde, tak nyní, milý čtenáři, můžeš číst tento pokus o recenzi na dílo umělce, jehož jsem sice vzal na milost po mnoha letech, ale o to častěji se k němu budu nyní vracet.

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce


Santana - III cover

Santana / III

Martin H | 5 stars | 2018-10-11 | #

Zatímco první album skupiny Santana bylo rockovým zjevením vzešlým odněkud z neprostupných džunglí středoamerických pralesů, dvojka Abraxas se stala dokonale vybroušeným diamantem potvrzujícím, že s partičkou kolem charismatického kytaristy Carlose Santany bude nutno v budoucnu počítat. Svět byl zmítán hardrockovou vlnou a mám dojem, že další uvažování páně principálovo směřovalo k podobnému pojetí. Pokud má však být hudební materiál obsažený na další desce dostatečně tvrdým a agresivním, přičemž dosavadní melodičnost vycházející z hudby latinské Ameriky zůstane zachována, bude nutno provést změny ve složení skupiny.

Tou změnou se stala posila v podobě druhého kytaristy, mladičkého Neala Schona, jehož kytarová hra dodala Santanově hudbě nový, do té doby možná netušený rozměr. Jemná Carlosova hra lehce poletující nad rytmickými orgiemi perkusí je chvílemi nahrazována mnohem údernějším a razantnějším přístupem mladé posily. Když k tomu připočteme výrazné hammondky Gregga Rolieho, tak se nemůžeme divit, že celkové vyznění většiny skladeb bude mít až hardrockový rozměr.

To, co bylo možná až příliš skromně naznačeno na předchozích deskách, je nyní na albu s prostým názvem III dovedeno k úplné dokonalosti. Pro představu toho, co se stane, když se začnou míchat hudební vlivy latinské Ameriky a angloamerických postupů, si stačí poslechnout jednu z nejsilnějších skladeb Toussaint l'Overture, nádhernou přehlídku obou přístupů a dokonalou fúzi obou stylů, z nichž Santana na přelomu šesté a sedmé dekády vycházel. Nebo mohutně začínající Taboo, která se po malé chvíli mávnutím kouzelného proutku změní v nadpozemskou nádheru okrášlenou pestrobarevným motýlem v podobě úžasného kytarového sóla. Kořeny se samozřejmě nezapřou, o čemž svědčí samba s názvem Guajira, křehká záležitost hodící se někam do zakouřeného baru brazilského zapadákova. A takto bych mohl pokračovat do nekonečna.

Po vydání desky Santana III se mohl tento fenomenální kytarista zastavit a dál pilovat naznačený směr. Mnozí to tak udělali a určitě jim to nemáme za zlé. Skuteční mistři a hledači však nezůstávají stát na jednom místě a okamžitě se rozhlížejí po další inspiraci. Možná už Santana v dálce viděl vzdálené saharské písky, kdo ví?

» ostatní recenze alba Santana - III
» popis a diskografie skupiny Santana


Yes - The Yes Album cover

Yes / The Yes Album

Martin H | 5 stars | 2018-08-17 | #

Po dvou studiových albech a výměně kytaristy, kdy Petera Bankse střídá Steve Howe, se hudební směřování skupiny Yes začíná konečně ubírat směrem, který naznačila již skladba Survival na jejich prvním albu. Totiž směrem k bohatě strukturované a na neotřelé melodie bohaté hudbě čerpající nejenom z rockových postupů, ale také odkazu skladatelů z oblasti vážné hudby. Mám dojem, že až vlastně The Yes Album přineslo posluchačům ty pravé a skutečné Yes s jejich nekonečnou invencí a citem pro melodii a překvapující rytmické změny.

Hned úvodní monument s názvem Your is No Disgrace je neskutečná vstupní procházka po velice poutavém a dech beroucím hudebním světě, jehož název je jednoduchý a prostý – Yes. Ta skladba nenechá posluchače v klidu, neustálé střídání temp a jemných, andělských pasáží s těmi hrozivě bouřlivými sice nutí posluchače pozorně poslouchat, ale odměnou mu budiž skoro desetiminutový hudební orgasmus. Po takovém zápřahu je potřeba zklidnit a odpočinout. To je chvíle pro nováčka v řadách skupiny, aby předvedl své kytarové umění v instrumentálce Clap. A věru že je potřeba odpočinku, neboť následující skladba Starship Trooper je možná tím nejlepším, co kdy skupina Yes vytvořila. Po monumentálním úvodu přijde část, v níž Howe vykouzlí nádhernou melodii, Andersonův hlas nad ní lehce klouže, ostatní se postupně přidávají a celek začíná postupně nabírat na mohutnosti, aby nakonec gradoval v mohutné souhře všech nástrojů, z níž nakonec vytryskne nádherné kytarové sólo. Absolutní dokonalost.

Ale jedeme dál, už se na nás hrne další zajímavě strukturovaná skladba s názvem I´ve Seen all Good People. Nádherné vícehlasy podmalovávají ústřední melodii, která je vystavěna na jemných kytarách a na lehce přizvukujících klávesách. Ten klid ale zmizí s nástupem druhé části skladby, v níž je neustále opakován stejný text jako nějaká indická mantra obalená do zajímavého zvukového hávu. Ten mohutný varhanní vstup v závěru pouze podtrhuje důležitost celého sdělení. Předposlední kousek s názvem A Venture je opět pouhou miniaturou ve srovnání s tím, co se děje před ním a také v samotném závěru. Pokud má nějaká skladba na albu potvrdit, že Yes jsou pořád rockovou kapelou, pak je to právě závěrečná Perpetual Change. Místy zde pociťuji u kytary až hardrockovou přímost, přičemž bicí Billa Bruforda tomu zdárně napomáhají. Ve výsledku se ale opět jedná o velice povedenou předzvěst těch velkolepých suit, jimiž Yes posluchače brzy překvapí.

Jak se tak pomalu probírám diskografií skupiny Yes, tak se neustále utvrzuji v názoru, že se jedná o velice povedené album a z jejich tvorby jedno z mých nejmilejších. Sice jsem se k němu dostal celkem nedávno, ale raději později než vůbec.

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes


Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion cover

Depeche Mode / Songs of Faith and Devotion

Martin H | 5 stars | 2018-08-08 | #

Po vynikající desce Violator s několika skutečně výraznými a nezapomenutelnými melodiemi si Depeche Mode dali na čas, než obdařili svět dalším dlouhohrajícím počinem. Možná si potřebovali odpočinout, možná si chtěli ujasnit další hudební směřování, možná potřebovali nasát nové hudební vlivy, každopádně Depeche Mode vzor 1993 je podstatně odlišný než Depeche Mode vzor 1990.

Nový hudební styl grunge, který začal ve velkém válcovat hudební svět, znovu začíná seznamovat posluchače s krásou jednoduché rockové písničky s dostatečně tvrdým základem. Do toho přitvrzuje i taneční scéna, za jejíž součást je parta kolem Davida Gahana mnohými považována. Skupina ke svým běžným výrazovým prostředkům přidává nejen tradiční rockové nástroje, ale také v hojné míře sampling, což dohromady vytváří nový rozměr tvorby Depeche Mode.

Mám dojem, že albem Songs of Faith and Devotion dosáhla skupina svého tvůrčího vrcholu. Někdo namítne, že se zde nenachází tolik hitů zabírajících na první poslech, a má vlastně pravdu. Zatímco předchozí materiál má schopnost uchvátit posluchače okamžitě, zde se od něj přece jen vyžaduje větší soustředěnost a snaha vyjít jednotlivým skladbám vstříc. Pryč je doba jemného těkání syntezátorů, zde se na nás od první chvíle většinou valí zvuková stěna, v níž je rockový základ obalen do přemíry nasamplovaných zvuků. Jakoby pánové dospěli a chtěli světu říct, že se konečně našli, tohle je jejich skutečná cesta.

Zvlášť patrné je to u skladby I Feel You, v níž i zpěvák Gahan volí spíše rockovější rejstřík svého hlasu, jímž chce vyřvat do světa všechny své frustrace a problémy. Místy se objevuje lehce jazzová atmosféra, což je případ nádherné skladby Walking in My Shoes. Píseň Condemnation mi zase svou stavbou a Gahanovým zpěvem připomíná gospel. Stačí zavřít oči, zaposlouchat se a v tu ránu jsem na žhavém americkém jihu při mši v tamním kostele. To skladba In Your Room ve mně vyvolává pocit tíživého napětí, nějakého tajemství, či snad i nebezpečí. I přes to je jednou z mých nejoblíbenějších písní na desce.

Dvě písně na desce zpívá i hlavní tvůrčí duch skupiny Martin Gore. Jeho hlas vytváří zajímavý kontrast a nechci tvrdit, zda je lepší nebo horší než Gahan, je prostě jiný, civilnější. To dokazuje v zahloubané písni Judas plné podivného zvukového kouzlení a překrásné baladě One Caress. Ta balancuje až na samé hranici kýče a v okamžiku, kdy si již říkám, že ta hranice je překročena, tak přijde Gahan a kýčovitost zadupe do země závěrečnou skladbou Higher Love. A opět ta hra na rockovou partičku, i když už ne tak ostrou jako v úvodu desky.

Nevím, jak na desku Songs of Faith and Devotion reagovali v době jejího vydání fanoušci Depeche Mode a je mi to vlastně jedno. Skupina zde dosáhla svého vrcholu, po němž už nic není jako předtím. Gahan si řešil svou závislost na heroinu a i když to vypadalo, že skupina vlastně skončila, za čtyři roky se ve třech vrátila s albem Ultra. Ale to je zase jiný příběh.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode


Depeche Mode - Violator cover

Depeche Mode / Violator

Martin H | 4 stars | 2018-07-17 | #

Ne, nikdy jsem nepatřil k příznivcům synthipopové a novoromantické scény vzniklé v osmdesátých letech minulého století. Většinou mě odpuzovala svou kolovrátkovitostí a z mého pohledu kýčovitostí podporovanou navíc většinou vlezlými klipy z MTV. Jako největší hrůzu této produkce jsem v mládí vnímal britskou skupinu Depeche Mode a jejich hit z roku 1984 People are People. Ve světle svých šestnácti let jsem se cítil jako drsňák a rocker, který přece nemůže poslouchat něco tak odpudivého.

Ale znáte to: jak člověk stárne, tak postupně mění své názory na život, přátele a také na hudbu, již si sem tam cpe do uší. Pokud není jedinec úplný ignorant, tak občas dojde k poznání, že to, co vyznával v mládí, nemusí být vždy tím stoprocentně správným a jediným názorem a stanoviskem. U hudby mě to postihlo již několikrát a pokaždé jsem musel přehodnotit svůj názor utvořený v mládí především díky neznalosti nebo nemožnosti přístupu ke konkrétní nahrávce.

Můj pohled na Depeche Mode se začal měnit po vydání desky Songs of Faith and Devotion. Tehdy jsem si nevěřícně říkal, kde se v těch původně načančaných chlapečcích bere ta rocková ostrost a drajv. Ale stejně jako mnoho jiné hudby z té doby jsem si desku několikrát poslechl a v dalších letech na ni úspěšně zapomněl. K údajnému kapelnímu klenotu, desce, Violator, jsem se v té době ještě nepropracoval.

To až nyní jsem se odhodlal k soustředěnému poslechu výše jmenované nahrávky. Nečekal jsem žádný zázrak, ale tím, co mi lezlo do uší, jsem byl neskutečně překvapen. Zjistil jsem, že se nejedná o žádnou prvoplánovou rozjuchanou dupárnu, ale dílko, které je velice melodické, avšak ne podbízivé a je zároveň plné aranžérských nápadů a zajímavostí. Jakoby se přede mnou otevřel úplně nový svět plný nezvyklých zvuků a postupů. Od úvodního tracku World in My Eyes po závěrečnou, atmosférou nabitou píseň Clean se mi před očima míhá krajina zkreslených zvuků a divných rytmů. Jenomže já nezačnu šmátrat po ovladači s myšlenkou na okamžité vypnutí. Ne. Já se přistihuji při kacířské myšlence, že si celou tu zvláštnost musím poslechnout ještě jednou. Je to jasné. Úplně jsem těm podivným písním propadl. Především té s názvem Sweetest Perfection, dále velice něžné Waiting for the Night, hitovce Enjoy the Silence a křehké kráse s nádherně klenutým vokálem Blue Dress. Tak nevím, asi stárnu.

Ne, nelekej se, milý čtenáři, nepřecházím na opačný hudební břeh a nezavrhuji rockovou klasiku. Jenom si myslím, že život je příliš krátký na to, abych šmahem odsuzoval vše neznámé jako automaticky špatné. A mimochodem, ta kytara tam na chvíli také zazní.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Violator
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0798 s.