Profil uživatele EasyRocker
Recenze:
Santana / Borboletta
| 2022-09-15 | Další parádní zářez z Carlosovy vrcholné jazzrockové éry. Jeho band si ponechal většinu týmu, ale pochopitelně výjimečnou sestavu, která propátrávala pro ně netušená fúzová zákoutí už na předchozích dvou albech. A byla to událost podobná až královské hostině, že ono duo dosud od Santana-bandu stále je v Jiřího osobním topu. Nemilosrdně smeten už emočním vírem Welcome jsem napjatě, leč i v klidu čekal na rozjezd ´drážek´. Mistr přece nezklame.
Spring Manifestations je povinnou introdukcí, Airto Moreira tu perkusivní sérií drobných bubínků s triangly tvoří fantaskní, pro band klasické zákoutí world-music a ihned se noříme do exotična, Flora takřka neslyšně jen deklamuje, šeptá. Už dokonalou ukázkou fúze je slavným jazzovým pianistou a členem bandu Tomem Costerem napsaná Canto de los Flores (Píseň květin). Skvostné přirovnání, vládne barevné piáno dua Coster-Patillo i elektrické i nepatrné varhanní doteky. Střední až pomalé tempo za tymbály a congy jistí úsporný Michael Shrieve. On a hlavní principál připravili elitní jazzrockovou jízdu Life Is Anew, bujný rytmický-klávesovo-klavírní podklad s otiskem synťáku, nad nímž roste vokální i nástrojová bitva, jak jsme u Bandu zvyklí. Žádný div, že ´otcové´ boří ve finále vše, co jim přijde do cesty. Give and Take je další památná hitovka; řeku piána, synťáků, varhan a Carlosovy typické dvojhlasy se spoluhráči. Geniální a mocným tokem se stane až Areasovým atakem na timbales, a celý tým Santanův to valí neskutečně jak rozjetý tank, doplněn i tenor- i sopránosaxíky Julese Broussarda. A skvěle si poradili s Martiniho standardem One with the Sun, jemný tok kláves, obou druhů pian, syntezátorů a decentní etno rytmiku absolutizuje vokální profesura principála s Leonem Patillem. Pětiminutová ambientní Aspirations je snad nejvyšší možnou formou fúze. Broussardovy dechy, famózní basová sóla Stanleyho Clarka (RTF) absence zpěvu, ano duchovní aspirace, už letité Carlosovo masívní ovlivnění Indií, Johnem McLaughlinem. Practice What You Preach stojí na klávesách a bohaté hře varhan, nástrojovou jízdu ve finále ovládá mistrova kytara a conga, Shrieveho hromobití a zase 2zpěvy Santana-Patillo, syrová a nejrockovější jízda z této kolekce. Mirage - hádám že nebude žádný zarytý Santanofil, jako má maličkost, kterého by výjimečný nápěv obou hlasů, a kytarově-keyboardovou melodickou extázi neznal a nedonutila ihned k bujarému tanci. Ano, zázrak nesoucí do jiných sfér. Vše na milisekundu spočítáno a Carlos řádí se svou kytarou a gongem nad rytmicko sekcí Shrieve-Clarke. Here and Now je pak jakýmsi vyklidněným, relaxačním dovětkem, který každý Div přirozeně potřebuje. Tříminutový krása z mistrových perkusí, timbales, jemných basových a dechových doteků. Úplné zklidnění všeho a všech. Flor de Canela, opět dvouminutové srovnání s krásou květin, řídí typicky klávesy, varhany, Moreirovy bicí a jemné malby sopránsaxofonu Armanda Perazy. a ztišené basové vyšívání Clarka. Promise of a Fisherman je devítinutovou pilotní skladbou, a jak v jeho fúzové éře platilo, symbolickým i faktickým vyvrcholením. Na startu kolosu vládne spíš Carlos s klávesami a Michaelem Shrievem, uprostřed vás zahltí prázdnota, jako byste se ocitli v tehdy drsné produkci tehdejšího Karmínového krále, též mocně hltajícího fůzi. Finále ovládají perkuse, a ničivé nájezdy kytary a málem nekonečné památné sólo mistra a Shrieveho až zem orající dělostřelby. Jak jsme začali, též končíme, jen Moreirovy perkuse a vyšinutá vokální hostina; vše už relaxační závěrečná titulka, zcela bez rytmiky, až zmizí do prázdna...
Skvostný, opět málem hodinový příděl hudby pro skutečně pokročilé od mistrovsky nadřené sestavy, která nedlouho předtím dosáhla po mistrově boku hudebního zenitu. I když je Borbolettta vynikající práce zkušeně, sehraného bandu, přece mě nebere tolik, jako dvě předchozí, kde jsem pravidelně v extázi, stejně jako v prapůvodní latino-rockové etapě. Ale přesto nesmírně silné 4, na to má ještě mnoho výjimečných momentů.
» ostatní recenze alba Santana - Borboletta
» popis a diskografie skupiny Santana
Katatonia / Brave Murder Day
| 2021-04-15 |
Kultovní švédský projekt kolem dua Renkse/Nyström, povstal jako mnozí další ze šedého bahna švédského kovu smrti. Vizuálně a částečně i hudebně je v počátcích z(de)formoval i černý kov. Ke Katatonii dneška vedla dlouhá hudební pouť, a první zastávkou na dráze “přerodu” byl nepochybně v roce 1996 právě tento zářez. I v bookletu rozšířené verze pánové zmiňují, že I pro ně byla tahle práce přelomová a otevřela jim hudební obzory.
První temný vyslanec šestidílného hudebního celku pojednává právě o Odvaze. Kdo se dostal k prvotině Dance of December Souls, musí cítit a slyšet, jaký krok odvážná kapela udělala. Všude duní těžkotonážní ´unisound´ inženýra Dana Swana, pod ním ale už kytary malují táhlé, melancholické sonáty zmaru a žalu. Desetero čarokrásných minut. Vražda je pak usazena na těžkém středním rytmickém tepu a je ozdobena mistrovskými sólovými ornamenty. A prvou trilogii uzavírá trademarková suita, krásným způsobem zpodobňující Den. Mrazivý déšť kláves Dana Swana je jedinou oázou v jinak čisté metalové nadílce. Šest a půl minuty Rainroom uvozují jemná přediva kytar, aby se přelila ve vysokou Katatonickou – omamný koktejl a rej melodií. Skladatelsky nejnáročnější je 12 se zpodobněním černého divadla, 12 pohřbů, 12 morbidních směrů, a strachu z krásy. Ano, Katatonia nebyla nikdy veselá kopa, ale hudba i text jako by tu srostly a vrcholí jako očistec razantním riffem. Odlitkem již plně dospělé Katatonie (mimochodem, jde o jeden z typů schizofrenie) je symbolický závěr opusu – Endtime Tady pánové stvořili intermezza, mocné riffy a fatální, vyšinuté melodie, které už nikdo nezapomene. V roce 2007 vyšla k Brave... I výroční verze. Surová Nowhere je ještě mnoho dlužna černému kovu a undergroundu, At Last je trochu jemnější a Inside the Fall se řítí v ´katatonickou´ beznaděj.
Brave Murder Day je milníkem nejen extrémního metalu. Katatonia, narozdíl od kamarádů z Opeth, nevyužívá tak hojně akustiky ani klávesy, má jen důsledný metalový inventář. O to více je neskutečné, že se jí přesto podařilo bez nadstavby akustik ukovat takové melancholické perly, jako právě citovaný band páně Akerfeldta. Právě on jim zde rovněž jako host pomohl s vokály. Ptáte-li se, kde se zrodila nová, dnešní podoba Katatonie, musíte začít zde. Pro mě citovka. 5/5.
» ostatní recenze alba Katatonia - Brave Murder Day
» popis a diskografie skupiny Katatonia
Crosby, Stills, Nash & Young / Déjà Vu
Posíleni památným koncertem na Woodstocku, ale i svým málem absolutním renomé, vydali hned další rok další zářez, Deja-Vu. Je sice logickým pokračováním hudební pouti CJN, poprvé ale vyšlo pod hlavičkou Crosby, Stills, Nash & Young.
Carry On spustí modelový folk-rock, to mělo trio zažité léty dřiny. A novic do party, Neile Young, vedle harmoniky dává k dobru lahodná sólíčka. Mistrné spojení akustických nástrojů i medové malby hlasů, to jsou křehké kousky Teach Your Children a pochopitelně i hymna v pravém smyslu slova - Almost Cut My Hair. Genialní cit muzikanta Neil Young předvádí v autorské baladě, Helpless. ´Woodstocku´ od Joni Mitchell dali řádný odpich a grády a jistě můžeme hovořit o nejostřejším menu z desky. Nashova fenomenální titulní skladba mě trefuje přímo do srdce jako ta střela Amorova. Bez debaty jeden z jeho vrcholných čísel vůbec... Po další subtilní nashovce Our House nám v 4 + 20 předvede svůj hlasový a akustický um také mr. Stills. Už bylo na čase. Co dodat k náročné 4-dílné Youngově minisuitě Country Girl? Vždyť tu kvarteto pluje bez bázně a hany málem artrockovými vodami, a přece je zakončená poctivou bluesovou harmonikou. Klasa klas. Finále pak nemůže být jiné než dobovým poselstvím lásky a míru - Everybody I Love You.
Ano, ano! Deja-Vu představuje parádní porci hudby. Trojka, posílena o další žánrový fenomén, Neila Younga, se třeba oproti debutu CSN vydalo logicky více uměřenými, folkovými zákoutími. Vyniká každý detail, každá ozvěna struny s vokální hostinou navrch. Nechybí ani náročnost a pánové ukázali, že nevládnou zdaleka jen folkem. 5/5.
» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young
Byrds, The / Younger Than Yesterday
Čtvrté album mozků a mimořádných inovátorů amerických 60-tek má kultovní status. Souhlas s horynou - v rané tvorbě se v jistém smyslu odráželi Brouci. I v tom, že další velkou inspirací Bob Dylan, a v dalších fázích nasála jejich tvorba mnohé z americké hudební tradice - od folku po jazz. Báječná a neslýchaná práce s vícehlasy - to pak byl jejich vlastní vklad do análů hudby.
Ano, laskavé melodie jsou ještě bezvýhradně a la sixties. Důkazem je úvod - trubkou omalovaná So You Want to Be a Rock 'n' Roll Star. V bookletu bezelstně líčí, jak při jejím hraní létaly na pódium dámské kalhotky... Po Hillmanově působivé beatlesovce Have You Seen Her Face je tu dobová, kosmická C.T.A.-102, ta by se neztratila snad ani na Pištci. A byla-li řeč o dokonalé souhře hlasů, máme tu lahodnou crosbyovku, mimořádnou Renaissance Fair. Dvou-minutovka Time Between odhalí, že Hillman si bral od Beatles měrou vrchovatou, tady však nezbývá než potlesk... Se slzavou baladou Everybody's Been Burned by Crosby dobyl asi i ten Woodstock. Thoughts and Words - jistě, inspirace jde z Liverpoolu, ale mr. Hillman spustil pořádný odvaz, letící jako svěží větřík. Crosbyho psychedelické ambice pečetí šílená Mind Gardens (na remasteru je i alternativní verze). A dusot Dylanovy My Back Pages představí onen folkový konec jejich hudební inspirace. Folk a country The Girl with No Name, to není žádné kotlíkaření, ale čisté emoce, kořeněné blues. Why, to je energická folkrocková tečka za normální verzí. A kdo znáte jejich remasterované edice, tušíte, že jde o přídavek jaksepatří. Informačně nabité booklety shrnující hudbu, ale i jednotlivé skladby i bonusy. A vedle vokální magie It Happens Each Day a sprintu Don´t Make Waves a jsou tu mimo jiné i Lady Friend a Old John Robertson, známé i ze singlových verzí, a alternativní verze ze studia.
Stejně jako většina jejich vrstevníků tu ale bylo vedle velebných hlasů o mnoho více. Lahodná přediva akustik, bujné řeky perkusí, dechová sekce, ale zejména rostoucí ponory do oblak psychedelie. S Jefferson Airplane, Grateful Dead a dalšími byli věrozvěsty a jedni z otců dekády kvítí - a to jim historicky nelze upřít. Ta více psychedelická alba mi sedla krapet více, zde za 4/5.
» ostatní recenze alba Byrds, The - Younger Than Yesterday
» popis a diskografie skupiny Byrds, The
Voivod / Phobos
Druhé devadesátkové kapely pro mě zbožňovaných Voivod po odchodu zpěváka Snakeho s Ericem Forrestem za mikrofonem. Tvrdost zůstala, leč styl zesnulého velikána mr. Piggyho, vytesal přesto patentní ´vodovod´. Tým Jamese Cavaluzza dodal úchylné elektronické výboje a z typického koktejlu tak nechybí vlastně nic.
Přes typické intro Catalepsy I a destrukci Rise s geniálním Piggyho melodickým šitím a chaotikou sól, ač notně pohmožděni, dorazíme až k - Mercury. Ta by dokonale padla i na rockový Angel Rat, leč trio vizionářů profesorsky utkalo i tvrdý kabátek a po mezihře se opět pustí do spurtu. V titulních orgiích mr. Forrest jede jako popravčí a Piggy tu vládne šílenými výpady. Po elektronicky laděné nejdelší Bacteria s Piggyho prstolamy a psycho intermezzu Temps Mort se valí šest zkázonosných minut The Tower. Pomník Piggyho riffové potence, jed a síra, vykloubený rachot univerza... a taky další soda Quantum se přímo vyžívá ve středním tempu. Sci-fi posedlost nese nadřená Neutrino a našlápnutá Forlorn je techno-vyslancem s demolujícími Awayovými bicími. Po outru Catalepsy II a Piggym mistrně zdobené M-body je tu fantaskní dovětek, 21st Century Schizoid Man. Poklona žánru, který je hudebně zformoval a mocně ovlivnil.
V "nové" éře, kde bylo nutno nadechnutí a udržení kroku se světem, se poučili špinavým thrashem, hardcorem a industriálem. Po zkáze jménem Negatron malinko zvolnili a hudba tak dostala drásavou těžkost. Jaderné pohromy, člověk-ničitel, schizofrenie, pochodující čety robotů - paralelní realita a la Voivod. Nejen Negatron mi sedl o málo víc, a tedy 4/5.
» ostatní recenze alba Voivod - Phobos
» popis a diskografie skupiny Voivod
Ark / Burn The Sun
Báječná norská grupa s excelentním hnacím motorem, Tore Ostbym, který si strunné vavříny vybojoval již v éře dávných krajanů Conception, a čerstvě zrozenou pěveckou střelou jménem Jorn Lande, je mou letitou srdcovkou. Obě jejich desky si hýčkám na čestném místě a je ohromná škoda, že to od nich bylo všechno.
Už v Heal The Waters jako by pustili do prostoru své veškeré triumfy. Neúprosně lomcující záplava Ostbyho riffů bičuje od prvé zlomky sekundy a také Jorn Lande spouští svůj coverdaleovský rituál. Hned zkraje hladí parádně nabušený bezpražec hostujícího Randy Covena, zhušťuje atmosféru a žene se k hraně možného. Torn je záležitost subtilnější. Těží z mechanicky sehrané rytmiky a riffů, supících jako parní stroj. Dokonalou odpovědí na otázku, co že to vlastně ti Ark kutí, je věc titulní . Moře Toreho riffových hradeb a Jornovy refrénové výbuchy s vámi rozhoupou až k útrobám - nádherné!. A Coven s Macalusem se dotkli nebe... Na nezastavitelně sekaném motivu, stojí extrémním kovem poučená jedovka Resurrection. Absolute Zero, v typicky technokratickém duchu Ark se zabývá fenoménem hvězd a zdaleka není sama. Působivě graduje a mr. Lande se tu zase odhalí hrdelně až na kost. Just a Little je odvážnou kolizí kovového hřmění s funkem. Rytmika jede neopakovatelně, lehkonoze a Jornův výkon je pro nepřipravené - zkrátka šokující. I když latinských témat z debutu k mé lítosti výrazně ubylo, drobnou vzpruhou budiž křehký nástup Waking Hour. A jemné latino přísady, i když je musíme zpod metalově drsného převleku pracně hledat a sbírat, nabídne klasická Noose. Svůj fenomenální dar "ad absolutum" pak zjeví Jorn Lande glóbu ve Feed the Fire. Přiznávám, že ty čtyři minuty jsou pro mě pěvecky jeden z největších momentů. Jorn ohýbá hlasivky po rodgersovsku a coverdaleovsku, padá a vstává jako Fénix. A svým umem kouzlí i v typicky, po ostbyovsku tesané polo-baladě I Bleed. Měl-li debut Can´t Let Go coby vyvrcholení, zde připlová devítiminutová orgastická a zázračná Missing You. Jemné kytarové entrée zvolna sílí až do fantaskního Olaussonova klávesového moře, a Landeho magické hlasivky, léčící i bortící. Vše, co čekáme od velkého artového finále, tu také dostaneme. Osudově sekané stěny zvolna odplouvají... Jako šťastný majitel japonské edice, kde je už tak dokonalý zvuk ještě o třídu jiný a je doslova vyleštěn. Klavírní smutněnka Silent is the Rain, tečka, konec...
Hudba, která rychle přenese do stratosférického víru emocí bez naděje na návrat. Řekl bych, oproti debutu ještě kovově přibrousili a zvýšili obrátky, ale hudba má pro mě stejně kultovní nádech. Sice zmizely mnoho z latina, které jsem tak zbožňoval na debutu. Zůstala ale jazzová okénka, a rytmické duely v čele s lahodnou basou jsou maximální. 6/5.
» ostatní recenze alba Ark - Burn The Sun
» popis a diskografie skupiny Ark
Metaphor / Starfooted
Také většina alb těchto zámořských vizionářů byla pro mě donedávnou zapovězenou manou. Měl jsem jen poslední The Pearl, ale v pátek konečně doputovaly do sbírky i debut a trojka The Sparrow. Protože už jsem Starfooted celkem naposlouchal, musí mé zjitřené pocity a dojmy ven....
Hned úvodní Ladder From The Sky sešle skutečně hudebně spásný žebřík z nebes. Na báječně zbarvený banksovský oceán páně Spoonera se napojují hebká kytarová plátna, dojemný hlas a razantní Koehlerovy údery. I Chaos With A Crown Of Gold omámí výpravností a nástrojovou bohatostí. Čaruje tu celá pětka - loučí se obskurně, snad až zlehka strašidelně. A máme tu čtvrthodinový hlavní chod Starfooted In A Garden Of Cans. Po akusticko-klávesovém entrée se otevírá prostor pro magické Mabryho hrdlo a dehberoucí hackettovsko-banksovskou suitu. Čistý klavír naráží na perkusní a paličkové nálety. Ambientní koberce kytar a kláves vrcholí závěrečnou hudební extází... Kapelníkovy subtilní akustiky, hlas a rytmy - toť magická vsuvka The Illusion Of Flesh. Devět minut chladivé In The Cave ukáže i odlišnou tvář Metaphor. Nádech Něžného obra je jasný - unikátní vrstvy kláves i obou typů kytar, basové pedály a všemu vévodí hlas. Seed je subtilní artovou desetiminutovkou, s mocným emocionálním vzepětím ve ´druhém´ dějství. The Bridal Chamber má jen tři minutky, ale teatrální gabrielovský příval emocí s vámi cloumá jako s loutkou. Don't Sleep po jemné ´hackettovině´ ovládnou opět klávesy a potemnělé samply, plačtivé finále jako by přišlo z jiného kosmu. Battle Of The Archons, toť Instrumentálně a aranžérské inferno. Suverénně tu zápolí neprostupnost King Crimson MkII či Gentle Giant s melodiemi opět v duchu Genesis a Yes, s lehkou jazzovou příměsí. Nu a Assumption? Kdyby nebesa seslala nějakou tributní desku mistrů Gabriela a Hacketta, bude zářit jak démant na jeho čele.
Kvintet vydal sice jen čtyři studiovky, o to víc ale pánové všechno důkladně a precizně vyladili. Jak píšou v recenzích trefně i mí kolegové, artoví velikáni jsou vzorem. Cítíte je, ale metaphorovská nadstavba vytváří místy až ohromující koktejl. Nemohu jinak, tohle zásahlo mé srdeční chlopně skutečně mocně. 6/5.
» ostatní recenze alba Metaphor - Starfooted
» popis a diskografie skupiny Metaphor
Osada Vida / Three Seats Behind A Triangle
Ač je mi jméno Osada Vida známo už pár let, až letos jsem se zlomil a pořídil hned dvě alba. Three Seats... si mě získalo už při cvičném rozstřelu. A ježto patří v jejich sbírce mezi silná, vzniklé po příchodu struníka Bartka Beresky, začal bych právě s ním.
Čarodějný akustický proud novice Bartka Beresky s jemným programmingem - The Passion, uvede do společnosti kovově drsného prvého dílu Pictures From Inside, hudebně malující Barvy a poznámky. Nájezdy a vrstvy mocných riffů zvou k Fates Warning a zámořské škole vůbec, Paluczkovy klávesy jsou ale precizně ostrovní. Druhá část řeší téma lidské mysli o nekonečné kapacitě. Nad kovovou struskou mistrně sešívá kytara s klávesami. A tajemná Volba, The Decision po hitové předehře zabředne do těžké metalické bažiny a jistě ovlivněna umem mr. Matheose. A staré Divadlo snů a další zpoza oceánu odhodí širák v dál při bouřce Devotion (Part I) - After Hours, do níž se mr. Barteska v půli ´vláme´ akusticky a smrští sól. Ve druhém dílu, Letícím času, vráží do sebe božsky akustiky a klavír, hammondy, samply a mellotron. Kapelník Lukasz Lisiak s basou a samply vše ovládá aranžérským instinktem. Metalová střela Tension Blossoms ohromí zase subtilní mezihrou po vzoru Areny, Jadis nebo Pendragon... Sedm minut brusky Everyday Ltd. má v moci maniakální Bereska, vše ostatní je ořezáno na kost. Hudební inferno Boiling Point opět vybrousil mistr Lisiak drtící basou i vokálem. Mašinami dodal nádech post-industriální, jako FW právě v éře Disconnected. Baladický nástup Bitterly Disappointed s hammondy a mellotronem končí ale znovu nelidsky studeným klavírem. Normální verzi uzavírá nepochybně vrcholná show - věřte, že za osm minut The Rebirth Of Passion jste svědky vysoké školy progmetalu se silným melodickým akcentem. Podzimski drží střední tempo a na konci se zcela vymkne kontrole... Krása, umocněná i tématem stále se vracejících pocitů, vášní i snění. Nu a komu je málo těch 63 minut, na bonusu z r. 2008 najde basově-klávesovou hříčku In(s) thru mental a melodickou subtilní desetiminutovku .. and don't shut the door.
Polsko je už dávnou progresívní jistotou. Jsou mistry vznešených, velkých melodií i křehké, už zlehka ´severské´ melancholie. To Osada Vida se prezentuje o poznání drsněji a svůj kovový grunt nezapře, hudbu ale poskládali z nejvybranějších přísad. O něco méně mě oslovily ty drsné momenty v závěru a také když srovnám s klasami Satellite, Quidam nebo Collage, pálím silné 4.
» ostatní recenze alba Osada Vida - Three Seats Behind A Triangle
» popis a diskografie skupiny Osada Vida
Astralis / Bienvenida al Interior
Zásilka s dvojicí desek chilských artových vyslanců Astralis dorazila do mé sbírky až v posledních dnech. Musím ale upřímně říct, že už nesčetné nástřely z rádia na ProgArchives, mě dokonale uhranuly. Je nejvyšší čas, abych kolegům tu mistrovskkou nadílku přiblížil.
Nástup titulní pecky už má božské proporce a strčí do kapsy i většinu matadorů, to mi tedy věřte. Vzdušná i hladová kytara Patricia Vera-Pinta, okolo prýští adrenalin a rozlévá se elixír života. Klávesy jen zlehounka hladí. Už první doteky hrozí fyzickou závislostí... A s jemnou pavučinou Gaetových keyboardů a ortelnými údery bubnů vstupuje Nocturno Urbano. Kytarově-klávesová exploze melodií. Dezert pro všechny, naladěné spolu se mnou třeba na krasopisný polský styl, ale i hogartovské Marillion, Jadis, Pendragon i trochu toho ´gilmourovského´ spiritu. Skoro dvanáct minut Noventa Y Nueve je dalším korunním démantem na 60-minutovém náhrdelníku. Fortelný rytmický nápřah dua Heredia/Arcis se znovu přelomí do bytostně melodické přehlídky. Pintovo hrdlo a Gaeteho čistý klavír vystaví hudební profesuru. Nádherně do prostoru vypuštěné gilmourovské sólo mistra kapelníka uvodí šest a půl minuty Doble Arcoiris. Orgastický, suverénní a nepopsatelný nápřah, který opět konkurenci staví do role statistů. Příjemným, lehkým vybočením je Bajo El Domo De Cristal. Technicky i instrumentálně se pánové vyřádili snad nejvíc. Nese se v yesovsko-genesisovském duchu, ale přesto ani na vteřinu nepřijde na mysl, že by se opisovalo. Ano, jak dobře podotkl Braňo, klávesové sólo je maximální. U závěrečné Kinnara se zase neubráním dojmu, že tak svěží nápady by jiným stačily na dvě alba. Deset minut až rituálně opanují lehké gilmourovské tahy, bujné trsy klavíru i kláves a vokální drama, odrážející to hudební. Finální nástrojová srážka pak působí jako výbuch supernovy. Nebo snad nový začátek?
Podíváte-li se na Braňovo pojednání níže, není k němu co dodat. Vždyť právě jeho recka mě přiměl do téhle fantastické kapelky "zainvestovat". A byl to královský kup, v téhe hodině opravdu marně hledám slabší místečko Melodické orgasmy, ale přesto absolutní ovládání nástrojů. Geniální momenty přichází snad v každém kousku.
Ano, bodování ... ale jak se tohle dá bodovat...?
» ostatní recenze alba Astralis - Bienvenida al Interior
» popis a diskografie skupiny Astralis
Jefferson Airplane / Volunteers
Legendární soubor čele se slavíky Marty Balinem a souputnicí Grace Slick - kapitáni kalifornské psychedelie. Ovlivnili kvanta dalších, měli onu nejpamátnější adresu - centrum všeho, San Francisco. Tahle deska ukončila éru první nejslavnější sestavy, za soustavných tlaků a proseb k další aktivitě, skončili.
Houpavé, dosti syrové We Can Be Together - andělské nápěvy, trocška blues, psychedelie, folku i softrocku - a celá Kalifornie té doby je tu v plné zbroji. Text odráží památnou soudržnost hippies, ale i ono zásadní: Amerika táhne spolu i přes různé názory a postoje. Good Shepherd je folk-rocková laskominka. Elektriky aranžéra Kaukonena s Kantnerovými akustikami si jdou báječně naproti. The Farm v honky-tonky šatu a typickým duelem vokálů, Kantner věnoval přímo farmářům. Nejdelší Hey Frederick otevřou klapky Nicky Hopkinse, který sem zásadně přispěl jako host i autor. Pak najíždí eroplán v plné parádě - kytarové srážky, skvostná sólová okénka Grace Slick. Vše vygraduje nástrojovým armageddonem. V eklektické Turn My Life Down se rozparádí Stephen Stills na hammondky. Chcete orazit pečeť na celou tehdejší dobu? Wooden Ships , ta se zjevila i na debutu C&S& Nash a s Kantnerem ji přivedlo na svět právě duo Crosby a Stills. Vokální Alchymie nabírá až chorálový otisk, klavíry, hammondy, kytary s rytmika - attacky versus regulérní stop-timy. Najazzlou Eskimo Blue Day potiskla Grace Slick hlasem i klavírem. Drydenovo country A Song For All Seasons odráží umělecké tlaky, které je postupně rozložily. Minutová Kantnerova hammodovka Meadowlands uvede titulní orgie. Generační milník a hymna v pravém smyslu. Až hardrocková přímost, ďábelsky zdvojeně hulákaný refrén, a nástrojové projektily se sypou až do finiše. Na dvě minuty dostali vše - ´armáda dobrovolníků´ odrážel mrazivou válku a obtíže navrátilců. Nešlo o výzvu k násilí, spíš o to, jít do ulic a něco změnit. Jinak nemohu - 5/5.
Kapela, která dávala lesk světovýmm 60-tkám, je mou dávnou srdcovkou. A ty ozvěny pořád silně rezonují světovou hudbou. Obal ai náplň s jistě protiválečným, nikoli ovšem militantním laděním. Woodstock byl minulost, dekádě nadějí zvonil umíráček, bylo jasné, že 60tky nenávratně odešly. A tenhle soubor JA s nimi.
» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Volunteers
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane
Beardfish / Destined Solitaire
Jako celá řada jejich skandinávských souputníků, zhlédla se tahle magický kvartet v hudbě vokálně i instrumentálně bohaté. Někdetam, kde vlaje v čele zástava památných Gentle Giant. I já musím zde na fóru sdělit sv čerstvé dojmy z alba, které ke mě dorazilo relativně nedávno.
Awaken the Sleeping otevírá show řádně a s rockovou plnotučností. Po mocném hammondovém entrée se mistr Sjöblom rozdivočí za klapkami. Z pramenu už je klávesový, skvostně "archaický" proud tónů se slzavou dohrou. Destined Solitaire rozložili pánové takřka na 11 minut. Nad rytmikou neodbytně útočí kytary s klávesami jako brusky. Po deathmetalovém zahřmění dozní skladba v nejlepším yesovsko-gentleovském střihu. Until You Comply Inclusing Entropy je nejlepší možná artrocková čtvrthodinka. A jemně bere za kliku Něžný obr - magie hlasu, vícehlasů, kolize žánrů a jazzová okénka. Ne všechny okamžiky mě pohltily, hlavně ostré a osekané finále, vysvobozené klavírní docenturou. A pokud stále poletují zmínky o Gentlech, pak In Real Lief There is No Algebra je jim nejblíže, ty nápady, vrstvy a hlasy k ochutnání přímo zvou. V podobném duchu skvěle prokomponovaných částí naváže i monument Where the Rain Comes in. Zase je tu jazz, sólíčko si krom Sjöbloma popřála i Zackrissonova kytara. A že ovládá excelentně i akustiky, ukáže snivá At Home? Watching Movies. Coup De Grace omračuje nejen talentem, šokuje barevnost inventáře: Sjöblom nátěry kláves, akordeonem, čtyřka mistrně tluče do perkusí a kytary si jedou každá ve svém kanálu. Pro mě absolutní vrchol alba. Abigails Questions (in an Infinite Universe) nese zklidnění, ovládá ji neúprosně sound kláves. Menu pro ty (pro mě až tak ne...), kdo si libují třeba i v The Nice nebo ELP,. Poslední The Stuff that Dreams Are Made of je pak příjemným návratem k čistokrevnému ´old-school´ artrocku, znovu lehce smočeným do jazzu. Přesto keyboardy soustředěně sílí, aby nakonec explodovaly a strhly do očistce i další spoluhráče. Subjektivně za 4/5, pro hledače a skalní GG-fandy ale jasná volba. Možná, že to u mě vyleze i časem.
Skvělá prácička, která se jistě řadí k jejich vrcholům. Nejsem sice skalním fandou té artové větve, kde je právě i Něžný obr. Ale mají mou úctu jako ti, kteří uměleckou hudbu obohatili netušeným - krásnými hody vokálů až po fakt, že na plochu 3-5 minut dostali snad úplně vše. Beardfish jsou žáky - nadějní, a stále se lepšící.
» ostatní recenze alba Beardfish - Destined Solitaire
» popis a diskografie skupiny Beardfish
Tempano / The Agony And The Ecstasy
Ano, debut Åtabal-Yémal, je dobou zrodu i elitní hudební náplní jedním z pionýrů latinsko-amerického artrocku. Tempano jsou tam pojem, jako u nás Flamengo, Blue Effect, Synkopy nebo soubor Mariana Vargy. Po nutném oťukání přes net jsem ten poklad objevil u jednoho Němce. 30 EUR, ale to je za ten málem dvojitý hudební chod nicotné....
Varhanní řeka kapelníka, Giuglia Della Noce, rozparádí prvý královský lektvar - ambientně klávesovou Twisted Mind. A slyšte zbylé osazenstvo - oddanost jazzu z dob minulých přetrvala. Jen instrumentální stylový šat navlékne skočná, hravá Bonfire. První perlou z náhrdelníku je maniakální Just in a Second. Basa a klasická kytara páně Echevarrenety se vlévají do skvostné řeky. Do ní zaplují Castillův hlasy, razantní kytary, smyčky, a nakonec rej Ubiedových bubnů a perkusí. Gigante? Skvostná miniatura v rukou basy a akustické kytary, malinko připomene Luboše Andršta na Capricornu. Piet? pro změnu ovládl Pedro Castillo. Zemitě rocková, živelná kytara, a lehký synti a mellotronový opar. Z menšiny zpívaných věcí je Timeless Time. Klavír a keyboardy s mistrovskou erudicí narážejí na hradby kytar a rytmický metronom. Deklamace ´rodné´ italštiny, Attimo Infinito - della Noceův pomník. Těžký varhanní barok tu na jednom písečku obcuje s jazzem - nepopsatelné. Střed alba ovládl docela, a tak za lehké basové asistence přidá tři křehké minuty - Intermezzo. La Porta di Santo Spirito léčí na těle i na duchu nápaditým kytarově-klávesovým duelem. Těžko vnímat, co se dá zvládnout za pouhých 2.38 - klobouček... Sílící bicí i perkuse, Landaetovy druhé klávesy a orchstrální nálada. Z toho povstala atmosférický experiment Giudizio Universale. Vražedné basové údery coby entrée k seřízené fúzové jednotce. Ano, přes sedm minut Il Duomo mele, drtí a nakonec vyplivne a pohřbí pod zem. Netřeba ani rachotu metalu, postačí k tomu Tempano... Další mistrným akustickým odlitkem fúze je Final Agony - keyboardy a vokál ji dochutí ad finitum. K rytmické latinské profesuře zve All Ages Tears. Akustiky, měkká basa a tu mister Ubieda tu přidal klávesy a programming. Výsledkem je delikatesa. Imaginary Sky nabídne vše výše uvedené plnými hrstmi. Klidný a lahodný úvod skvostným sólem Pedra Castilla ožije a zařadí do řádně pulzující, funkové strojovny, jak to hoši milují. A je tu žel finále. 1O-minutová katedrála Conspiracy se zdvihá k nebesům z těchto pilířů - klidu ambientu, tlukotu bubnů i perkusí, klasicky jazzové strunné výlety, bouřky klavíru a rytmika, padající jak ocelová kladiva na kovadlinu. Styly se střídají tak samozřejmě, jako v alchymistické kuchyni
K Majákově shrnutí toho, co je v kariéře všechno stihlo, opravdu nebudu rozvádět. Je tu matadorem a nejen díky němu jsem se dostal na věci, které můj život hudebně obohatily - i také Tempano. Ani k recce už není co dodat, kupujte, a podlehnete! Špičková slitina nejen latina, fúze a artrocku staré školy, byť prvé a druhé stále převažuje. 6/5.
» ostatní recenze alba Tempano - The Agony And The Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Tempano
Def Leppard / Pyromania
Tohle, to je zatracená a už letitá nostalgie. Jó, to byly, sakra časy - prvák výšky apo Floydech asi první výlet z metalu. Paranoid, Machine Head od DP, debut Doors a - Pyrománie. Net v plenkách, žádné přípravy, čert ví, proč tak nesourodá směs. Ale zabrala, zakousla se, a rozhodně obohatila i můj hudební život.
A pánové vstvořili skutečně energické, ale i omamně svůdné rock-metalové menu - nebylo možné neochutnat. A tak tu máme skvostné davové halekačky volnější Rock! Rock! (Till You Drop) a ´infarktový´ heavy spurt Stagefright, a gejzír melodií, u připomínky božské Marilyn Monroe při Photograph. Vážným krokem od zábav a večírků je salvami uvozená a Elliottem dojemně podaná Die Hard the Hunter, z textem z Cooperovy indiánky Lovec jelenů (pak rovněž zfilmované). Pro věci Too Late for Love, kultovní parádu Rock of Ages nebo Foolin´ se pak vžil terminus "power ballads". Tklivé akusiky, přecházející do rockových orgií u poslední... no, mňam, mňam. Po svižnějších Comin' Under Fire a Action! Not Words (ne, nejde o cover Sweet, ten DF spáchali už časněji) dorazí mrazivě sugestivní finále Billy's Got a Gun. Tam byla inspirovací dokonce sebevražda mladíka jménem Billy, a hudební drama tomu odpovídá.
Tady nemá smysl si nic nalhávat. Stadionové ladění, dokonale vyladěné "Muttem" Langem (AC/DC, Bryan Adams a kupy dalších) a multiplatinové vavříny po celém světě. Pro mě ale letitá srdcovka, mockrát už vytáhla z depek a splínů. Atak na solar, a samozřejmě plná nálož!
P.S. Jo, a na to se balily slečny!!
» ostatní recenze alba Def Leppard - Pyromania
» popis a diskografie skupiny Def Leppard
Alice in Chains / Alice in Chains
Kdo mohl tíhnout k tak devastující, beznadějné a surově upřímné hudběn? Odpadlíci, trosky, uzlíčky nervů, pobudové, frajeři z ulice, co si nabodnou bez skrupulí svinstva nejhrubšího zrna. Zbědovaný zpěvák se ještě vzepjal ke geniálním Unplugged v MTV, a tím začal jeho bolestivý exitus...
S valivou, démonicky vyleštěnou slupkou od osvědčeného Toby Wrighta vrazí bez varování do prostoru Grind. A názvu Bruska dostojí. ´V nejtemnější díře by měli dobře poradit, jak naplánovat můj pohřeb, ještě než umře mé tělo´ ´Nikdy nenech Slunce, aby zaslepilo tvé oči...´. Vícero netřeba... Větší ránu na solar ovšem zasadí Jerryho tříminutová Brush Away se skvělým sólem, známá i u unplugged setu. ´´Snažím se dostat ven, ale pořád zůstávám, padnu, odplazím se a brousím po holé podlaze...´. K metalické, rytmicky lehce ofunkované Sludge Factory dodal kytarista hudbu i text. V oceánu smutku zasvítají jako jiskry lehké světelné strunné záblesky.. na jak dlouho? Trvalým hitem (a také unplugged proslavená) Heaven Beside You. Layneho akustiky, pekelný rozstřel rytmiky... ´Jako nejchladnější závan zimy, a vedle tebe nebesa... a peklo vevnitř´. Mistrný vokální duet s Jerrym a samo, upomíná to už jeho sólovky. Head Creeps, to je prvé z Layneho děsivých volání o pomoc. ´Mou scénu dělá jen prázdný pokoj .... vysajte mě tím plátnem s ostny, a hněv se stane naší Královnou...´. Jerry skvěle riffově graduje a vrcholí krupobitím sól.
e to neřízený, zlostný plivanec Cantrellův plivanec Again a lyrika ztroskotance - ´vím, že jsem zase udělal stejné chyby´. Kolektivní Shame in You je působivá poloakustická balada, mezi šlehami temna působí jako květinka. Layne hlasově kouzlí, ale odhaluje se duševně i tělesně. ´Tělo se hýbe, ale jen to dokazuje, že pohyb nikdo nechce... stále věřím, ale pořád se mýlím.. a všichni dítky Boží´.
God Am působivě líčí problémy víry v Boha v dnešním moderním, ale i každodenně banálním životě. A trio
Cantrell+Inez+Kinney tvoří tlak, přes který není úniku. So Close - nadějná či beznadějná vsuvka o tom, zda má existence na Zemi ještě nějaký smysl. Bez odpovědi. V Nothin' Song se Layne, obdobně jako Roger Waters, zaobírá stresy života a zapluje i k nahrávání desek. Trio ale ve své tradici končí v nicotě... ´Píseň o ničem se ti chytla na ústa, jako burákové máslo v mozku... nic už navždy zůstane...to samé´. Další, pak i unplugged věcička Frogs patří k nejpamátnějšímu tovaru z jejich dílny. Jerry startuje zeppelinovsky rozostřeným sólem a jeho i Layneho akustiky tu kouzlí. ´Co pro tebe znamená přítel..tak hnusně to zneužili...jsi zmaten, jako já, a zahrneš všechny kromě tebe...´. Nejparádnější možný závěr? Over Now. Akordeonový start a houpavé Jerryho riffy a v půli zlom do sólových eskapád, jako bez konce. Znovu otevřená zpověď Layneho strádání, lapání po dechu a celkové rezignaci a apatii... Mimořádná nadílka.
Nahrávka sklonku zlaté éry grunge. Emoce tedy prýští mnoha směry, není před čím prchat, dostihnou vás a zadupou. Drogami a krachy rozložené osobnosti, z nichž zpěvák a basák pak zaplatili daň nejvyšší - své životy. I když mám o chloupek raději předchozí trojici, rád onu exekuci ohodnotím plnou. 5/5.
» ostatní recenze alba Alice in Chains - Alice in Chains
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains
Coroner / Grin
Tito reformátoři ze země helvétského kříže mají pro mě nesmírný význam. A jak sem mr. Alienshore prozřetelně zasadil jejich profil, neváhal jsem a vyhřezl z pera své dojmy z jejich desek. S jedinou výjimkou - děsivou post-thrashovou sírou z roku 1993 s krvavou standartou se jménem Grin.
Hostující "klokan" Tim Chatfield s didgeridoo a exotickým dusotem buzuki - Dream Path, vskutku vstup Boží. A hned The Lethargic Age se surovým, plíživým riffem mr. Barona a zbylé duo postaví čelem ke zdi a skosí jak popravčí komando. Internal Conflicts - střednětempý koronerácký dusot se sípajícím sólem, který nadopuje lépe než amfetaminy. Je to jejich parketa, ale nový je onen zvukově ořezaný minimalimus. Mistrná akusticky-elektronická předehra uvede math-metalovou Caveat (To The Coming). Tommy Vetterli se tu zapsal géniálně a Coroner vykročili mezi nesmrtelné. Technično si podává ruce s pohřebním, harmonicky i vokálně zvráceným sabatovským funerálem. Další střednětempým projektilem je nebem i peklem kovaná Serpent Moves. Zhudebněný Poslední soud s Tommyho nevšedními ornamenty lehce "vortexovského" střihu. Status: Still Thinking se vrací zpět až kamsi k závěru osmdesátek. Produkce v režii kapely (v Morrisoundu pak ošetřil mixem Tom Morris) je trochu lidská, ne ale smířená a Broderův sekaný štěkot přivane další nádech smrti. Po další klokaní mezihře, Theme for Silence, dorazil zlatý hřeb nejen desky, ale celých thrashových kohort. 8 minut drastického kakofonického pochodu Paralized, Mesmerized. Grin (Nails Hurt - sedm minut, kde brutálně ledová surovost i výlevy žhavé lávy a dospěly až tam, kam si to v době vydání nikdo ani nedovedl přestavit. A když chorobně exaltovaný hlas vypálí ono "Grin!", je vymalováno - navždy. Majitelé bonusového vyvedeného digipacku se mohou "pokochat" úchylitou Host. Až ambientní okénka a nálady se střídají s brutální riffovými vichřicemi.
Těžko vystihnout, co pro mě Coroner znamenají. Už od R.I.P. (a to byl 87.rok!) byli tolik jinde, tolik vpředu. Spolu s tím málem spolků (Celtic Frost, Voivod, Mekong Delta) přetavili extrém v působivý kumšt. "Baron" Vetterli? Pro mě Hendrix i Mozart metalu. Neslýchané citace klasiků, jazzu, blues, i lví podíl na moderně metalové evoluci. Dopad na právě nastupující okované šiky byl nesmírný.
» ostatní recenze alba Coroner - Grin
» popis a diskografie skupiny Coroner
Fruupp / Future Legends
Irská artrocková parta, jejichž první duo alb je u mě pevnou a nestárnoucí klasou zlaté éry úvodu sedmé dekády. Technicky nadřená skvadra, která víc než dobře našlpápla (koncerty s Genesis, Hawkwind...), a přec jsou dnes málen neznámí. A to je nutno napravit.
Cukrátkově sladká Future legends, plnící i roli introdukce, vytvarovaly plačtivě tažené klávesy i atmosférická, moderními klasiky poučené sekce dechů. Už plně artově velebnou Decision uvozují akustické hody Vincenta McCuskera. Modelový artrock, a přec bez pocitu, že by jejich koktejl hudby jen tak něco připomínal. A k finále si "Volba" přičaruje mistrné rockové nálety. As day breaks with dawn se z flétno-hobojového klání propracuje zase k čistému akustičnu. Jako sešup horské dráhy, který mocně rozvibruje vaše útroby. Pod oparem je Nežný obr, snad takový Ant Phillips, Gryphon, Focus, ELP... Řeka akustik s jemnými basovými podkresy kapelníka Petera Farrellyho (ovládá vedle zpěvu i flétnu) a tříštivé salvy Martina Foyeho. To vše nabízí nepopsatelný melancholický poklad, zvaný Graveyard Epistle. Zatoužíte-li po plnotučném rocku, snad až hardrocku, Lord of the Incubus dokonale rozpompuje vaši ksotru. Rozžhavená rytmika, rytmický cval a pak sprint a klávesově-hammondové orgie Stephena Houstona. Jako by tu klapky obsadil sám Jon Lord. Pro milovníky hodů na poli instrumentace i aranží je určena Olde tyme future. Splašená je jenom napovrchu, vespod panuje řád, ale i drama. Za ní organicky pluje Song for a thought - chaoticky osudová overtura přejde do křehkých kytarově-klávesových meziher. Vince opět užil akustiky i elektriky a jeho spoj s rytmikou i subtilními dechovými výboji je tu mimo diskusi dokonalý. Ve faktickém finále kvartet stihl tolik, jako by jich bylo spíš 10. Druhý díl titulky coby dovětek zaplouvá s aksutickým fáborem a zatlumenými hlasy...
Slabých 45 minut něčeho, co se těžko popisuje. Jak jsem už uvedl, cítíte tam kolegy, s kterými byli Fruupp na jedné lodi, jste doma, a přece nejste! Už už jakoby zachytíte deja-vu po něčem povědomém, a pak vám zase uprchne. Nikdy jsem nebyl jejich skalní příznivec, ale čtyřku pálím bez pocitu studu, a stejně bych ohodnotil i Seven Secrets.
» ostatní recenze alba Fruupp - Future Legends
» popis a diskografie skupiny Fruupp
Temple of the Dog / Temple of the Dog
Pro skalní grungery je kultovní i tahle bokovka. Smyslem vydání byl tehdy posmrtný hold Andrewu Woodovi, bývalému fontmanovi spolku Mother Love Bone, který tragicky skonal v roce 1990. Sestava se rekturovala z dua ze SG a právě Pearl Jam, v té době křtěných právě z trosek MLB. A lepší pocty se Andrewovi dostat nemohlo...
Say Hello 2 Heaven nezaskočí ty, kdo ochutili rukopis MLB. Pak už diktují Cornellovy mučivé exaltace, a divé marše mr. Camerona a jeho apokalypsy středních temp - vše známo ze současné SG-nálože Badmotorfinger. McCreadyho ječivá pageovská sóla dupou v širou dál. Sabatovsky valivá, stěží prostupná Reach Down využívá působivě proti ppohřebními tempu oživlé rockování. Jedenáct minut dává vedla hrdla vyniknout i Amentově base i dvojici kytar. A je-li Ament uveden jako nepsaný šéf, nemám námitek. Obří hit Hunger Strike - pečeť, proč jsem si ty časy zamiloval, i pro výjimečnou výpověď. Mistrovsky se doplňující Vedder+Cornell, zvonivé struny perlového dua kytaristů. Stone Gossard tu navíc užil i slide i akustické laskominy. Pushin Forward Back je kontaktně blízko tehdejší podobě Soundgarden. Libovka - i pánové z Pearl Jam tu vzdávají Kima Thayilovi (SG) dokonalou hudební poctu. Call Me a Dog - nepopsatelná baladická 5-minutovka a magická Vysoká hlasová Cornellovská. Co pak ale říct o bezútěšné mantře Times of Trouble - Cornell se hrdlem klene zase přes baladické vlny a parádně tu využil i harmoniku a la Robert Plant. Zbytek - dokonale seřízený grunge-parostroj. Wooden Jesus dává Chris až komorní odevzdanost - pak ale vše naráz exploduje do ničivé riffové a sólové jízdy. Your Saviour - srážka starého ducha MLB s mlýnicemi riffů. Hlavní exekutoři? McCready, Cameron, Cornell za Vedderova doprovodu. Four Walled World, toť technicky precizní SG-trademark se špetkou funku, který použili nejen na Badmotoru, ale hlavně i na budoucím věčném Superunknown. Absolutní Cameron, ale opět i Cornellovy temné litanie nad nálety kytar. Sympatické finále All Night Thing má sic lehké bluesové aroma, ale hladí posluchače i rozmazaným, jako z dálky vanoucím větříkem naděje...
Zářez, který řadím v grunge moc, moc vysoko. Občas mám pocit, že tahle hodinka posílá do kopru i leckteré albové pomníky z té doby. Celá sestava včetně hostů a neprůstřelný Matt Cameron vystavili grungeové vysvědčení se samými jedničkami. Dojemné, leč smutné, jsou i okolnosti, které inspirovaly jeho zrod. Úsporný booklet, rozostřené malůvky... jako hudba sama. 6/5.
» ostatní recenze alba Temple of the Dog - Temple of the Dog
» popis a diskografie skupiny Temple of the Dog
Collage / Moonshine
Autorský tandem Gil + Palczewski, okolo něhož stojí elitní polské neoprogové sdružení Collage, je ve svém oboru průkopníkém a zároveň zkušenostmi ošlehanými profesory Spolu se Safe (to je u mě o chloupek výše) pro mě nejvývoznější artikly z jejich katalogu.
Palczewski po mohutné explozi klapek rozvíří krásné malby v nolanovsko-arenovském střihu a entrée alba - Heroes Cry - vládne. Mirek Gil servíruje strunné malůvky, drsné laufy, palčivá sóla a Amirian ční jak špice katderály. In Your Eyes patří mezi nejzásadnější opusy celého nového progu. Amirian vyrukuje vedle Hlasu i s konejšivými akustikami a mandolínou. Jsou to ale Gil a Palczewski, jejichž instrumenty dokonale melodicky táhnou a přemosťují - tvoří i boří. Přes dominující klávesy na albu právě tady za půlí rozjede svůj akt bubeník Wojtek Szadkowski. U Lovely Day diktuje zase tandem kytary + kláves; příznivci Marillion, Areny, ale třeba i mr. Hacketta jsou srdečně zváni. Living in the Moonlight je důkazem, že Palczewski je špičkový, komplexní hráč, stejně jako Amirian, ženoucí se za hranu. The Blues - divé klávesové kaskády stojí pevně na rytmické sekci. A pro změnu Amirian předvede svým hlasem celou škálu emocí. Patinu stařičkých Genesis ucítíme v jemném entrée Wings in the Night - akustiky versus našlehané banksovské přelivy. Nejen melodické laskominy při 11-minutovém běhu, musí každý objevit a nakonec zcela podlehnout. A zoufal-li si někdo nad bicími, tak v úvodu titulky se nám dostane její čirá profesura. Není už na co čekat - kytary i klávesy nás chaoticky strhnou do dramatického hudebního děje. Psal-li John v recenzi o deskách, které se mu zjevily, všeho se vám dostane. A v kombinaci s předchldcem jde o kompoziční pomníky. Svatý Grál, který když konečněš najdete - budete o Collage vědět vše. Po smršti emocí i tónů je tu pozitivistické, nadějné finále War is Over. Vlastníte-li bonusovku, v dynamické Almost There se vám zjeví opět lehce arenovské klapkové, ovšem i Amirianovy hlasové orgie.
Jak už zaznělo, o nepatrný chloupek raději od Collage mám Safe, snad je na vině nostalgie - kdysi mou sbírku ozdobilo jako první. Ale je tu tolik silných melodických pecek, na své si ale přijdou i nejnároční artoví hledači. A kdo chce objevit Polsko, není lepší pozvánka. 5/5.
» ostatní recenze alba Collage - Moonshine
» popis a diskografie skupiny Collage
Leap Day / Awaking the Muse
Před nedávnem rozšířil mou sbírku i legendární debut dnes už tulipánové neoprogové jistoty. Čistá, průzračná muzička, ohlížející se do Polska, německým sousedům, a určitě i takovým Pendragon, Jadis nebo Areně. Z přihrádky lze vytáhnout i krajánky Silhouette.
Už When Leaves Fall přináší exkluzívní pozvánku mezi masívní sloupy polského a britského progu. Mocné nolanovské klávesové erupce v rukou bratří Engelenburgů, střídají jejich jímavější malby. Jako jeden muž se přidává Mulderova elektrika a Roozenovy pobídky zpoza baterie. K nebesům sahá už dvojka What Would You Do. Je to myslím i proto, že Harteveld tu hlasem hladí, ale netlačí tolik na pilu, je civilnější, aniž ztrácí na osobitosti. Jinak hudební krasavice ve svůdných křivkách. V menu králů pokračuje i další démant, Secret Gardener. Mistrně zapasované melancholické střípky kytar a kláves, arenovsko-rotheryovská sóla a atmosférické terapie. Poutavý text odráží názor Leap Day - na konci tunelu je vždy světlo. Spurtující rockovice, to je Shop Window Dummies. A vracíme se do dávných časů vokálních harmonií Něžného obra, či jejich moderních ctitelů - Spock´s Beard. Hladivá barrettovská kytara zůstala, ale je žehlena žhavými varhanními orgiemi. Klavírní uspávanka Eyes Wide Open s lehkými kytarovými omalovánkami a slapovým řáděním Petera Stela. I ona projde řadou změn nálad, aby spočinula ve velebném klidu. Sandgrains - již důvěrně známé ´morseovské´ nálety, a dva hráči umožnily sound varhan působivě navrstvit. Do ruda žhne kytara mr. Muldera, celý sextet se tu rozběhl v pozoruhodné vícehlasé alchymii. Závěr, téměř desetiminutová klapkově dominantní Little Green Men se zase klaní zlaté éře artrocku, ale snaží se obstát i jako neoprogový moučník . Ale nějak si nemůžu pomoci, postrádám tam nějakou strhující melodii a mocné teatrální doznívání a ozvěny jak jsem u artrockových finále zvyklý u mistrů jako TFK, Spocck´s Beard, Ark, Transatlantic, neb starých alb divadelnických.
Docela dlouho mi kolekce o slabé hodince zalézala do šedé kůry mozkové. Protože jsem sladěn s jemnějšími progovými partičkami , nakonec se mě hudba přec otevřela a vyplula. Jedinou výtkou jsou snad časté Harteveldovy afektované pokusy o meineovské polohy, ale naštěstí se nejedná o výraznější prostor na albu. 4/5.
» ostatní recenze alba Leap Day - Awaking the Muse
» popis a diskografie skupiny Leap Day
Sylvan / X-Rayed
Období po přelomu milénia zastihl Sylvan v mimořádném tvůrčím rozkvětu. Další magicky slitý elixír z jejich dílny, X-Rayed, je časově vetkán mezi skvostné sbírky: Artificial Paradise a Posthumous...., které jsem si vzal na paškál v týdnu minulém. Žádné strachy, ani tady nebudete litovat.
Už So Easy nese hodně typický rukopis. Poklidně, zlehka tanečně tepající rytmická sekce graduje a pak se vznese a drásá kovovými orgiemi a malebným kytarovým sólem, a zas utichá... Moderní ráz celé desky pomohl zhmotnit i host Jens Lück - a už tady čaruje. Glühmann je nade vším jako soudce - fakt easy, nebo spíš zešílíme, a najdeme cestu ven? . So much More je osudově odevzdanou baladou. Fatální střet naříkajících hlasivek a chladivého klavíru. Přehlídka potemnělých riffových kaskád rytmických přemetů a obskurních meziher a okének... Lost rafne a nepustí - málem jako bychom přistáli na "Awake" od DT. Glühmannem a sólovými duety odjištěná a až prosluněná You Are vede do kouta, kde se už baží na naději a osvobození. Že jsou skladby vždy vlastně protipóly, dokládá přes devět minut Fearless, emocionálně stupňované jako příboj - i když tlak lehce zchladí syntetická intermezza. Belated Gift: otázky, které vás zavalí, jenže řešení je vždy nejisté. Vzpomenete na Questions z Posmrtného ticha? Bez poznámky, značky a výjevu... je to všechno...? U 3minutové Today to depresívní dno jasně ohmatáme. Through My Eyes zase využívá onen sylvanovský kolotoč, kde skladby - řada se tak nějak vyrovnává, reaguje na ty předchozí... Těch sedm minut ještě nepomůže ze dna, ale místo bezmoci všechno zadupe vztekem a zlostí. Given - Used - Forgotten - jasný hudební vrchol mezi ´rentgenovými paprsky´. Nadýchaná klavírní overtura a pak se tasí elitní arzenál - kovové hřmění, vypjatá Glühmannova okénka, klenoucí se přes velké, jasné melodie. Úřadují však i atmosféry, vše jemně ponořeno v Lückových mašinkách Ale nikde se moderna tak nezjevila jako na startu a právě tady. Cit pro odzbrojující, explodující finále nezmizel ani tady, a tak osm minut This World is Not for Me po klidném vstupu velkolepě vrcholí úplnou sólovou tsunami, všichni odevzdali duše i nástroje, a nic neunikne.
Nad sebou zřím milion hvězd... a všechny jsou tvé. A co zůstalo pro mne...?
Další exkluzívní hudební nadílka. Pětice nás vede jako mlžnou clonou a není jasno, v jakém času a dimenzi vlastně jste. Sylvan sice loví ze všech vod, ale výsledná látka je extrémně návyková a navíc s bravurní skladatelsko-aranžérskou nadstavbou. Nepatrně více jásám u albového předchůdce a hlavně následníka... těžko voliti, ale jsou to Sylvan! 5/5
» ostatní recenze alba Sylvan - X-Rayed
» popis a diskografie skupiny Sylvan