Plastic People Of The Universe, The - Passion Play / Pašijové hry velikonoční (1980)
Reakce na recenzi:

Pašijové hry velikonoční začaly vznikat již na podzim 1977, kdy již všichni členové skupiny měli pobyt ve vazbě nebo výkon trestu za sebou. Hudbu složil Milan Hlavsa, ale jednalo se vlastně o jeho první větší hudební celek, když předtím skládal pouze krátké rockové písně. Libreto vytvořil nedostudovaný teolog Vratislav Brabenec na základě volného zpracování Starého a Nového zákona, mnohé citace jsou podle Matoušova evangelia z původního vydání Kralické bible (1579-1593).
Zkoušení probíhalo v naprostém utajení v bytech přátel. Každou skladbu nosil podle vzpomínek bubeníka Jana Brabce Milan Hlavsa pečlivě rozepsanou do notových partů. Skládal u malého popelníčku jen s obyčejnou tužkou, gumou a akustickou kytarou a trpělivě hodiny a hodiny plnil notové osnovy. Tehdy dle jeho slov nebylo úplně jednoduché se soustředit, neboť všude se jako mávnutím proutku zjevovali estébáci. Při zkoušení nešlo o žádné tápání či omílání písní pořád dokola. Každý z hudebníků měl svoje pasáže nacvičené už z domova a na zkouškách se jen dolaďovala dynamika či konce a začátky.
Pečlivě utajovaná koncertní premiéra proběhla 22. dubna 1978 na Hrádečku Václava Havla. Tato deska vyšla v roce 1980 pod názvem Passion Play u kanadské firmy Boží Mlýn založené Paulem Wilsonem. Nahrávka vzniká během jednoho květnového víkendu opět na Hrádečku. Mixážní pult a magnetofon Revox A 77 zapůjčil Martin Kratochvíl, nahrával zvukař Jazz Q Lubomír Nováček.
Těžko popsat, jaký šok ve mně tato nahrávka způsobila, když jsem ji někdy v roce 1979 poprvé slyšel. Znal jsem samozřejmě předešle skladby s texty Egona Bondyho, ale toto bylo něco úplně jiného. Náboženská kázání jsem vlastně ani neznal. Výjimkou byla krátká českobratrská kázání, která jsem slyšel v barokní kapli sv. Maří Magdaleny /nedaleko Úřadu vlády - pod svícnem bývá největší tma :-)/, kde krátce po odchodu z Extempore hrál během mší na kytaru její člen "bratr" J.J. Neduha. Ale při nich se více zpívalo než kázalo.
Hudebně se jedná téměř až o barokně pojaté oratorium, které úplně vybočuje z hudebních hranic, které jsem do té doby znal. Zde se opravdu hudba a text vzácně doplňují, jedno bez druhého by toto dílo zásadně devalvovalo.
Nejsilněji na mě působí skladba Trojjediná, kde do citace: "Nepotřebujeme krále v ustanovení římského impéria dost je nám Pilát hejtmanem a klid v zemi klid ..., Ježíši Nazaretský, králi židovský rouhal ses pořádku světa a kněžím za chudého krále na oslátku za beránka božího se vydával za Mesiáše jenž přijíti má ..., nepotřebujeme lásku a slepých kteříž vidí nepotřebujeme uzdravených je klid a pořádek impéria přednější kněžím i lidu" fantasticky kvílí Brabencův saxofon, do toho slyšíme výkřiky davu "Ukřižovat!" V hudbě lze zaslechnout nejen středověké litanické pasáže, ale skrz nejrůznější hluky takřka scénickou ozvěnu jeruzalemských ulic včetně hlomozu tržiště!
Velice těžko se toto dílo popisuje. Já sám si každoročně v období Velikonoc tuto desku pouštím, stal se z toho téměř rituál. Nejsem znalec hudby s náboženskou tématikou, která mě vlastně ani nikdy nezajímala. Ale tuto desku pokládám za vrchol rockové hudby, do které byla zakomponována naše křesťanská tradice. Poslechnout si tuto desku by měla být pro věřícího rockera téměř povinnost. Pochybuji, že něco silnějšího v našich končinách s touto tématikou vůbec kdy v rocku vzniklo.
A jak vzpomíná Jan Brabec: "Plastici měli obecně pověst primitivních opilých vlasáčů, ale třeba můj otec, teolog a bývalý politický vězeň, při poslechu Pašijí dojetím plakal."
Milan Hlavsa se měl o své hudbě vždycky vyjadřovat ostýchavě. Často tvrdil, že jen obyčejným "řeznickým učněm" z Břevnova. Svým dílem se ale stal (aspoň pro mě) nesmrtelným. Milan Hlavsa byl věřící, nechal se pokřtít v roce 1974. Bohužel je to již deset let, co nás opustil. I jako nevěřící bych mu ten pobyt na věčnosti moc přál.
Mirek Kostlivý @ 02.04.2016 11:38:54 | #
Palo, pokusím se o to:
1. Ten názor pravděpodobně vychází nebo je komentářem k Ruprechtovu příspěvku (viz výše), který ale s hudbou, jak k ní dvorní skladatel PPU Milan Hlavsa přistupoval, nemá nic moc společného. Domnívám se, že by takovou hudbu Mejla skládal a Plastici hráli, i kdyby nebyly zavřeni. Kapela vycházela v počátku z Velvet Underground (později i Beefhearta), na zábavách ale uměli zahrát i něco od Rolling Stones. Hlavně byli naprosto apolitičtí. Jejich manažér Jirous jim zakazoval o politice mluvit i v hospodě! Politickou kapelu z nich udělal bolševický režim, kterému vadila jakákoliv hudba, kterou někdo provozoval bez jeho schválení (však se po té nestačili divit, kdo se jich při procesu v roce 1976 začal zastávat). Na festivalech II. kultury v Postupicích 1974 nebo v Bojanovicích 1976 (po té je zavřeli) se hrála i dechovka. Tu měl rád jak Jirous tak i saxofonista Brabenec (jediný z PPU byl odsouzen k nepodmíněnému trestu).
A nerytmičnost jejich hudby? Tam je zase Hlavsa a odkaz na první desky Velvetů (i v Melodii o její 2. desce psal kritik, jehož jméno si nevybavuji, že mu zní jako jeho lednička v kuchyni). Konečně znáš album Maska za maskou, kde je autorský přístup jednotlivých hudebníků PPU i bez Hlavsy velmi podobný.
2. Na tuhle otázku Ti vlastně odpověděl ve své recenzi Adam, kde uvádí k tomu albu:
"Keď som to počul prvýkrát, tak som nevedel čo si mám myslieť. Mal som 9 a bol rok 1989. Úplne ma to znechutilo. Nechápal som ako to dakto môže počúvať.
Je 2011 a nechápem ako to niekto v tej dobe dokázal vytvoriť. Emotívny album na vysokej úrovni. Nahrané v podmienkach aké boli. Klobúk dolu. Predvčerom som bol na koncerte PPU a stále to tam je. Energia, chuť žiť a hlavne skvelá hudba.
Pašijové hry hlavne skladba čist jsem od krve je nabitá silou a energiou akú necítiť na žiadnej bohoslužbe."
A protože předpokládám, že je též věřící, tak se v té poslední větě příliš nemýlí. I na mě to album působí neuvěřitelnou silou a energií. A jinou hudbu si ani k tomuto výtahu z Matoušova evangelia představit nedovedu. Takové geniální spojení textu a hudby by dokázalo přitáhnou k víře i mne, nevěřícího.