horyna - @ 03.03.2019 | #

Jestli si mám pod pojmem aristokratický rock představit jedno jediné album, nebude to žádné jiné než nahrávka od kapely Asia z roku 1994 ukrývající se pod názvem Aria. Nejenže to byla má první nahrávka od této kapely, ale i stylu a podobné produkce vůbec. Nahrávka Aria se mi vryla hluboko do srdce. Dodnes na ni nedám absolutně dopustit, a v jejím případě nejsem schopný běžného objektivního pohledu nezatíženého vzpomínkami, autenticitou doby a poznáváním kouzla takové muziky. I když i první tři nahrávky Asia jsou u mne bodového maxima snadno dosažitelné, desce Aria se žádná z nich nepřibližuje. Její kouzlo je v mém případě zkrátka neopakovatelné a neskutečně silné. Aria = aristokratický rock a opačně. Aria = to nejfantastičtější A.O.R, jaké jsem kdy slyšel, ten nejkouzelnější pompézní rock. Hudba velkolepých melodií, úchvatných aranžmá, procítěných refrénů, zpěváků se zlatem v hrdle (Journey, Foreigner, Magnum), zkrátka muzika, která cílí přímo na srdce a vaše emotivní smysly.

Z éry s Johnem Paynem mám v těsném závěsu ještě desku Arena, ale z těch dalších mne o svých kvalitách nepřesvědčila ani Aura, a už vůbec ne Silent Nation. O nějaké návaznosti na polovinu let devadesátých ani nemluvě. S deskou recenzovanou jsme si kdysi prostřednictvím krátkého nástřelu do oka nepadli a já ji na dvě desetiletí ze seznamu možných adeptů úplně vydělil. Myslím si, že ani nejde dlouhodobě sehnat a já na ni narazil až nedávno prostřednictvím Discogs, kdy jsem začal reálně přemýšlet, proč jí vlastně nedat šanci k doplnění sbírky.

Když ji dnes během několika týdnů asi podesáté poslouchám, ťukám si na čelo a přemýšlím, proč je někdy posluchač naprosto zbytečně zaujat předsudky, nebo jen opakuje svůj dřívější postoj. Ne, samozřejmě tu nejde o žádné sestřelení z pomníku nesesaditelnosti její o dva roky mladší sesternice Aria, ale s nastraženými sluchovody a v reálně uvažujícím spektru vyznívá nahrávka Aqua podobně úchvatně jako věci příští. John Payne je zkrátka famózní a onen brokátový, barevně vyšívaný aristokratický kabátec mu pasuje lépe, než kterémukoli jinému shouterovi z podobné stylové dimenze. To díky jeho hlasu a samozřejmě i neskutečně kreativnímu (ve spojitosti s jeho osobou) klávesovým rejstříkům Geoffa Downese (kam se v posledních dvaceti letech poděl jeho tehdy originální rukopis?) mohla kapela Asia v devadesátých letech znovu svobodně dýchat a doširoka roztáhnout své umělecké perutě.

Spíše studiově a trochu uměle seskládaná sestava (tři kytaristé, tři bubeníci) absolutně nepůsobí jako nějaký "all stars" projekt či snobsky vybudovaná továrna na prašule. Zdejší muzika šlape jako ten nejlépe namazaný stroj. Produkce je nablýskaná, pompézní, příjemně zateplená, třpytící se všemi pastelovými barvami a odstíny. Jednotlivé songy nepostrádají nosné linky, spousty nápadů a vychytávek, tempové obměny, poutavé aranže, přesvědčivé instrumentální výkony a hlavně atmosféru a emoce. Asia je dokáže dávkovat přiměřeně a s citem. Proto tu nehrozí patetické výlevy ani přeceděná vlezlost. Nahrávka náleží do devadesátkové epochy, nikoli do té o dekádu starší. Žebříčky té doby lámou kapely zcela odlišné a tak se ambice souboru mohou zaměřit na kvalitu songů, ne na trhání hitparád.

4,5*

S.C.A.Lytch @ 10.03.2019 20:54:21 | #
2 Dan: A já tvrdím, že to není o věku :) Tebou zmínění Dream Theater, jako příklad hudby mladé generace, jsou totiž jen o 4 roky mladší než Asia. Pravda, první album vydali až v roce 1989, ale i tak mezi nimi nezeje velká časová propast - pokud tedy bereme v potaz dobu vzniku a ne věk hudebníků.

Dle mě jsou superskupiny vždy trochu zastíněny domovskými skupinami svých členů. Když už byli zmíněni Dream Theater, tak bych jako příklad uvedl Sons of Apollo. O Dream Theater je tu toho napsáno mraky, o Journey, Mr.Big a Black Country Communion se taky něco najde, ale o Sons of Apollo - kapele členů zmíněných skupin, nic krom jednoho hodnocení.