EasyRocker - @ 05.03.2011 | #

Také určitě nebudu k tomuto dvojalbu přehnaně kritický - už proto, že jde stylově o naprosto klasické dílo Yes v jejich top formě ze 70. letech, které naprosto logicky navazuje na alba předchozí. Dvojalbum, či dvě alba vydaná v jednom roce, v té době měla každá důležitá kapela, takže mi není jasné, proč právě Yes byli za to kritizováni. Dvojalbu vévodí Wakemanovy klávesy a kouzelně ornamentální malby Howeovy kytary, nálady se mění z extatických a dramatických až po nádherná melancholická zákoutí, která známe třeba také od Genesis. Pusťte si Tales večer v naprostém klidu nebo při procházce jarní nebo podzimní a udělá to s vámi věci... Nemá zde skutečně smysl rozebírat a řešit každou ze čtyř velkoskladeb, protože kdo se zde chce Yes dostat pod kůži, musí je tak jako tak velmi důkladně naposlouchat. Maximální hodnocení nedávám pouze proto, že mými osobními vrcholy od Yes jsou Close to the Edge a zejména Going for the One. Je však nutno poznamenat, že po formální stránce nelze Tales vytknout nic.

TomKas @ 07.03.2011 09:45:58 | #
Ano, přesně tak. V souvislosti s TFTO se mluví o nejnudnějším studiovém progresivně rockovém dvojalbu. Já na něj taky mnohdy nemám náladu nebo přesněji spíše čas. Auto recenze to vystihl přesně, na tu desku musí být vhodné podmínky k poslechu, třeba navečer, v klidu...
Jinak dílo je to parádní a určitě nadčasové. Je zajímavé, že málokko řekne, že to album je prostě takový ten "průměr". Jedna skupina hlásá, že je to super deska, druhá přesný opak :-) Takže z extrému do extrému. :-)