Corsica - @ 30.03.2012 | #

Vezmu-li hodnocení prvního alba jako hodnocení celé kapely... slyšel jsem toho víc, ale žádné album až na In Court Of The Crimson King se mi nelíbilo.

Dva roky po jeho vydání už je to jenom doprovodná skupina roberta frippa, ošklivého pána s ošklivými brýlemi.

Celé první album jsem si v podstatě užil, je to pěkná, odpočinková hudba na delší cesty autem...
In the Wake of Poseidon už je pro mě ale nestravitelné. Narozdíl od prvního alba jsou všechny kusy dílem frippa a jakéhosi Sinfielda...

První album příjemně překvapilo, celá skupina nepříjemně zklamala

Bill Pleška @ 28.08.2012 10:35:48 | #
@Petr Gratias
Podle mě hlavně není zdravé vytvářet v hudbě a umění obecně nějaké nedotknutelné modly, svaté artefakty, na které si nikdo nesmí dovolit šáhnout - i když se jedná o objektivně kvalitní a časem prověřená díla. Když se oprostíme od historické hodnoty tohoto alba a od jeho dobré reputace, zase nám zůstane jen klasická otázka líbí-nelíbí. A na tu nám Corsica, byť je jeho "recenze" sebeslabodušší, vlastně odpověděl.

Často si všímám u posluchačů art/prog rocku a složitější muziky obecně určitého snobismu, elitářství, pocitu nadřazenosti vůči těm, již se spokojí s jednoduchým; snad to plyne i z nějakého komplexu menšinovosti této hudby oproti mainstreamu. Je to velmi nebezpečný jev a takové zapálené hájení náboženských relikvií vůči nepodloženým názorům "anarchistických nihilistů" ho jenom živí.

Neméně pohrdavé, ne-li pohrdavější než Corsicova recenze je třeba i to tvé vyjádření o punku a odmítavém postoji (všech?) punkerů vůči "vyššímu" rocku - a přitom je dost zavádějící a polopravdivé. Už to, že punkeři vytvořili k progresivnímu rocku jakousi antitezi, negaci, znamená, že z něj prakticky vyšli a uznali jeho pozici. Jako příklad uvedu "chybějící článek", album Nadir´s Big Chance od Petera Hammilla, nezpochybnitelného představitele klasického "uměleckého" bigbítu. Toto album bylo nahráno v roce 1974 a z poloviny je to čistokrevný punk-rock (rozuměj tříakordovky). Zpěvák VdGG je tedy jedním z pionýrů, vlastně zakladatelů punku (po stránce hudebně-formální), dokonce prvním britským hudebníkem, jenž slovo "punk" použil na obalu své desky. Pankáči se o Hammillovi rozhodně nevyjadřovali z odporem, naopak ho velmi respektovali jako jeden z pilířů své hudby. I takový provokatér jako Johny Rotten ze Sex Pistols se dal slyšet, že má rád "všechnu Hammillovu tvorbu".
Vlastně je taková spojitost - opozice a přitom kontinuita - mezi dvěma protikladnými odvětvími vcelku logická, vždyť se to tak vždycky v historii umění střídalo (např. po vyumělkovaném, duchovním baroku přišel přímočarý, racionální klasicismus).
Podle mě pankáči pohrdali artrockem hlavně v těch případech, kdy z něj cítili samoúčelnost, snobství a lacinou exhibici (podívejte se všichni, jak dlouhou písničku umím udělat a kolik modulací a rytmických změn do ní nacpu!) namísto vnitřní potřeby autora vyjádřit nosnou myšlenku právě takovou a takovou formou, v čemž s nimi vlastně souhlasím - taková sebestředná hudba není nic moc. Tak hlavně nevytvářejme zbytečně nějaké stavovství a "třídní boj" tam, kde jich vůbec není potřeba.