EasyRocker - @ 19.03.2016 | #

Tvorbu King Crimson nejen ze 70., ale i z 80. let jsem si mimořádně oblíbil a deska Lark´s Tongues in Aspic, společně s Red, Lizard a debutovým albem je u mě asi nejvýše. První deska s Wettonem a Brufordem je razantní proměna oproti rovněž famózním, ale komorním a asi dost nedoceněným Islands...


Studené, odlidštěné perkuze startují úvodní část prvního dílu titulní skladby - pocity zmaru a nejistoty, zapojuje se pozvolna Cross s violou, drama hrozí puknout a to se taky stane - totální nástrojová exploze syrových kytar a bicích se dostane ke slovu nadvakrát a jde o něco nepopsatelného - těžké předivo riffů ruku v ruce s Frippovými šílenými sóly, basou, Brufordovou apokalypsou a elektronickou změtí všeho druhu. Tady jsem opravdu měl kdysi co dělat, abych se tímhle prokousal, protože je to opravdu něco destruktivního a děsivého. Jen Crossova violová okénka, ve druhé půli ovládající většinu pole, přinášejí jisté oázy úlevy v téhle chaotické mašinérii, kde je přesně všechno milimetrově seřízeno principálem Frippem. Vše končí návratem k původnímu tématu. Book of Saturdays oproti tomu působí doslova jako oáza z jiné planety - klidné, až kontemplativní kytarové tóny a důvěrný, vřelý Wettonův hlas, který připomene i starší baladické záležitosti zpívané ještě Lakem, jakkoli je "nový" model KC 1973-74 drsnější. Kytara a mellotron se krásně prolíná s violou a křehká miniatura v podstatě funguje bez práce rytmické sekce. Exiles - neklidný, dramatický začátek mellotronu a elektroniky, zapojuje se teprve postupně rytmika a čitelná, violou a kytarovým předivem tvořená melodická linka. Má to sílu, ale není to nějak průbojné a agresívní, Wetton je znovu průzračně čistý a soustředěný. Mezihry mají dramatický nádech s výrazným otiskem violy, perkusí a Brufordových činelů. Vyloupne se krásná melodie, při níž nemůžete nevzpomenout na první alba kapely, i Lake by se tu cítil jako doma. Easy Money má drsný začátek se změtí zkreslených kytar, na první pohled pomateného Wettonova zpěvu a drsných bicích úderů, po uklidnění přichází schizofrenní refrén s elektronickým odérem. Tady je drsný rytmický obraz v rozporu s uvolněným zpěvem, člověk pořádně neví, jaká tady k čertu panuje nálada a kam to směřuje. Na klidu nepřidává ani chaotické sólo ve druhé půli s elektronickým podkladem... bezpochyby jedna z nejnáročnějších skladeb, kterou Frippova družina kdy dostala na pás, v závěru exceluje hlavně Bruford. Tomu z větší části náleží i The Talking Drum, komorně začínající famózní přehlídka jeho technik. Není to nějaké zemětřesení, i když jeho podklad je bohatý a intenzívní. Na něm pracuje dramatická viola, perkuse a neodbytný, opakující se rytmický motiv. Nálada a vyznění je úplný unikát - tohle asi nikde jinde neuslyšíte. Přichází chvíle druhého dílu titulní skladby, který uzavírá album v pořádně temném duchu. Drsné, syrové, kytary, violové vstupy a výrazná rytmika mají vyznění, za která by dala nevím co i spousta extrémně metalových spolků, všechny ty Meshuggahy, Opethy a spol. nevyjímaje. Něco nepopsatelného. Brufordovy bicí to celé odpichují kupředu, vyznění je surové, primární, je to poloha KC odhalená až na kost. Není tu tolik nehudebních a děsivých prvků jako v první části, ale vyznění je stejně pusté a studené. Jste-li v správném rozpoložení, vtáhne vás to a rozdupe. Těžko se dal zvolit temnější a monstróznější závěr, Bruford v závěru snad nepotřebuje komentář.

Pokud si dobře pamatuji, byla alba KC z let 1973-74 první, která jsem zařadil do sbírky (Red určitě první), z toho možná plyne mírná nostalgie k téhle éře. Navíc mi úplně sedla magická spolupráce šéfa Frippa a jeho kytarového orchestru s Wettonem a Brufordem, kteří patří k mým oblíbeným hudebníkům. Za drsnou, elektronikou okořeněnou verzi KC palec nahoru...

bullb @ 29.04.2016 07:59:47 | #
horyna a EasyRocker: tiež budem mimo tému a pridám svoj názor, taký celkový pohľad na tvorbu skupín.
Vyberám si čerešničky a práve preto mám rezervovaný prístup (skôr odstup) od niektorých výtvorov (že je to kapela svetového mena, neznamená že musí mať vyrovnanú tvorbu). Určite má "komerčáky", čiže také, ktoré museli byť narýchlo spichnuté kvôli zmluve s vydavateľom. Tak narýchlo napr. druhé LP od Beatles. Podobne aj iní "velikáni", nechcem menovať, aby som sa nikoho nedotkol. King Crimson nie je denná hudba, ale konkrétne včerajší posluch mi rezonuje a "brukám si" Easy Money.