horyna - @ 12.06.2019 | #

Tohle nebojím se říci fantastické album mě kdysi padlo do oka především svým velmi velmi povedným coverem. A podobně jako motiv na přední straně alba svou metaforickou výpovědí nastiňuje souboj dobra se zlem, i muzika ukrytá v jeho drážkách tyto dvě tak protichůdné vlastnosti občas rozehrává na poli hudebním.

Nebudu popírat, že kdyby deska trochu častěji odkazovala k tvorbě kupříkladu Yes (jak jsem dle "romantické" malby prvotně očekával), sám bych byl ještě malinko spokojenější, ale i podobný konglomerát Van der Graaf-ovského soundu kříženého s King Crimson-novským, a právě oním laskavějším Yes-ovským, je naservírován s nespornou grácií a elegancí, aby milovníka desetiletky přes čtyřicet let staré, potěšit dokázal.

K desce samotné:
Song č.1. v jeho první polovině tvoří předivo Yesovsko-Genesisovské, ale druhá, těkavější pasáž, zcela znatelně odkazuje k inspiraci Andersonovými Jethro Tull.

V druhé písni zpočátku bublají Crimsonovské saxofony, ale romatické španělky a naléhavý zpěvákův vokál posouvají song vstříc romantickým příběhům dávného středověku.

Trojka plní funkci jakési baladické vložky, protože za dveřmi už vystrkuje růžky nej-jazzovější skladba alba, u Graafů se inspirující titulka. Kapela v ní ovšem šlape svou pevně vydupanou cestičkou a souhra saxofonu s rockovým spodkem působí úžasně i fatálně zároveň. Po čase přichází opět blahodárné uvolnění, pozvolna narůstající v katarzní finále.

Podobně jako song č.3. vyznívá i píseň pátá. Znovu má za úkol uklidnit divákovu mysl a přivodit poetické stavy, jelikož v závěru desky se bude peklit znovu a zase v tom Frippovsko-Hammillovském duchu.

Gnidrolog a jejich druhou desku Lady Lake by si neměli nechat ujít všichni obdivovatelé giantických dinosaurů sedmdesátých let, ke kterým jsem tuto jinak zcela osobitou squadru tak často přirovnával.

pinkman @ 12.06.2019 12:08:19 | #
Stará vykopávka z dvaasedmdesátého. Gnidrolog je kapela, na kterou by si nebýt internetu nikdo nikdy už nevzpomenul. Není to vyloženě špatná muzika, jen jí chybí originalita. Tu kousek od Genarátoru, tu zase od Crimsona. Ale jó souhlasím, celkem to drží při sobě, ale nic světoborného. Třeba kdyby vyšla další alba, ale to je kdyby...... Nehltal(i) jsme to tehdy a nehltám to ani dnes.
Mezi třicátou variací na Uriah Heep je to sice osvěžující a záslužné, vyhrábávat tyhle fosílie, ale já si raděj pustím bandu okolo Davida Byrona.