Antony - @ 31.03.2024 | #

Nevím, jaké bylo skutečné pozadí vzniku Thick As A Brick. Teda, něco vím z rozhovorů, ale to taky může být Andersonovská pohádka. Někdo to složit musel a nevěřím, že vše šlo samo a snadno. Složitost a provázanost díla napovídá, že se na něm dost nadřeli. Takto sofistikovaný výsledek nešlo udělat jen intuitivně.

Na první poslech zaujme nástrojová bohatost až okázalost, přemíra překrývajících se melodií a motivů. Nepřipraveného posluchače to může zahltit. Další atribut je do té doby neslýchaná tvrdost až agresivita kompozic. Co bylo naznačeno v některých monstr skladbách, je zde v celé ploše, a naplno. Hrubě dusající a řezající pasáže se prolínají s hbitě propletenou flétnou a zpěvem. Cukr a bič. A bych nezapomněl, Hammondy! Jsou tam a místy dávají muzičce pěkný fundament. Vůbec příměs všemožných zvukových efektů je zde neskromná, a je to dobře. Další atribut, kvílivý saxofon, jeho výraz přitakává ve vypjatých pasážích celkovému dramatu. Občas se vše zvrhává v instrumentální orgie, přímo maglajz, art rock non plus ultra, první třetina druhé části tímto šílenstvím oplývá přímo marnotratně. Člověk je pak rád za akustickou kytaru s flétnou a zpěvem, aby se trochu zorientoval. Nachází se zde komplexní muzika s kvantem nálad, co nezbytně vyžaduje řadu poslechů, aby se v ní jeden alespoň vyznal. Teprve pak si může začít užívat. Nejdřív práce, pak koláče. Nejdřív prostuduj mapu, pak vychutnávej jednotlivá zákoutí, beze strachu, že se ztratíš. Tou náročností u mě získává Thick As A Brick maximální obdiv. Nejde o lehce přístupné album, i když na první dojem se nezdá. Jenže přijmout pár motivů, a u zbytku se nudit, to není charakteristika alba, nýbrž definice povrchnosti poslechu. Brick je dobrý testík pozornosti a posluchačské schopnosti.

Zvuk velmi podobný Aqualung, doslova excelentní. Ani největší nářezovitost nezahlušuje, neunavuje. Každý nástroj je čitelný, separace jednotlivých částí v prostoru doslova holografická, pozornosti neunikne jediný tón.

Jsem definitivně nadšen. Thick As A Brick se mi líbil vždycky. Ale tak, jako teď, jsem si ho ještě nikdy neužil. Je to takový rozmařilejší Aqualung, a kupodivu, není vůbec ke škodě, se takhle rozšoupnout. A vůbec, jdu si ho pustit znovu, bez zdržování nějakým psaním.
 

jiří schwarz @ 01.04.2024 01:45:53 | #
Opět zcela výstižná recenze. V mých 16ti (1973), jsem se však opájel Aqualungem, který tohle album pro mě zastínil, přišel jsem mu na chuť až o dost později. Tullové se zase posunuli, víc dobových kláves, víc "art" či "prog", volně plynoucí muzika (yesáckému, též minimálně strukturovanému albu Tales from Topographic Ocean, jsem přišel na chuť dřív, ale taky to trvalo, po Close To The Edge). Trochu dobová snaha. Pro mě nyní za 9/10. (Aqualung byl za 10/10).