33Speedy - @ 03.01.2012 | #

Na tenhle typ jsem narazil někde na nějakém fóru při debatě o nejlepším singlovém albu po rozpadu Pink Floyd. Vůbec jsem nevěděl, z jaké to je doby, ale při poslechu prvních několika songů jsem si řekl, že to muselo být někdy bezprostředně po něm. A najednou se tady dočtu, že to je rok 2006? To mě teda dostalo. Gilmourův hlas prostě nestárne. A jeho duch zraje.

Opening k tomuto dílu nám tvoří stopa, kterou kdybych měl popsat jedním slovem, přichází mi na mysl slovo overture. Nejedná se sice o žádné kompozičně perfektní album jako třeba Dark Side, ale dobrý úvod se počítá. A tenhle je jaksepatří pinkfloydovský. Přes zvláštní sled zvuků různých extravagantních nástrojů(zvlášt mě jako fanouška Tolkiena nadchl kouzelný úryvek ženského vokálu, který jako by vyzpívala elfská pěvkyně) podepřený smyčcovým souborem se dostáváme ke Gilmourově typycké loudavé kytaře, která hraje za doprovodu zmíněných smyčců. Opravdu zvláštní symfonický počin. Na něj přímo(s malinkatou pauzou) navazuje píšeň číslo 2, i když pro mě číslo 1, píseň poprávu nesoucí název alba, On an Island. Krásná melancholická melodie, kterou jako kdybych z poslechu alb skupiny už dávno znal a při které nám Gilmour se svým backgroundovým sborem předvede sílu svého hlasu mě nelíčeně dojala. Podle mého názoru masterpiece současné doby. Ale tím se show nekončí. V dalších stopách nechybí teskný osamělý saxofon, který jako by pokračoval v epickém epilogu pro Barretta, psychedelicky rocková stopa Take a Breath, která mi připomíná mix Zdi a Take a Cigar, další pomalejší posmutnělé baladky, které jsou pro mě opravdovým potěšením, a nechybí další spousta Gilmourovy kytary..prostě ať si říká kdo chce co chce, pro mě tohle je pokračováním v duchu skupiny.

Pro rockověji založené posluchače tohle album není. Ale pokud si rádi poslechnete něco "romantičtějšího" jako já, nebál bych se On an Island doporučit. Melancholická temata, která tu nehasnoucí Gilmour vymyslel, jsou opravdu pohlazení po duši. Čtyři z pěti si určitě zaslouží.

Petr Gratias @ 04.01.2012 13:49:58 | #
Tak tohle Gilmourovo album mám doma.
Přiznám se, že k němu zatím hledám cestu.
Nejsem o něm tak jednoznačně přesvědčen.
Jsou tam zajímavé motivy a nápady, ale jako celek
to nějak nedrží pohromadě.
Napadá mě příměr: po rozpadu Led Zeppelin se Page na svých albech snažil vymanit ze stínu LZ, ale nedařilo se mu to. Ten zeppelinovský duch ho neustále pronásledoval a jak to tak vypadá, nadále to ani jiné nebude (Přejeme si ten mýtus zachovat, takže to někdy přijímáme jako nostalgickou vzpomínku, ale někdy jsme z toho rozpačití, že Mistr nedokáže hrát něco jiného a jinak...)
Podobně to cítím i u Gilmoura. Ten pinkfloydovský sound je k němu velmi těsně přilepen a už se ho asi stejně nezbaví. Otázka stojí, proč vyrábět další PF deriváty a raději se nedomluvit s Masonem a Watersem s případným klávesovým hráčem na nějaké reinkarnaci Pink Floyd... Z mnoha důvodů to asi není možné. Protože je touhle hudbou, soundem a "kapelou svého života" doživotně uhranut, tak vytváří podobné opusy.
Má to kontemplativní nálady, snivou, tajemnou, čarovnou a melancholickou atmosféru s občasnými zajímavými instrumentacemi, ale jinak se přiznám, že se zatím při poslechu tohoto alba nudím.
Tyhle rockové hvězdy asi nebudou umět přestat a tak budeme čas od času konfrontováni takovými alby dál.
Ale abych byl objektivní, nevylučuji, že časem k tomuto projektu najdu cestu a oblíbím si ho - takže nejsem zatím v poloze, abych ho nějak kategoricky odmítl a prostě se s ním seznamuji na delší trati poznání...