Corsica - @ 30.03.2012 | #

Vezmu-li hodnocení prvního alba jako hodnocení celé kapely... slyšel jsem toho víc, ale žádné album až na In Court Of The Crimson King se mi nelíbilo.

Dva roky po jeho vydání už je to jenom doprovodná skupina roberta frippa, ošklivého pána s ošklivými brýlemi.

Celé první album jsem si v podstatě užil, je to pěkná, odpočinková hudba na delší cesty autem...
In the Wake of Poseidon už je pro mě ale nestravitelné. Narozdíl od prvního alba jsou všechny kusy dílem frippa a jakéhosi Sinfielda...

První album příjemně překvapilo, celá skupina nepříjemně zklamala

Petr Gratias @ 28.08.2012 11:11:50 | #
Zdravím Billa Plešku...
dal jsi mi hodně podnětů k přemýšlení, nicméně subjektivně řečeno a míněno i přes vnitřní snahu se s Tebou nějak názorově dohovořit se nám na asi vzájemně nepodaří...
Art rock, prog rock, jazz rock, psychedelický rock a hard rock pro mě i po tolika letech zůstávají jako respektované normy kvality. Samozřejmě že i v tomhle žánru se leccos nepovedlo, nebo se ne všechno dotáhlo do dokonalosti... píšu to proto, abych nemohl být napaden, že jsem zaslepen a zatížen proto punku.
Abych se trochu přiblížil téhle rebelie druhé poloviny sedmdesátých let, tak jsem před řadou let absolvoval s jedním známým podstatnou část soboty tím, že jsem na moje moje přání poslouchal jenom punk a jeho různé deriváty, kterými mě známý obklopil a snažil se vybrat to nejlepší, ale i to standardní z tohoto žánru a když mě pozoroval (já jsem si dělal nějaké poznámky a připravoval i dotazy), takj na závěr poznamenal něco v tom smyslu, že při poslechu asi trpím.... Já jsem to sice takhle nevyjádřil, ale přiznám se, že to pro mě nebyl žádný povznášející nebo duševně oblažující zážitek, poslouchat syrový zvuk mnohdy nenaladěných kytar, neurastenických hlasů a pochopil jsem, že tohle je především sociální revolta mládedže, která v dané době cítila řadu frustrací, které se nedaly lépe vyjadřit ničím jiným než hudbou, která emocionálně zasahuje nejvíc.
Občas jsem zaregistroval , nějaký docela zajímavý fór při výměně těch několika akordů a rytmický akcent, ale pak se mi to všechno slilo do jedné řeky.
Sorry, Bille Pleško, v žádném případě netrpím nějakou nadřazeností, nebo snobským přezíravým komentováním. Téhle hudbě nerozumím, ta jedna sobota nestačila k tomu, abych všechny ty CLASH, RAMONES, SEX PISTOLS, JAM... nějak vstřebal. Když jsem si dal do souvislosti takového namátkově Al DiMeolu, Jana Akkermana, Steve Howea, Johna McLaughlina, Ritchieho Blackmora, Jimyho Page, Alvina Leeho.... tak vedle toho kytaristé punkových kapel vypadali jako drzí uličníci pouličního ražení, kteří se generačně nemohli vyrovnat se starší hudbou a protože pochopili, že jejich talent a schopnosti asi nikdy nedorostou na tuhle úroveň, tak se rozhodli kvalitu poplivat, shodit, ironizovat.
To býváá často zbraní těch, kteří jsou si vědomi svých mantinelů, ale nikdy by to veřejně nepřiznali, protožze by to byla slabost a to se nejen v punku nenosí.
Ale prosím, asi by bala nuda poslouchat jenom složitější hudební struktury a tak bylo zapotřebí trochu zamíchat karty... takže nechci bránit pankáčům v jejich názorech.
Jenom se přiznám, že si nedovedu představit zestárlého skalního pankáče po padesátce, zatímco staří klasičtí rockeři, milovníci, blues, jazzu a akustické hudby mohou docela důstojně se svou hudbou zestárnout. Pohled na pankáče, který překročil padesátku, má pupík, vyholenou hlavu a na hlavě číro, ověšen řetězy, sichrhajckami a dalšími atributy mi nějak nehraje do mých představ. Nebo se mýlím?
Mezi Tebou výstižně připomínaným barokem a klasicismem ještě vězí poměrně široká mezera rokoka, empíru a biedermeieru...
Ale jinak Ti děkuji za Tvůj příspěvek. Opravdu (bez ironie) byl pro mě podnětný. Vidím, že umíš přemýšlet a že dokážeš argumentovat... Nevím, možná jsem ve svém věku už méně tolerantní, i když se snažím o opak, ale nenapadlo by mě, že u KING CRIMSON budeme řešit punk....
Nicméně k nějakému konsensu asi nedospějeme, omlouvám se.
Díky za pochopení a zdravím.