horyna - @ 21.01.2021 | #

Třetí comebackové album skupiny Asia z roku 1996 nese název Arena a patří mezi nejlepší nahrávky nejen v Payneho éře, ale i v kompletní diskografii této pomp-rockové (tehdy) stálice. I když se náš soubor znovu rozrostl o další hostující kytaristy, stále zní velmi kompaktně a jednolitě. Předložený materiál vykazuje známky solidní variability a zasahuje do vícero hudebních směrů. Při pozorném poslechu zde krom obligátního A.O.R. uslyšíme i náznaky popu, progresu, world music, či lehké hrátky s fusion.

Po předehře koketující právě mezi fusion a world, je na druhé trati připravena famózní titulní skladba Arena. To je emotivně precizně vystavěná věc, přetékající aristokraticky vznešenými melodiemi, nadýchanými klávesami a symbolikou nových Asia, která je ukryta v hrdle Johna Payna. Ten svou výtečnou frázovací technikou vede znovu nastartovanou kapelu na další zteč. Barva jeho hlasu je moc a moc příjemná, teplá a sametově hladká. Přímí pokračovatel Heaven na začátku evokuje dokonce Pink Floyd, časem odhalí svoje ostřejší kontury, ale atmosférická naléhavost zůstává. Payne je pánem všeho mezi nebem a zemí. V sezpívaných refréne je naprosto nedostižný. Výkladní pomp rock s tepající basou a akustickými bortícími se hradbami kytar, to je píseň 2 Sides Of The Moon. Že dovede Asia i pořádně přitvrdit, poznáme prostřednictvím temného a ostrého kusu Day Before The War. Ten nepostrádá značné charisma, decentní patetický lesk i brilantní instrumentální výkony. Budu se zase opakovat, ale znovu je tu Payne. Král Payne, stojící na samém vrcholu hlasového řetězce :-) kázajíc o tom, jak hrát a cítit pompézní muziku. Never patří mezi klasické popiny to přiznávám, ale ujde. Mnohem osobitější je moderně střižená (Downese tu žeru) Falling. Bicman Michael Sturgis hravě vyplňuje prostor a z Payneho hrdla se řine barevně působivá slovní skládačka. Osmá Words patří do kategorie balad, a pak už to přijde. Intro z jiného světa, orientální motivy a až do oblak se vypínající atmosférický klenot U Bring Me Down. Další v pořadí Tell Me Why je naléhavá až to zabolí. K mým vůbec nejoblíbenějším položkám patří pomp rocková (a to doslova) hymna Turn It Around, jejíž melodie prorůstá Downesovými klávesami a vypíná se vzhůru jako ladná laň, stojící na úpatí skály při západu žhnoucího slunce.

Nemůžu si pomoci, etapu, přesněji řečeno první trojici desek s Johnem Paynem žeru Asii i s navijákem. Pro mne jde o zcela návykovou a se srdečním svalem rozmlouvající muziku. Muziku plnou úchvatných melodií a skvostných aranžmá, v jejichž čele stojí muž s brilantním hlasem - jeden z největších rockových mohykánů, jež kdy pompézní rock spatřil - pan John Payne.


 

Pegas @ 22.01.2021 20:38:05 | #
Garry: Já mám Asia velmi rád a nedokázal bych úplně porovnávat, jestli je lepší s Wettonem nebo Paynem. Jsou hudebně trochu jiné, ale líbí se mi obě podoby. Kdybych si musel nutně vybrat jenom jednu éru, upřednostnil bych Wettona, ale jestli je lepší to nebo ono je v tomto případě těžké. Nicméně po obnovení sestavy s Wettonem je pro mě jejich hudba prázdná. Ostatně už skladby na Then & Now dost zaostávají za prvními třemi alby. Asi tenkrát skončili v pravý čas. Stejně tak když Payne opět po dlouhém čekání vydal novou desku, i když pod jiným názvem, tak už to pro mě není tak přitažlivé, tu loňskou jsem si už nekupoval a ani neslyšel.