Profil uživatele Bill Pleška
Recenze:
Hammill, Peter / The Fall of the House of Usher (New Version)
| 2012-07-07 | Velká a jaksepatří temná pocta E. A. Poeovi, na níž Peter Hammill jako skladatel a Judge Smith (zakládající člen VdGG) jako libretista pracovali prakticky dvě desetiletí.
Jedná se o regulérní operu (ovšem nikdy neuvedenou živě... prozatím), takže hovořit o Hammillově "sólovém albu" je velmi zavádějící - jeho interpretační výkon (jakožto představitele Rodericka Ushera i "Hlasu domu") je vpravdě fenomenální, přesto dobře slouží celkovému vyznění a ostatní zpěváky neválcuje.
Sarah-Jane Morris v roli vypravěčky zaujme především svou neskutečně temnou, až androgynní barvou hlasu (chvíli jsem skutečně přemýšlel, zda nejde o muže). Je to velmi stylizovaný způsob zpěvu, ale do tak ponurého díla se koneckonců celkem hodí.
Andy Bell zpívá postavu Usherovy návštěvy a přítele z mládí (v povídce je bezejmenný, pro účely opery dostal jméno Montresor); po pěvecké stránce technicky dokonalý, přitom velmi chytře úsporný ve výrazu, aby zněl ze všech figur jediný střízlivě a normálně a nechal tak ještě více vyniknout šílenství Hammillova Rodericka Ushera.
Lene Lovich, kterou proslavila její image šílené new-wave čarodějnice 80. let, zpívá part Usherovy sestry Madeleine. Její postava, pravda, nemá v opeře moc prostoru (většinou buď spí, nebo je pohřbená zaživa), ale Lovich díky své zajímavé, pestré a hravé barvě hlasu dokáže přesto vyniknout.
Ještě méně prostoru má Herbert Grönemeyer v malé roličce šarlatánského bylinkáře; přestože je nelépe prodávaným německým hudebníkem všech dob, představí se vlastně jen jedinou árií.
Peter Hammill v úloze Rodericka Ushera dovádí k dokonalosti svou charakteristickou polohu barokně-afektovaného šílenství. Snad ze všech svých alb nejvíce tady zpívá v naprosto temném, hrudním rejstříku, ve vyšších polohách už mu nezbývá než hrdelně řvát; výsledný dojem je naprosto přesvědčivý a dokonalý. Kromě této postavy však nazpíval ještě několik sborových partů jako tzv. "hlas Domu" (v duchu myšlenky, že Usher a jeho rezidence jsou jedním). Tyto avantgardní vokály, například ve stopě nazvané "Architecture", jsou snad tím vůbec nejšílenějším na celém albu a těm, kteří by si snad mysleli, že u poslechu hudby se nelze plnohodnotně bát, totálně berou vítr z plachet - mnohá hudba z této nahrávky je zkrátka čistokrevný horor a při nočním poslechu vám bude více než jen běhat mráz po zádech...
Vím, že recenzi píšu k předělané verzi alba z roku 1999. Původní nahrávku jsem, popravdě, neslyšel; vím jen tolik, že na ní byly bicí, což si neumím dost dobře představit a ani si nejsem jistý, jestli bych to slyšet chtěl. V každém případě znám vyjádření obou autorů, že tato "rekonstrukce" Domu Usherů byla jednoznačně krokem k lepšímu, a toho se držím.
Co říci závěrem? Skvělá, intenzivní a za sychravých podzimních nocí i neuvěřitelně strašidelná nahrávka, která by rozhodně neměla ujít vašemu sluchu.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Fall of the House of Usher (New Version)
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Anderson, Ian / Thick as a Brick 2: Whatever Happened to Gerald Bostock?
Krajně nepravděpodobná myšlenka, že by pětašedesátiletý Anderson nahrál v roce 2012 prog-rockové koncepční album, a ještě k tomu jako přímé pokračování jednoho z fanouškům nejdražších artefaktů diskografie JT, se stala skutečností. Díky bohu.
Desetiletá autorská přestávka skotskému bardovi zjevně prospěla, protože se vrací na pole skladatelské i textařské v plné síle. Na TAAB2 si pohrává s myšlenkou, jak by žil Gerald Bostock, fiktivní autor textu původního alba, jako dospělý muž o čtyřicet let později. Byl by požitkářským bankéřem, lampasákem nebo třeba homosexuálním bezdomovcem...? Téma vzdáleně příbuzné námětu alba "Three Friends" od skupiny Gentle Giant (ostatně to údajně byl sám Derek Shulman, jenž Andersona k napsání tohoto alba vyprovokoval), ale přitom logicky navazující na původní TAAB a jeho zamýšlení nad úlohou a možnostmi volby vlastního způsobu života člověka v moderní západní společnosti.
Nemá smysl se zabývat malicherným rýpáním některých fanoušků, že na albu chybí kytarista Martin Barre: má zkrátka letos svůj vlastní sólový program, Florian Ophale je za něj více než důstojná náhrada a myslím, že tito šťouralové by z drtivé většiny, nevědíce o této skutečnosti, z pouhého poslechu ani nic nepoznali. Jethro Tull byli stejně vždy pouze doprovodnou skupinou písničkáře Andersona.
Celkem slušně mu to na tomto albu zpívá (minimálně od Roots to Branches před více než patnácti lety jsou vokály ve víceméně stále stejném stavu), o skvělé kytaře a flétně nemluvě. Texty jsou skvělé, v ničem si nezadají se staršími, klasickými alby - možná jsou o dost přímočařejší a méně metaforické, než na staré TAAB či Passion Play, ale o to více jsou hravé, pestré ve slovní zásobě a hlavně vtipné a výstižné. Nebývalý smysl pro humor vykazuje také hudební doprovod, ať už jde o různé odkazy na původní album (např. už úvodní "From a pebble thrown", dále "Old school song" - známé téma transponované do mollové tóniny, popřípadě úplný závěr nahrávky, kde zazní klasické "...so you ride yourselves over the fields...", ovšem zakončené poněkud aktualizovaným způsobem), nebo jiné zvukové hříčky, korespondující s obsahem libreta (vláček v "Cosy Corner").
Nahrávka má skvělý zvuk, veskrze moderní a přitom nenápadně nostalgicky odkazující k 70. létům; velmi často zní například staré dobré Hammondky a instrumentace vůbec zůstává víceméně věrná mateřskému albu.
TAAB 2 je velmi chytře rozdělena na opravdové "tracky", samostatně použitelné písničky, propojené pouze jednotícím tématem. Žádný jednolitý proud hudby přes celou stranu LP, čímž se album vyhne problémům s návazností a konzistencí spojených s touto formou, jaké měla například Passion Play.
Celkově mám z alba veskrze pozitivní pocit; splnilo očekávání fanoušků, nejenom že to je další dlouhohrající studiové album JT s novou hudbou (v což už možná ani nikdo nedoufal), ale je kvalitním a plnohodnotným nástupcem původní Thick as a Brick.
» ostatní recenze alba Anderson, Ian - Thick as a Brick 2: Whatever Happened to Gerald Bostock?
» popis a diskografie skupiny Anderson, Ian
Waits, Tom / Heartattack And Vine
| 2011-07-13 | Písně na tomto albu jsou poskládány tak, aby bylo dosaženo co největšího kontrastu; máme zde jednak kusy extrémně syrové a tvrdé, v nichž zní ostré kytary, bubny dostávají výprask jak zlobivé dítě a Tom Waits vyřvává až na samé hranici možností svých hlasových zbytků, a tato tatarsko-bifteková blues jsou pokaždé vystřídána písničkami přesahujícími do jiného extrému, totiž že jsou absolutně sladké a romantické (v "Jersey Girl" se Waits uchyluje dokonce i k "šalalala" refrénu, který zní - v jeho podání - trochu jako parodický vtip). Vlivem tohoto regulérního střídání zní album (za předpokladu, že vynecháme instrumentálku "In Shades" a budeme počítat jen zpívané skladby), jakoby bylo rozděleno do dvojic: nářezový "Heartattack and Vine" kontra mírná "Saving All My Love for You", "Downtown" kontra "Jersey Girl", "´Til the Money Runs Out" proti "On the Nickel" a po tvrdém "Mr Siegal" uzavírá album slaďák "Ruby´s Arms". Takováto dramaturgie ovšem není úplně nejšťastnější, neboť nehybné pravidlo, že po masakru přijde zvolnění, znemožňuje překvapení. Navíc všechny zpívané písně jdou úplně na doraz: buď posluchače dojmout k slzám, nebo ho roztrhat na kusy. Zlatá střední cesta tu chybí a přitom by věci hodně prospěla. Po hudební stránce jsou taky všechny skladby dost jednoduché: většinou pár základních akordů (tónika, subdominanta, dominanta, však to znáte...) poskládaných za sebou v celkem logickém a obvyklém sledu, bez jediné obzvlášť nápadité melodie. Waits samozřejmě tohleto částečně kompenzuje ve své osobité interpretaci a celkem se povedly i aranže, takže hudba rozhodně není nezajímavá; navíc opatřená propracovanými texty, jak je u něj zvykem. Titulní skladba je jasný hit. Zůstává však pravdou, že Heartattack and Vine je album úplně bez překvapení. Což je škoda.
» ostatní recenze alba Waits, Tom - Heartattack And Vine
» popis a diskografie skupiny Waits, Tom
Spálený, Jan / Blues In Mind
| 2011-07-09 | Toto je jediné album Jana Spáleného (potažmo už ASPM, protože se na něm významně podíleli i Kalandra a Havlíček), které nemůžu vystát a nedokážu pořádně pochopit, za jakým účelem vůbec vzniklo. Většinu stopáže tvoří písně z předešlé desky "...asi v tom bude nějakej háček"; krásné, v češtině kouzelné a fascinující texty, které na ní jsou, byly přeloženy (přebásněny by byl moc silný výraz) Ondřejem Hejmou do angličtiny. Spáleného a Kalandrova angličtina je ovšem divná - spíš smutným, než legračním způsobem. Výraz, přednes a schopnost přenášet myšlenky i emoce, což je v češtině pro tyto dva zpěváky jejich nejsilnější stránkou, jsou v jazyce, jenž jim je evidentně cizí, naprosto setřeny. Když špičkoví čeští bluesmani zpívají anglicky, zapadají do průměru. O doprovod se sice stará skvělá kapela (Michal Pavlíček na kytaru, Jiří Veselý na basu, na valchu si pak zahrál známý letecký modelář a autor mnoha skvělých textů pro ASPM Vladimír Hadač), ale aranžmá písní jsou víceméně stejné jako na "Háčku" a tak mi vlastně nezbývá pražádný důvod tohle album poslouchat, když vlastním i jeho bezvadného českého sourozence.
» ostatní recenze alba Spálený, Jan - Blues In Mind
» popis a diskografie skupiny Spálený, Jan
Spálený, Jan / Edison
Svůj sólový debut "Edison" vydal Jan Spálený až ve věku třiceti šesti let. Nezvalovu nejspíš vrcholnou báseň si tento hudební režisér Supraphonu a vášnivý letecký modelář zhudebnil prostě jen tak, pro radost, a původně ani nezamýšlel svou skladbu nahrát: předpokládal, že to prostě nebude nikoho zajímat. Naštěstí zásluhou Hynka Žalčíka nakonec vznikla tato deska, která se může směle řadit k tomu nejlepšímu z československé hudební produkce všech dob i žánrů.
Přestože Spálený se před Edisonem věnoval prachobyčejnému popu (skládal pro svého známějšího bratra Petra), v ničem nezaostává a v mnohém předčí i slavné západní art-rockové umělce té doby. Hlavně aranžérské schopnosti, jež zde předvedl, jsou fenomenální: hudba se neustále proměňuje spolu s básní, tu je více rockové kytary, tuhle dominují Stivínovy dechy, tadyhle se kouzlí zvuky z rozličných klávesových nástrojů a tamhle zase zní zneklidňující housle spolu s výstřely psacího stroje, ale přitom se hudební složka pořád drží textu, respektuje jeho formu a naprosto přirozeně ho doplňuje. Jestliže pouze Nezvalova velkolepá báseň sama o sobě dokáže na jejího čtenáře velmi silně zapůsobit, Spáleného hudba a přednes tento už tak velký dojem ještě několikrát umocní a pocity i pestré obrazy se střídají na mysli s ďábelskou kadencí - obzvlášť při poslechu v noci je efekt nejlepší.
Ačkoli Jan Spálený jako zpěvák proslul svým ošoupaným, bluesovým chraplákem, na tomto albu byl jeho hlas ještě dost čerstvý a svěží, aby předvedl vynikající pěvecký výkon včetně přesvědčivých výšek (na samém konci alba dokonce i jedno vysoké C).
Že je zhudebňování poezie - k níž má, jak sám říká, "maniakální vztah" - jeho velmi silnou stránkou, to pak dokázal v budoucnu ještě několikrát i s ASPM (například Poeův "Havran" či Ogdenova "Balada o katovi"), ale Edison je v celé jeho diskografii určitě nejrobustnějším počinem. Klenot, jenž se dá poslouchat pořád dokolečka a prozkoumávat z nesčetného množství úhlů ať už po stránce básnické, nebo muzikantské.
» ostatní recenze alba Spálený, Jan - Edison
» popis a diskografie skupiny Spálený, Jan
Jethro Tull / Rock Island
| 2011-07-03 | Pěkné album. A je velmi pestré, vždyť na jediné LP desce se zde potká například nádherný, jímavý "Another Christmas Song" s takovou nemožně pubertální ptákovinou, jako je "Kissing Willie" - pořád si lámu hlavu, co to Andersonovi tenkrát přelítlo přes nos (nebo přes jinou část těla?), že ve svých dvaačtyřiceti letech nahrál něco takového a dokonce to umístil na pozici úvodní skladby...
Když už má nahrávka v názvu slovíčko "rock", byla by ostuda, kdyby neobsahovala pořádný skalnatý nářez. V tomhle ohledu Jethro Tull nezklamali a i když v rámci dramaturgie samozřejmě zařadili pomalejší kousky, celkově to zní, jakoby si chtěli tu svou Grammy za heavy-metalové album zasloužit aspoň zpětně.
Za zmínku stojí také zpěv: Andersonův hlas zde zní drsně, napjatě, definitivně už ztratil všechnu mladickou lehkost, kterou měl v časech raných JT, ale někdy je ještě o to naléhavější a nabízí vskutku vynikající pěvecký výkon (jeden ze svých posledních, bohužel).
Z "Rock Islandu" je zkrátka cítit, že skotského barda i jeho kapelu muzika baví a dovedou si s ní hrát, což je pak zábavné i pro posluchače.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Van Der Graaf Generator / World Record
V jediném roce vydal Van der Graaf Generator dvě alba: mistrovské dílo "Still Life", které obsahuje teplou, příjemnou, nicméně nesmírně působivou hudbu, postavenou do kontrastu k drtivým, existenciálním textům, a po něm následoval o poznání tvrdší a chladnější "World Record".
Úvodní skladba "When She Comes" začíná slibně, nabízí chytlavý motiv a až se rozjede, trochu mi připomíná La Rossu. Rázný, celkem povedený start. Dále přichází "Place to Survive", jež sice pěkně šlape, ale jehož desetiminutová délka je bohužel naprosto neadekvátní, písnička se neustále opakuje a nudí. S chutí bych zkrátil aspoň na polovinu. Třetí "Masks" na sebe upozorní především tím, že nastavené rychlé tempo poněkud zvolní a že začíná hezkým saxofonovým sólem, nicméně jinak po hudební stránce nic moc invenčního a progresivního nenabízí. A následuje "Meurglys III", jehož zásadním neduhem je prostě to, že je k uzoufání dlouhý. Záhy mu dochází dech a končí jakýmsi podivným reggae(???), které působí v muzice VdGG asi jako zbloudilý tučňák v rovníkové Africe. Ještě tu máme "Wondering", což je hezká, jemná písnička, ideální na závěr, bohužel se ani jí nevyhnul kolovrátkový efekt. Člověk už nějakou tu minutu očekává fade out a ono pořád nic a nic.
Můj výsledný dojem z alba tedy byla mírná nuda. Téměř všechny písně jsou zbytečně natahované, Hammillův zpěv příliš řvavý a monotónní, hluboko pod obrovskými možnostmi tohoto skvělého zpěváka. Ve srovnání s předchozí tvorbou VdGG na albu obecně chyběl dostatečný kontrast, nejen v rámci jednotlivých skladeb, ale i mezi nimi navzájem. Možná by to chtělo s vydáním chvíli počkat, materiál ještě profiltrovat a proškrtat a časem ho doplnit o další nápady. Stále ještě to je vysoce kvalitní muzika, ale úrovně nejlepších alb této skupiny ani zdaleka nedosahuje.
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - World Record
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Pink Floyd / The Dark Side of the Moon
Pink Floyd je vlastně takový art-rockový pop, velmi okázalý art-rock pro masy. Hudba zaujatá svou vlastní uměleckostí, v níž občas zvítězí forma nad obsahem. Kdybychom z alba Dark Side of the Moon vypustili všechny ty přidané zvuky, bušení srdce, útržky rozhovorů, zvonění budíků a podobně, zůstal by nám sympatický, chytlavý bigbít, ale žádné velké art by se asi nekonalo. Nemohu se zbavit dojmu určité povrchnosti, předstírání větší hloubky, než tam doopravdy je. To ale nemíním nijak pejorativně, vlastně mi to totiž vůbec nevadí - jedná se o vynikající, bezvadnými nápady nabité dílo a plně si zaslouží pět hvězdiček. Jen takové superlativy jako "nejlepší hudba vůbec" by se podle mého názoru neměly používat vůbec, nejen v tomto případě.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave to Each Other
V diskografii této skupiny to není úplná špička, přesto se jedná o první jakost. Místy nastává mírná nuda, ale jsou tu i momenty omračující, vykazující známky geniality (zejména - už někým zmiňovaný - závěr "White Hammer").
Musím ocenit, jak jsou Generátoři schopni pracovat s dynamikou a "vydojit" z písní maximum emocí: toto se sice plně projeví až na pozdějších albech (a vyvrcholí na Still Life), ale již zde je to pořádně znát. V záplavě jednotvárných kraválů, v něž se rocková hudba často zvrhává, zní takováto progresivní dynamika a téměř bluesový prožitek v některých kouscích velmi, velmi příjemně.
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave to Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Jethro Tull / Heavy Horses
Tohle snad ani není normální folkrockové album, tohle je spíš kopcovitá skotská krajina, kde se každá píseň rozléhá jako pole či louka a Andersonův hlas, znějící ještě zemitěji a drsněji než obvykle, nad nimi jako severák hřímá svou specifickou poezii. Ačkoliv například "Journeyman" je poněkud monotónní políčko a ačkoliv se akry písní "No Lullaby" či "Heavy Horses" táhnou možná až příliš daleko za obzor, i přesto je pro mne, přírodu obdivující romantickou duši, poslech této desky mimořádným požitkem.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Heavy Horses
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / Crest Of A Knave
Hezké, pohodové album, které má v podstatě jen jednu, ale zato dost výraznou hudební vadu: poněkud zanedbává ony charakteristické prvky, které dělají Jethro Tull tak báječně originální a svéráznou kapelou. Prostě na některých místech zní trochu jako někdo jiný (například Dire Straits). Celkově to má pro mě podobné vyznění, jako když geniální malíř, schopný namalovat barevná a nápaditá díla, kreslí zátiší s fialkami stokrát jinak: dělá to sice řemeslně na mistrovské úrovni a místy svou kreativitu přece jen nezapře, ale přesto z toho nakonec nevyleze nic více a nic méně než povedené zátiší. Kdybych měl "Crest of a Knave" hodnotit obecně, ve srovnání s běžnou produkcí populární hudby, zasloužilo by zřejmě minimálně čtyři hvězdičky, ale s vědomím, že jde o album Jethro Tull, je slovní hodnocení "dobré, ne však zásadní" absolutně trefné.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Crest Of A Knave
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / Stormwatch
Rozhodně jsem byl u této desky méně nadšený, než u jejích dvou starších bratříčků. V žádném případě není špatná a má své kouzlo, ale nedaří se jí dosáhnout na onu vysokou laťku pro originalitu a hudební svěžest, kterou si Jethro Tull sami nastavili svými dřívějšími počiny.
Jako její nejslabší místa se mi jeví dvě nejdelší skladby, tedy "Dark Ages" (písnička zbytečně natáhnutá nekonečným opakováním refrénu) a "Flying Dutchman", kterého považuji za hudební i textovou slátaninu. Naopak nejlepšími kousky alba jsou překvapivě instrumentálky "Warm Sporran" a "Elegy".
"Stormwatch" je určitě slušná deska, ale strhává ji dolů menší množství invence a hravosti, než je u Andersona obvyklé.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / A
Je to samozřejmě něco úplně jiného, než na co byli posluchači Jethro Tull zvyklí, ale jiné neznamená horší. Poetika předcházející trilogie "Songs from the Wood-Heavy Horses-Stormwatch" vlastně zůstala celkem zachována, jen se přenesla z venkovského prostředí do futuristického. Hudebně je to velmi nápadité, nový zvuk jsem snadno skousnul a Peggyho krásnou basu si přímo užíval. "Pine Marten´s Jig" mě snad jako jediná z Tullovských instrumentálek krapet nudila, ale písničky jako "Uniform" nebo nádherná "And Further On" to bohatě vynahrazují. Album tedy považuji za veskrze kvalitní a pro kapelu velmi potřebné, protože ji svou odlišností uchránilo od blížícího se hudebního stereotypu, jehož chmurné náznaky se objevovaly už na "Heavy Horses" a "Stormwatch".
» ostatní recenze alba Jethro Tull - A
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull