Corsica - @ 30.03.2012 | #

Vezmu-li hodnocení prvního alba jako hodnocení celé kapely... slyšel jsem toho víc, ale žádné album až na In Court Of The Crimson King se mi nelíbilo.

Dva roky po jeho vydání už je to jenom doprovodná skupina roberta frippa, ošklivého pána s ošklivými brýlemi.

Celé první album jsem si v podstatě užil, je to pěkná, odpočinková hudba na delší cesty autem...
In the Wake of Poseidon už je pro mě ale nestravitelné. Narozdíl od prvního alba jsou všechny kusy dílem frippa a jakéhosi Sinfielda...

První album příjemně překvapilo, celá skupina nepříjemně zklamala

EasyRocker @ 28.08.2012 17:42:35 | #
Pokud se navíc nemýlím, není to jediný případ, kdy hudebník z řad ve 2. polovině 70. let vysmívaných dinosaurů z oblasti art rocku ovlivnil, či se dokonce aktivně podílel na nahrávíní alb punkových kapel - Nick Mason z Pink Floyd, pokud vím, produkoval druhé studiové album Music for Pleasure punkerů The Damned, kteří ve své hudbě využívali kromě tradičních nástrojů i pro punk zcela šokující saxofon - takových kapel s netradičním nástrojovým obsazením bylo v punku víc. Koneckonců, kdyby punková vlna neměla své inovátory, nevznikl by žádný post-punk, nová vlna apod. - prostě punk v klasické formuli se logicky velmi rychle vyčerpal. Nejsem nějakým zapřísáhlým fandou punku, ale poslechněte si Raw Power od The Stooges - to je album, které vyšlo roku 1973, čtyři roky před hlavní vlnou punku, a přesto mi připadá brutálnější a ostřejší než 99% pozdějších punkových nahrávek. Ne náhodou je Iggy Pop nazýván praotcem punku, ovšem pozor - Stooges vycházeli také z blues a psychedelie, což v tom 35 minutovém hluku také najdete (viz např. I Need Somebody). Remaster od Iggyho z přelomu milénia je neskutečně brutální a divím se, že vůbec někdo něco podobného v roce 1973 mohl nahrát... Co se týká první americké vlny punku, tak ta je hudebně zase jinde než anglická - Television, Patti Smith, New York Dolls byli opět o mnoho lepší muzikanti a jejich hudba se dostala také za pár let zcela jinam (výjimkou z opačné strany budiž Ramones, u kterých je skutečně asi jedno, které album si pustíte...). Takže jen pozor na zjednodušující hodnocení u jakéhokoli žánru - ono to vždy nutně není jen o třech akordech, a i pokud ano, tak to neznamená, že takový žánr není životaschopný; ta tříakordová formule se mnohokrát vrátila do módy a ještě se mnohokrát vrátí. Což nic nemění na tom, že se tohle seskupení nemůže měřit s Yes, Genesis, King Crimson, VdGG, Led Zeppelin apod., ale o tom snad diskuse není...