kneekal - @ 31.08.2007 | #

Poněkud schizofrenní materiál. Harrison jakoby se nemohl rozhodnout, jestli bude hrát na psychedelickou experimentální strunu anglického ražení nebo se plně oddá svým Indům a jejich sitárům.

Takže v praxi to vypadá, že si říkáte: "Dobře, takže jedeme indickou world music, bude to fajn..." a najednou buch ho, elektrická kytara, vazbení, echa... Koukáte jak vejr. Aspoň já houkal, pardon koukal.

Ono není se sice čemu divit, když byla deska nahrávána na dvou zcela odlišných místech s cela odlišnými lidmi, ale trochu té kompaktnosti by vážně bodlo, Popřípadě desku rozdělit na anglickou a indickou část.

Sice pestré, ale nesourodé a zmatené...

George Harrison je můj oblíbený Beatle, ale až zas někde budu hájit jeho genialitu, tak tuhle desku raději někam schovám.

Jako soundtrack možná, ale film jsem neviděl, a tak mi to nic neříká, takže "jen pro kompletisty". *

Petr Gratias @ 08.07.2011 10:20:40 | #
Hodnotit první album George Harrisona klasickou "analýzou" hudby a recenzí v tom běžném slova smyslu se domnívám, není namístě.
Nejedná se o standardní studiové album, ale o skutečný SOUNDTRACK k filmu režiséra Joe Massota.
Já jsem sice film neviděl, ale informován z jiných zdrojů vím, že film je skutečně psychedelickou odezvou příběhu poplatném druhé polovině šedesátých let. Děj není zásadní, spíš, vize, prožitky, pocity, nálady, situace....George Harrison se toho ujal s úmyslem prosadit do tématu indickou indickou hudbu společně s psychedelickými vibracemi a s trochu rocku. Jednotlivé sekvence mají smysl pod konkrétní situace a proto se zdají "skladby" řazené za sebou jako hudební blábol bez ladu a skladu. Je to prostě filmová hudba.
Film More, pod jejímž soundtrackem jsou podepsáni Pink Floyd je na tom podobně, ale v tomhle případě jde skutečně více o konkrétnější hudební formu, třebaže formálně také nesourodou a roztříštěnou. Děj filmu je ale také psychedelickým obrazem dané doby. Marihuana, přírodní sex, gruppensex, lidská rozháranost, pocit prázdnoty, frustrace a svobody bez hranic a časoprostoru.....
A to už vůbec nemluvím o albu Electronic Sounds, kde má člověk úplně pocit jakési nezařaditelné zvukové imprese.
Zdráhám se ale o albech vyjadřovat nějak pejorativně, pohrdlivě nebo je totálně odsoudit. Jsou to prostě zvukové a náladotvorné experimenty.
George Harrison stejně jako John Lennon si chtěli mimo beatlesovskou produkci natočit něcvo diametrálně odlišného a určitě v tom nebyl pronikavý záměr vytvořit nějaká Zásadní Elektronické Dílo. Uznávám ovšem, že pro milovníka Beatles, nebo klasicky rockově pojatého tématu jsou tyhle věci totálně nestravitelné a neakceptovatelné.
Obě alba vlastním jako milovník beatlesovské pozůstalosti a samozřejmě s nimi nezahajuji nový den, ale sporadicky se k nim vracím.
Wonderwall Music je vibrací psychedelických šedesátých let a to je argument, který si sám před sebou obhájím....