horyna - @ 06.03.2020 | #

King Crimson patří k mým nejoblíbenějším kapelám. První období s Lakem hodnotím asi nejvýše. Mezi-období alb Lizard a Island mi zní v obdobně vysokých parametrech. S Wettonem už je to krapet horší, ale pořád velký nadstandard. Naopak trojici barevných osmdesátkových alb s Belewem doslova zbožňuji. To mi pasuje až neuvěřitelně a strašně baví ty nahrávky i poslouchat, hlavně kvůli nenapodobitelnému Brufordovi a Frippovu rytmickému cítění. Fascinuje mě i totálně vzdálený směr od okolní popové stádovitosti s muskulaturním zvukovým odérem v pozadí. Ovšem to co přichází poté je i na mne zatraceně složitý oříšek. Tam spadá dvojice dle mého příšerných, nervů drásajících nahrávek (samozřejmě těch posledních) a jedna vcelku slušně melodická a s potřebnou pílí i vcelku uposlouchatelná deska Thrak. Té jsem po nesčetně pokusech konečně přišel na chuť a nedávno i zařadil do sbírky.

Vlastně tu není až tak moc co Frippovi a spol vytknout. Deska částečně navazuje na to, čím se kapela "živila" v minulé desetiletce. Deska má však pevnější tvary a ostřejší kontury. Velký počet písní je proložen různými krátkými instrumentálními kusy a mezihrami. Deska zprvu vyznívá hodně nepoddajně a syrově. Ale je to částečný klam, protože nedá zas takový kumšt spoustu motivů postupně rozklíčovat, vystopovat dost libozvučných melodií a jak jsme u K. C. zvyklí i pedantských rytmických zvratů a pochodů. Mám tu rád jak tvrdé masáže typu Vroom, Dinosaur, THRAK, nebo Sex-Sleep-Eat-Drink-Dream, tak jejich protiklady rozložené v hloubavých a jemných nuancí písní Walking on Air, Inner Garden, či One Time.

Tomuto období K. C. se všeobecně nepřikládá velká vážnost a když někdo mluví o kapele, většinou zmiňuje její nejplodnější část let sedmdesátých. Dle mého by se nemělo zapomínat ani na období s Belewem, který byl součástí kapely o dost déle než všichni ostatní členové a zanechal v její historii nesmazatelnou stopu. 4,5*

Voytus @ 06.03.2020 08:46:17 | #
Společně s In the Court mí první King Crimson - opět tradičně konec základky a fond hudebního oddělení v knihovně. Až v posledních letech mi začíná docházet, jak moc komplikovanou hudbu jsem v tom věku dokázal vnímat - už tenkrát mě dostali třeba takoví Van der Graaf prostřednictvím výběru First Generation a možná se budete divit, ale tohle album byla brnkačka. Zřejmě i díky mimořádně příjemnému Belewově hlasu.

Bylo zajímavé vidět o pár let později DVD s koncertem z Japonska, už ve čtyřech: Parta profesorů, kteří se na sebe prakticky ani jednou nepodívají, s vážnou tváří předvádí hudbu z jiného světa, a jen Belew do toho vnáší něco lidského a dává najevo nějaké emoce.

A navíc, i díky tomuto albu jsem byl zase "chytřejší" o jedno jméno, které se pak objevovalo čím dál častěji (Tony Levin) a Bruforda jsem znal už z Yes - pěkně se ten můj do té doby poznaný hudební svět propojoval.