Snake - @ 31.08.2014 | #

V roce 1989 vybuchla prog metalová bomba. Na rockové obloze se rozzářila kometa, která s nezměněnou intenzitou svítí prakticky dodnes. I když tady u nás, Na Vystrkově, bouchla přece jenom o pár let později. Bohužel i začátkem devadesátých let se k nám ta muzika pořád ještě dostávala s jistým zpožděním...Byli jsme tu parta mladých metalových fanoušků, nahrávky a další materiály jsme čile vyměňovali mezi sebou a tak se mi do ruky dostal i značně ohmataný Metal Hammer z Německa, kde byl debutu Dream Theater věnován veliký prostor. Chtěli jsme ho slyšet, ale než kamarád nahrávku sehnal, nějakou dobu to trvalo. Když se pak na poslechové seanci objevil s plackou v ruce, skákal jsem dva metry vysoko a při prvním stisku tlačítka play tajil se mi dech. Nebudu to dál natahovat, deska se mi okamžitě zalíbila a i když od té doby uplynulo moře času, líbí se mi dodnes.

Je úplně jiná, než to, čím se Dream Theater prezentovali v dalších letech. Hudebně ještě pevně ukotvená v osmdesátkách, ale s vytříbenými melodiemi, podepřenými atmosférickou hrou kláves. Charlie Dominici má zpěv položený poměrně vysoko ( nabízí se srovnání s Geddy Leem ), ale k té hudbě mi to neobyčejně pasuje a je to jeden z elementů, kterým se debut tolik liší od zbytku diskografie.

A co vypíchnout ? Tak v prvé řadě rozhodně skvělou a temnou instrumentálku Ytse Jam. Ta melodie je neskutečně sugestivní, Kevin Moore jí přidává až orientální příchuť a virtuozní basovou linku drtí tu John Myung. Neméně výborná je hned následující propracovaná a velice vzrušující suita The Killing Hand, a v Light Fuse and Get Away velice se mi zamlouvá ten "odsekávaný" refrén. A přeslechnout se nedají klávesy. Kevin Moore až na vyjímky prakticky nesóluje, je však všudypřítomný a zvuk jeho nástroje dělá hudbu Dream Theater pompéznější a barevnější. Hodně lidí tuhle desku přirovnávalo k Rush a napadá mě, že hlavně kvůli zpěvu. Obzvlášť markantní je to v jinak výborné skladbě Afterlife. A posledním kusem, o kterém bych se chtěl zmínit, je předposlední prog metalová paráda The Ones Who Help to Set the Sun. To temné klávesové intro nemá chybu...

Co zamrzí, je špatná produkce. Zvuk se občas "slije" a basová složka by také mohla být výraznější. Napadá mě paralela s debutem Shadow Gallery, ten se po zvukové stránce taky moc nepovedl. A právě kvůli zvuku a pak taky kvůli dvěma méně výrazným skladbám nedám plný počet. Za čtyři.

Snake @ 27.10.2015 08:36:58 | #
Mě nenaštveš ;) Mám DT celkem rád, ale ani oni se během své dlouhé kariéry nevyhnuli horším časům a slabším deskám. Jsou to lidi z masa a krve, stejně jako my. Konstruktivní kritika mi vůbec nevadí, trochu hůř reaguji jen na odsudky typu "brak", "sračka", "muzak" a "dělají to jen pro prachy".

Jedno téhle kapele nemůžu upřít. Teprve v souvislosti s nimi jsem poprvé zaznamenal terminus technicus progresivní metal a tak už pro mě navždy zůstanou jeho synonymem. V devadesátých letech se vyrojila spousta jejich epigonů a následovníků, každé větší vydavatelství chtělo mít ve svém portfoliu podobně zaměřenou a úspěšnou kapelu (Dreamscape, Ivory Tower, Divine Regale apod), ale opravdový průlom se podařil jen málokomu. Myslím, že Dream Theater nám tady ještě pár let vydrží :)