horyna - @ 07.01.2018 | #

Ač se počítám mezi nekritické obdivovatele velkých Beatles, některá nástupnická alba jednotlivých členů tohoto sdružení ani zdaleka neoplývají tak velkou charismatickou silou. Přesto, že byl Paul McCartney v řadách své domovské kapely mimořádně plodným a hlavně kvalitním zkladatelem, na dráze sólové o toto výsadní postavení častokrát přicházel. Jestli za tímto úkazem stojí přemrštěná četnost se kterou někdy i dvakrát do roka vstupoval do studia, krize vlastní identity, či sobecký nekritický přístup se můžeme dnes akorát dohadovat.

Některé jeho desky sólové, nebo narozené ve společnosti Wings výrazně sklouzávají pod laťku kvality, jež jeho osoba roky předešlé pevně demonstrovala. Měřítkem poměru nám těžko může být tehdejší umístění alba v žebříčku, či počet platinových desek. Paul byl na vrcholu popularity takřka neustále a jeho věrní ho brali se vším co jim předhazoval.

Ale jsou tu i desky povedené a některé dokonce velmi. Jednou z nich je i nahrávka London Town, která vychází s nálepkou Wings jako šesté studiové album roku 1978. Nahrávání bylo rozděleno na dvě části, jedna proběhla ve slovutných studiích Abbey Road a část na jachtě plující Atlantikem. Na cd najdeme i s bonusy šestnáctku skladeb a většina z nich jsou skutečně výborně naaranžované písně v té nejlepší tradici Paula McCartneyho.
Už z úvodní titulní písně se vyloupne typicky křehká Paulova harmonie, která dá vzpomenout na nejlepší společná léta strávená po boku Johna Lennona. Ale hned následující píseň Cafe on the left bank ukazuje nový směr, kterým se mistr na konci tohoto desetiletí vydává. K těm velmi zdařilým nutno připočíst jímavou baladu Girlfriend, z hlavy nevyhnatelnou Famous Groupies, hlavně pak výpravnou perlu Deliver Your Children a vůbec celý finiš je opravdu povedený.

Dravost třeskuté Morse Moose and the Grey Goose s vámi zatřese jako divoká jízda na horské dráze a je i s hitovými bonusy skvělou tečkou za jedním z nejpovedenějších alba McCarneyho repertoáru.

Hikoki777 @ 12.01.2018 11:12:14 | #
Díky za recenzi. Pro mě to byla zvláštní deska, měl sem k ní vždycky ambivalentni vztah. Je zde několik skvělých věci a naopak věci které mě neoslovují. Ale tak to Paula je téměř vždycky. Pro mě rozhodně ale v žádném případě nepředstavuje nějaký pomyslný strop.
Tím je pro mě osobně RAM, navzdory všeobecnému názorů kritiků a fanoušků, kteří na první místo staví jednoznačně Band on the run. Ten je u mé na místě druhém.